Dokáže Severus Snape věrohodně napodobit hadí jazyk? Potvrdí se Brumbálovy teorie a Nathaliina zjištění? A získá jistý Smrtijed příslib portrétu svojí čistokrevné rodinky? Závěrečná část čtrnáctky právě začíná...
Kapitola čtrnáctá: Čtyřlístek pro štěstí (5. část)
Onoho pozdního nedělního dopoledne bylo ve zmijozelské společenské místnosti mnohem rušněji, než když ji Nathalie před několika dny navštívila poprvé. Studenti posedávali v křeslech, četli Denního věštce, někteří se hrbili nad učebnicemi a pergameny u stolků a jiní setrvávali v družném hovoru.
Nově příchozích si zprvu povšiml málokdo; reakce se dostavily až na Snapeovo úsečné: "Higgsi! Zabiniová!", kdy se před ním objevili překvapený zmijozelský chytač a dívka s prefektským odznakem, již by Nathalie ve zmijozelském stejnokroji namísto noční košile a županu ani nepoznala.
"Shromážděte studenty a odveďte je do Velké síně na oběd. Do dvou minut ať jsou všichni pryč."
"Ale pane profesore -"
"Dvě minuty, Higgsi, a bez diskuze."
Snapeovu autoritu nebylo možno zpochybnit. Brzy už se kolem Nathalie šinul průvod reptajících studentů, kteří evidentně s tak brzkým nedělním obědem nepočítali. Někteří si na ni nepokrytě ukazovali a ona raději ani nechtěla vědět, co si šuškají, pohled na Brumbála jim ale většinou sebral další poznámky ze rtů a mizeli mlčky na chodbě vedoucí ven ze sklepení.
Netrvalo dlouho a místnost se vyprázdnila. Ředitel se rychle rozhlédl po obrazech a bez zaváhání zamířil k malbě visící na zdi vedle krbu.
"To je tedy ono?" zastavil se před ní a bedlivě ji zkoumal, rovnaje si na špičce nosu své půlměsícové brýle.
"Ano," přikývla Nathalie a zvědavě pokukovala po Snapeovi.
Profesor rovněž přistoupil k plátnu a soustředil svoji pozornost na hada, jenž se tentokrát neukrýval ve vysoké trávě, ale vyhříval se na plochém kameni v paprscích slunce prosvítajících skrz větve stromů. Had vypadal, že spí, ale za několik vteřin náhle zdvihl hlavu a oplatil Snapeovi jeho upřený pohled.
Nathalie se nervózně ošila a nejistě mrkla na Brumbála.
"Nemám z toho dobrý pocit," přiznala se, když zachytila jeho tázavý posunek. Povzbudivě jí přejel dlaní po rameni. Snape se na ni nepatrně ušklíbl.
"Tak prosím, Severusi, zkuste to," vyzval ředitel profesora a ten se bez většího nadšení otočil zpět k hadovi, jenž se před ním vztyčil a zdálo se, že vyčkává.
Snape na okamžik zavřel oči, jako by se snažil vybavit si co nejpřesněji jisté dávno zasuté vzpomínky, a Nathalie zahlédla, jak zatíná v pěst ruce ukryté v záhybech svého hábitu. Náhle však oči opět otevřel, pohlédl na hada na plátně a z jeho hrudi začal vycházet podivně hluboký a přitom až nepříjemně syčivý zvuk, jenž Nathalii přiměl ustoupit o několik kroků dozadu a pozorovat celý výjev s krajním zděšením.
Ne že by Snapea neslyšela syčet už mnohokrát předtím, a to zejména když ji častoval svými obvyklými povzbudivými komentáři, ale tohle bylo něco úplně jiného, nebyla to lidská řeč, mělo to dokonce pramálo společného i s obvyklým hadím syčením, tohle znělo hrozivě, až jí z toho šel po zádech mráz.
A mohlo-li být něco ještě horší, než slyšet Snapea vydávat ony nepřirozené zvuky, pak to byl okamžik, kdy had z plátna začal Snapeovi odpovídat. Jeho oči se rozzářily jako dva drahokamy, když zaplavil místnost svým vlastním syčením - na rozdíl od Snapeových pokusů tohle nebyly pouhé neartikulované zvuky, zde bylo zřejmé, že se jedná o podivný cizí jazyk - dostatečně vyvinutý, aby mohl být použit ke smysluplné komunikaci.
Snape zaraženě o krok ustoupil a nerozhodně se ohlédl po svých společnících.
