Konečně je tu závěr dvacáté sedmé kapitoly a slíbený výlet do myslánky. A také přání mnohých úspěchů v novém školním roce pro všechny, kteří ode dneška opět musí usednout do školních lavic:-)
Kapitola dvacátá sedmá: V mysli Justuse Tavoryho (4. část)
"To je ono?" pohlédla Nathalie zvědavě na kamennou mísu se starodávnými ornamenty plnou zvláštně pableskující tekutiny.
Snape mlčky přikývl a pokynul jí, aby se postavila vedle něj k okraji nádoby. Pohlédla dovnitř a měla dojem, že v tekutině vidí odraz kabinetu, v němž stáli. Načež se ponořili.
Nathalie byla kdoví proč přesvědčená, že nahlédne-li pomocí myslánky do něčích vzpomínek, bude se tak logicky dít očima toho, jehož vzpomínky jsou do myslánky vloženy. Byla proto nemálo překvapená, když se v první chvíli zdánlivě nic nestalo - i nadále stála u stolu ve Snapeově potemnělém kabinetu, opodál zaslechla nezaměnitelný zvuk bublání kotlíku a byl tu dokonce i Snape - stál zády k ní a nad něčím se skláněl.
"Snape?" oslovila ho tázavě, ale on ji, zdálo se, vůbec nevnímal.
"Tady," ozvalo se znenadání vedle ní, až málem nadskočila leknutím a musela na okamžik zavřít oči a několikrát se zhluboka nadechnout a vydechnout, aby uklidnila zrychleně bušící srdce.
"Díky za upozornění," zamrmlala a znovu pohlédla na "druhého" Snapea, tedy onoho minulého, a až nyní si povšimla, že má vlasy méně mastné než obvykle a i jeho hábit je jaksi svátečnější, dá-li se svátečností nazývat hábit stále stejně černý, avšak nikoli tak obnošený. "Docela vám to seklo," neudržela se ironicky a nevrlé zavrčení po její levici jí vrátilo ztracený klid. Ten nicméně neměl trvat dlouho.
Přítomný Snape prošel kolem ní a přiblížil se k minulému Snapeovi. Nathalie ho zvědavě následovala, stále ještě udivená z faktu, že zde Snapeovy vzpomínky vnímá zvenčí jako divák nějakého mudlovského filmu. Mohla by se dokonce dojít podívat, co že to Snape vaří v tom kotlíku, ačkoli v dané vzpomínce profesor na svůj lektvar jistě nemyslel víc než podvědomě.
Došla ke skutečnému Snapeovi a pohlédla směrem, jímž se upíral i jeho zrak - na židli před Snapem ze vzpomínek spočíval napůl bezvládně azkabanský ředitel a profesor se nad jeho obličejem právě chystal mávnout hůlkou.
"Chyťte se něčeho," řekla jí omšelejší verze Snapea, a než se ho stačila zeptat proč, držela se pevně jeho předloktí, neboť z úst svátečnějšího Snapea zrovna zaznělo Legilimens a ona se náhle ocitla ve víru tak prudkém, že jí nezbývalo nic jiného, než se zachytit prvního pevného předmětu, na který narazila.
Změť barev a zvuků ji dokonale pohltila, nedokázala ani vnímat jednotlivé tváře a prostory, které se kolem ní objevovaly a zase mizely, měla pocit, že v jednom okamžiku zahlédla Luciuse Malfoye po boku s Narcisou v bílých šatech, ale než si je mohla pořádně prohlédnout, byli pryč a nahradily je obličeje dalších lidí, obraz postupně tmavl, jak postavy ozářené denním světlem nahradila zubožená těla lidí za mřížemi vězeňských kobek, a Nathalie poděšeně vyjekla a zaryla prsty do Snapeova hábitu, když se ani ne metr od ní objevili dva nebo tři mozkomorové. Neboť nyní konečně byla přímo ve vzpomínkách Justuse Tavoryho tak, jak je vnímal Severus Snape, když na něj použil nitrozpyt.
A přece i nadále vnímala hábit skutečného Snapea, kterého se držela, věděla, že zároveň stále stojí v jeho kabinetu v jeho vlastních vzpomínkách, a opodál i nadále slyšela bublání lektvaru, který připravoval v době, kdy k sobě zavedl Justuse Tavoryho. A co víc, ve skutečnosti přece stále byla v jeho kabinetu dávno po Richeově plesu ponořená do myslánky naplněné vzpomínkami na onen večer.
