Deštivé počasí mě dnes připoutalo k počítači, a tak jsem tu s pokračováním patnáctky. Snape se řítí ke svému kabinetu jako velká voda, Weasleyovic dvojčata už nervózně čekají na svůj školní trest a Nathalie se děsí, jak to všechno zase dopadne...;-)
Kapitola patnáctá: Rodina a příbuzní (3. část)
"Vy víte, komu ten neviditelný plášť patřil?" odvážila se Nathalie položit otázku a marně se snažila srovnat se Snapem krok cestou od Brumbála do profesorova kabinetu.
Zdálo se jí to, nebo Snape ještě zrychlil? Zarazila se uprostřed chodby - nenechá se přece uštvat k smrti! Trvalo několik vteřin, než si uvědomil, že za sebou neslyší její klusání.
"Hodláte tam stát celou noc?" zavrčel podrážděně, když konečně zastavil a obrátil se.
Pomalu k němu došla, rozmýšlejíc se, jak moc se jí chce ho dnes večer ještě vytočit.
"Na něco jsem se vás ptala," riskla to nakonec.
"Předpokládal jsem, že i někdo tak nedovtipný jako vy pochopí mlčení jako dostatečnou odpověď," zhodnotil uštěpačně a dal se opět do pohybu.
Měla jsem se na to vykašlat, napadlo ji, když ho opět téměř poklusem následovala.
Toho rána se totiž definitivně rozhodla a odeslala svému někdejšímu dobrému zákazníkovi Vernierovi dopis s prosbou, zda by pro ni nemohl přes své četné známé sehnat Velkou encyklopedii lektvarů, díl O-R.
Vytušila, že Brumbál s ní bude chtít na Malfoyovo panství poslat Snapea, a bylo jí předem jasné, jak se na to profesor lektvarů bude tvářit. Ta zatracená chybějící knížka v jeho jinak tak dokonalé knihovně se měla stát jejím pokusem o omluvu za vlastní neschopnost, poděkování za těch pár neotřelých, avšak praktických kouzel, která ji slíbil naučit, a nabídku prozatímního příměří - alespoň do té doby, než bude bezpečně zpět v Bradavicích. A samozřejmě se kdesi za těmito nanejvýš racionálními důvody skrývala i její nevysvětlitelná potřeba Snapea něčím překvapit (a možná i trochu šokovat), jež se snoubila s podivně zvrácenou touhou vychutnat si výraz jeho obličeje, pokud by mu tu knížku věnovala jako dárek k Vánocům. Anebo třeba k narozeninám.
Kousla se naštvaně do rtu a ještě víc natáhla krok.
"Trocha konverzace by vás pro jednou nezabila," zkonstatovala suše.
Vrhl na ni nečitelný pohled.
"Proč si myslíte, že bych měl zájem ztrácet čas konverzováním právě s vámi?" pokrčil netrpělivě rameny.
"Když ho můžete trávit přerovnáváním těch zajisté úchvatných myšlenek ve svojí nedostižné hlavě?" nadhodila sarkasticky. "No ovšem, tomu se bezduchý rozhovor se mnou stěží může vyrovnat."
Pevně stiskl rty. Známka rostoucí podrážděnosti anebo nedejbože snaha o zakrytí koutků cukajících potlačovaným smíchem? Rozesmát Snapea - to by jí tak ještě scházelo...
"Kdo by nevěděl o neviditelném plášti dokonalého Pottera," ohrnul nakonec ret.
Překvapeně zdvihla hlavu. Takže přece jenom trocha sdílnosti?
"Co se mě týče, můžete ten plášť Malfoyovi klidně darovat," pokračoval dál. "Nechci si ani domýšlet všechny ty problémy, jestli ho ředitel jednou skutečně předá mladému Potterovi."
"Problémy? Proč by s tím nějaké měly být? Je-li pravda, že ten plášť patřil jeho otci, pak na něj má Harry určitě právo."
