Po dovolenkové odmlce vkládám poslední část 24. kapitoly. Ta následující by již měla být plesová, ale nemám nejmenší ponětí, kdy se mi ji podaří napsat, takže mějte prosím strpení! :-)
Kapitola dvacátá čtvrtá: O zloději štěstí (5. část)
"Tak tedy - už jsi se rozmyslela ohledně toho plesu?"
Terencova otázka způsobila, že Nathalie na malý okamžik ztratila koncentraci, čehož její zmijozelský protivník ihned využil, a ona v příští vteřině skončila na hromadě polštářů u zdi.
"Co myslíš?" zavrčela ironicky, když jí Terence s úsměvem pomáhal vstát.
"Ale no tak," zašklebil se na ni zvesela, "přece bys nebyla tak malicherná! Upřímně - šla bys se mnou na ples, kdybych byl jen tak nějaký budižkničemu, kterého pokaždé bez námahy porazíš?"
"To ne," připustila potměšile, "což ovšem neznamená, že s tebou půjdu, když pokaždé porážíš ty mě."
"Nathalie!" rozhodil dotčeně rukama poté, co pochopil, že ona své odmítnutí myslí vážně. "A to už jsem kvůli tobě minulý týden odmítl čtyři nabídky!"
"Jsem dojatá," zkřivila horní ret s nádechem cynismu. "Bezpochyby však je v Bradavicích celý zástup dalších dívek, které se na tvoje pozvání jen třesou." Snažila se seč mohla o suchý tón hlasu, přestože Terencovu vyčítavému obličeji nebylo snadné odolat.
"Ještě řekni, že jdeš s Richem," vyprskl znechuceně, aniž by reagoval na její poslední poznámku. Richeův valentýnský dárek byl pro Terence dostatečným důkazem, aby Nathalii snadno uvěřil, proč chce v lekcích obrany proti černé magii i nadále pokračovat.
Ačkoli její motivací byla spíš než pomsta Richeovi snaha připravit se na možnou účast na výpravě do azkabanské pevnosti - poněvadž ředitel se ohledně složení týmu stále ještě nevyjádřil. Dokonce si už kvůli tomu u sebe v pokoji zkoušela i Patronovo zaklínadlo - byla samozřejmě dostatečně zkušenou čarodějkou na to, aby ho bez problému zvládla - jenže pouze beze svědků a v naprostém klidu - vůbec netušila, jak by zareagovala v přítomnosti mozkomorů, kteří jí po Brumbálově exkurzi do historie připadali mnohem skutečnější a děsivější než kdy dřív. Asi že už nebyli jen tak nějakým anonymním zlem, které se na světě objevilo kdoví odkud - představa, že kdesi na počátku dějin mozkomorů stál jeden velmi silný, avšak velmi ublížený člověk byla svým způsobem ještě hrozivější. Vždyť koneckonců i Ten-jehož-jméno-se-nesmí-vyslovit byl původně jenom člověk...
"Co jsem vám chtěl sdělit tímto svým obšírným vyprávěním je to, že mozkomory nelze podceňovat," zněla jí stále v hlavě Brumbálova slova. "Při krádeži Zmijozelova portrétu nebudeme stát pouze proti zdím, mřížím, zaklínadlům a sto padesáti mílím moře, jež dělí Azkaban od našich břehů. Stojíme proti tvorům, kteří na tomto ostrově pravděpodobně kdysi dávno zahájili svoji existenci. Nikdo nezná ten kus skály tak dobře jako oni a to musíme mít neustále na paměti..."
Načež následovalo několik únavných hodin plánování průběhu Richeova plesu, sestavování záminek pro vylákání Justuse Tavoryho do Snapeova kabinetu a přípravy na všechny eventuality, jež by mohly nastat. A samozřejmě zde byl i neustále se rozrůstající seznam otázek, které Snape bude muset Tavorymu položit.
"Takhle tam budeme až do rána," hučel Snape nespokojeně, když mu Brumbál už poněkolikáté obšírně vykládal, jak přesně se má Tavoryho vyptávat, aby zjistil tu nejpříhodnější dobu k výpravě do Azkabanu - nepřítomnost Tavoryho v pevnosti ovšem byla tou hlavní podmínkou, ale bylo zde značné množství dalších faktorů, které by mohly sehrát klíčovou roli.
"Musíme se připravit na každou možnost," píchl Brumbál ukazovákem do vzduchu, "sestavy otázek je nutno dopředu nastavit tak, abyste zbytečně neztrácel čas vymýšlením dalšího dotazu v případě, že by vás Tavory překvapil nějakou svou nečekanou odpovědí."
