A je tu závěrečná část desáté kapitoly - desítka je takové pěkně kulaté číslo, tak bych ráda poděkovala všem čtenářům (a hlavně komentujícím čtenářům), bez jejichž příspěvků bych to pravděpodobně vzdala někde u třetí kapitoly :-) Jsou to (podle data prvního komentu): Evča (Hope), Leandre, Polgara, ClaireM, Santana, Orion, Snowy, Hanďa, Pavelondra, Jitka, Kris a JSark. Moc vám všem děkuju a doufám, že si třeba přečtete i dalších deset kapitol ;-))
Kapitola desátá: Tajemství dvojčat Weasleyových (5. část)
Vtom se za ní ozvaly spěšné kroky a za ohybem zdi se vynořil nejdřív Fred a pak i George, celí zmrzlí, udýchaní, špinaví a šťastní.
"Díkybohu," vydechla Nathalie s úlevou. "Už jsem se bála, že jste z té římsy spadli dolů."
"No, skoro ano," smáli se hoši pobaveně, zjevně jim už otrnulo. "Ta římsa sice byla dost široká, jenže nevedla až k věži. Museli jsme sešplhat po zdi a prolézt oknem do chodby o patro níž. Ještěže tentokrát to otvírací kouzlo fungovalo," vykládal George nadšeně.
"No, nevím," smál se mu Fred, "já bych spíš řekl, že zabrala ta rána pěstí." Pak ale najednou zmlkli a s pobaveným zájmem si ji prohlíželi.
Co tak zírají? A do háje, no jasně, celé to viděli! Teď abych se šla rovnou zahrabat…
"Asi bychom ti měli poděkovat," řekl po chvíli Fred diplomaticky.
"A to dost podstatně," doplnil ho vážně jeho bratr. Pak se ale oba začali šklebit ostošest a Nathalie měla nutkavou chuť jim jednu natáhnout.
"Jestli jenom ceknete…," zasykla výhrůžně a probodla pohledem Buclatou dámu, která se vytahovala na špičky, aby lépe viděla a slyšela, o čem se baví.
"Jako hrob, Nathalie, jako hrob," chechtali se Weasleyovi a důvěrně ji poplácali po zádech. Znechuceně zavrčela.
"Mon dieu, kdybych věděla, že budete lézt po zdi mezi čtvrtým a pátým patrem..." Jímala ji hrůza, sotva si to představila. "Proč jste vlastně nezůstali na té římse?"
"Tak nějak jsme usoudili, že té tvojí náklonnosti Snape nadlouho neuvěří," sdělil jí Fred s notnou dávkou empatie, "a kdyby navíc zjistil, že jsme vás viděli...," potutelně se zasmál a Nathalie zrudla až za ušima - to byl teda zase nápad, běželo jí hlavou. Takový trapas!
Vtom si všimla, že Georgeovi čouhá z kapsy onen starý pergamen, do něhož měl zabořený nos, když se předtím oba objevili u toho výklenku.
"Co je to?" kývla tím směrem a s přivřenýma očima pozorovala, jak bratři najednou znejistěli.
"Ehm... no totiž, vlastně nic," vymlouval se George.
"Jenom starý kus pergamenu," dodával rychle Fred.
"Aha. A čirou náhodou sis mě tam v tom výklenku všiml, zrovna když jsi do něj zíral," odtušila sarkasticky.
Fred a George se na sebe nerozhodně podívali, jako by se domlouvali, zda jí to mají prozradit.
"Já vím, je to tajný. Dokonce hodně tajný," pokrčila dotčeně rameny. "Ale tak nějak si říkám, že dneska si snad trochu té vaší důvěry zasloužím, ne?"
"Dobře, ale přísahej, že o tom nikomu nepovíš," pravil Fred vážně a ona s povzdechem zvedla dva prsty.
Dvojčata ji odtáhla o kus dál do chodby a George rozložil pergamen, vytáhl hůlku, poklepal na něj a důležitě zahlásil:
"Slavnostně přísahám, že jsem připraven ke každé špatnosti."
Nathalie mimoděk zatajila dech a sledovala, jak se na pergamenu objevuje nejdřív nápis Pobertův plánek a poté podrobný nákres jakési budovy, v níž rozpoznala bradavický hrad.
"To by se mi hodilo," zkonstatovala, vzpomínajíc, kolikrát se ve zdejších chodbách ztratila.
