Rozhovor Brumbála, Snapea a Nathalie pokračuje, některé záhady se rozplétají, jiné otázky naopak vyvstávají, atmosféra houstne a vůbec, co vám tady budu povídat, začtěte se do pokračování, a když necháte komentář, budu jenom ráda:-)
Kapitola čtrnáctá: Čtyřlístek pro štěstí (3. část)
Nathalie koutkem oka zaznamenala, jak se ji Brumbál s náhlým pochopením snaží obejmout, ale ona si jeho účastného výrazu nevšímala a postavila se přímo před Snapea. Trhl sebou, ale z místa se nepohnul a ostražitě jí zíral do tváře. V té chvíli ho nenáviděla tak, jako dosud nikoho v životě.
"Profesorka Meunierová byla ta nejlepší čarodějka, jakou jsem kdy poznala!" křičela na něj a bylo jí jedno, že jemu na tom nejspíš vůbec nezáleží.
"Zřejmě ne," odtušil netečně, "když neměla ani tolik rozumu, aby se ztratila, hned jak se Pán zla objevil."
"Takže vy nazýváte nerozumem skutečnost, že se pokoušela ochránit druhého člověka, byť i za cenu vlastního života?" zavřískla Nathalie a hlas se jí chvěl potlačovanými slzami smutku i vzteku. "Co jste to za neskutečného sobeckého parchanta, že si dovolujete mluvit takhle o někom, koho jste vůbec neznal? Mně je jedno, jestli vám Brumbál věří!" pokračovala nepříčetně. "Patřil jste k nim a vždycky k nim patřit budete! Byl jste tam taky, nemám pravdu? Díval jste se na to, jak ji zabíjí, že ano? Nebo jste mu v tom dokonce osobně pomohl?"
Nathalie se přestala ovládat a nechybělo mnoho, aby do Snapea začala bušit pěstmi, Brumbál však svižně přiskočil a pevně sevřel její paže. Vyčerpaně se mu zhroutila do náručí a její tělo se začalo neovladatelně třást. Vrhala na Snapea nenávistné pohledy bezpečně skryta v ředitelově konejšivém objetí - profesorův ztuhlý obličej nabral nezdravě nažloutlou barvu a pouze jeho zrychlený dech vypovídal o neklidu stěží skrývaném za jeho temnýma očima.
"Pokud vás to doopravdy zajímá, Belartová, o čemž si vzhledem k vaší zjevné zaslepenosti troufám dost silně pochybovat, pak vězte, že jsem tam nebyl," promluvil tiše, a ačkoli obsah jeho sdělení nepostrádal obvyklou ironii, zazníval jeho pečlivě kontrolovaný hlas podivně dutě. "Ředitel vám to ostatně jistě sám potvrdí," ohrnul ret a otočil se od nich. Poodešel k oknu, odtažitě se zahalil do svého hábitu a beze slova vyhlížel ven.
"To je pravda, Nathalie," poklepal ji Brumbál jemně po zádech. "V říjnu 1980 už Severus pracoval pro nás." Ten opatrný pohled, jímž Snapea sledoval, jí nemohl uniknout.
"Na tom nezáleží," odsekla vzdorovitě a vymanila se z Brumbálova sevření, prudce si otírajíc z obličeje slzy. "Možná, že dělá pro vás, ale ve skutečnosti se vůbec nezměnil. Copak to nevidíte?" máchla vztekle rukou ke Snapeovi. "Nemá v sobě ani kousek něčeho normálního, lidského -"
"Tak to už by snad stačilo, nemyslíte, řediteli?" přerušil ji Snape suše uprostřed slova a vyrazil dlouhým krokem ke dveřím. "To, že jsem byl okolnostmi donucen účastnit se této diskuze, ještě neznamená, že jsem ochoten ztrácet svůj čas podobnými hysterickými výlevy -"
"Severusi!" zarazil ho Brumbál. "Ještě jsme neskončili s -"
"U všech druidů, Brumbále! Copak nevidíte, že se z toho snaží vykroutit? Hned odsud poběží poslat Malfoyovi sovu a -"
"Nathalie! Tak už dost, prosím!" obořil se Brumbál tentokrát na ni.