"Vy jste Jamese Pottera neznala, Belartová," odsekl Snape, "já s ním studoval v jednom ročníku a mohu vás ujistit, že pokud jeho syn zdědil jen desetinu otcovy povahy, tak přijdou všechna ředitelova bezpečnostní opatření vniveč během několika hodin. Potterovi jsou arogantní, neuznávají řád a nejsou schopni respektovat žádná pravidla - byť by existovala právě proto, aby ochránila ty jejich skvělé, veledůležité životy." Nenávist v jeho obličeji byla nepřehlédnutelná.
"Tak to tak neprožívejte," odvětila zlehka a s pocitem zadostiučinění, že je to pro změnu ona, kdo během jejich rozhovoru zůstává v klidu. "Třeba ten hoch bude po svojí matce." Vzápětí by si nejraději ukousla jazyk.
Snape ztuhl uprostřed kroku a pouze vší silou se přinutil ten krok dokončit a udělat další. Kdokoli jiný by si toho nepatrného zaváhání nejspíš ani nepovšiml.
Nathalie málem vyhrkla první omluvu, která jí přišla na mysl, ale naštěstí se včas zarazila. Ona přece byla ten poslední člověk, který by měl vědět o vztahu Severuse Snapea k matce Harryho Pottera. A jestliže nic nevěděla, pak se rozhodně nesměla za nic omlouvat.
"Anebo po svých prarodičích," snažila se nepříliš inteligentně o nápravu. "Však víte, povaha se občas dědí přes koleno..."
Střelil po ní jedním ze svých nejtemnějších pohledů, naznačujících cosi o jedu v dýňovém džusu. Raději tedy zmlkla a zbytek cesty k jeho kabinetu absolvovali mlčky.
Fred a George Weasleyovi už čekali přede dveřmi - v obličejích krotké výrazy a nepatrně úlevné výdechy, když za Snapem uviděli přicházet Nathalii.
"Problém s dodržováním řádů je ostatně typickou nebelvírskou vlastností," prohodil k ní Snape přes rameno a vešel do dveří. Ostatní přítomní ho sklesle následovali.
Nathalie si beze slova svázala vlasy pod šátek, postavila se ke svému kotli, zatopila pod ním, a začala za stálého míchání lektvar pomalu ohřívat. Profesor mezitím vytáhl ze skříně veliký plátěný pytlík dalších nezbytných přísad a vysypal ho před Weasleyovy na pracovní stůl.
"Nakrouhat," přikázal chladně a bez dalšího se vydal ke svému kotli.
Nathalie pokračovala v míchání a po očku Freda a George pozorovala. Oba se rozmrzele chopili svých nožů a nejistě přemítali nad hromadou čehosi, v čem Nathalie rozeznala sedmikráskové kořeny, zjevně bez sebemenšího tušení, jak přesně se něco takového má krouhat. Už zdvihala ruku, aby jim ukázala velikost výsledných kousků, a nadechovala se k tichému naznačení rty, když ji zarazilo Snapeovo zlostné zasyčení. Mrkla jeho směrem - propaloval ji nebezpečně varujícím pohledem, takže raději zavřela ústa a ruku nechala opět klesnout.
"Nějaký problém, pánové?" oslovil je, nespouštěje oči z Nathalie. "Postup přípravy této přísady je součástí osnov prvního ročníku." Načež konečně přesunul svoji pozornost na Weasleyovy.
Fred a George se nejdřív zmateně podívali jeden na druhého, poté prosebně na Nathalii, neodpustili si jedno zlobné zahlédnutí profesorovým směrem, načež zabořili odevzdaný pohled do sedmikráskových kořínků.
"Čemu se vlastně tolik divím," odfrkl si Snape posměšně, "vzhledem k politováníhodným výsledkům vaší loňské zkoušky z lektvarů. Bylo až s podivem, jak dokonale jste se vy dva shodovali v tvrzení těch nejneskutečnějších nesmyslů, jaké jsem kdy měl tu smůlu opravovat."
Načež namířil hůlku na svůj pracovní stůl, který hlasitě zarachotil, když horní zásuvka vystřelila zprudka ven, z ní vylétla značně ohmataná kniha a přistála na stole před dvojčaty.
