Nějak si nemohu najít čas, abych tuhle kapitolu dopsala, tak sem alespoň vkládám její úvodní část s pocitem, že lepší už to stejně nebude;-) Věnuji Hope za bezkonkurenčně největší počet komentářů k téhle povídce a JSark za komentář zdaleka nejdelší:-) A za budoucí komentáře vás všech předem děkuji!
Kapitola patnáctá: Rodina a příbuzní (1. část)
Nebylo to tak dlouho, kdy si Nathalie slíbila, že už nebude tolik pít. Ne že by snad s tímto předsevzetím měl cokoli společného Severus Snape a jeho všeříkající pohled, když u ní v pokoji onoho rána, na které se tak úporně snažila zapomenout, nalezl napůl prázdnou láhev Ogdenské starorežné a zcela prázdnou lahvičku od lektvaru na spaní. Snape s tím neměl do činění naprosto nic. Snažila se přece (a to především) pečovat o svoje zdraví. Nebo si to alespoň snažila namlouvat.
Ovšem onoho pondělního večera, kdy první nabízenou sklenku skotské whisky od bradavického ředitele přijala pouze ze zdvořilosti ("můj dobrý známý provozuje nejstarší kouzelnickou palírnu v Británii..."), souhlasila s tou druhou více než ochotně poté, co jí Brumbál oznámil, že se jejich malé porady na téma návštěva v sídle Luciuse Malfoye zúčastní i Severus Snape.
Profesor lektvarů jí dal už předešlého dne poměrně jasně na srozuměnou, co si o tomto jejím nápadu myslí. Následujícího rána její zdvořilé přání dobrého dne odbyl jen podrážděným "neřekl bych" a po celou dobu oběda musela poslouchat, jak nahlas vykládá nervózně pomrkávajícímu Quirrellovi o lidech, kteří si nejsou vědomi svých hranic, pouštějí se do záležitostí, k jejichž řešení nejsou způsobilí v žádném ohledu, a působí tím ostatním jenom problémy. Jeho mladšího kolegu to nakonec tak vyděsilo, že prchl z Velké síně v okamžiku, kdy profesora lektvarů zaměstnal Riche dotčeným dotazem, zda svými řečmi nemyslí čirou náhodou jeho, za což se mu od Snapea dostalo jen výmluvného úšklebku doprovázeného lesknoucím se pohledem.
Za běžných okolností by se Nathalie nastalou situací poměrně dobře bavila, jenže když si mohla být takřka stoprocentně jistá, že Snape ve skutečnosti nemluví ani tak o Richeovi, jako spíš o ní, nepřipadalo jí to už zábavné ani trochu. Naházela do sebe oběd během několika málo minut a vystřelila z Velké síně skoro ještě rychleji než Quirrell. A večeři pak raději snědla ve svém pokoji.
Nyní se o něco hlouběji zabořila do křesla a snažila se smířit s faktem, že z přátelského rozhovoru s bradavickým ředitelem se co nevidět stane ostrá slovní potyčka s profesorem lektvarů. Nehledě na to, že po poradě ji čekal další večer ve Snapeově kabinetu, tentokrát navíc za účasti dvojčat Weasleyových.
"Velice pohotový tah, Nathalie," pochvaloval si Brumbál, upíjeje zlatavý mok ze svojí sklenky, "celý týden relativní volnosti v domě Luciuse Malfoye, přičemž s ohledem na vaši profesi nebude nikomu podezřelé, když se budete zajímat o jeho obrazy..."
"Mhm...," zamumlala Nathalie neurčitě a hodila do sebe další dávku whisky, načež beze slova pozorovala, jak se k ní ředitel naklonil přes stůl, aby jí opět dolil. Venku se celý den hustě sypal sníh, teplota klesla pod bod mrazu a na hradních chodbách bylo ještě chladněji než obvykle, alkohol se jí však rozléval po těle v příjemně otupujícím pocitu tepla.
"Kdo je vlastně ten druhý muž na fotografii?" zeptala se, aby odvedla řeč jiným směrem.
"Ten?" Brumbál se natáhl po zářijovém výtisku Denního věštce, jenž od předchozího dne zůstal ležet na jeho stole, a zaostřil přes půlměsícové brýle na snímek Luciuse Malfoye a jeho společníka. "Justus Tavory," prohlásil potom, "s Malfoyem se dobře znají, pokud vím."
"Malfoy o něm mluvil jako o svém bratranci," vzpomněla si Nathalie na svoje setkání s touto dvojicí v bance U Gringottových.
"Jistě, v kouzelnickém světě jsou přece všichni tak trochu příbuzní," pousmál se ředitel, "nemám pravdu, Severusi?" zadíval se na podmračeného profesora, jenž právě vstupoval do jeho pracovny. "Vy znáte Justuse Tavoryho, že?"
"Ovšem," ušklíbl se Snape, usedl do křesla vedle Nathalie, významně povytáhl obočí, když si všiml sklenky v její ruce, a zadíval se na fotografii, kterou mu Brumbál podal. "Nikdy nenosil Znamení zla, ale přesto patřil k těm nejaktivnějším. S Malfoyem jsou spříznění přes nějakého prastrýce."
"Neměl Znamení zla, ačkoli patřil k Vy-víte-komu?" nechápala Nathalie a nedopitou sklenku raději odložila na stůl.
"Přidal se na jeho stranu ve stejné době jako Malfoy," řekl Snape s nehybnou tváří. "A nedlouho poté se stal ředitelem azkabanské věznice."
