A jedeme dál...Kapitola jedenáctá: Profesor lektvarů (1. část)
Nathalie se náhle probudila. Někdo s ní nevybíravě třásl, až jí hlava poskakovala na polštáři ze strany na stranu, a cosi říkal. Mozek měla jako v mlze a jednotlivá slova proplouvala jejíma ušima, aniž by dávala jakýkoli smysl.
Nové prudké zatřesení ji donutilo otevřít oči. Hned je ale zase zavřela, jak ji oslepilo jasné denní světlo a bolestivě se jí zařízlo do hlavy. Začala se ohánět rukama po tom nezvaném narušiteli jejího spánku, ale ty jen bezcílně proletěly vzduchem a na nikoho nenarazily. A její tělo sebou přitom dál vytrvale škubalo - nechápavě znovu nadzdvihla víčka a rozhlédla se kolem sebe.
"Vzbuďte se!" opakovala postava stojící asi dva kroky od postele, jejíž siluetu proti oknu nedokázala zařadit. Neznámý na ni opět namířil svoji hůlku a Nathaliino tělo znovu poskočilo na posteli.
"Nechte toho!" rozmáchla se prudce po vetřelci a pak si znechuceně přitáhla peřinu k bradě. Kdo si ji to ksakru dovoluje budit? Znovu zamžourala směrem, kde osoba stála, a konečně se jí podařilo zaostřit-
"Co TADY krucinál DĚLÁTE?" zaječela a prudce se vymrštila do sedu. Vzápětí ale zkřivila obličej v záchvatu bolesti a ruce jí vystřelily ke spánkům. Co se to se mnou děje?
Snape sklonil hůlku, pohodlně se usadil na židli pod oknem a se zjevnou nechutí se rozhlížel kolem sebe.
"Z nějakého pro mě naprosto nepochopitelného důvodu chce Brumbál s námi oběma mluvit," řekl s přezíravým nezájmem, probíraje se knihami na jejím stole. "Jeho pracovna, v jedenáct hodin. Teď je půl jedenácté, jen tak pro vaši představu," ušklíbl se ironicky a otevřel příručku Malířských lektvarů pro čiperné portréty.
Nathalie v té chvíli měla k čipernosti hodně daleko. Půl jedenáctý? Nechápavě zírala před sebe a masírovala si bolavé spánky. Jak jsem mohla spát tak dlouho? A proč mě bolí hlava jako střep? A jak se sem dostal on?
"To ještě neznamená, že se sem můžete takhle vloupat!" vyštěkla naštvaně a ignorovala pobavený záblesk ve Snapeových očích.
"Ne že byste reagovala na zdvořilé klepání," pravil uštěpačně.
A ne že bys snad ty zkusil zaklepat, napadlo ji a z jeho potměšilého úšklebku bylo patrné, že si toho všiml a že je to úplná pravda. Uzavři svou mysl, ksakru, poručila si, ale odpovědí její hlavy byla jen další bolestivá křeč.
"Mohl jste poslat nějakého domácího skřítka," přešla raději do protiútoku a prohmatávala si bolestivě přeleželý krk.
"To jsem také udělal," řekl zlehka. "Během dvaceti minut mi přišla kvílet do hodiny, že vás nemůže probudit," pokračoval posměšně. "Jistěže jsem se musel okamžitě vydat sem - co kdyby se s vámi něco stalo?" Zvláštní, jak dokázal vyzařovat ironii doslova každou částečkou svého těla.
Představa Snapea coby zachránce ji nutila k hysterickému smíchu. Ten ale spustil další bolestivou reakci v její hlavě. Snape mezitím odložil Malířské lektvary, vstal a přistoupil ke komodě vedle jejího lůžka. Vzal do ruky prázdnou lahvičku s křiklavou vinětou - Náš lektvárek pro váš klidný spánek (Lékárník, Příčná ulice 11, Londýn) a významným pohledem z ní přešel k poloprázdné láhvi Ogdenské starorežné na jejím nočním stolku. Znechuceně ho pozorovala - jak si vůbec dovoluje hrabat se jí ve věcech? (A kam se vlastně poděl ten uspávací lektvar a všechna ta kořalka?)
"Copak, snad netrpíte nespavostí?" zašeptal a zablesklo se mu v očích.
Nathalie přivřela víčka a nechápavě ho pozorovala. Co na mě tak divně čumí? A pak jí v mozku konečně secvakly všechny spoje. A sakra... Ne! To NE!
