Poslední píseň Richeova plesu dohrála, hosté se odebrali do svých domovů; co bude dál? Přeji všem pěkný víkend! :-)
Kapitola dvacátá pátá: Richeův narozeninový ples (6. část)
Nathalie za sebou zavřela dveře svého pokoje a vyčerpaně se o ně opřela zády. Celou cestu z místnosti za Velkou síní bez přestávky běžela a nyní prudce oddechovala a cítila, jak ji přemáhá náhlá nevolnost; přitiskla si obě dlaně pevně na žaludek, předklonila se a zhluboka dýchala, před očima mžitky a v ústech úplně vyschlo.
"Mon dieu!" zašeptala lapajíc po dechu.
Klopýtala přes ateliér ke dveřím svojí ložnice, chytajíc se z posledních sil každého křesla a stolku, jež míjela. Opřela se o zárubeň dveří a skelným pohledem našla láhev Ogdenské starorežné nevinně postávající na komodě v protějším rohu pokoje, kam ji před několika dny neprozřetelně postavila jako důkaz, že ani viditelně umístěná láhev alkoholu ji nepřiměje, aby se z ní napila. Nyní k ní vrávoravým krokem došla, odšroubovala uzávěr a nalila si plnou sklenici.
První doušek jí spálil hrdlo a postupně se propaloval až do jejího žaludku. Popadla láhev, udělala pár kroků ke krbu, postavila ji na stolek a s poloprázdnou sklenicí v ruce se zhroutila do křesla. Přitáhla si nohy k sobě, nedbajíc na to, že by tím mohla zničit drahé Richeovy šaty, a objala si kolena rukama. Zimničně se chvěla po celém těle, znovu si lokla ze sklenice a upřela prázdný pohled do plamenů. Zabalila se do hábitu, který nechala přehozený přes křeslo, když se odpoledne převlékala, ale podivný chlad i nadále prostupoval jejím tělem.
Před očima se jí zas a znovu odvíjela představa, kterou nedokázala zahnat již od chvíle, kdy Lucius Malfoy vyšel z místnosti za profesorským stolem - Dobby zkroucený na zemi a nad ním jeho pán s hůlkou namířenou na napůl bezvládné skřítkovo tělo vysílající další a další neprominutelné kletby… A pak jiná představa, tentokrát jejího těla na místě Dobbyho a Malfoy stojící s hůlkou nad ní - měla z něj strach, bylo jí jasné, že on jen planě nevyhrožuje, že by byl opravdu schopen jí ublížit, pokud by si byl jistý, že mu to projde, možná ji i zabít... Nevnímala ani, jak dlouho seděla schoulená v tom křesle se sklenicí Ogdenské v ruce, hodinu, možná dvě, tři? Věděla jen, že se potřebuje opít, zapomenout… Když se pak znovu natáhla po láhvi, hábit jí sklouzl z ramenou a roztřásla ji ještě větší zima než předtím.
"Mohlo mě to napadnout," ozvalo se ode dveří a ona byla tak ponořená sama do sebe, že ani neměla kdy se leknout. Dokonce nepovažovala ani za nutné otáčet hlavu - v tomhle hradě byl jen jediný člověk, který se nerozpakoval vstoupit do jejího pokoje bez vyzvání. A s chabými kouzly, jimiž zpravidla zabezpečovala svoje dveře, neměl zjevně žádný problém.
"To bez té kořalky skutečně nevydržíte ani na chvíli?" pokračoval kousavě, jak se blížil k jejímu křeslu, a znechuceně jí vytrhl láhev z ruky.
"Jděte do háje, Snape," vydechla rezignovaně. "Nemám náladu na ty vaše řeči..."
"To vidím," ušklíbl se, postavil láhev z jejího bezprostředního dosahu a nevzrušeně se usadil do druhého křesla. "Ale ředitel si přál, abych vás zkontroloval. Očividně dobře věděl proč," dokončil a s nečitelným výrazem přejel pohledem její obličej a zkroucenou postavu.
Naštvaně si dvěma ráznými pohyby otřela slzy vzteku a bezmoci, jež předtím nechala volně stékat po tvářích, spustila nohy na podlahu a posadila se rovně jako svíčka. I po té dlouhé době byla vzhledem k okolnostem stále nepříjemně střízlivá, nyní se jí to však docela hodilo.
"Takže jste splnil, co po vás chtěl, a teď byste mohl vypadnout," zhodnotila situaci.
Lehce sebou trhl a tváří mu přeletěl náznak podráždění, ale okamžitě se zas uvolnil.
"Ovšem," nadzdvihl obočí s lehkým pobavením. "Pokud vás ovšem nezajímá, co jsem se dozvěděl od Justuse Tavoryho."
