Jak jsem slibovala v diskuzi k minulé části, tak pokračování se skutečně o víkendu podařilo napsat, a tak vám ho sem při pondělku vkládám:-)
Kapitola dvacátá šestá: Troufalý plán (3. část)
"Zřejmě se tedy skutečně shodneme na tom, že aktivace Zmijozelova portrétu čeká až na Salazarova dědice," promluvil opět Brumbál a Snape s Nathalií mlčky přikývli. "Doufejme, že se nám podaří ten obraz získat dřív, než Voldemort opět povstane."
Nathalie o tom věděla ze své věštby již od konce léta, přesto se však nikdy neubránila zachvění, když Brumbála slyšela s takovou jistotou promlouvat o návratu Toho-jehož-jméno-se-nesmí-vyslovit.
"Dozvěděl jste se vlastně něco víc o tom, kde se Zmijozelův portrét nacházel celou tu dobu předtím, než se ho Voldemortovi podařilo nalézt?" otočil se ředitel na Snapea.
"Pán zla dal jednoho dne bez bližšího vysvětlení Malfoyovi příkaz, aby pátral po dalším portrétu Salazara Zmijozela do jeho sbírky," začal Snape. "Přirozeně mu neřekl nic o významu toho obrazu, ani o jeho propojení s obrazem zakladatelů, takto podstatné informace si zpravidla nechával jen pro sebe - alespoň dokud nebylo nutné je sdělit někomu dalšímu. Malfoy prý věděl jenom o tom erbu se čtyřlístkem, podle něhož měl obraz poznat, a znal i domnělé místo, kde se měl portrét nalézat - hluboko pod zemí v jedné utajené jeskyni na jihu Francie."
Nathalie zamrkala překvapením, když slyšela, že je stopa zavádí opět do Francie.
"Pán zla Malfoyovi samozřejmě neřekl nic o tom, jak se o tomto místě dozvěděl," pokračoval Snape, "alespoň tak jsem to viděl v Tavoryho vzpomínkách - Malfoy ani jeho bratránek netuší nic o mluvícím hadovi ze zmijozelské společenské místnosti, který Pána zla podle všeho navedl k úkrytu portrétu v oné jeskyni. Kdyby to věděli, jistě by Zmijozelův portrét nepovažovali za tak málo významný - podle toho, co jsem zjistil, se o to plátno strachují jenom proto, že jeho získání bylo posledním úkolem, který Malfoy pro Pána zla plnil, a to zrovna v den, kdy Pán zla zmizel..."
Snape na okamžik umlkl a Nathalie tušila proč - pro něj musel být pád Toho-jehož-jméno-se-nesmí-vyslovit spojen se vzpomínkami nejbolestnějšími.
"Když však Malfoy po dlouhém pátrání tu jeskyni konečně nalezl, zjistil, že na místě zdaleka nebyl první," rozhovořil se opět. "Posléze se dozvěděl, že mudlové jeskyni našli již na konci devatenáctého století a v ní značné množství předmětů pocházejících z období raného středověku, které po podrobení výzkumu povětšinou skončily v blízkém muzeu. Zmijozelův portrét ale zmizel neznámo kam. A tak Malfoy začal pátrat po lidech, kteří se tehdy výzkumu účastnili. Což ho následně dovedlo k onomu starému historikovi, o němž jsem vám již říkal - účastnil se sice mudlovského výzkumu, ale ve skutečnosti to byl tehdy teprve začínající pracovník francouzského Ministerstva kouzel pověřený dohledem nad tím, aby se mudlům při vykopávkách nedostaly do rukou žádné kouzelnické předměty."
Nathalie sklonila hlavu a zadívala se na kresbu dřeva Brumbálova stolu. Ano, tuhle historii již skutečně znala - teď bude následovat ta část, jak Smrtijedi přepadli onoho historika, jak se ho několik francouzských kouzelníků snažilo chránit a jak při tom zahynula její kolejní ředitelka, profesorka Meunierová, jejíž smrt Nathalie předpověděla několik měsíců předtím. Na pár vteřin se pohroužila do svých vzpomínek, ale pokračování Snapeova vyprávění ji z nich opět záhy vytrhlo.
"Pán zla byl patřičně rozezlený, že Lucius nebyl schopen z onoho historika dostat víc informací, a uložil mu pokračovat v pátrání. Podle Tavoryho nakonec Luciuse stopy dovedly až do jednoho ze skladů nalezených kouzelnických předmětů s neznámým majitelem, který spravovalo francouzské ministerstvo. Vydal se tam pod smyšleným jménem a s pozměněnou podobou, vydával se za sběratele umění a podplatil jednoho z úředníků, aby mu do skladu umožnil přístup a pomohl mu portrét najít," popisoval Snape.