Zrudla až ke kořínkům vlasů a upřela vyděšený pohled na sloupek svojí postele. V jediném okamžiku se jí vybavil celý včerejší večer a vzápětí jí bylo jasné, proč se cítí tak příšerně - dvojčata Weasleyova, setkání se Snapem, ten... proboha!
Zajela si prsty do vlasů. U Merlinových sto let nepraných spoďárů! A on je teď tady! Tady v mém pokoji (s mojí Ogdenskou v ruce)! Schoulila se do klubíčka, pevně zavřela oči a doufala, že se stane nějaký zázrak - že se třeba propadne do země, stane neviditelnou nebo, ještě lépe, rovnou na místě umře. Hlava jí třeštila - bodejť by ne, po tom, co včera vypila, když se jí dlouhé hodiny nedařilo usnout - a nevěděla, z čeho je jí víc na zvracení - z té kořalky nebo ze Snapea.
Když však po chvíli zvedla hlavu, byla pořád ve své ložnici a byl tam i Snape - úšklebek v jeho obličeji byl ten nejzlomyslnější, jaký kdy viděla. Šlehla po něm všeříkajícím pohledem - no, aspoň že někdo se dobře baví...
"Celkem ano," zareagoval tím svým nesnesitelným jemně potměšilým šepotem a zamířil ke dveřím. "Heslo do Brumbálovy pracovny je mandle v čokoládě. A ještě něco," otočil se ve dveřích, "dnes ráno při hodině ve druhém ročníku jsem Nebelvíru strhl padesát bodů. To, co odevzdali Weasleyovi, se skutečně nedá nazývat esejem." Vyčkávavě jí pohlédl do očí.
Zaskřípala zuby.
"Proč mi to říkáte?" zeptala se naštvaně a bez většího úspěchu se snažila předstírat nechápavost.
"Vlastně ani sám nevím," prohodil sarkasticky a vyšel ven.
Slyšela jeho kroky procházející ateliérem a zaskřípání dveří na chodbu. Konečně osaměla. Doprčic! Chytla se znova za hlavu. Takže to všechno bylo nakonec na nic! Trapas jak nikdy a Nebelvír stejně přišel o body! Snažila se uklidnit tím, že kdyby Snape den předtím dvojčata nachytal, sebral by Nebelvíru bodů ještě víc a k tomu by požadoval jejich okamžité vyloučení, což nyní jen tak bez důkazu udělat nemohl. Takže aspoň něco. Spíš ji zneklidňovalo, jak mohl vědět, že se jedná o Freda a George. Tušil už včera, po kom jde? Nebo to mezitím prostě nějak zjistil? Propátral snad dneska při hodině lektvarů vzpomínky hochů Weasleyových anebo - což bylo asi nejpravděpodobnější - včera skutečně použil nitrozpyt na ni? Od začátku věděla, že je v tom dobrý, a snažila se dávat si pozor, jenže...
Za čtvrt hodiny už mířila k Brumbálově pracovně. Neměla ani za mák tušení, co zrovna po nich dvou může ředitel chtít, ale oblékla si na to svůj tmavomodrý hábit a upnula ho až ke krku - kruhy pod očima jí s ním ladily naprosto dokonale - vlasy si sčesala dozadu a stáhla je do přísného drdolu. Od nynějška bude působit seriózně a naprosto profesionálně. Nikým, jako je Snape, se rozhodně nenechá vyvést z míry. Co se týče nitrobrany, tak tu bude praktikovat na každém kroku.
Zahlásila mandle v čokoládě a schody ji vynesly za Brumbálovy dveře. Chtěla zaklepat, ale cosi ji zadrželo.
"To nemyslíte vážně," zaslechla totiž zevnitř Snapeův nevrlý hlas, "odmítám s ní na čemkoli spolupracovat!"
"Sám to ale nezvládnete, Severusi," zazněl unaveně Brumbál, "a ona je tu jediná, kdo má větší zkušenost s lektvary, než jen ze školní lavice."
Co to zase - ?
"Říkám vám, Brumbále, byla tak opilá, že jsem ji ani nemohl vzbudit!" vztekal se Snape. Co to kecá? Byl to jenom lektvar na spaní! No fajn, taky těch pár panáků, ale... "Nehodlám pokaždé čekat, až vystřízliví!"
Už zdvihala ruku k rozezlenému zabušení na dveře, ale pak se zarazila. Serióznost... profesionalita... zopakoval jí vnitřní hlas. Takže se koukej honem rychle uklidnit. Několikrát se nadechla a vydechla, nasadila patřičně důležitý výraz a zlehka zaťukala na dřevo.
Žádné komentáře:
Okomentovat