Před necelou hodinou jsem se vrátila příjemně naladěná z návštěvy zámku Dobříš (doporučuji - vážně nádherný Francouzský park tam mají a takhle na jaře, když kvetou šeříky, no jedna báseň...), nu a zase jsem skončila u počítače :-) Tak tedy kapitola třináctá a první část, již věnuji ClaireM, která (pokud si dobře vzpomínám) na tohle setkání už dlouho čeká...;-)Kapitola třináctá: Zmijozelův had (1. část)
Nathalie udýchaně zdolala další dlouhé schodiště a na chvíli se opřela o zeď, aby se trochu vzpamatovala. V severní části bradavického hradu byla poprvé a vzhledem ke značné odlehlosti těchto prostor upřímně doufala, že i naposled.
Odšroubovala uzávěr svojí nerozlučné lahvičky s lektvarem a jala se zkoumat další z mnoha květinových váz - vlčí máky se pod kapičkami Vyjevovacího lektvaru nepatrně zavlnily, ale jinou než čipernou magii obraz neodhalil, a tak si Nathalie obraz zapsala a s povzdechem se vydala k dalšímu schodišti.
Odhadovala, že musí být tak v sedmém patře - zastavila se na odpočívadle a vyhlédla z okna do dalšího z deštivých listopadových dní. Kdesi za závojem mlhy stěží rozeznávala matné obrysy jezera a ospalé zívání, jež ji při tomto pohledu přepadlo, se ani nepokoušela potlačit.
Upřela kalný pohled na veliký obraz s pustou travnatou plání a okamžitě se jí chtělo zívat znova. Neochotně vytáhla hůlku a rozstříkla na plátno kapku svého lektvaru. Promnula si oči a zamžourala na údaje o obrazu do pravého dolního rohu, když v tom se náhle kdesi za zdí ozvalo hlasité kovové řinčení a na plátno znenadání vběhl malý obtloustlý mužík v brnění - jeho obličej byl zkřivený zlostí, supěl námahou a za uzdu vlekl tlustého šedého poníka.
Nathalie překvapeně zamrkala na ten nenadálý zjev, avšak s ohledem na evidentně špatné rytířovo rozpoložení se rychle vzpamatovala a oslovila ho dřív, než sám stačil promluvit. Toho dne totiž nebyla právě přívětivě naladěná (strávila celé dopoledne prohlídkou Richeovy učebny obrany proti černé magii a bohužel se zdálo, že ji profesor vzal opět na milost, neboť se jeho dotěrné pozornosti nemohla zbavit ani při obědě), a tak se chtěla předem vyhnout jakýmkoli konfliktům.
"Omlouvám se za vyrušení… sire Cadogane," přesvědčila se ještě jednou očima v rohu obrazu o jeho jménu, kde odhalený neviditelný nápis opět pomalu nabíral odstín pozadí plátna. "Provádím soupis bradavických obrazů a hodnocení zachovalosti malby a umělecké magie," drmolila dál a rychle si zapisovala do seznamu čipernou a oživovací magii, jež byly na obrazu použity, zatímco zavalitý mužík se několikrát nadechl, aby ji přerušil, v čemž mu doposud bránila zřejmě pouze rytířská zdvořilost k osobě něžného pohlaví.
Nathalie dopsala poslední slovo a svižně srolovala pergamen s úmyslem vyrazit co nejrychleji odtud, ale sir Cadogan měl na věc zjevně jiný názor.
"Ne tak zhurta, mladá dámo!" osopil se na ni a vypjal důležitě hruď, v příští chvíli ale měl co dělat, aby se nesvalil do trávy, když se jeho poník, jehož stále držel za uzdu, rozhodl prozkoumat trs šťavnatého jetele na levé straně plátna a rytíře nesmlouvavě vlekl za sebou.
"Nazýváte mě mým jménem, ač jsme nikdy nebyli seznámeni, a sama byste odešla bez představení?" pokračoval mužík nabroušeně. "Ach kam to ten dnešní svět spěje," pustil se do nahněvaného stěžování, "ta dnešní výchova mladých dam! A co to vůbec máte na sobě za pantalóny?" zhrozil se, když si ji pořádně prohlédl.
