S hrůzou zjišťuji, že je to už víc než měsíc, co jsem sem vložila zatím poslední část Portrétu. Tak snad vás po skončeném volebním klání potěší další pokračování...;-)
Kapitola dvacátá šestá: Troufalý plán (1. část)
V polorozpadlém venkovském sídle na kraji levandulového pole uprostřed Provence vládla onoho letního dne nadmíru poklidná atmosféra. Bylo kolem poledního - doba největšího horka, kdy i cikády vyhledaly stín pod starým olivovníkem a jejich cvrčení se ozývalo jen čas od času, když pod listy zavanul proud chladnějšího vzduchu. Nad červenou střechou z pálených tašek, z nichž některé byly rozlámané a mnohé chyběly úplně, se tetelila stoupající pára a do ticha se ozýval jen tenký pramínek vody vyvěrající ze skalky nad domem a stékající do kádě uprostřed zahrady.
Daniel a Adriana Belartovi seděli s knihou v ruce na terase zastíněné listy popínavého vína a popíjeli ovocnou šťávu, občas bylo možno zaslechnout zašustění obracené stránky či cinknutí sklenky o stůl. Pod terasou seděla malá Nathalie, na klíně několik listů papíru a kolem sebe poházené pastelky různých barev; špičku jazyka stisknutou mezi předními zuby a soustředěný výraz v obličeji, jenž napovídal hodně o tom, jak moc se dívenka snaží nakreslit co možná nejvěrohodněji pestrobarevného motýla sedícího na kamenném stupni schodů. Byl horký srpen - poslední týden před jejím plánovaným nástupem do Krásnohůlek. Už se nemohla dočkat - kouzelnická akademie pro ni představovala cosi zvláštního a tajemného, co doposud znala pouze z vyprávění svých rodičů, a ona se těšila, až se dozví vše o neobvyklých schopnostech, které do té doby musela tajit před svými spolužáky z mudlovské školy…
Nathalie se s pevně sevřenými víčky úporně soustředila na svoji vzpomínku. Tohle kouzlo od ukončení studia v Krásnohůlkách naštěstí nepotřebovala, ale u zkoušek OVCE se jí docela vydařilo, tak snad - že by i teď? Otevřela oči a švihla hůlkou:
"Expecto patronum!"
Ze špičky hůlky vylétl obláček bílé mlhy a takřka okamžitě se rozplynul. Ne, tak tato vzpomínka jí na vyčarování patrona rozhodně stačit nebude. Jak by také mohla, když dnes pro ni měla spíš příchuť hořkosti - matka byla mrtvá, otec dával Nathalii Adrianinu smrt za vinu a v Krásnohůlkách ji nenaučili nic o tom, jak by mohla ovládnout schopnost, o kterou se nikoho neprosila. Povzdychla si a zkusila kouzlo ještě několikrát se stejně mizivým výsledkem, načež sklonila hůlku a unaveně dosedla na neustlanou postel.
Od té doby, co ji probudilo neúprosné drnčení starého budíku, který tak dobře plnil svoji úlohu, když u Malfoyových potřebovala vstát v rozumnou hodinu bez ohledu na to, kolik času strávila nočními průzkumy jejich domu, ji bolela hlava, jako by v ní měla zabodnuto na tisíc střepů, jimiž někdo vytrvale otáčel. Jenže to pořád bylo lepší, než kdyby se k Brumbálovi nedostavila v určenou hodinu a on pro ni musel někoho poslat. Opět. A ona raději nepřemýšlela o tom, koho by tímto úkolem pověřil. Ne, na to bylo rozhodně lepší nemyslet… ne, prostě ne.
Lektvar na spaní připravený podle darované knihy od toho-na-něhož-bylo-lepší-nemyslet na ni naštěstí předešlé noci zabral prakticky okamžitě, jenže ranní kocovině se stejně neubránila. A neubránila se ani myšlenkám, jež se jí po probuzení začaly honit v hlavě. Většinu z nich rovnou odsunula do propasti hlubokého podvědomí, neboť se zdály být prostě příliš šílené; jedna z nich se nicméně jevila obzvlášť neodbytně.