"Tudíž ho nakonec získal poměrně snadno," prohlásil Brumbál s nevěřícným vrtěním hlavou; Nathalie seděla jako zařezaná, skleslá z poznání, jako moc byla oběť její kolejní ředitelky zbytečná. A toho historika rovněž…
"Zfalšovali příslušné dokumenty tak, aby to vypadalo, že se o plátno přihlásil jeho domnělý vlastník," přikývl Snape. "Lucius vzal portrét s sebou zpět do Británie a poté, co zjistil, že Pán zla je pryč, uschoval malbu do bankovního trezoru svojí rodiny, kde se nacházela až do září, kdy ji z obav před ministerskou kontrolou trezorů přesunuli k Tavorymu do Azkabanu. Lucius totiž prý zdaleka nebyl jediný, kdo si ze skladu francouzského ministerstva za úplatek něco odnesl, a když se ta věc dostala na veřejnost, propukla z toho v Paříži značně nepříjemná aféra, několik lidí to stálo místo a ti noví se snažili postarat o okamžitou nápravu. Seznam odcizených předmětů se tak dostal i na naše ministerstvo, a i když kontrola bankovních trezorů měla vést především k odhalení neoprávněných držitelů předmětů černé magie, měl Lucius obavy, aby u něj ten obraz nenašli. Do Tavoryho soukromých prostor v Azkabanu se na druhé straně nikdo snadno nedostane, a tak to oběma mužům připadalo jako logická volba."
"Bohužel pro nás," zabručel ředitel a Nathalie rezignovaně stiskla rty.
"Na jejich místě bych udělal totéž," pokrčil Snape rameny.
"Jste si naprosto jistý, že jste Tavorymu pozměnil paměť dost na to, aby si nevzpomněl na nic z toho, co se u vás v kabinetu odehrálo?" změnil Brumbál téma.
"Nebude si pamatovat víc, než moji únavně podrobnou přednášku o nejnovějších objevech v oblasti jedů," stáhl profesor rty do sarkastického úsměšku. "Buďte bez obav," dodal, vida ředitelův tázavý obličej, "poté, co jsem mu pozměnil vzpomínky jsem ještě nitrozpytem ověřil, že nemají žádné trhliny a nelogická místa, která by mohla vyvolat jeho podezření."
Nathalie nedokázala potlačit obdivné povytažení obočí - Snape doopravdy uměl myslet na všechno a neponechával nic náhodě. Bylo zřejmé, že to hlavní si ředitel se Snapem stihli říct již předešlé noci v době, kdy se opíjela ve svém pokoji Ogdenskou starorežnou po svém dostaveníčku s Malfoyem. Sama se Snapea na nic ptát nechtěla, a tak mohla na průběh Snapeova jednání s Tavorym usuzovat pouze z toho, co nyní vyslechla.
A tak si v živých (byť poněkud tmavých) barvách představovala, jak Snape zahrnuje azkabanského ředitele detaily o jednotlivých jedech, jejich přísadách a postupu přípravy, rozhodnými švihy hůlkou si jednotlivé lahvičky přivolává k sobě a naplňuje Tavoryho smysly tu barvou odvaru, tu zas chutí přísady či zápachem výsledného jedu, nechává ho, aby si vše řádně ohmatal a jeho sluch zaměstnává přívalem nových a nových informací. A ve chvíli, kdy Tavory na malý okamžik konečně ztratí koncentraci, pak v prastarém triku omylem nechá roztříštit jednu z lahviček po pádu na zem, což Tavoryho přiměje, aby se ohlédl, a Snape na něj v té chvíli sešle znehybňovací kouzlo... jaké asi použil, přemýšlela Nathalie, Petrificus totalus? Ne, to by Tavory nemohl ani promluvit; Snape si pro tuto příležitost jistě přichystal něco speciálního.
A pak? Snadno vyrozuměla, že Snape dal Tavorymu vypít veritasérum a kladl mu otázky, na nichž se s Brumbálem předem dohodli. Což bylo rychlejší, než použít rovnou nitrozpyt a dlouze pátrat v Tavoryho vzpomínkách po těch pravých, a navíc nehrozilo, že by se azkabanský ředitel pokusil o nitrobranu. Teprve poté, co se Snape dozvěděl vše, co potřeboval vědět, nechal si vybrané vzpomínky ukázat. A ona nevěřila vlastním očím, když před nimi na stole rozvinul pergameny, které si přinesl s sebou - byly pokryty podrobnými nákresy zcela aktuálních plánů věznice tak, jak je Snape spatřil v Tavoryho vzpomínkách - ten se na ně prý z titulu své ředitelské funkce díval právě dva týdny předtím.
