Jaké další věštby vypadnou z profesorky Trelawneyové? Kdo by tak mohl být tajemný muž v černém? A co na to sir Cadogan? Čtěte v další části povídky Portrét pro Bradavice ;-) A dnešní věnování? Všem čtenářům, kteří se v uplynulých týdnech odhodlali vyjít z anonymity - věřte, že jste mě opravdu moc potěšili :-)Kapitola třináctá: Zmijozelův had (2. část)
"Tady je váš čaj, drahoušku," podávala Sibyla Trelawneyová Nathalii šálek s čajem a s vybranou grácií se usadila do křesla naproti ní. "A až dopijete, můžeme se podívat na vaši budoucnost, co říkáte?"
"To snad raději ani ne," podotkla Nathalie ostražitě.
"Ale drahoušku, každý chce přece vědět, co ho čeká!" namítala Trelawneyová. "A já vás mohu naučit, jak pohlédnout vstříc vašemu osudu, i když...," zarazila se a objížděla očima ukrytýma za skly mohutných brýlí Nathaliinu hlavu a postavu, "...lituji, že to musím říct, ale vaše aura je tak slabá, že upřímně pochybuji o schopnostech vašeho vnitřního oka cokoli předpovědět…"
"Ale nevadí, nevadí," pokračovala po malé odmlce, nevšímajíc si Nathaliina skelného pohledu (dej mi na noc ten svůj šál a já ti ukážu, jak umím předpovídat!), "od toho jsem tu přece já, abych byla k dispozici každému, kdo potřebuje znát svůj osud. A věřte, drahoušku, najdou se takoví, ó ano!" šeptala a Nathalie svraštila obočí marně dumajíc nad tím, kdo z Bradavic tak asi může využívat služeb Sibyly Trelawneyové. Jednotlivé tváře se jí míhaly před očima, a když v duchu došla až k supímu obličeji knihovnice Pinceové zajímající se o budoucnost svého vztahu se školníkem Filchem, raději si zakázala přemýšlet dál.
"Já se ráda nechávám překvapit," zalhala statečně. "Opravdu si se mnou nemusíte dělat starosti, nechci vás zbytečně zdržovat. Prohlédnu si vaše obrazy a hned zase půjdu."
"Och, já neshromažďuji žádná umělecká díla," sdělila jí Trelawneyová a zatvářila se poněkud přezíravě. "Ovšem pokud by vás to zajímalo, mám zde rozsáhlou sbírku tarotových karet a některé z nich jsou vskutku velice starobylé a cenné!"
Okamžitě vyskládala na stolek několik karetních balíčků a Nathalie se přinutila věnovat jim alespoň pět minut zdvořilé pozornosti, zatímco Trelawneyová jí podrobně vykládala o jejich historii. Když se ale dostala k popisování významu jednotlivých karetních listů, došlo Nathalii, že takhle by tu mohla sedět ještě týden, a rozhlédla se pozorněji po místnosti.
"A co tamten portrét?" ukázala na obraz krásné tmavovlasé ženy, jenž visel nad krbem.
"Ach ten?" protáhla Trelawneyová, přenášejíc na něj zklamaně pozornost od karet rozložených po stole. "Stará rodinná památka. Je na něm moje praprababička."
"Ta slavná věštkyně?" zeptala se Nathalie zaujatě, povstala a přistoupila blíž k obrazu.
"Ach, tak vy jste už slyšela o Kasandře?" pousmála se Trelawneyová potěšeně.
"Něco málo," přisvědčila Nathalie neurčitě. "Mohu?" zatřepala lahvičkou s lektvarem a profesorka přisvědčila, zjevně aniž by věděla, k čemu vlastně dává svolení.
"Zvláštní," zamumlala Nathalie po chvíli, "čiperná magie je v perfektním stavu, ale oživovací magie, zdá se, úplně chybí."
"Tím myslíte to, že nemůže mluvit tak jako většina ostatních obrazů?" tázala se Trelawneyová a nenápadně se chopila Nathaliina vyprázdněného čajového šálku.
"Očekávala bych, že někdo takový bude toužit po zachování možnosti promlouvat do určitých věcí i po svojí smrti," přikývla Nathalie a pozorně si prohlížela Kasandřin ušlechtilý obličej.
