Chtěla jsem tu dlouze děkovat všem, kteří sem chodí - dnes v noci se počítadlo přehouplo přes čtyřicet tisíc - ale ono bude lepší vám sem na důkaz vděčnosti raději přihodit něco ke čtení - koneckonců proto jste tady:-) Tak tedy - plesová kapitola jede dál!
Kapitola dvacátá pátá: Richeův narozeninový ples (5. část)
Když se Nathalie vrátila do Velké síně, shledala, že se scéna dost proměnila. Světla byla ještě více ztlumena a mladé páry se tiskly k sobě pohupujíce se v rytmu další pomalé písně. Zástupci Ministerstva kouzel kamsi zmizeli a s nimi i Brumbál a McGonagallová, kteří šli zřejmě ministra a jeho lidi doprovodit buďto k jednomu z bradavických krbů, jenž byl pro onen večer připojen k letaxové síti s adresovaným spojením přímo na ministerstvo, anebo za hlavní bránu Bradavic, odkud se hosté mohli přemístit přímo do svých domovů.
Funkci hostitele by měl přitom zastávat spíš Celebrus Riche, jelikož toto byl především jeho ples a on ho úvodním proslovem (oslavujícím jeho osobu, Spojené státy americké, jakož i příchod jara) před několika hodinami také zahajoval; teď ale trochu nejistě postával u stolku s lahvemi vybraného vína a cosi hučel do značně znuděného Luciuse Malfoye. Malfoy si Nathalie záhy všiml a hned jí pokynul, aby se k nim připojila, což bez zvláštního nadšení udělala. Vypadalo to, že čas na její roli v plesovém scénáři právě nadešel.
"Popletal už zmizel, tak se rovněž chystám odejít," přerušil Lucius bez jakýchkoli servítek Richeův monolog, sotva k nim Nathalie došla. "Leč postrádám svého drahého bratránka! To je celý on, zavřít se na celý večer s nějakými jedy, či co že mu to šel Severus ukázat. Vždy se věnuje raději tomu, co ho zajímá, než aby plnil společenské povinnosti. Ostatně Severus je v tomto ohledu úplně stejný, a tak jistě ochotně využil Justusova zájmu."
"Oni se vážně ještě nevrátili?" rozesmála se Nathalie s předstíraným údivem a zvídavě se rozhlédla po síni. Skupina zmijozelských dívek v čele s prefektkou Zabiniovou právě činila naprosto totéž. Dnes už si studentka se svým profesorem asi nezatančí, napadlo Nathalii bezděčně. "Máte pravdu," přikývla Luciusovi, "to je celý Snape."
"Jako by se po nich slehla zem," přidal se k rozhovoru Riche a bylo slyšet, že se mu trochu plete jazyk. "Od mého kolegy to není právě zdvořilé - takhle odvádět hosty od zábavy, které on sám nemůže přijít na chuť. Udělá vše, aby i ostatním zkazil tu trochu potěšení…," blábolil dál na Snapeovu adresu - očividně mu ještě pořád nemohl zapomenout minimálně ten nedokončený tanec s Nathalií.
"Tím lépe," pokrčila dotyčná rameny a otočila se k Malfoyovi. "I já bych totiž ráda nezdvořile využila této situace a odvedla vás od zdejší zábavy, pokud profesor Riche nebude nic namítat. Chtěla bych vám ukázat výsledek svojí práce. Mám ho připravený v přilehlé místnosti," pokynula k příslušným dveřím v zadní části Velké síně.
"Skutečně?" ožil Lucius znatelně, "neměl jsem od vás v tomto ohledu žádné zprávy, a tak jsem ani nedoufal, že bych snad již dnes večer mohl spatřit vaše dílo…"
"Obraz je hotový," přitakala s úsměvem, "až ho schválíte, aplikuji poslední kouzlo, které ho rozpohybuje, a pak vám ho již budu moci zaslat domů."
"Výtečně," promnul si Malfoy spokojeně dlaně a vydal se směrem k východu za učitelským stolem. Chvíli to vypadalo, že se tam s nimi odebere i nic nechápající Riche, avšak Nathaliino důrazné: "Omluvíte nás?" ho od tohoto úmyslu nakonec odradilo.
Nathalie a Lucius Malfoy vstoupili do útulné místnosti, z níž se vcházelo zezadu do Velké síně přímo k profesorskému stolu. Nathalie si vzpomněla, jak tam onehdy Brumbál utěšoval školníka Filche, když mu dvojčata Weasleyova obarvila kočku na růžovo, a jak se - což si uvědomila hned vzápětí - tehdy poprvé ocitla ve Snapeově náruči poté, co do něj doslova vletěla při svém rychlém úprku na chodbu, poněvadž se při pohledu na Filche nemohla přestat smát. Nyní tady ale nic legračního nebylo, Nathalie přistoupila ke stojanu s připraveným obrazem, který tam nechala před zahájením plesu snést ze svého ateliéru, a naučeným pohybem malbu s elegantním zavířením látky odhalila před Malfoyovým zrakem.