Tohle Snape musel kreslit celou noc, uvědomila si - zřejmě poté, co odešel od ní. Copak vůbec nešel spát? Nemohla pochopit, jak to dokázal, pak se však Brumbál slitoval nad jejím konsternovaným výrazem a napověděl jí tím, co Snapeovi řekl:
"Tu myslánku si klidně ještě pár dní ponechejte u sebe, Severusi. Třeba ve svých vzpomínkách na to, co jste viděl v Tavoryho mysli, ještě ledaccos naleznete. A také byste příležitostně mohl vzít s sebou Nathalii a ukázat jí Tavoryho vzpomínku na to, jak vypadá Zmijozelův portrét. Mohlo by jí to pomoci rychleji vytvořit duplikát, až se k tomu obrazu dostanete, nemýlím-li se?"obrátil se k ní a ona se zmohla jen na chabé pokynutí hlavou.
Se Snapem do myslánky, to jí ještě scházelo. A potom do Azkabanu. Při pohledu na profesorovy semknuté rty pochopila, že zřejmě myslí na totéž. Jindy by se Brumbála určitě začala zvědavě vyptávat, kde k té myslánce přišel - tyhle věci byly dost vzácné a těžko k sehnání - ale teď na to neměla čas ani pomyslet; koneckonců to byl Brumbál, měla by se spíš divit, kdyby si takovou praktickou věc opatřit nedokázal. Nebylo překvapivé, že Snape připravil tak podrobné plány vězení - v myslánce je před sebou opakovaně viděl jako na dlani.
Nenápadně Snapea pozorovala předstírajíc, že - stejně jako Brumbál - upírá oči do plánů na stole a nevědomky se ve vzpomínkách opět vrátila ke včerejší noci. Mátl ji. Možná se jí chtěl opravdu jen pomstít za tu nevědomost ohledně Malfoye, získat nad ní chvilkovou totální kontrolu, což se mu podařilo beze zbytku, to musela uznat, nebo si z ní chtěl prostě jenom vystřelit a ponížit ji. Ale i přesto přese všechno si v jednu chvíli byla takřka jistá, že ji chce, a zbývalo jí se jen domýšlet, proč nedokončil to, s čím si začal.
Jistěže se snaží neztrácet nikdy sebekontrolu v přítomnosti druhé osoby, to bylo Nathalii jasné, nebo možná nechce navazovat vztah s někým, s kým má spolupracovat, a s nímž si zanedlouho v Azkabanu budou vydáni na život a na smrt - nejspíš totiž nechce navazovat vztah vůbec s nikým, napadlo ji, když si uvědomila jeho budoucí roli coby dvojího agenta - jeho služba pro Brumbála spočívající ve skrývání se před světem, obětování vlastního života vyššímu cíli v souladu s Brumbálovými plány, dobrovolně přijatý trest za to, že kdysi sloužil tomu, kdo zabil zřejmě jedinou ženu, kterou v životě miloval… Nathalie znala Snapeův osud, věděla, že on za tenhle úkol jednou položí život. Nemělo snad v jeho životě být nic, co by ho z tohoto osudu mělo svést? Přistihla se při myšlence, že ji to mrzí. Bolelo ji něco, co se ještě nestalo, a o čem vlastně ani nevěděla, kdy přesně se to má stát. Snape na její poslední kresbě vypadal stejně, jak ho znala, a Harrymu Potterovi na ní mohlo být patnáct stejně jako pětadvacet…
Věděla, že si Snapea nesmí takhle idealizovat, že se nesmí nechat splést, tohle není žádný romantický a naivní hrdina, je to Snape - cynický a věčně jízlivý profesor, kterého znala už několik měsíců a dlouhé večery s ním spolupracovala. Záleží ti na něm, sdělil jí rozum, tváříš se, že ho nemůžeš vystát, nechceš si to připustit, ale začalo ti na něm záležet. Záleželo ti na něm, už když jsi mu objednávala tu pitomou encyklopedii. A neříkej, že ne. Povzdychla si. Není to tak dlouho, co se Tonksové smála, když se jí dívka svěřila, že ji Snape kdysi přitahoval. Nyní to začínala chápat. Neudělal nic pro to, aby na něm Nathalii začalo záležet, ba co víc, dělal všechno právě opačně. A přesto se to stalo. Vzpamatuj se, Nathalie. Tohle opravdu nemá budoucnost. Obrazně i doslova…
Žádné komentáře:
Okomentovat