"Ovšem jasnovidecké nadání zemřelého do jeho portrétu vtělit nelze, pokud vím," podotkla profesorka nevýrazně, s o to větším zaujetím však zkoumala dno Nathaliina šálku.
"To opravdu ne," přitakala Nathalie.
"Pak myslím, že jednoduše nepovažovala za nutné ponechávat zde nedokonalou náhražku sebe samotné," usoudila Trelawneyová s kupodivu mnohem větší mírou důvtipu, než na jaký vypadala. "Ani já osobně ostatně neuvažuji o vypodobnění takovým stylem," dodala a zatvářila se napůl důležitě a napůl odmítavě, jako by si už teď cvičila proslov, jímž bude jednou říkat ne četným žádostem o možnost ji portrétovat.
"Omlouvám se za svou neomalenost, drahoušku," pokračovala pak mírnějším hlasem, "vím, že vám jako umělkyni na tom jistě nesmírně záleží, ale já opravdu nespatřuji v těchto rádoby polidštěných obrazech žádný smysl, jakákoli aura a vnitřní oko jim totiž samozřejmě naprosto chybí. Viděla jste ty klimbající portréty v pracovně ředitele Brumbála? K čemu je to dobré? Vždyť nemají žádnou budoucnost a ani nemohou ovlivnit budoucnost druhých - takové umění mě, pochopte, vůbec nemůže zajímat..."
Nathalie mechanicky přikyvovala a poznamenávala si údaje o Kasandřině portrétu. Nebylo to poprvé, co se setkala s odmítavým názorem na oživovací uměleckou magii - většina kouzelníků sice bez problému přijímala skutečnost, že se kouzelnické malby a fotografie mohou pohybovat, ale s obrazy, do nichž byl vtělen odraz osobnosti portrétovaného, mívalo hodně lidí problém. Tvrdili mimo jiné, že něco takového odporuje přírodě i zdravému rozumu - jako by duše zemřelého ani po smrti nemohla nalézt klid. A navíc to až příliš zavánělo touhou po nesmrtelnosti, již měli mnozí ne zcela oprávněně spojenou pokud ne přímo s těmi nejhoršími mocnostmi zla, pak s černou magií zcela určitě.
"Vás ale nečekají snadné časy, drahoušku," promluvila opět Trelawneyová a Nathalie s nepříjemným pocitem zdvihla oči od svého pergamenu k čajovému šálku v profesorčiných dlaních. "Nebezpečí na vás číhá za všech stran," promlouvala dramaticky, otáčejíc šálkem kolem dokola, a v Nathalii se náhle všechno sevřelo, ačkoli si v duchu stále opakovala Brumbálova slova a přesvědčovala sebe samu, že Trelawneyová opravdu není dobrá věštkyně.
"Můj ty smutku, vidím zde dokonce i vězení!" vyjekla Trelawneyová a vyděšeně se na Nathalii zadívala. Ta jen překvapeně zamrkala a prudce vstala.
"Já už skutečně musím jít," vyrazila rychle k východu dřív, než jí profesorka stihne předpovědět ještě něco mnohem horšího. Ne tedy, že by tomu uvěřila. Ale slyšet to rozhodně nepotřebovala.
Sestupovala po žebříku a málem z něj spadla dolů, když se Trelawneyová najednou objevila těsně vedle ní a zblízka jí zazírala do tváře svýma obrýlenýma, jakoby hmyzíma očima.
"Musíte si všímat maličkostí, drahoušku," pronesla svým nejzastřenějším hlasem. "I nepatrné drobnosti mohou ukrývat netušené souvislosti, jež rozhodují o mnohém."
Nathalie bez dechu pozorovala profesorčin výraz, ale ta už zjevně skončila, narovnala se, a kdyby Nathalie rychle nesklouzla ze žebříku na podlahu odpočívadla, přistál by jí na hlavě zavírající se poklop.
Ze schodů scházela v hlubokém zamyšlení, vešla do chodby a stále si v hlavě přehrávala právě proběhnutou návštěvu: muž v černém, vězení, maličkosti s netušenými souvislostmi - může na tom být něco pravdy? Anebo je Trelawneyová úplně vedle a celé to její vnitřní oko je pouhý výmysl a dobře sehrané představení?
"Drahá slečno Belartová!" zazněl napravo od ní zvučný hlas z obrazu jelena pronásledovaného několika lovci na koních a Nathalie se leknutím málem poroučela k zemi.