Lucius překvapeně vydechl a přistoupil k plátnu, přejížděje rychle očima nejdřív celek a pak i každý detail malby. Jistěže nejprve zkoumal hlavně svoji vlastní podobiznu a poté, co ho hrdé držení těla a povznesený výraz jeho namalované tváře uspokojily, přesunul pozornost k Narcise, hodnotil její chladnou krásu i pohled v očích, jenž svědčil o vznešenosti, jíž si jejich majitelka byla dobře vědoma; na rtech mu zahrál spokojený úsměv a stočil zrak na malého Draca, který vzpřímeně postával za křesly svých rodičů a tvářil se jako rozený vůdce - Luciusovým obličejem proběhl záchvěv otcovské pýchy, odstoupil dál od obrazu, aby získal celkový dojem, naklonil hlavu a s přivřenýma očima vnímal světlé postavy svojí rodiny výrazně vystupující z tmavého pozadí naznačené zahrady s altánkem, jsouce na jedné straně vyvažovány přítomností bělostného páva sedícího na větvi nedalekého stromu.
"Zajímavé ztvárnění, slečno Belartová," promluvil konečně, s očima stále upřenýma na rodinný portrét, "svoji odměnu si dozajista plně zasloužíte."
"Děkuji, pane Malfoyi, těší mě, že jste s mojí prací spokojený," odvětila Nathalie úlevně.
Lehce trhl hlavou a stočil k ní zrak, načež se vypočítavě pousmál.
"Opět ta snaha říkat přesně to, co chci slyšet, není-liž pravda, slečno Belartová?"
"Ale mě to opravdu těší…," namítla zmateně, ale hlas se jí zadrhl v hrdle, když se Lucius pohnul směrem k ní. Udělala instinktivní krok dozadu a ucítila za sebou chlad hradní zdi pronikající do jejího těla přes hedvábné tapety a tenkou látku jejích šatů.
Malfoy došel až k ní a prohlížel si ji stejně pečlivě jako předtím svoji vlastní podobiznu.
"Že jsem spokojený? Vážně se domníváte, že jsem spokojený?" Ještě pořád se tvářil pobaveně, avšak Nathalie spíš vycítila než viděla nebezpečný záblesk v jeho očích.
"Říkal jste, že si svoji odměnu plně zasloužím…," předstírala nechápavost. O co mu u všech druidů jde? Vždyť se celý večer choval docela normálně!
"Pamatujete se na mého domácího skřítka Dobbyho?" otázal se jí zničehožnic a Nathalie lehce pobledla. "Nechávám si ho jen proto, že je mnohem schopnější a předvídavější k mým potřebám než valná většina těch ostatních tupých stvoření, k jejichž druhu náleží," rozpovídal se Lucius konverzačním tónem a ona se pokusila o chabý úsměv v rámci neutrální zdvořilosti.
"I on neustále tvrdí, jak moc mu záleží na mojí spokojenosti, a pak člověk bez předchozího varování zjistí, že je to všechno trochu jinak. Víte, já mu například přikážu, aby někde celou noc hlídal -" (Nathalie pobledla ještě víc) "- a on na stráži usne a ráno mi pak tvrdí, že se v noci nic nedělo. Jenže znáte to, jak se říká - důvěřuj, ale prověřuj," pokračoval bezstarostně a Nathalie pomalu tuhla náhlou nervozitou.
"Tak tedy, po pár dnech mě napadne nahlédnout do jeho paměti a ano, opravdu se nic nestalo, jenom se zdá, že portréty na chodbě, kterou měl hlídat, oddychují poněkud jednotvárně, člověk si řekne, no alespoň že tak - je to pořád lepší, než kdyby byly vážně tak nehybné, jako mu to několik nocí předtím tvrdil jeho syn, což by ovšem bylo na pováženou; takhle to jenom vypadá, že si milý Dobby pozměnil paměť, to jistě také znáte, to zamlžené opakování se stejných sekvencí tolik typické pro pozměněné vzpomínky…"
Nathalie se začínala chvět nejistotou a obavami, i když navenek se pokoušela dál vyzařovat pouze zdvořilý a uvěřitelně nechápavý zájem.
"Říkám si, proč to můj skřítek asi udělal? Chtěl před svým pánem skrýt svůj prohřešek, to je nepochybné, ledaže… ledaže by mu paměť pozměnil někdo jiný… Jistě, jistě," mávl rukou a zasmál se jejímu nyní už poněkud konsternovanému výrazu, "vím co mi teď chcete říct, skřítci ovládají určitou magii, ti by si nenechali jen tak zasahovat do vzpomínek… pokud by to však z jejich strany nebylo dobrovolné strpění zásahu… Ale povězte mi, proč by můj věrný domácí skřítek něco takového dělal, když - podobně jako vy - tolik touží po mojí spokojenosti?" domluvil a doslova přišpendlil Nathalii ke stěně pohledem svých očí chladných jako ocel.