"…ředitel bude požadovat vaši osobní účast… tahle akce musí uspět hned napoprvé… umíte vůbec Patronovo zaklínadlo? Je totiž dost pravděpodobné, že se tam setkáte s pár mozkomory…"
Polil ji ledový pot a znovu mávla hůlkou ve snaze vyčarovat patrona. Bez úspěchu. Potřebuješ jinou vzpomínku, Nathalie, promluvila v duchu sama k sobě, pokoušejíc se přemýšlet. Za půl hodiny ji Brumbál bude očekávat ve svojí pracovně; pokud nezvládne ani tohle základní kouzlo, bez něhož s vysokou pravděpodobností nemá šanci v Azkabanu přežít ani pět minut, bude mu to muset oznámit hned tam a na rovinu.
Hlavou jí proletělo tolik nesourodých vzpomínek, že některé z nich ani nestihla zaregistrovat. Temných očí kouzelníka, který jí v Příčné ulici předával knihu o uspávacích lektvarech, si však nemohla nevšimnout. Hlavně nic, co se týká jeho, mon dieu, potřásla prudce hlavou a přitiskla si prsty na spánky. Nic z toho by se šťastnou vzpomínkou rozhodně nazvat nedalo, ušklíbla se sama pro sebe - i když - vlastně by nakonec měla být ráda - od té doby, co ho znala, se vždy obávala chvíle, kdy na ni vyzkouší svoje umění nitrozpytu a ona mu ve zcela nechtěném, avšak nikterak neovlivnitelném záblesku mysli ukáže vzpomínku na svoji věštbu týkající se jeho osudu. Nu, teď tedy měla postaráno o vzpomínky mnohem živějšího rázu…
Připadala si však, jako by se dočista pomátla na rozumu - jak vůbec může takhle myslet na člověka, o němž věděla, jak zemře i komu bude patřit jeho poslední vzpomínka? Statečně odolávala nutkání analyzovat jeho včerejší chování, neboť rychle pochopila, že v žádném případě nebude s to dobrat se jednoznačného závěru. Svádělo ji to uvažovat o tom, že mu na ní snad trochu záleží, že mu snad i vadilo to, co považoval za její metodu získání informací od Malfoye, že si s ní chtěl třeba s přezíravostí sobě vlastní jen trochu pohrát, když zjistil, co se jí při tanci s ním honí hlavou, a ta hra se mu trochu vymkla z rukou ve chvíli, kdy mu možná na kratičký okamžik připomněla někoho, koho kdysi miloval, a snad měl pocit, že se tím čemusi zpronevěřuje… Jenže - tohle byl Snape, u všech druidů, a ona měla za to, že ho zná až příliš dobře na to, aby si mohla něco takového namlouvat…
Pravděpodobnější bylo, že si s ní vážně jenom pohrával, očekávaje její slovní i fyzický odpor - v tom případě ho její nadšená reakce pravděpodobně musela poněkud znechutit; sebeironicky se ušklíbla a představila si sebe samu v uválených, napůl svlečených šatech od Riche s půlkou láhve Ogdenské v sobě, což její škleb ještě prohloubilo. Měla Snapeovi jednu vrazit hned, jak ji přimáčkl na ten okenní parapet, namísto toho, aby se mu s hlasitým sténáním složila rovnou do náruče. Náhlý pocit trapnosti a ponížení jí vehnal krev do tváří a jen stěží odolala touze obrátit hůlku sama proti sobě a vyzkoušet nějaké paměťové kouzlo. Třeba by se jí pak podařilo zapomenout i na Malfoye. Malfoy… vybavily se jí jeho výhrůžky z předešlého večera a musela zatnout prsty do prostěradla, aby se jí přestaly třást. Měla vůbec šanci nalézt v tomto rozpoložení nějakou šťastnou vzpomínku?