"Sire Cadogane," zachraptěla, opřela se o zeď a snažila se ten úlek rozdýchat.
"Přemýšlel jsem o vašich slovech, má paní," oslovil ji rytíř dvorně, "a dospěl jsem k názoru, že i dámy, jako jste vy, mají právo pracovat, je-li to jejich výslovné přání."
Chvíli jí trvalo, než dokázala přepnout z Trelawneyové na rovná práva mužů a žen.
"Tak to se mi ulevilo," vydechla s nepatrnými stopami sarkasmu v hlase a odlepila se ode zdi s úmyslem odtud co nejrychleji zmizet.
"Proč upírat krásným dámám potěšení z činnosti, která je jim milá, není-liž pravda?" nedal se však sir Cadogan odradit a opět ji následoval podél zdi.
"Samozřejmě," přisvědčila unaveně, "a já vám k tomuto pokrokovému názoru co nejsrdečněji blahopřeji."
"Skutečně?" zaznělo nadšeně z portrétu dívky s košíkem jahod, jež se po rytířovi vyplašeně ohlížela.
Nathalie se pousmála a přidala do kroku. Chvíli slyšela pouze řinčení brnění, pak ale sir Cadogan dospěl opět do svého obrazu travnaté pláně a domácí prostředí ho zjevně utvrdilo v úmyslu sdělit Nathalii to, co měl celou dobu na srdci:
"To však neznamená, že byste neměla dbát o svůj zevnějšek, má paní," prohlásil kategoricky, ačkoli rozpačitě sklopil zrak.
"Sire Cadogane...," zastavila se s povzdechem.
"Já vím, já vím, není vhodné, aby dvorný muž říkal dámě takové věci, ale přesto si nemohu nepředstavit, jak půvabně byste vypadala v šatech patřičného střihu, z kvalitního hedvábí, lemovaných krajkami..."
"Ten dobrý rytíř má pravdu, Nathalie," zažila další infarktový stav, když se za rohem náhle vynořil Celebrus Riche. S mlsným úsměvem ji několikrát přejel očima ze shora dolů a zase zpátky, až ji ze samého skřípění zubů začala bolet celá čelist.
"Mám snad začít chodit do práce v dlouhých šatech s krajkami?" ucedila uštěpačně.
"To jistě ne," usmál se Riche a ona rychle uhnula jeho pokusu o "pouhé" přátelské objetí. "Ale víte, pokud se mi podaří přesvědčit ředitele, aby byl v Bradavicích uspořádán ples, což mi, jak je vám jistě známo, leží v hlavě už od oslav předvečera Všech svatých...," odmlčel se významně a Nathaliino obočí nedůvěřivě vylétlo vzhůru - popravdě, slyšela ho tehdy něco takového říkat, ale upřímně doufala, že už od toho nápadu dávno upustil.
"...pak mi musíte dovolit, abych vám vybral večerní šaty. Úplně přesně vím, co by vám slušelo...," nakláněl hlavu a znovu ji zkoumal hodnotícím pohledem.
"Krucinál, Richi, můžete toho laskavě necha-" vyjela, ale ani nestačila domluvit, když byla přehlušena sytým hlasem z obrazu.
"CO SI TO DOVOLUJEŠ, TY BÍDNÍKU!" ječel sir Cadogan. "Jak se opovažuješ nabízet šatů ženě, jež není tvojí manželkou?"
"Ehm, sire Cadogane...," pokoušela se ho Nathalie zarazit, zatímco Riche třeštil na obraz nevěřícně zrak.
"Kdo ti dal právo dotknout se byť i jen jedním okem její ušlechtilé krásy? Braň se, ty mrzký červe!" tasil sir Cadogan meč a vrhl se kupředu. Riche instinktivně uskočil za Nathalii - to, že rytíř nemůže opustit plátno, mu došlo až v příští chvíli a rozpačitě zrudnul.
"Měl jsem v horoskopu, že si mám dávat pozor na muže s mečem," zamumlal napůl dotčeně a napůl omluvně jejím směrem a sledoval sira Cadogana s notnou dávkou nedůvěřivosti.
"V horoskopu?" pokrčila nechápavě nos. Odkdy zrovna Riche věří na horoskopy?
Žádné komentáře:
Okomentovat