Zmlkla, ale pohledy, jež si v té chvíli se Snapem vyměnili, hovořily za vše.
"Uklidněte se! Oba dva!" To poslední slovo adresoval ředitel přímo profesorovi, který se tvářil, že on se uklidňovat rozhodně nepotřebuje. "A posaďte se!" nařídil jim Brumbál hlasem, jenž nepřipouštěl odpor.
Nathalie i Snape se velmi pomalu a neochotně svezli do křesel naproti ředitelskému stolu.
"A teď pokračujte, Severusi, prosím. Skončil jste u smrti onoho historika."
Snape ještě pořád prudce oddychoval a jeho oči se leskly špatně skrývanou zlobou a rovněž něčím dalším, co Nathalie nedokázala rozpoznat...
"Informace, které od toho muže získali, nebyly sice dostačující, ale nakonec je přece jen dovedly na správnou stopu. Jak jsem již řekl, byl to Malfoyův úkol, takže jsem tomu nevěnoval příliš pozornosti, ale jisté je, že mu trvalo celý rok, než konečně odhalil přesné místo úkrytu toho portrétu. A vydal se pro něj právě v tu noc, kdy Pán zla zmizel."
Jeho hlas se ke konci nepatrně zachvěl a Nathalie pozorně přivřela oči - seděl strnule v křesle se zády rovnými jako pravítko a zatínal křečovitě prsty do opěradel. Zmateně mrkla na Brumbála a opět uviděla ten samý opatrný pohled jako před chvílí.
Když konečně pochopila, prudce se nadechla a zabořila oči do desky Brumbálova stolu.
Pád Toho-jehož-jméno-se-nesmí-vyslovit, který Snape právě až příliš prozíravě nazval pouhým zmizením, byl přece spojen se smrtí rodičů Harryho Pottera…
Obecně se vědělo, že oba přišli o život, když se pokoušeli svého syna bránit. V té chvíli se však Nathalii vybavil výjev z její poslední kresby věštby Snapeova osudu - onen okamžik, kdy se profesor zadíval do zelených očí Harryho Pottera a chlapcova tvář se před ním proměnila v obličej ženy s temně rudými vlasy.
Už tehdy v létě Nathalie pochopila, že Snape miloval Harryho matku. Avšak až nyní jí došlo, že právě to je ta skutečnost, na niž Brumbál sází. Láska zachránila život Harryho Pottera a ředitel byl přesvědčený, že stejný cit snad zachrání i duši Severuse Snapea. Ta dávno mrtvá žena je tedy tím hlavním a možná jediným důvodem, proč Brumbál Snapeovi věří.
Nathalie zdvihla oči k Brumbálovi a setkala se s jeho smutným úsměvem. Z jejího výrazu mu muselo být jasné, k jakým závěrům právě došla, a ona měla na okamžik dojem, že jí nepatrně přisvědčil.
"A co se s tím portrétem stalo pak?" přerušil potom tíživé ticho a Snape sebou nepatrně škubl, jako by se právě probudil z noční můry, jež pro něj neměla nikdy skončit.
"Nemám tušení, Brumbále," trhl rameny. "Ale mohu se Malfoye zeptat," ušklíbl se cynicky.
"V žádném případě," zavrtěl Brumbál kategoricky hlavou, "ten obraz musíme získat. A proto by nebylo zrovna dvakrát moudré na sebe předem upozorňovat podobnými dotazy."
"Získat?" nadzdvihl Snape obočí. "Chcete se snad vloupat na Malfoyovo panství?"
"Ano, bude-li to nutné," přikývl Brumbál rozhodně. "Nyní je víc než jasné, že o to plátno Voldemort velice stál, ta souvislost je až příliš patrná…," odmlčel se a Nathalie s uspokojením zaznamenala, že i Snape má s určitými označeními Toho-jehož-jméno-se-nesmí-vyslovit nemalý problém.
