Je trochu zvláštní přidávat sem zimní kapitoly se zimními obrázky uprostřed léta - a obzvlášť dobrá bude v tomto ohledu vánoční kapitola, která vyjde akorát na začátek letních prázdnin :-) No ale co už, takové teplo zas není, a pokud přece jenom nastane, pak také nebude na škodu přečíst si pár vět o závějích sněhu, jimiž se hlavní hrdinka prodírá do Prasinek. Pěkně užívejte víkendu, a pokud vás zrovna zaskočily záplavy, tak na sebe hlavně buďte opatrní!
Kapitola patnáctá: Rodina a příbuzní (4. část)
"Mrzí mě, že jsem se nechala takhle hloupě vyprovokovat," omlouvala se Nathalie dvojčatům Weasleyovým, když je o dvě hodiny později doprovázela ze Snapeova kabinetu do nebelvírské věže. "Kdybyste se nezačali smát té mojí pitomé poznámce…"
"Tak by nám ty body sebral za něco jiného," pokrčil rameny Fred. "Měla bys ho vidět v hodinách lektvarů. Jaký že to máme rekord?" obrátil se pobaveně na svého bratra. "Dvacet sedm bodů?"
"Dvacet sedm za jednoho," chechtal se George, "za oba dohromady to bylo padesát jedna. Dva vybuchlé kotlíky naráz tehdy opravdu špatně vydýchával," vysvětloval Nathalii, vida její šokovaný výraz.
"To vám vybuchly oběma najednou?" ptala se nevěřícně.
"Ale ne, obvykle pracujeme ve dvojicích," smál se Fred. "Já na tom dělal s Leem Jordanem a… no prostě jsme se tehdy trochu zapovídali. Ten druhý kotlík byl Milese Bletchleyho a Kennetha Montaguea ze Zmijozelu - George jim tam přisypal drcené hadí zuby, aby odvedl Snapeovu pozornost od nás. To se mu celkem povedlo - ten jejich výbuch byl ještě mnohem lepší, než ten náš."
"U všech druidů," zavrtěla pobaveně hlavou, "a já si tu vyčítám vašich deset bodů."
"Za ten Snapeův výraz, když jsi mu řekla, že neumí psát, to vážně stálo," zakuckal se George smíchy, "když tohle povyprávíme ve věži, tak na nás ani nikdo nebude naštvaný."
"Kromě Percyho," ušklíbl se Fred a uštědřil svému bratrovi pořádnou herdu do zad.
"Percy se nepočítá. To snad ani není pořádný Nebelvír," prohodil George, když opět nabral dech. "Ty, poslyš, co vlastně děláš o Vánocích?" obrátil se na ni náhle s nečekanou otázkou.
"Ani nevím," přiznala mu popravdě. "Nejspíš asi zůstanu tady."
"V Bradavicích ale bude hrozná nuda," varoval ji Fred, "skoro všichni studenti v sobotu dvaadvacátého odjedou domů, včetně nás obou. A možná i někteří profesoři. Co tu budeš celé ty dva týdny dělat? Nebo ti Snape nedá s tím lektvarem pokoj ani o prázdninách?"
"No, já neznám přesný rozpis toho postupu, takže jestli bude potřeba něco udělat…," řekla rozmrzele.
Vánoce slavila skoro stejně tak nerada jako svoje narozeniny a tenhle rok o nich vlastně ještě ani nezačala pořádně přemýšlet. Ráno sice společně s žádostí o dodání chybějícího dílu encyklopedie pro Snapea odeslala i objednávku dárků pro Freda a George, Leeho, Brumbála, Hagrida a dalších několik lidí, kteří jí zde v Bradavicích byli nejbližší, ale tím to pro ni prozatím skončilo.
"Třeba bys mohla jet na Vánoce k nám do Doupěte," navrhl najednou Fred. "Mámě by to určitě nevadilo. A táta by byl rád, že si s tebou může popovídat o svojí práci - říkala jsi přece, že tvůj otec vedl v Paříži oddělení vztahů s mudly, ne?"