Nathalie na něj napůl pobaveně a napůl nevěřícně vytřeštila oči, načež je nechápavě sklopila ke svým ošoupaným, na několika místech prodřeným džínsům.
"To nestačí, že zde všichni nosí ty nemožné hábity?" navázal sir Cadogan a k její pramalé radosti vypadal, že se začíná řádně rozehřívat. "To i taková pěkná mladá dáma, jako jste vy, nemůže chodit oděná v patřičných šatech zahalujících ramena, šíji i kotníky?" zíral nyní pro změnu na její neforemný huňatý svetr, jehož nestejnými oky sem tam prosvítalo její oblíbené vytahané tričko s výstřihem, jenž (pravda) už pár let nedržel svůj původní tvar, což se obvykle snažila zamaskovat hábitem omotaným kolem celého těla; po dlouhém výstupu nicméně musela uznat, že s hábitem nedbale přehozeným přes jedno rameno vypadá přece jenom poněkud neuspořádaně.
Sir Cadogan se zatvářil tak rozhořčeně, že nevěděla, jestli se má zlobit nebo se nahlas rozesmát - středověký rytíř v brnění přednášející o módě - tak to mi tu ještě scházelo, napadlo ji a raději si odkašlala, aby měla alespoň na chvíli důvod zakrýt si dlaní cukající koutky úst.
"Ehm, vážený rytíři, ještě jednou se omlouvám za vyrušení," spustila a vší silou se pokoušela nasadit oduševnělý výraz (a urovnat si hábit). "Moje jméno je Nathalie Belartová a toho času působím jako restaurátorka uměleckých děl zde na hradě. To, co vidíte, samozřejmě nejsou mé obvyklé společenské šaty, leč pouze obyčejné pracovní oblečení. Nicméně je mi velice líto, pokud jsem vás pohoršila svým zanedbaným zjevem. Nepředpokládám však, že bych vás v budoucnu ještě někdy obtěžovala svojí přítomností. A nyní mě laskavě omluvte, musím pokračovat ve své práci." Zakončila svůj proslov a chystala se odejít.
"Těší mě, že vás poznávám, drahá slečno Belartová," uklonil se však rytíř a pokračoval dřív, než se dokázala pohnout z místa: "Nemohu však souhlasit s tím, co říkáte. Takováto špinavá práce se podle mého skromného názoru pro mladou dámu naprosto nehodí. A dovoluji si podotknout, že každý muž, který nechává takto těžce pracovat ženu svého srdce, není hoden toho býti zván jejím vyvoleným. Řekněte mi jeho jméno, slečno, a já v mžiku ztrestám jeho nestoudnost!" vytáhl náhle pro něj až příliš dlouhý meč a začal jím bojovně mávat ve vzduchu.
Nathalie znovu vykulila oči a tentokrát se už začala smát nahlas.
"Já ale nemám žádného vyvoleného muže, milý lorde," snažila se mírnit Cadoganovo bojové nadšení. "A i kdybych ho měla, tak mi můžete věřit, že by se se zlou potázal, pokud by mě chtěl odvést od mojí práce, jež je mi na tomto světě vším," prohodila pokud možno důstojně. "A nyní už vážně musím jít," nasadila omluvný výraz a vyrazila chodbou směrem k severní věži.
"Ty ženy! Ty dnešní ženy!" nehodlal debatu jen tak ukončit sir Cadogan a běžel podél Nathalie - slyšela nyní jeho hlas i řinčení brnění přímo ze zdi. "Jak rád bych vyzval na souboj toho, kdo udělal z žen to, čím dnes jsou! Neznáte náhodou jeho jméno?" zarazil se na místě a jeho hlas zněl sotva potlačovanou nadějí.
"Obávám se, že to nebude jeden konkrétní člověk, sire Cadogane," pousmála se.
"Na tom nesejde, ať jich je klidně tisíc!" rozdrnčelo se brnění, jak se rytíř dal opět do pohybu. "Porazím je všechny, jednoho po druhém!"
Načež po hlavě vpadl do obrazu dívek s krinolínami, které se poděšeně rozprchly na všechny strany.