"Lucius Malfoy jde vyzvednout Zmijozelův portrét a té samé noci Voldemort naplánuje smrt Harryho Pottera," navázal ředitel, když si srovnal myšlenky v hlavě. "Zavraždit chlapce z věštby a hned poté uchvátit s podporou Salazara Zmijozela celý kouzelnický svět…"
"Nepřeháníte to, Brumbále? Je to přece jenom portrét," zkřivil Snape pohrdlivě rty. "Jak ten by mu mohl pomoci? I kdyby se Salazar Zmijozel na pokyn Pána zla přemístil zpět do tohoto obrazu," pokývl k plátnu zakladatelů, "a snažil se tak pro Pána zla zjistit, co se děje v této místnosti, nestačilo by prostě ředitelnu uzavřít a konat případné porady jinde?"
"Možná. Pokud byste o jeho přítomnosti ovšem věděli," zapojila se Nathalie opět nesměle do hovoru, oči upřené na svoje propletené prsty. "Vyobrazené postavy totiž mohou naslouchat všemu, co se děje v místnostech, kde jsou umístěna propojená plátna, aniž by tam musely být fyzicky přítomny."
"To je pravda, Severusi," přikývl Brumbál. "Phineas ví, co se děje v domě Blacků, ačkoli prakticky neopouští svůj ředitelský portrét," spustil a Nathalie překvapeně zaznamenala, jak se Snapeův obličej nenávistně zkřivil při vyslovení jména Black. "A to samé Dylis v případě svatého Munga," pokračoval ředitel. "A Everard odchází do svého druhého obrazu pouze tehdy, když chci zjistit něco konkrétního z Ministerstva kouzel mimo místnost, kde jeho propojený portrét visí."
"A to je další věc," rozhodila Nathalie rukama, "jakmile by se totiž Salazar Zmijozel ocitl zpět na tomto plátně, mohl by se prostřednictvím ostatních obrazů pohybovat po celé budově školy. A to včetně zdí," vzpomněla si na sira Cadogana. "Pak by zde nebylo bezpečno vůbec nikde. Celá škola by byla takříkajíc napíchnutá, jak říkají mudlové, tedy odposlouchávaná."
"Stačilo by ji vyklidit," pokrčil Snape rameny.
"Desítky mladých kouzelníků a čarodějek z mudlovských rodin mimo bezpečí těchto stěn, a to možná přesně v době, kdy právě náš hrad bude poslední ochranou, kterou budou mít? To v žádném případě," zavrtěl Brumbál hlavou.
"Takže podle vás bylo hlavním motivem Pána zla získat díky tomu Zmijozelovu portrétu přehled o tom, co se v Bradavicích děje?" shrnul to Snape.
"Ano," přitakal Brumbál. "Ale dost možná chtěl i radu, novou inspiraci…"
"Nepředpokládám, že by zrovna on potřeboval další rady. Nebo inspiraci," prohodil Snape bezvýrazně.
"Snad mu stačila i pouhá vidina setkání se svým vzorem. S tím, koho možná kdesi v skrytu mysli považoval za svého skutečného otce," dumal dál Brumbál a bezděčně se probíral prameny svého plnovousu. "Možná ani sám netušil, co má od toho portrétu vlastně očekávat. Anebo možná…" Zarazil se a přemýšlivě pohlédl na Nathalii.
Poznámka:
Pro účely této povídky předpokládám, že se Snape obrátil na Brumbálovu stranu nedlouho poté, co si po narození Harryho Pottera (31.7.1980) uvědomil, že Voldemort považuje právě Harryho za toho, o němž mluvila Trelawneyová ve své věštbě, a že půjde nejen po něm, ale i po Lily. V Bradavicích však začal Snape vyučovat zřejmě až v září 1981 (pak to do oné inspekce Umbridgeové dává právě těch jím zmíněných čtrnáct let).
K vlastnostem obrazů podle J.K. Rowlingové: 1) když sir Cadogan vedl Harryho na první hodinu jasnovidectví, pohyboval se nejen přes obrazy, ale rachot jeho brnění bylo slyšet i ze zdí; 2) při pobytu na Grimmauldově náměstí slyšel Harry z potrétu Phinease Nigelluse Blacka oddychování nebo smích, i když byl rám prázdný a dotyčný tedy neopustil svůj portrét u Brumbála v pracovně.
Žádné komentáře:
Okomentovat