"Nejspíš se vás jenom bál zklamat," pokusila se promluvit nezúčastněným hlasem, vzápětí se však zajíkla, když se Malfoyovy dlaně náhle opřely o stěnu po obou stranách její hlavy a Lucius jí zblízka pohlédl do tváře.
"To doufám," zašeptal tiše, ale z podtónu v jeho hlasu jí přeběhl po zádech mráz. Sklonil se ještě blíž k ní, až se svými rty téměř dotýkal koutku jejích úst, zhluboka vdechl těžkou vůni jejího parfému a slastně přivřel oči, skláněje teď hlavu k jejímu uchu. "Kdybych totiž zjistil, že za těmito podivnými okolnostmi stojí někdo třetí, byl bych pravděpodobně velice nespokojen," vdechl jí do ucha teplo, až se jí náhlou slabostí podlomila kolena. "A jsem přesvědčen, slečno Belartová, že moje nespokojenost opravdu není něco, co byste chtěla zažít."
Vyděšeně zpracovala Malfoyovo výmluvné varování, vybavila si Dobbyho postavičku svíjející se pod kletbou Cruciatus a ztěžkla polkla. Lucius byl tak blízko, až měla dojem, jako by její mysl i tělo stály před ním úplně obnažené. Ani na okamžik se jí přitom nedotkl, avšak jeho teplý dech nasávající její vůni způsoboval, že jí po celém těle naskočila husí kůže a nebyla schopná se nadechnout. Chvíli si dokonce přála, aby jí raději způsobil fyzickou bolest neprominutelnou kletbou, neboť tohle napětí z přemíry pocitů, jež dusila v sobě, se nedalo snést, a ona měla co dělat, aby se udržela na nohou.
Proti svojí vůli však vedle strachu vnímala i nepochopitelné vzrušení, a když Lucius ještě o něco víc sklonil hlavu na stranu a jeho jemný dech pohladil napjatou pokožku vzadu na Nathaliině krku, kolena ji málem zradila a ona se neubránila tence bezmocnému zasténání.
V hrdle mu zabublal tichý smích, zdvihl hlavu a pohlédl jí do zrůžovělé tváře.
"Tak půvabná," zamumlal takřka něžně a Nathalie zatnula prsty do látky tapet za sebou poté, co se beze spěchu opět sklonil k její tváři, aby znovu vdechl její vůni, zcela k tomu využívaje Nathaliiny naprosté paralýzy.
"Tady jsi!" zaznělo pobaveně kdesi z prostoru za Luciusovými zády, Nathalie sebou škubla a Lucius nevzrušeně zdvihl hlavu a pohlédl ke vchodu do Velké síně, v nichž stál jeho bratranec a vedle něj i Severus Snape, jenž s nečitelným výrazem sledoval scénu před sebou. "Má společnost ti, jak to tak vypadá, ani moc nechyběla, co?" konstatoval Tavory potměšile a přejel dosud šokovanou Nathalii hodnotícím pohledem.
Lucius spustil ruce dolů a beze spěchu od ní odstoupil.
"Měli jsme tu se slečnou Belartovou jisté obchodní jednání," pravil, jako by se nic nestalo, a na vysvětlenou pokývl k obrazu. "Takže Severus už ti stihl ukázat všechny svoje jedy?" prohodil a bezstarostně se vydal k oběma mužům. "Působivá sbírka, že?" konverzoval dál a zmatené Nathalie stojící za jeho zády si již vůbec nevšímal.
"Vskutku působivá," souhlasil Tavory. "Půjdeme? Doprovodíš nás, Severusi?" otočil se na Snapea, který odpoutal pohled od Nathalie a beze slova přikývl.
"Pozítří sem někoho pošlu pro ten obraz, slečno Belartová," otočil se k ní ode dveří Lucius. "A pošlu vám i vaši odměnu jako důkaz svojí… spokojenosti," pronesl s významnou odmlkou poslední slovo. "Přeji dobrou noc," pokývl jí nonšalantně a vyšel ze dveří za Tavorym.
Nathalie za nimi beze slova hleděla, neschopná pohybu ani myšlenky. Pak se odvážila pohlédnout na Snapea, který ji stále ještě pozoroval svýma temnýma očima s obličejem staženým do ztuhlé masky. Ani se neodvažovala hádat, co si teď asi myslí.
"Já…," snažila se něco uvést na objasnění celé situace, avšak hlas se jí zadrhl v krku.
"Nic mi nevysvětlujte," stáhl ústa do cynického úšklebku, "svoji část úkolu jste splnila vskutku na výtečnou." Načež se zavířením černého hábitu zmizel za dveřmi.
Odlepila se od stěny a bezvládně klesla do nejbližšího křesla. Malfoy něco tuší, to bylo jisté. Vzpomněla si na ten pocit naprosté bezmoci, když ji držel v zajetí svých paží, a vyčerpaně zavřela oči.
Pro náhled obrazu Malfoyovic rodinky navštivte Galerii.
Žádné komentáře:
Okomentovat