Had pokračoval ve svém projevu, chvílemi se zdálo, jako by se otáčel k bradavickému hradu, zjevně chtěl cosi naznačit - něco, co mělo s hradem bezpochyby souvislost… Zničehonic však jeho řeč skončila, ještě chvíli zíral Snapeovi pozorně do očí, jako by čekal, zda nebude v rozhovoru pokračovat, ale když se ničeho nedočkal, smýkl sebou na zem a neslyšně zmizel mezi kapradinami.
Ředitel se zatvářil ještě o něco zaraženěji než Snape.
"Tak tím se naše teorie potvrzují," pronesl do ticha a Nathalie zachytila Snapeův bezvýrazný pohled. "Voldemort měl tento obraz na očích po celou dobu studií. Domnívat se, že by s tím hadem nenavázal žádný kontakt, by bylo nanejvýš bláhové. A Zmijozelův had ho nasměroval ke Zmijozelovu portrétu. Podle všeho to nebylo tak snadné, možná že se portrét v průběhu staletí někam přesunul, a proto Voldemortovi trvalo tak dlouho, než ho našel. A portrét sám svému nalezení zjevně nemohl nijak napomoci - jistě i on je schopen komunikovat pouze hadím jazykem - a tedy jen se Zmijozelovým dědicem. V opačném případě už bychom o něm s největší pravděpodobností věděli mnohem dřív. Souvislosti mezi tím plátnem a oním francouzským historikem se zřejmě už nikdy nedopátráme..."
Nathalie zatnula nehty do dlaní a úporně se snažila nemyslet na svoji kolejní ředitelku.
"Musíme ho najít," uzavřel Brumbál. "Anebo alespoň zabezpečit, aby se k němu nedostal Voldemort."
"Proč jste si vlastně tak jistý, že by Zmijozelův portrét doopravdy chtěl Pánovi zla pomáhat, řediteli?" tázal se Snape nesouhlasně. "Salazar Zmijozel možná měl své nedostatky, ale nepřijímat do vlastní koleje studenty z mudlovských rodin a usilovat o jejich životy mi ještě stále připadá jako dost podstatný rozdíl. Až by poznal, o co se Pánovi zla skutečně jedná…"
"Jenže o to právě jde," povzdychla si Nathalie, "je to jenom obraz. On nemůže nic poznat, nad něčím zauvažovat, dojít k závěru, že jeho původní ideje byly chybné, a změnit je. Portréty nejsou schopny žádného duševního vývoje, jsou navždy zakonzervovány v okamžiku spuštění oživovací magie. Pokud Zmijozel nechal oživit svůj portrét s myšlenkou na pomoc svému dědicovi, bude mu jeho portrét pomáhat za každou cenu, ať už by si o tom samotný Salazar Zmijozel myslel cokoli."
"A já nehodlám čekat tak dlouho, abych to zjistil. Ten obraz prostě musíme získat," přikývl Brumbál rozhodně.
"Jak to chcete udělat?" pokrčil Snape pochybovačně rameny.
"Potřebujeme plán," sdělil ředitel a pohnul se směrem k východu ze společenské místnosti. Snape s Nathalií ho následovali a netvářili se právě dvakrát přesvědčeně. Netušili však, že poněkud překvapivé řešení se jim nabídne během několika málo minut.
"Severusi! Tak tady jsi, hledám tě po celém hradě!" zazněl vstupní síní zvučný hlas Luciuse Malfoye, když se Brumbál, Snape a Nathalie vynořili z chodby vedoucí do sklepení.
Nathalie vyděšeně vykulila oči a hbitě se pokusila schovat za Brumbála. Naprosto si nedokázala představit, že by se mohla s klidem podívat Malfoyovi do tváře po tom všem, co se o něm během dopoledne dozvěděla.
"Brumbále! Vy jste tu také? Nu, výborně, s vámi musím rovněž mluvit... ach a slečna Delartová, rád vás opět vidím!" napřáhl k ní ruku s drobnou úklonou.
"Belartová," opravila ho automaticky, neochotně postoupila dopředu a nejistě mu stiskla dlaň, do obličeje mu však nepohlédla, předstírajíc plné zaujetí domácím skřítkem krčícím se u jeho nohou.
"Belartová, ovšem... tak už jste se rozmyslela?"
"Eh...?" nechápala, ačkoli kolečka v její hlavě jela naplno.
"S tím portrétem mojí rodiny, slečno Belartová, samozřejmě," obdařil ji Malfoy studeným úsměvem. "Nebo vás zdejší umělecká díla natolik pohltila, že se od nich nedokážete ani na chvilku odtrhnout?" nadzdvihl obočí a Nathalie zbledla.
"No totiž..."