Soustředila se na svůj narozeninový ohňostroj u Hagridovy hájenky a znovu mávla hůlkou. Její patron nikdy nestál za moc, ale dnes jí připadal ještě nicotnější než kdy předtím. Nedokázala si představit, jak by s tímhle mohla zahnat byť i jediného mozkomora. Její účast na výpravě do Azkabanu by byla naprostým bláznovstvím…
O necelou půlhodinu později bezradně stála před chrličem strážícím vchod do Brumbálovy pracovny a lovila v hlavě, zda jí Snape včera mezi řečí náhodou neřekl nové ředitelovo heslo.
"Citrónové pralinky, citrónové želé, citrónové oplatky," mumlala zkusmo, ačkoli dopředu tušila marnost svého úsilí, neboť Brumbálova slovní zásoba týkající se cukrovinek zdaleka převyšovala její nejzazší představy, o znalosti angličtiny nemluvě. Unaveně vydechla a opřela se ramenem o zeď - málo spánku, příliš málo na to, co musela vstřebat.
"Vanilkové rohlíčky," ozvalo se za ní znenadání a bytostný odpor k tomuto slovnímu spojení byl jasně patrný z každé pronesené slabiky.
Nathalie ztuhla a neodvažovala se málem ani pohnout, když Snape prošel kolem ní a s několika ruličkami rozměrných pergamenů v podpaždí se vydal nahoru po točitých schodech; jen se objala rukama kolem těla, poněvadž měla kdoví proč pocit, jako by ji ani strohý hábit upnutý až ke krku nezahaloval dostatečně. Přece se jí nemohl dostat pod kůži - ne natolik, aby tak intenzivně vnímala teplý závan vzduchu prosycený lektvarovým zápachem jeho hábitu kontrastující s ledovým chladem hradní chodby.
Jsi v háji, Nathalie, konstatovala poraženecky. Ještě budeš moci mluvit o štěstí, až tě nějaká Malfoyova gorila někde za bukem vezme po hlavě, protože pak už nebudeš muset řešit ani Snapea ani Azkaban. Což jí připomnělo…
"Včera večer -" začala a okamžitě zmlkla, když se k ní prudce otočil a strnul v odmítavém postoji probodávaje ji varovným pohledem, načež cynicky zkřivil rty.
"Už se to nebude opakovat."
V zajetí myšlenek na hrůzy Azkabanu jí chvíli trvalo, než si uvědomila, o čem Snape mluví. Zrudla - ne, tak o tom s ním debatovat vážně nezamýšlela. Byť nad tím jeho oznamovacím tónem nepřipouštějícím žádné další komentáře později úvahami bezpochyby stráví další plodnou hodinku. Tak to jsem hned klidnější, povzdychla si a začala znovu:
"Včera večer mi Malfoy poměrně dost otevřeně vyhrožoval. Mám za to, že něco tuší."
Snape pomalu vypustil vzduch a jeho napjatý postoj rychle přešel do přezíravého.
"Všiml jsem si," prohodil jízlivě - viděl to přece v její mysli.
"Tím chci říct, že já asi nejsem ta správná osoba, která by se měla pokoušet proniknout do Azkabanu a krást odtud Zmijozelův portrét. Budu pak první, po kom Malfoy půjde, a pokud nebudu mít věrohodné alibi…"
"Právě proto budete muset vytvořit věrohodný duplikát," odvětil již poněkud netrpělivě a pohnul se směrem k ředitelně.
"Jenže vytvořit duplikát kouzelnického obrazu není nic jednoduchého," přela se s ním, stoupajíc za ním po schodech - on byl přece první, kdo zpochybňoval její účast na plánovaném pátrání v Malfoyově sídle, tak proč se nesnaží o totéž, když jde o Azkaban? Trochu Snapeovy nedůvěry v její schopnosti vyjádřené před Brumbálem by se jí teď sakra hodilo!
Chvíli na ni shlížel s lehce pohrdlivým pobavením.
"Ty svoje výmluvy si schovejte pro ředitele," pravil pak s uštěpačným úsměškem a zaklepal na Brumbálovy dveře.
Žádné komentáře:
Okomentovat