Zarazila se a v okamžení by si nejraději nafackovala. No jistě, ona se tu už bůhví jak dlouho zaobírá Malfoyem a úplně přitom zapomněla, proč k tomu všemu vlastně došlo! Snape se s výrazem zadostiučinění pásl na jejím zaraženém výrazu, který se vší silou snažila ovládnout a nasadit naučenou masku serióznosti a profesionality.
"Takže jsem měla pravdu?" otázala se, ale i přes snahu o přezíravě ironický podtón zněl její hlas spíš unaveně.
"Zmijozelův portrét se skutečně nachází v Azkabanu," odpověděl Snape, aniž by viditelně přisvědčil. "Visí už od září v Tavoryho soukromé pracovně spolu s několika dalšími Zmijozelovými portréty z někdejší sbírky Pána zla."
"Vida," pousmála se uštěpačně. "Takže moje zjištění nebyla zase tak špatná, že?" zkřivila významně rty a s vyzývavě povytaženým obočím se natáhla po láhvi a nalila si další sklenici.
"Dáte si taky?" posunula láhev směrem k němu a přezíravě se ušklíbla jeho znechucenému obličeji. "Takže, jaký je teď plán?" otázala se, upila trochu kořalky a lehce se otřásla, když jí znovu spálila hrdlo. Začínala se cítit docela povzneseně.
"Ředitel chce ten obraz získat za každou cenu," odvětil Snape a nespouštěl pohled ze sklenice v její ruce. Jeho výraz byl pro ni stejně nerozluštitelný jako vždy, ale nyní ji to kupodivu ani netrápilo.
"Takže vážně výprava do Azkabanu?" zasmála se přerývavě. "To teda bude něco."
"Nesmál bych se tolik, být vámi," zkřivil pohrdlivě tvář, "ředitel totiž bude požadovat vaši osobní účast. Ta akce musí uspět hned napoprvé. A on nechce riskovat, že ze všech těch portrétů, které tam visí, vezmeme nesprávný. Nehledě na skutečnost, že na místě budete nucena vytvořit duplikát nerozeznatelný od toho, který tam nalezneme, aby Tavory nepojal ani to nejmenší podezření. O našem vniknutí do vězení se nesmí nikdo dozvědět."
Cítila, jak její obličej ztrácí i ty poslední zbytky krve, a Snape se pohrdavě ušklíbl.
"Umíte vůbec Patronovo zaklínadlo?" prohodil ledabyle a ona se zachvěla hrůzou - tohle po ní přece Brumbál nemůže chtít! "Je totiž dost pravděpodobné, že se tam setkáte s pár mozkomory," pokračoval Snape nevzrušeně a visel očima na její tváři stažené děsem. "Konečně budete moci předvést vše, co jste se naučila v Krásnohůlkách..."
"Vypadněte, Snape," skočila mu znechuceně do řeči. "Vypadněte nebo..."
"Nebo co?" posmíval se jí. "Sešlete na mě ústalepící kouzlo jako onehdy na Riche? Schováte se pod neviditelný plášť? Anebo umíte ještě něco dalšího?"
Prudce vstala, práskla sklenicí o stůl a vyrazila k němu, když se ale setkala s jeho vyzývavým výrazem, raději si to rozmyslela a zamířila k oknu. Opřela se o parapet, zahleděla se do černé noci, přerývavě dýchala a snažila se ovládnout svůj strach a vztek.
"Jedna věc by mě ale zajímala," ozvalo se těsně za ní - soustředila se tolik na svoje myšlenky a ovládnutí svých rozjitřených pocitů, že ani neslyšela, kdy se přikradl za její záda. Otočila se a beze slova se vyčkávavě zahleděla do jeho obličeje.
"Jak jste se vlastně dostala k té informaci o tom, že je Zmijozelův portrét právě u Tavoryho?" naklonil hlavu a zaujatě pátral v její tváři.
"Proč vás to pořád tak zajímá?" vyprskla a zkřížila ruce na prsou v obranném postoji.
Přimhouřil oči a stáhl rty do jízlivého úsměšku.
"Říkejte tomu třeba profesionální zájem."
Dvojí agent, projelo jí hlavou, jak jinak. Pokud ovšem... ale ne, to si přece nemůže doopravdy myslet! I když po tom, co večer viděl v místnosti za Velkou síní… Přimhouřila oči a zkoumavě si prohlížela jeho výraz… Ale jistěže, zadržela nevěřícně dech, samozřejmě, že si to myslí! Všechny ty narážky a vyzývavé pohledy od té doby, co se vrátila z Wiltshiru, ta poznámka o výtečném splnění její části úkolu - ten bastard je vážně přesvědčený, že se s Malfoyem kvůli té informaci vyspala! Zatnula zuby a soustředila veškerý svůj vztek do jediného pohledu.
"Na tohle vám nemusím odpovídat," zasyčela a odstoupila od okna s úmyslem vyhodit teď okamžitě a definitivně Snapea ze svojí ložnice, a to jednou provždycky.