"To je fakt, třeba bychom mohli pozvat i jeho, co myslíš?" vložil se do rozhovoru George. "A navíc bys poznala naše sourozence - zatím jsi viděla jen Percyho a to není právě dobrý vzorek," zaškaredil se.
"Jo, Bill a Charlie by se ti zamlouvali - říkali jsme ti, že Charlie pracuje v Rumunsku s draky, že jo?" ujišťoval se Fred, a když Nathalie přikývla, hned pokračoval: "No a Bill zas dělá v Egyptě pro Gringottovy. Náš mladší brácha Ron je taky docela v pohodě, už se nemůže dočkat, až nastoupí do Bradavic. A Ginny zrovna tak - to je naše sestra - té by ses určitě hrozně líbila!"
"Poslyšte, to je od vás vážně moc hezké, že mě chcete pozvat na Vánoce k sobě domů," přerušila Nathalie proud jejich nadšených slov, "ale to přece nejde, abych se k vám takhle nastěhovala, když mě vaši rodiče a sourozenci ani neznají. A Percy by z toho navíc nebyl zrovna odvázaný, že?"
"Na Percyho kašli," ozval se George. "A našim můžeme klidně napsat. Podle mě by jim to vůbec nevadilo."
"Pokud by jim ovšem nebylo divné, že si s sebou jejich synové přivezli domů dvakrát tak starou kamarádku," řekla Nathalie pobaveně. "Ne, vážně, myslím, že raději zůstanu v Bradavicích - Hagrid koneckonců také zůstává, ne? Přece ho tady na Vánoce nenechám samotného."
Tenhle argument, zdálo se, spolehlivě zabral, ačkoli Nathalie na kratičkou chvíli skutečně zalitovala svého odmítnutí, když si představila příjemně domácké prostředí Weasleyovy rodiny, které jí Fred s Georgem tak často popisovali, a srovnala ho s vizí pustých a studených bradavických chodeb.
A ten nápad s pozváním jejího otce - jak lákavě zněla představa, že by se mohli na neutrální půdě Weasleyovic domu opět začít pomalu sbližovat během vyprávění zážitků a sdělování zkušeností s vlivem kouzel na mudlovský svět? Jenže stěží mohla dobrácké Weasleyovy zneužít k řešení svých vlastních problémů…
Přesto se ani více než týden poté nemohla od těchto myšlenek odtrhnout. Už sice přislíbila účast na štědrovečerní večeři u Brumbála, jakož i na silvestrovském večírku pořádaném profesorem Kratiknotem, ale stále se ještě zaobírala vidinou sebe samé a svého otce společně pod vánočním stromkem…
Onoho středečního odpoledne se brodila čerstvě napadaným sněhem po cestě do Prasinek, aby splnila jistý slib, který nedávno dala bradavickému řediteli, a zasmušile přemítala nad děsivou možností, že prožije vánoční svátky v lektvarovém oparu Snapeova kabinetu.
Během těch pár večerů, které tam minulý týden strávila společně s bratry Weasleyovými, se jí Snape stačil (už poněkolikáté) definitivně znechutit. Dvojčata měla každý den za úkol připravit jinou přísadu a Nathalie ani při nejlepší vůli nedokázala přijít na to, jak profesor může stihnout zároveň pracovat na svém lektvaru a kontrolovat, jestli se ona nepokouší Fredovi a Georgeovi radit. Výsledné skóre na konci týdne znamenalo pro Nebelvír ztrátu více než sedmdesáti bodů a pro ni takřka permanentní stav na pokraji hysterického záchvatu.
Anebo o Vánocích skončím v zajetí Richeova básnění o bradavickém plese, napadlo ji najednou a na náladě jí to nikterak nepřidalo. Poslední verze, kterou nechtěně vyslechla během oběda, umisťovala datum konání této události na svatého Valentýna - pokud by k něčemu takovému skutečně mělo dojít, pak si Nathalie ten den hodlala vzít dovolenou. A když viděla výrazy několika Richeových kolegů, odhadovala, že rozhodně nebude sama - speciálně Snapeovi slova Valentýn a ples zjevně způsobovala silnou žaludeční nevolnost pokaždé, když je Riche vyslovil v jeho přítomnosti...