"Učebnice Kouzelnických odvarů a lektvarů, strana dvě stě padesát šest," vyštěkl profesor a dalším pohybem hůlky zásuvku svého stolu opět uzavřel. "A pět bodů dolů z Nebelvíru za každého z vás."
Fred a George se na sebe dotčeně podívali a už už se tvářili, že začnou něco namítat, Snapeovo vyzývavě zdvihnuté obočí je však od tohoto úmyslu odradilo s dostatečnou důrazností.
"A vy pokračujte!" zavrčel Nathaliiným směrem, ačkoli vůbec nepřestala míchat.
Chvíli v ní doutnal vztek a chystala se, že mu něco odsekne, ale přece jen měla dost soudnosti na to, aby si uvědomila problémy, do nichž by tak bratry Weasleyovy a následně i konto nebelvírské koleje dostala - po těch několika týdnech vzájemné spolupráce už jí sice nechyběla odvaha Snapeovi leccos kousavého odpovědět, jenže si dokázala dost živě představit jeho reakci, pokud by se ho byť i jen pokusila zesměšnit v přítomnosti jeho studentů.
Večer nabral obvyklý spád. Napjaté ticho přerušované pouze zvuky působenými používanými nástroji, bublání lektvaru ve Snapeově i Nathaliině kotli a občasné povzdechy Freda a George hrbících se nad pracovním stolem.
"Ještě víc nadrobno," zašeptala Georgeovi, když si přišla pro první várku sedmikráskového kořene, maskujíc zvuk svého hlasu miskou na přísady upuštěnou na pracovní desku z poněkud větší výšky, než bylo nutné. "Tyhle jsou v pohodě," začala si nabírat do misky z Fredovy hromádky a neopomněla při tom hlasitě poklepávat dřevěnou lopatkou o stůl.
"Belartová! Okamžitě přestaňte s tím rámusem a vraťte se ke svému kotli!" utrhl se na ni profesor. "Jestli do pěti minut nepřidáte sedmikráskový kořen, tak -"
"Už jdu," protočila panenky, jsouc k němu bezpečně obrácená zády. Weasleyové se neslyšně uchechtli.
"Díky," naznačil George a rychle začal předělávat to, co už jednou nakrouhal. Což bylo jeho jediné štěstí, neboť Snape si přišel pro svoji várku kořenů zanedlouho po Nathalii - chvíli chlapce s kyselým výrazem v obličeji pozoroval, ale pak si beze slova odebral nakrouhané kořínky a přesunul se s nimi k váhám, na nichž Nathalie právě odvažovala potřebné množství této přísady se soustředěným obličejem skloněným k podrobnému návodu psanému Snapeovým nevzhledným rukopisem.
"Toto je šestka nebo osmička?" otázala se mírně, ve snaze předejít jeho případným poznámkám na téma její komunikace s dvojčaty. To si ale nezvolila právě vhodný námět hovoru.
"Neumíte snad číst?" dostalo se jí ostré, i když předvídatelné odpovědi.
"Rozhodně lépe, než vy psát," zasyčela naštvaně. Tohle už bylo vážně k nesnesení.
Vzápětí se modlila, aby chlapci její poznámku přeslechli, ale stěží potlačované zasmání od pracovního stolu ji v této věci nenechalo dlouho na pochybách.
"Připadá vám snad na vaší práci něco k smíchu, pánové?" zdvihl Snape prudce hlavu a zabodl nemilosrdný pohled do jejich nyní už opět krotkých obličejů.
"Ne, pane," zamumlali hoši svorně.
"Právě jste připravili vaši kolej o dalších deset bodů. Doufám, že vás to mrzí stejně tak jako mě," podotkl jízlivě a obrátil svoji pozornost zpět na Nathalii, která drtila v prstech svoji misku kořínků a vztekle skřípala zuby. Vyzývavě naklonil hlavu, jako by chtěl naznačit, že si s radostí vyslechne jakékoli další komentáře z její strany.
Pevně sevřela rty, toporně došla ke svému kotli a mlčky vsypala kořínky dovnitř. Jestli ta zatracená číslice nebyla osmička, ale šestka, tak má Snape prostě smůlu.
Žádné komentáře:
Okomentovat