"Vidíte? To jsou správné šaty!" ukazoval za nimi a Nathalie ho pokropila sprškou Vyjevovacího lektvaru. Sir Cadogan se důležitě otřásl, dívky však vykvikly a definitivně zmizely kdesi za zdí. Nathalie si obraz zapsala a vydala se dál.
Podobným způsobem pak rytíř vpadl ještě do několika dalších pláten, některé jejich obyvatele úmyslně děsil a vyháněl mimo jejich rámy, jiným naopak bodře představoval Nathalii, z níž se kdesi u páté malby stala vyvolená dáma jeho srdce, a on hrozil svým mečem každému, kdo se na ni odvážil podívat nebo promluvit. Zbavila se ho až u obrazu zlověstně zamračených mnichů, kteří ho odmítli pustit do další zdi a snažili se ho umlčet, když za ní volal, že na ni bude čekat a bude vlastním tělem bránit její čest. Když té cti následně začal dávat přívlastky panenská a neposkvrněná, raději přidala do kroku a rychle se uklidila z dohledu i doslechu.
Se smíchem vystoupala až na malé odpočívadlo, z něhož už nevedly žádné další schody, a rozhlédla se pátravě kolem sebe. Podle toho, co slyšela, měla právě tady sídlit profesorka Trelawneyová, kterou šla onoho čtvrtečního odpoledne navštívit, jenže jediné, co tu viděla, byl kulatý poklop zasazený ve stropě odpočívadla. Mosazný štítek hlásal Sibyla Trelawneyová, učitelka jasnovidectví, poklop byl ovšem příliš vysoko na to, aby se na něj dalo zaklepat.
Nathalie právě vytahovala hůlku a přemýšlela nad vhodným kouzlem, kterým by upozornila obyvatelku věže na svoji přítomnost, když se poklop otevřel a k zemi se spustil stříbřitý žebřík.
"Pojďte nahoru, drahoušku," ozval se z otvoru zastřený ženský hlas a Nathalie se po chvíli váhání odhodlala vyšplhat po žebříku do profesorčiny učebny.
"Viděla jsem vás přicházet," sdělila jí Trelawneyová a pokývla ke křišťálové kouli, jež ležela na jednom z mnoha stolků.
"Ach tak," bylo jediné, na co se Nathalie zmohla, když přejela očima nejdřív samotnou profesorku vyhlížející prakticky stejně jako v předvečer Všech svatých a pak i její učebnu, připomínající se svými stolečky, křesílky, policemi zaplněnými balíčky karet, čajovými šálky a křišťálovými koulemi a svítidly zakrytými červenými šátky spíš orientální čajovnu. Ve třídě panovalo neskutečné vedro a Nathalii v několika vteřinách vyrazily na čele kapičky potu a z nasládlé vůně šířící se od krbu jí bylo na omdlení.
"Vítejte, drahoušku, a posaďte se u mě," vyzvala ji Trelawneyová a četné řetízky a korálky na jejím krku a pažích se jemně rozezvonily, když se snažila vtlačit Nathalii do nejbližšího ušáku. "Dáte si se mnou čaj?"
Nathalie chabě přikývla a zabořila se hlouběji do křesla. Trelawneyová se chopila jedné z mnoha čajových konvic a přistoupila ke krbu.
"Dobrá," zaševelila profesorka tiše, "mimochodem, drahoušku, dávejte si pozor na muže v černém," otočila se k ní náhle a Nathalie sebou trhla a užasle na ni zazírala.
Trelawneyová se už ale opět věnovala čajové konvici a nevnímala, jak si ji Nathalie zezadu podezřívavě měří. Po tom, co jí o profesorce v předvečer Všech svatých řekli nejdřív Prýtová a pak i Brumbál, v její schopnosti příliš nevěřila, a tak ji jako první logické vysvětlení napadlo, že už se zvěsti o její spolupráci s profesorem lektvarů donesly až sem.
Jenže… co když na tom přece jenom něco bude? Dnes v noci přece měla jít se Snapem na prohlídku obrazů do zmijozelské společenské místnosti… Stiskla pevně rty. Přece se nenechá takhle vystrašit!
Žádné komentáře:
Okomentovat