Mezi mraky vysvitlo slunce a rozzářilo čepice sněhu pokrývající střechy vesnických domů. Nathalie se na okamžik zastavila, aby se pokochala tím poněkud kýčovitým pohledem, a pak pokračovala v chůzi, vešla do Prasinek, prošla kolem Tří košťat a Taškářových žertovných předmětů, uhnula z cesty dvěma sovám, jež náhle vystřelily ze dveří pošty, a za Písařskými brky všeho druhu zabočila do postranní ulice, která ji dovedla až před hostinec U Prasečí hlavy. Chvíli nerozhodně pokukovala po vrzajícím štítu s useknutou hlavou kance a pak se zhluboka nadechla mrazivého zimního vzduchu, stiskla kliku a vstoupila do lokálu.
Omšelý interiér hospody na ni zapůsobil snad ještě pochmurněji než během její první návštěvy. Nathaliiny oči přivyklé venkovnímu jasu jen s obtížemi rozeznávaly obrysy baru a nemnoha zaprášených hrubých dřevěných stolů matně osvětlených několika oharky svíček. Sklonila hlavu ve snaze zaostřit pohled alespoň na podlahu hostince - kdesi pod nánosem špíny matně tušila dlaždice, jež však denní světlo nespatřily nejmíň padesát let.
Lokál byl s výjimkou jedné čarodějnice sedící v rohu s dýmkou v ústech zcela prázdný. Nathalie přistoupila k barovému pultu a právě začínala dumat nad tím, jak na sebe upoutat pozornost, když se ve dveřích objevil vysoký a hubený stařík se spoustou dlouhých šedivých vlasů a plnovousem, v němž poznala zdejšího hostinského Aberfortha - bratra bradavického ředitele.
"Tak co to bude?" loupl po ní přes umatlané brýle mrzutě svýma modrýma očima, jež se tak nápadně podobaly očím jeho bratra.
"Posílá mě Albus Brumbál," spustila Nathalie po nejistém pozdravu a představení se. "Jde o ten obraz vaší sestry," dodala potichu na vysvětlenou.
Aberforthovým obličejem projelo v jediné chvíli hned několik pocitů - rozmrzelost, znechucení i odmítavost v nich rozeznala poměrně snadno. Pár vteřin si ji mlčky prohlížel.
"Nechápu, co si od toho slibuje," zavrčel bez nadšení a jeho oči náhle byly až nepříjemně ostré. "No tak pojďte za mnou," povzdychl si nakonec, když se od ní nedočkal žádné odezvy, a pokynul jí netrpělivým gestem ruky.
Začali stoupat po rozvrzaných schodech vedoucích z výčepu do prvního patra. Aberforth uvedl Nathalii do obývacího pokoje stejně omšelého, jako byl celý jeho dům, a znovu se na ni pozorně zadíval. Nejistě postávala na prošlapaném koberci a dovolila si jeden letmý pohled kolem sebe, jímž zahrnula i krb z hrubě otesaných kamenů, se kterým podivně kontrastovaly jemné rysy dívky na portrétu visícím nad ním.
"To je ona?" kývla k plátnu, ačkoli s ohledem na jednoznačnou podobu jejích očí s očima obou bratrů byla tato otázka v podstatě zbytečná.
Hostinský nerudně přisvědčil a s obtížně skrývaným napětím pozoroval, jak Nathalie vytáhla svoji hůlku a lahvičku s Vyjevovacím lektvarem a přistoupila k obrazu.
"Je zcela v pořádku," prohlásila o pár minut později, když ukončila sérii podrobných testů, jimiž obraz prověřila.
"A co jste čekala?" ušklíbl se Aberforth pohrdlivě. "Nebo bych se měl spíš zeptat, co čekal on? Můj skvělej bratr? Co si vlastně myslel? Že tady držím naši sestru násilím a nedovoluju jí vstoupit do obrazu v té jeho honosné ředitelně?"
Nathalie se neklidně zavrtěla - vytušila už dřív, že vztah mezi oběma bratry není úplně v pořádku, necítila však ani tu nejmenší potřebu se do něčeho takového plést.
Žádné komentáře:
Okomentovat