"A předem vybrané otázky by měly mít jednoznačně stanovenou prioritu," přikyvovala Nathalie. "Seznam nejdůležitějších věcí, na něž se musíte zeptat za všech okolností, i kdybyste neměl na vyzpovídání Tavoryho víc jak dvacet minut."
"Spoléhám na vás, že se postaráte o to, aby můj čas byl mnohem delší," odvětil Snape kousavě. Jeho role během Richeova plesu byla zcela zásadní a Nathalie si dokázala živě představit, jak se teď asi musí cítit. Jako ona předtím, než odjela k Malfoyům. I když on si to asi zdaleka tak nepřipouštěl...
"Takže co?" zeptal se jí Terence už poněkud netrpělivě a přehodil přes sebe hábit - lekci obrany proti černé magii zřejmě považoval za ukončenou.
"Jistěže nejdu na ples s Richem," vybavila si Nathalie Terencovu poslední otázku a potřásla hlavou, aby z ní defitivně vyhnala Snapeův i Brumbálův obraz. "Popravdě tam nejdu s nikým. Nikdo z profesorů nebude mít partnera, pokud vím. Při těchhle akcích mají dospělí jiné věci na práci, než se bavit. Společenské povinnosti, však víš…"
"Aha, takže zábava je jenom pro nás, děti," odfrkl si Terence a vrazil ruce do kapes.
"Terenci...," vztáhla k němu s povzdechem paži.
"Jasně, jasně, rozumím," škubl rameny. "Jeden tanec mi snad ale věnuješ!"
"Ovšem," pousmála se smířlivě a vtiskla mladíkovi pusu na tvář. Chvíli ji s pokusem o přezíravý výraz pozoroval, než se na ni usmál nazpátek.
"Pokud tě Riche bude obtěžovat, tak víš, co máš dělat," narážel na pár zajímavých kleteb, které spolu v uplynulé hodině nacvičovali.
"To se ví," zasmála se, "bez hůlky tam nevkročím." Už si na to dokonce i připravila zvláštní plesovou kabelku - zvenčí nevypadala větší než poznámkový blok, ale uvnitř byla spousta prostoru. Hodlala si s sebou totiž vzít mimojiné i plánek Bradavic, který jí kdysi výměnou za prozrazení polohy vchodu do hradní kuchyně přislíbila dvojčata Weasleyova. Podvědomě tušila, že by se jí v ten večer mohl hodit.
Ples se měl konat již následující sobotu, a tak se Nathalie po návratu do svého pokoje šla převléknout do pracovního oděvu, aby se opět pustila do práce na obrazu Malfoyovy rodiny. Malba již byla prakticky hotová, zbývalo pouze dodělat závěrečné úpravy předtím, než ji předloží ke schválení Luciusovi Malfoyovi, což hodlala učinit během plesu v době, kdy bude Snape zaměstnán zpovídáním Tavoryho.
Její pohled padl na plochou bílou krabici, kterou jí přinesla sova předešlého večera - Celebrus Riche nedbal jejího odmítání a poslal jí slíbené plesové šaty. Oproti svému původnímu přesvědčení neodolala a vyzkoušela si je, načež musela neochotně připustit, že Riche má skutečně dobré oko - šaty jí padly jako ulité a už dlouhé měsíce se v něčem necítila tak svůdně. Nařasená černá látka sepjatá sponami na obou ramenech splývala podél její postavy a zdánlivě téměř vše zahalovala - při sebemenším pohybu však vysoké rozparky odhalovaly Nathaliiny nohy a úzký hluboký výstřih, jenž mezi jejími ňadry dosahoval až téměř na břicho a na druhé straně až takřka k hýždím, dával tušit, kam měl Riche v úmyslu zabloudit svými dlaněmi během prvního pomalejšího tance, k němuž by se mu podařilo Nathalii přemluvit. Znechuceně se při té vidině otřásla a rychle si šaty svlékla s úmyslem poslat je americkému exministrovi zpět ihned po skončení plesu - dřív raději ne, chtěla se totiž vyhnout dalším nepříjemným debatám s ním na dané téma. V každém případě usoudila, že její decentní šaty z Paříže budou lepším řešením.