"Jistěže bych vám za ten obraz vyplatil cenu obvyklou v uměleckých kruzích, stačí říct," ušklíbl se - zřejmě si vzpomněl na rozhovor, který spolu vedli při předchozím setkání, a nedostatek jejího nadšení přisuzoval faktu, že se tehdy snažil Nathalii přimět, aby jeho rodinu portrétovala zdarma.
"O to ale vůbec nejde," zatvářila se dotčeně.
"Tak v čem je problém?" zdvihl opět netrpělivě obočí. Na odmítnutí zjevně nebyl zvyklý.
Horečně se snažila nalézt nějakou ucházející výmluvu, jenže vtom náhle všechny díly skládačky zapadly na své místo.
"V načasování, pane Malfoyi," promluvila pokud možno klidně, ačkoli jí neunikl Brumbálův prudký nádech ani ztuhnutí Snapeovy čelisti. "Nemohu se odtud vzdálit na příliš dlouhou dobu, ovšem na ten portrét bych potřebovala minimálně týden času - jeden nebo dva dny s každým členem vaší rodiny, nějaký ten čas na rozvržení obrazu a snad i zahájení vlastní malby s tím, že definitivní úpravu plátna už bych byla schopna provést zde, ve svém ateliéru."
"Týden? Žádný problém, slečno Belartová. Co byste řekla přelomu ledna a února? V Bradavicích bývá sychravo, ještě ráda strávíte několik dní na mém panství. Tou dobou bychom měli být všichni doma."
"Přelom ledna a února by mi vyhovoval," přitakala, otáčejíc se s předstíranou otázkou v očích na Brumbála, jenž byl přece jejím nadřízeným. Trvalo mu slabou půlvteřinu, než se probral z překvapení a vykouzlil na tváři souhlasný úsměv.
"Výborně, budu s tím počítat," uzavřel celou záležitost Malfoy. "Půjdeme, řediteli? Já vím, že je neděle, ale tentokrát je to doopravdy neodkladné... Budeš u sebe, Severusi? Dobrá, stavím se asi za půl hodiny. Nashledanou, slečno Belartová," poctil ji další sotva patrnou úklonou a s Brumbálem po boku vyrazil směrem k hlavnímu schodišti.
U všech druidů, do čeho jsem se to zase namočila? Krev jí bušila ve spáncích a raději se opřela o zeď, aby se nezapotácela.
"Zbláznila jste se?" zasyčel vedle ní Snape a tentokrát to znělo úplně jinak, než když mluvil hadím jazykem. "Co si myslíte, že děláte?"
"Co by? Ještě před pěti minutami jsme neměli nejmenší tušení, jak zjistit, kde se konkrétně nachází Zmijozelův portrét. A nyní mám celý týden na to, abych prozkoumala Malfoyovo panství a ten obraz našla. Celý týden, Snape!"
"Dost času na to prozradit sebe i vše, co víme," odvětil podmračeně. "Kde zůstal váš oslnivý havraspárský důvtip, Belartová? Tento nápad by byl hoden spíš neskutečné nebelvírské pošetilosti! To jste pochytila od Weasleyových?"
"Ale no tak, Snape, snad o mě nemáte strach?" zdvihla naoko nevěřícně obočí. "Jsem skoro dojatá. Ačkoli když si představím ty hromady dosud nezpracovaných přísad do lektvarů u vás v kabinetu, tak se vám popravdě ani nedivím," pokračovala pobaveně, zakrývajíc tak nejistotu, která se jí zmocnila.
Pevně stiskl rty.
"Moje obavy plynou jedině ze skutečnosti, že pokud se vy dostanete do nějakých potíží, což při zjevném nedostatku vašeho pudu sebezáchovy a schopnosti chladnokrevného uvažování považuji za takřka nevyhnutelné, budu to já, koho ředitel pošle problém vyřešit. A vskutku nehodlám riskovat teď a kvůli vám ztrátu Malfoyovy důvěry."
"No ovšem," podotkla jízlivě, "co by si o vás drahý Lucius pomyslel, že?"
Přísahala by, že předtím, než ji nechal stát uprostřed chodby a vydal se dlouhým krokem zpět do sklepení, znechuceně zdvihl pohled ke stropu. Zvědavě ho pozorovala, dokud jí nezmizel z dohledu - toho dopoledne na něj byla nucena hned několikrát změnit názor a to byla skutečnost, která ji znepokojovala a mátla. A v tu chvíli ji navíc bůhvíproč napadlo, jak by se asi tvářil, kdyby mu jednoho dne kdesi v neurčitě vzdálené budoucnosti věnovala do knihovny onen chybějící díl Velké encyklopedie lektvarů.
Žádné komentáře:
Okomentovat