Vypadá to, že konečně začalo léto, a tudíž dozrál čas na vánoční kapitolu. Podle mojí předběžné osnovy by měla tuhle povídku dělit zhruba v půli, zápletku už máme danou a teď zbývá vše dořešit. Předtím si ale užijme něco vánočních oslav a okamžiků bezstarostnosti, pak už jich totiž asi tolik nebude:-)
Kapitola šestnáctá: Čas vánoční (1. část)
Když Severus Snape onoho pozdního pátečního odpoledne oznámil Nathalii, že se jejich rozpracovaný obranný lektvar dostal do fáze, v níž bude potřeba uložit ho nejméně na dva týdny do temna a chladu, začala v jeho kabinetu málem křepčit v rytmu vítězného tance. Představa vánočních svátků strávených v zatuchlém sklepení věčně jízlivého lektvaristy ji v posledních týdnech strašila dnem i nocí a stačila k tomu, aby se nově nabytým pocitem krátkodobé svobody opájela, ještě když kráčeli do Velké síně na slavnostní předvánoční večeři.
Toho dne bylo zrušeno odpolední vyučování a studenti, z nichž většina měla následujícího rána odjet Bradavickým expresem na vánoční prázdniny, využili volného času k bitvám v čerstvě napadaném sněhu, sáňkování od paty hradu až ke vstupní bráně a někteří odvážnější i k bruslení na kouzly vyleštěné ledové ploše nedalekého jezera. Nyní je Nathalie se Snapem potkávali celé zčervenalé mrazem, jak se trousí do Velké síně, sdělují si plány na nadcházející dny volna a více či méně nadšeně obdivují vánoční výzdobu hradu.
Ve vstupní síni Nathalie zahlédla Percyho Weasleyho, jak se snaží vnutit bradavickým prefektům svoji pomoc při rozvěšování posledních girland, zatímco Snape málem porazil maličkého profesora Kratiknota, který postával před jedním brněním, opisoval hůlkou ve vzduchu složité obrazce a cosi si mumlal pod vousy.
"Proč si děda říci nedá, zkouší koště v předsíni, svým létáním zničí vždycky večer rodinný," zanotovalo brnění nejistě a Nathalie na tu hromadu plechu nevěřícně vytřeštila oči.
"Co to má být?" zeptala se Kratiknota vyjeveně, ten jí však nevěnoval ani za mák pozornosti. Hodila rychlý pohled po Snapeovi, který si výmluvně založil ruce na hrudi, stiskl rty do úzké linky a tvářil se jako někdo, kdo se musí hodně přemáhat, aby neotočil oči v sloup.
"Vánoce, Vánoce přicházejí, zpívejme přátelé, po roce Váno-" navázalo brnění falešně, ale Kratiknot ho netrpělivě zarazil:
"Ne, ne, ne!" vykřikoval pisklavým hláskem a rozrušeně poskakoval na místě. "Teď má být další sloka, refrén přijde až potom! Proč se to, u Merlinovy hole, nemůže jednou naučit správně?" obrátil se náhle k Nathalii a Snapeovi, jako by z nich chtěl učinit svědky svého každoročního trápení.
Nathalie vyprskla smíchy, což se vzápětí snažila zamaskovat zdvořilým zakašláním, zatímco Snape jenom s povzdechem zakroutil hlavou a znovu vykročil k Velké síni. Nezbylo jí nic jiného, než ho následovat, nápěv rozverné koledy je však doprovázel skoro až ke dveřím.
"Jednou v roce na Vánoce strejda hůlku popadne, jeho vinou se z ní linou kletby záhadné," chytlo se konečně brnění a oni slyšeli Kratiknotův potěšený jásot, ještě když procházeli předsálím Velké síně.
Skrze dveře z předsálí Nathalie spatřila obrovský vánoční strom, s nímž dopoledne potkala Hagrida na nádvoří; nyní byly jeho větve ověšené stovkami ozdob a na jehličí se třpytil bělostný kouzelný sníh, jenž nikdy neroztával (mohla dokonce spatřit Freda a George Weasleyovy, kteří stáli pod stromem, nabírali si sníh do dlaní a s vědeckým zápalem studovali jeho složení). Tisíce svící vznášejících se nad stoly osvětlovalo slavnostní výzdobu jednotlivých kolejí a studenti natěšeně zasedali na svá místa k zlatě se lesknoucímu nádobí, jež se mělo co nevidět zaplnit těmi nejlepšími pochoutkami.
Nathalie se přede dveřmi do síně na pár vteřin zarazila, aby si vychutnala ten úchvatný pohled, a teprve když za sebou zaslechla netrpělivé Snapeovo zamručení, pokročila vpřed.
V té chvíli se odkudsi vynořil pár silných rukou a kdosi si ji pevně přitáhl ke svému tělu. Zmateně zamrkala do obličeje narušitele toho svátečního okamžiku a vzápětí pojala určité podezření, což ji vedlo k tomu, že se začala vší silou bránit onomu nevítanému objetí; než se však zmohla na nějaký efektivnější odpor, otočil Celebrus Riche násilím její obličej k sobě a nekompromisně přitiskl rty na její ústa. Snažila se ho prudce odstrčit, ale on ji ještě víc zaklonil a polibek prohloubil tak, že skoro nemohla dýchat.