Asi dvě hodiny poté zavítal do jejího pokoje bradavický ředitel, jemuž během jedné ze společných večeří ve Velké síni slíbila ukázat již takřka hotový portrét Malfoyovy rodiny. Nathalie po celou dobu práce na malbě používala barvy s příměsí Čiperného lektvaru - až Malfoy podobu svoji a svojí rodiny odsouhlasí, chystala se plátno oživit závěrečným kouzlem Moverare, které zajistí, že se postavy na plátně budou moci pohybovat. Co se týče dalších druhů umělecké magie, Malfoy jí žádné požadavky nepřednesl, což bylo vlastně logické - oživovací magie se na obrazy aplikovala takřka bezvýhradně až po smrti portrétovaných osob tak, aby zachycovala jejich celoživotní vzpomínky a názory, jakož i stav jejich vědomí v době skonu, a přenášecí magie byla předchozím oživením postav podmíněna, neboť bez jejich vůle k přenášení jim namalované přenašedlo nebylo k ničemu. Což však nevylučovalo, aby si Lucius Malfoy v pozdějších letech nechal obraz dopracovat podle svých dalších záměrů.
"Lucius si je opravdu velmi podobný," pokýval Brumbál hlavou dívaje se zadumaně na plátno. "A jak vidím, ani Narcisa se příliš nezměnila od doby, kdy jsem ji viděl naposledy. Krásná a chladná."
"Neřekla bych, že je tak moc chladná," odporovala Nathalie, otírajíc z palety zbytky barev. "Svého syna miluje jako každá jiná matka."
"Draco, ach jistě," odtušil ředitel. "Toto je tedy nejmladší z Malfoyů? Lucius by asi nebyl rád, kdyby mě slyšel vyslovit názor, že jeho syn působí dosud nevinně a nezkaženě. Ale co jsem vlastně čekal?" zamyslel se zasmušile. "Do podoby chlapce z vaší obrazovidecké kresby dospěje až za několik let. Co všechno se mezitím bude muset odehrát?"
Vzhledem ke svojí nechuti ještě někdy v budoucnu věštit pomocí svých nočních kreseb se Nathalie rozhodla tuto otázku považovat pouze za řečnickou.
"Máte skutečně talent, Nathalie, mohu-li to posoudit," ozval se opět Brumbál. "Bezpochyby jste do posledního písmena splnila Luciusovy představy o důstojném portrétu jeho rodiny, a přesto v těch podobiznách spatřuji něco hlubšího, co mi snad dává možnost uvěřit, že nebudou-li tito lidé stát na straně kouzelnického společenství v boji proti Voldemortovi, budou alespoň stát vzájemně při sobě. A to už snad také něco znamená…"
Zdvihla obočí a nechala tuto ředitelovu poznámku bez komentáře. Poté, co byla svědkem Malfoyova setkání se Smrtijedy, si o něm žádné naivní představy nečinila.
"Mohla byste udělat totéž pro mě?" obrátil se k ní ředitel znenadání.
"Prosím?" zamrkala nechápavě, v mysli stále prodlévajíc u Malfoye a jeho přátel.
"Vyprávěl jsem vám už přece o ředitelských portrétech," vysvětloval Brumbál trpělivě. "I já budu jednou potřebovat svoji podobiznu, kterou zanechám v pracovně a budu doufat, že se v den mojí smrti ocitne na stěně spolu s ostatními důvěryhodnými bradavickými řediteli."
"Já… si to pamatuji…," zadrhla se Nathalie uprostřed věty. "Ale… přece nemůžete myslet vážně, že byste chtěl svůj ředitelský portrét ode mě?"
"A proč bych to neměl chtít?" usmál se na ni ředitel pokojně. "Neznám portrétistu, od něhož bych se chtěl nechat vypodobnit raději."
"To je… až příliš velká čest pro mě," zamumlala nejistě a pocítila nával hřejivého dojetí.
"Vy znáte můj osud, Nathalie," ztišil Brumbál hlas a ona se bezděčně zachvěla. "Může se stát, že bude nutné portrét oživit ještě za mého života, abych se ujistil, že má všechny moje vzpomínky, a udělil mu patřičné pokyny k tomu, co se zřejmě bude muset odehrát, až zemřu. Vím, že vy uděláte vše, co bude potřeba, a nebudete se zbytečně vyptávat."
Dojetí ji opustilo - nebyl by to Brumbál, aby se za každým jeho lákadlem neskrýval nějaký hlubší záměr. Přesto jí to svým způsobem zalichotilo - její obraz že by měl viset v bradavické ředitelně? Souhlasně se na ředitele usmála - co víc by si mohla přát?
Žádné komentáře:
Okomentovat