"To ještě není všechno," upozorňoval ji George a ukázal jí místo poblíž vchodu do nebelvírské společenské místnosti, kde zrovna stáli. Skoro vyjekla překvapením, když v té části plánku spatřila tři tečky se jmény George Weasley, Fred Weasley a Nathalie Belartová.
"Páni!" vydechla a rychle se zmocnila plánku, obracejíc ho sem a tam a zkoumajíc ho ze všech stran. "Kde jste k tomu přišli?"
"Loni nás Filch zatáhl k sobě do kanceláře, když jsme na chodbě nechali vybuchnout bombu hnojůvku," líčil Fred. "Sebrali jsme mu to ze zásuvky zabavených nebezpečných předmětů. Zřejmě to kdysi vyrobili nějací čtyři studenti, kteří si říkali Náměsíčník, Tichošlápek, Dvanácterák a Červíček," poukazoval na část pergamenu, kde se tato jména skutečně dala přečíst. "Ani vlastně nevíme, kdo to byl a jak je to vůbec staré."
Nathalie si stále ještě bez dechu prohlížela pergamen - spatřila tečku s popiskem Albus Brumbál v ředitelské pracovně, rychle se přesvědčila, že nikde v dohledu není Filch ani paní Norrisová, a nenápadně si ověřila, že Snape už je zpět ve svém sklepení.
"Tak teď už chápeš, jak jsme věděli, že Percy tajně chodí na prefektský záchod," připomněl Fred historku, kterou jí vyprávěli během její první návštěvy u Hagrida.
"A když ses před týdnem v Prasinkách divila, jak to, že známe tu tajnou chodbu," vysvětloval George, "tak tady máš odpověď," ukazoval jí průchod vedoucí k Taškářovi i dalších několik tajných východů z Bradavic.
"Měla bych o tom zpravit McGonagallovou," povzdychla si provinile, "celé dny nedělají s Kratiknotem nic jiného, než že ty chodby hledají. Zatím vědí o pěti a tady jich je sedm..."
"Nathalie!" vyjekli oba vyčítavě. "Slíbila jsi, že to nikomu neprozradíš!"
"Mohla bych třeba říct, že jsem je našla náhodou..."
"Náhodou?"
"No jo, nezní to zrovna moc důvěryhodně, to uznávám, ale aspoň byste si ten plánek mohli nechat..."
"Jenže co když je tady těch chodeb ve skutečnosti ještě víc?" namítl Fred. "A oni by je pak třeba přestali hledat, protože nejsou v tom plánku - to by přece nebylo od tebe moc zodpovědné! Podle mě by je měli najít sami."
Musela se té Fredově vychytralosti smát. Jenže zas o tom McGonagallové nic neříct, když jí to slíbila... Raději to prozatím pustila z hlavy, začala si plánek znovu prohlížet a dumala nad tím, jak asi funguje - taková mapka musela být přirozeně alespoň zčásti dílem umělecké magie a Nathalii nenapadalo jiné vysvětlení, než že je nějakým způsobem navázaná na prastará kouzla, která chrání hrad a která jsou nepochybně schopná sledovat, kde se v Bradavicích v dané chvíli nachází každý z místních obyvatel.
"Jenom jednu věc jsme tam nedokázali najít," stěžoval si Fred, "a to vchod do kuchyně. Myslíme si, že kuchyně musí být buďto nad anebo pod Velkou síní, ale nemáme nejmenší tušení, kudy se tam dá dostat. Proto jsme také dneska v noci byli na tom pátrání - v tom křídle nejsou žádné učebny, tak jsme si říkali, jestli tam třeba nebydlí domácí skřítci a nevede odtud nějaký tajný vchod přímo do kuchyně. Místo toho jsme ale narazili na Snapea..."
"A proč u všech druidů uprostřed noci hledáte zrovna kuchyni?" zavrčela naštvaně. "Co kdyby vás Snape doopravdy chytil a nechal vás vyhodit ze školy? To vážně tolik hladovíte?"
"Jasně, že ne," odfrkl si Fred netrpělivě, "ale někdy se prostě hodí vědět, kam si zajít pro něco dobrého na zub."
"Oni vám sem nechodí domácí skřítci?" vrtěla Nathalie vztekle hlavou - jí se skřítka Daisy chodila ptát, jestli něco nepotřebuje, nejméně dvakrát denně.