Neudělala však ještě ani krok, když zaslechla Snapeův vzteklý výdech; profesor ji vzápětí chytil za předloktí a hrubě ji přitáhl zpět k sobě. Zasykla, jak se jí okraj okenního parapetu bolestivě zaryl do zad zpola zakrytých tenkou látkou plesových šatů, a kousla se do rtu, aby nevyjekla nahlas.
Na okamžik to vypadalo, jako by si Snape uvědomil, že jí ublížil, a jeho stisk nepatrně povolil, ovšem jen proto, aby přesunul ruku k jejímu obličeji. Dlouhými hubenými prsty obemkl její čelist jako kleštěmi a nesmlouvavě otočil její tvář k sobě. Věděla, co to znamená, a začala se s ním prát.
"Pusťte mě, krucinál, na tohle nemáte právo!" sípěla a bušila do něj pěstmi, on však její rány vůbec nevnímal, přitiskl ji na parapet celou vahou svého těla tak, že se nemohla ani pohnout, a stisk jeho prstů ještě zesílil.
Uzavři svou mysl, křičela v duchu vyděšeně, proboha, nic z toho přece nesmí vidět... Uhnula očima a pohřbívala hluboko všechny ty kresby, které ji strašívaly ve snech…
"Nedělejte to, prosím...," snížila se v posledním okamžiku pomíjivé naděje k zoufalému, ponižujícímu a beznadějnému žadonění, o němž věděla, že jí nebude nic platné, jen potřebovala získat čas a srovnat si myšlenky, uhýbala očima a plnila své vědomí vším, co se stalo ve Wiltshiru a bylo přitom naprosto neškodné - Draco na koštěti nad zahradou Malfoyových, Narcisa v ranním salonku se svojí domácí skřítkou, Malfoy v rozhovoru s Paulem Ponsem, Crabbe a Goyle rvoucí se o její skicu-
"Legilimens," ozvalo se tiše a ona koutkem oka matně zahlédla švihnutí hůlky.
Crabbe a Goyle okamžitě zmizeli a její mysl naplnilo něco jiného - cítila, jak Snape překonává její chabou obranu a míří tam, kam chce on sám, ne, jeho nezajímal Narcisin nový kus nábytku ani Dracovy pokroky v létání na koštěti, tohle nebyly slabé pokusy Luciuse Malfoye o nitrozpyt bez hůlky...
A pak se opět ocitla v místnosti za profesorským stolem, z dálky k ní dolétaly tóny pomalé písně, za zády už necítila tlak okenního parapetu, ale chlad hedvábných tapet a před ní stál Lucius Malfoy a znovu dráždivě přejížděl svými rty nad koutkem jejích úst a pokračoval dál po její tváři, šeptal jí do ucha své domněnky o Dobbym, cítila ve vlasech jeho teplý dech, když jí sliboval projevit svoji nespokojenost, pokud se někdy dozví, že nebyla v jeho sídle jenom kvůli jeho rodinnému portrétu...
Tohle ale Snapeovi nestačilo - pátral dál, teď již začínal tušit, po jakých vzpomínkách má jít, místnost za Velkou síní zmizela a před Nathalií se objevil strachy zkrabatělý obličejík domácího skřítka Dobbyho, když jí vykládal o obrazu, Tavorym a Azkabanu…
Prudce vydechla a začala se nekontrolovatelně třást - Snape se probíral její vzpomínkou na rozhovor s Dobbym, jako by tam byl s ní, a ona rezignovala - raději ho nechat vidět tohle, než aby zjistil něco dalšího, mnohem horšího. A pak ten jeho výsměchem znějící hlas, který slyšela několik palců od sebe, když se jí napůl pohrdavě a napůl nevěřícně ptal:
"Domácí skřítek? Celý náš plán s tím nesmyslným plesem a riziko spojené s výslechem Tavoryho byly založeny na poznatcích získaných od jakéhosi pochybného domácího skřítka?"
"Neměl snad pravdu?" zasípala a snažila se oběma rukama povolit sevření Snapeových prstů na svém krku.
"A vy jste mu všechno jen tak, bez dalšího prozradila?" vyslýchal ji dál a jeho oči se ostře zabodávaly do jejích.
"Jistěže ne, byla jsem připravená ho okamžitě umlčet a vymazat mu paměť hned, jak by se mě chystal prozradit," hájila se navztekaně. Alkohol jí konečně stoupl do hlavy, a když Snapeovy prsty nepatrně uvolnily její krk, musela se křečovitě zachytit parapetu za sebou, aby se vyčerpáním a náhlou bolestí tepající v její hlavě nesložila na zem.
"Domácí skřítek," opakoval Snape, jako by tomu stále nemohl uvěřit, a obdařil ji jedním z pohledů nejvýmluvnějšího pohrdání, jaký od něj kdy musela snést.
Žádné komentáře:
Okomentovat