Matně zaslechla pískání z řad náhodně přihlížejících studentů a dokonce i několik obdivných povzdechů dívek, které nedokázala při vší snaze pochopit, a když Riche konečně povolil sevření a ona se trochu vzpamatovala, zatmělo se jí před očima vzteky a začala na něj pokřikovat jako smyslů zbavená:
"Krucinál, Richi, tohle už vážně není mož… já vás fakt jednou zabij- "
"Zkuste to," opáčil pobaveně, jako by právě na tohle její prohlášení netrpělivě čekal. "Jen to zkuste, drahá Nathalie, a uvidíme, jestli byly moje výzkumy správné."
Za sebou zaslechla posměšné odfrknutí a zatmění její mysli nabralo na intenzitě. S Richeovou teorií magické síly polibku, údajně znemožňujícího vyslání neprominutelné smrtící kletby, už jednu praktickou zkušenost měla. Bohužel.
"Veselé vánoce, Nathalie," zašeptal jí profesor mazlivě do ucha a významně zdvihl pohled vzhůru.
A kterej zatracenej idiot sem krucinál pověsil to jmelí?
"Nepřipojíte se, kolego?" dokázal Riche danou situaci ještě o stupínek zhoršit.
To snad není možný! Takže teď mě tady ještě bude nabízet?
Vykroutila se z Richeovy náruče a spatřila Snapeův výraz, jenž právě přešel z neproniknutelného do naprosto znechuceného, přičemž ho zaslechla pohrdavě procedit mezi zuby slovo Vánoce, když tu najednou...
"Ty mrzký zlosynu! Ty slizký nactiutrhači! Už jednou jsem tě varoval! Braň se ty bídný červe!" ječel sir Cadogan z obrazu nervózního proplešatělého kouzelníka, ukrývajícího se před rozzuřeným rytířem za plůtkem květinové zahrádky, a mával svým dlouhým mečem směrem k Richeovi. Profesor v první chvíli vylekaně o krok ustoupil, ale tentokrát se mužíkem zastrašit nenechal, rychle se vzpamatoval a nasadil přezíravý výraz.
"Nepleťte se laskavě do záležitostí, kterým nerozumíte, drahý rytíři," sdělil siru Cadoganovi s hrdě vztyčenou hlavou.
"ŽE NEROZUMÍM?" zahlučel sir Cadogan mocným hlasem, až se k nim obrátila nejméně polovina přítomných v síni. "A čemu bych na tom podle tebe měl rozumět, ty nezdvořáku? Co zřím, je, že obtěžuješ dámu a tvá pozornost není vítána! Tas svůj meč, vyzývám tě naposledy!"
"Ty ale nemůžeš s nikým bojovat, hlupáku," ušklíbl se Riche a se zdvořilostí se už neobtěžoval, "jsi jenom namalovaný tatrman, co se předvádí a -"
"PUSŤTE MĚ NA NĚJ!" rozlítil se sir Cadogan a vypadal, jako by snad měl opravdu v úmyslu vyběhnout z plátna přímo do prostoru Velké síně. Několik studentů se začalo pochechtávat, učitelé zvědavě natahovali krky od profesorského stolu a Nathalie by se studem nejraději propadla do země.
Riche ještě víc pozdvihl hlavu a s ostentativní nevšímavostí odcházel pryč, sir Cadogan rozezleně podupával na samotném okraji plátna, a kdyby ho pevně nezachytily dvě ženy, jež se v obrazu náhle objevily - v jedné z nich Nathalie rozeznala Buclatou dámu - možná by vážně začal namyšleného profesora pronásledovat třebas i podlahou.
"Taková urážka!" povykovala Buclatá dáma dotčeně. "Říct vám, že jste jenom namalovaný! Co na to říkáte, drahá Violeto?" obrátila se na svou společnici, v níž Nathalie poznala obyvatelku jedné z maleb umístěných v předsálí.
"Příšerné způsoby! Naprosto otřesné!" souhlasila lady Violeta a znovu podepřela zlostně se kymácejícího rytíře. "Pojďte, sire Cadogane, pojďte zpět ke mně, dáme si nějaké víno...," odváděly ho pryč a ze zdi a dalších obrazů, jež míjeli, zněly jejich uklidňující hlasy.
"Počkám si na něj! Jednou ho dostanu! Takhle neurvale se chovat k dámě...," zaslechla rozhořčeného sira Cadogana, zatímco opatrně testovala, kolik lidí ji ještě pozoruje. Většina studentů však naštěstí opět rozmlouvala mezi sebou.
"Přemíra hodnotných obdivovatelů, jak vidím."
No ovšem, na Snapea by málem zapomněla - pozoroval ji s posměšně zdviženým obočím a zjevně se zase jednou dobře bavil na její účet.
"Vaše přednostní pozice zůstává neotřesená, nemusíte mít strach," ucedila ironicky, "tolik roztomilých lichotek, jako vy, už mi tady nedokáže říct nikdo, i kdyby na to měl třeba celý život."
Nechtěla znít dotčeně, nebo snad dokonce ublíženě, jen jí najednou připadalo nefér, že jejím jediným zastáncem proti tomu idiotovi Richeovi je několik stovek let starý portrét. Pohodila vzdorně hlavou a vydala se ke svému místu.
Žádné komentáře:
Okomentovat