"To víš, že chodí," přitakal Fred, "jenže to není ono! Doma si v kuchyni můžu kdykoli vzít, na co mám chuť, a nemusím se kvůli tomu nikoho o nic prosit. A tady? Když chce člověk sehnat trochu máslového ležáku, tak je málem snazší skočit pro něj do Prasinek."
"Však také nemusíte pořád pít máslový ležák," děla Nathalie výchovně.
"A odkud si myslíš, že byl ten na včerejší oslavě vítězství nad Mrzimorem?" uchechtl se George uštěpačně.
"Vy jste ještě včera po zápase šli do Prasinek?" vytřeštila oči.
"Co myslíš? Víš přece, jak rychle se ten ležák kazí. Od minulého týdne by nám sotva vydržel," krčil George rameny.
"Ale kdybychom mohli do zdejší kuchyně... My víme, že ti skřítci ležák také vaří - pro profesory, chápeš - jenže nám ho nepřinesou. Ovšem kdybychom přišli do kuchyně osobně - věřím, že by nás nedokázali odmítnout..."
Nathalie rychle přemýšlela. Dost ji sice štvalo, že musela kvůli paličatosti, s níž dvojčata Weasleyova hledala kuchyni, absolvovat celou tu nechutnost se Snapem, ale na druhé straně...
"Já náhodou vím, kde ten vchod je," začala pak pomalu a s úšklebkem sledovala, jak bratrům zajiskřilo v očích nevěřícným nadšením.
"Vážně?" vykřikli jednohlasně. "Tak nám to řekni! Prosím!"
"Řeknu," přikývla, "když mi slíbíte jednu věc."
"Cokoli," přitakával Fred, "no teda, ne úplně cokoli...," zarazil se, když ho George nenápadně nakopl.
"Tak za prvé nikomu neprozradíte, že jsem vám o tom řekla. A za druhé - kdyby se jednou třeba stalo, že bych potřebovala ten váš plánek, půjčíte mi ho?"
"Když nám ty slíbíš, že ho nikomu nedáš a budeš ho opatrovat jako oko v hlavě..."
A tak vzápětí proběhlo několik vzájemných slibů, ujištění a jedno sdělení týkající se vchodu do kuchyně ukrytého za jistým nenápadným zátiším s ovocem.
"Tak proto jsme ho nemohli najít," pokyvovali hoši chápavě, "na plánku žádné obrazy nejsou."
"Hej vy tam!" ozvalo se náhle od nebelvírského otvoru. "Jak dlouho tady na vás ještě budu čekat? Já chci jít také někdy spát!"
"A jéje, Buclatá dáma už je nervózní," pochechtávali se Weasleyovi, poklepali na Pobertův plánek se slovy: "Neplecha ukončena," a zamířili k obrazu.
"Omlouvám se, že jsem na vás prve byla tak hrubá," oslovila Buclatá dáma překvapenou Nathalii, "já byla tak ospalá, že jsem vás ani nepoznala. Jinak bych vám bývala hned prozradila, že chlapci jsou ještě venku!"
Co tak najednou, pomyslela si Nathalie a podezřívavě se na portrét pousmála.
"Víte, potřebovala bych pomoc," pokračovala Buclatá dáma, která si Nathaliin úsměv vyložila jako pobídku k dalšímu hovoru, a náhle se zatvářila hrozně stydlivě. "Tady moje šaty, potřebovala bych je opravit," nadzdvihla si spodničku a celá zrůžověla. Barva jejího obličeje přešla ještě víc do nachova, když si všimla, že se dvojčata smíchy málem neudrží na nohou.
Nathalie jen nevěřícně zavrtěla hlavou.
"Podívám se na to. Časem," zamumlala, rozloučila se s dvojčaty a zamířila pryč.
Cestou do pokoje se jí v hlavě začaly převíjet události celého večera a brzy měla neodolatelné nutkání omlátit si ji o nejbližší zeď. Tohle bude chtít uspávací lektvar, vyhodnotila svůj zoufalý stav, a nejméně deset hodin nepřetržitého spánku beze snů. Zasmušile dumala, zda bude mít lektvaru dostatek - další várka měla z Příčné ulice dorazit až příští týden... No jestli ne, tak Severus ti určitě nějaký ten lektvar velmi rád připraví, posmíval se jí zlomyslný vnitřní hlásek a ona jen tiše zaúpěla.
Žádné komentáře:
Okomentovat