Nathalie sebou prudce trhla - ale ano, tehdy U Gringottových padlo něco o Azkabanu, na to si matně vzpomínala. Spíš by ji ale zajímalo, zda to může nějak souviset se zmatenými věštbami Sibyly Trelawneyové, které si nedávno nechtěně vyslechla. Pevně doufala, že ne...
"Ještě tam pracuje?" vydechla nervózně.
"Ano," přitakal Brumbál a vrásky na jeho čele se prohloubily. "Právě proto, že nenosil Znamení zla a žádné jiné spojení s Voldemortem se v jeho případě nepodařilo prokázat. Ministerstvo nemělo dost sil dosadit na jeho místo někoho jiného. Popravdě ani neměli koho - málokdo je totiž ochoten trávit tolik času v těsné blízkosti mozkomorů."
Nathalie se zachvěla. S mozkomory se setkala pouze jednou v životě, když šla jako malá navštívit svého otce do práce. Jeho nadřízený, francouzský ministr kouzel, prý tehdy jednal o možnosti zapojit mozkomory do ostrahy francouzského kouzelnického vězení, jež se nacházelo hluboko pod nejvyššími vrcholky Alp. Z toho záměru nakonec sešlo, když pouhá přítomnost těchto hrůzných bytostí v prostorách vězení způsobila smrt pěti mudlovských horolezců, kteří vysoko na skalní římse během výstupu na jednu z nejznámějších tamních hor propadli depresi a přeřízli lana, na nichž byli zavěšeni. Nathalie si však dodnes živě vybavovala ten příšerný pocit, když mozkomoři proplouvali chodbami ministerstva a jeden z nich se k ní přiblížil. Poprvé v životě ji tehdy napadlo, že by bylo lépe zemřít, než prožít zbytek svých dní bez jediného byť sebemenšího kousku štěstí...
"Jeden z nejdokonalejších plánů Pána zla," navázal Snape. "V době, kdy bystrozorové zaplnili Azkaban desítkami Smrtijedů, byl Justus Tavory jeho pojistkou. Vždy připravený otevřít na povel azkabanské brány."
"Jedinečná příležitost osvobodit naráz celý dav těch nejnebezpečnějších přisluhovačů - nedivím se, že Voldemort oželel Tavoryho označení Znamením zla. Riziko odhalení takto výhodně umístěného pomocníka mu za to zjevně nestálo," přikývl Brumbál.
"Tavory navíc studoval v havraspárské koleji," ušklíbl se Snape Nathaliiným směrem. "Koho by napadlo podezřívat ho, že?" dodal uštěpačně a ona dotčeně zrudla.
"Kolej přece není všechno, Severusi," povzdychl si Brumbál.
"Opravdu?" odsekl Snape sarkasticky.
"Pak ale Tavory náhle otočil," snažil se ředitel předejít hrozícímu konfliktu pokračováním ve vyprávění. "Najednou se z něj stal ten nejoddanější služebník ministerstva. Pokud se předtím proslýchalo, že se spolu se svými mozkomory postaral o několik Smrtijedů, kteří se chtěli zachránit udáním dalších Voldemortových přívrženců, pak po Voldemortově pádu už nepociťoval vůbec žádné zábrany - měl takový strach, aby sám neskončil ve vězení, že nastolil v Azkabanu tvrdý režim, který ve zdraví přežil jen málokdo. Mnozí z vězňů zešíleli dřív, než se dostali před soudní tribunál. A ti, kteří by ho mohli identifikovat jako někdejšího spojence Voldemorta, se ocitli vystaveni jakoby nešťastnou náhodou několika volným mozkomorům. Dokážete se jistě představit, jak to dopadlo."
Nathalie zbledla. Představovat si to rozhodně nehodlala.
"Přece jen to ale byli Smrtijedi," zamumlala nakonec.
"Jak rád bych měl tu jistotu," pokrčil Brumbál sklesle rameny. "Jistotu, že tam snad dodnes nevězní nikoho nevinného. Vždyť i Severus strávil v těch zdech několik dní, než se mi podařilo dostat ho odtud ven. Musel jsem se za něj osobně zaručit..."
"A jako vždy jste ani teď tuto skutečnost neopomněl připomenout," podotkl Snape kysele, vztekle zatínaje prsty do opěrek, s temným pohledem zabodnutým do ředitelových posmutnělých pomněnkových očí, zatímco Nathalie se pokoušela splynout s potahem křesla. Ti dva si v poslední době zvykli řešit svoje dávné rozepře v její přítomnosti a jí to nebylo nijak zvlášť příjemné.
"Nikdy jsem neměl důvod toho litovat," prohlásil Brumbál vážně.
Proč se mě na něj tedy přišel v létě ptát, když mu tolik věří, napadlo Nathalii a raději se opět chopila svojí sklenice, toužíc po dalším doušku mysl otupující whisky.
"Jak vůbec víte, že vynášejí z té banky právě Zmijozelův portrét?" obrátil se Snape najednou na ni, až jí poslední lok zaskočil v krku a rozkašlala se. "Co když je to třeba Tavoryho benátské zrcadlo?" ušklíbl se a pohrdavě si měřil její neúspěšné pokusy o popadnutí dechu.
"Ten den jsem je U Gringottových potkala," dostala ze sebe přerývavě. "Slyšela jsem Malfoye říkat tomu skřetovi, že chce do svého trezoru. A s ohledem na onu plánovanou kontrolu z Ministerstva kouzel nepochybuji, že odtud odnesli to nejdůležitější a zároveň nejpodezřelejší, co tam tak asi Malfoy mohl schovávat."
"To ovšem neznáte Malfoye," zkřivil Snape rty.
O téhle poznámce raději ani neuvažovala.
Žádné komentáře:
Okomentovat