Jakési vzpomínání na druhou, napadlo ji, ale vtom se obraz ustálil a ona stála v místnosti ozářené pouze dvěma dohořívajícími svícemi a hleděla přímo na portrét Salazara Zmijozela. Překvapeně vydechla a udělala krok dopředu, pohnula se však pouze ve Snapeových vzpomínkách, nikoli v Tavoryho, který stál pořád na původním místě a pozorně si obraz prohlížel.
"Tak co myslíš, bratránku?" pravil kdosi po jejím boku a ten hlas přiměl Nathalii opět bezděčně stisknout Snapeův rukáv.
Tavory pohnul hlavou a v Nathaliině zorném poli se objevil spokojený výraz Luciuse Malfoye.
"Není to krásný přírůstek do tvé havraspárské pracovny?" pokračoval Lucius a tvářil se pobaveně.
"Vidíš tu snad někde Roweniny sochy v nadživotní velikosti?" zazněl z Tavoryho hlasu úšklebek a jeho zrak přejel po několika dalších Zmijozelových portrétech.
"Och, možná bys je tady měl, kdyby ses za svoji kolejní příslušnost poněkud nestyděl, což?"
"Dobře víš, že mě tyhle kolejní tanečky nikdy nezajímaly," odfrknul si Tavory pohrdlivě. "Jako by na tom snad záleželo. Klobouk sám nevěděl, kam mě poslat, ale nakonec na něj můj intelekt zjevně udělal větší dojem než můj kariérismus."
"Ovšem," zasmál se Lucius. "Náš knihomol Justus. Tys ses vždycky zajímal o černou magii spíš z teoretického hlediska než z praktického, jak si dobře vzpomínám."
"Jistě," ucedil Tavory, "a proto teď sedím v téhle kanceláři namísto ve vězeňské kobce," pohodil hlavou do strany a Nathalie na okamžik zahlédla okno zjevně směřující na azkabanské pozemky. "Opatrnosti není nikdy nazbyt. A nikdy nebylo."
"Tvá zářná azkabanská kariéra," přikývl Lucius potměšile. "Pán zla by byl nadšen, kde všude jsou jeho stoupenci, byť i neoficiální, kdyby se jednoho dne vrátil. Ačkoli jeho další stoupenci držení v těchto zdech by o tvém zdejším působení nepodali příliš nadšené reference."
"Nezapomeň, že mohli dopadnout mnohem hůř. Pokud se Pán zla skutečně vrátí, budou venku během hodiny. A pokud ne…," odmlčel se Tavory neurčitě a lehce se ušklíbl.
"Budeš na nich dál testovat své havraspárské teorie," uchechtnul se Lucius a Nathalie cítila, jak Snapeova ruka pod jejími prsty ztuhla. Nepobyl zde tehdy dlouho, ale zjevně věděl, o čem Lucius Malfoy mluví.
"Tady bude v bezpečí," zahleděl se Tavory znovu na Zmijozelův portrét. "Zvlášť s ohledem na mé havraspárské krytí," dodal s úsměškem.
"Neobtěžoval bych tě. Ale ministerští jsou v poslední době poněkud aktivní. Ne že bych se musel něčeho bát. Ale nemusím na sebe ani upozorňovat," pravil Malfoy.
"Rozumím," pokývl Tavory. "Ne všichni si na myšlenku nevinného Luciuse Malfoye dokázali zvyknout," řekl a jeho příbuzný posměšně zkřivil rty.
"A když je teď navíc v módě ta spolupráce s Francií… kdo by tomu ještě před pár lety uvěřil? Nerad bych, aby mi ten obraz zabavili,"doplnil Lucius.
"Zvlášť pokud by se Pán zla jednou vrátil, že?" připomněl Tavory sarkasticky.
"To by ho jistě mrzelo," protáhl Lucius pomalu.
"Je na tom obrazu vůbec něco zvláštního?" přistoupil Tavory blíž k plátnu a Nathalie tak měla možnost podrobněji si malbu prohlédnout. "Vždyť se sotva hýbe."
"Promerlina, Justusi! Uvědom si, kde ten krám celou dobu ležel - podle tebe by snad měl ještě tancovat!" zavrtěl Lucius nevěřícně hlavou.
"Hmmm," zamručel Tavory a bedlivě plátno studoval. "Proč tedy chtěl právě tenhle?"
"Víš přece, jak vášnivě je sbíral," rozhlédl se Lucius po azkabanské ředitelně, kde několik Zmijozelových portrétů z někdejší sbírky Pána zla již dříve našlo své útočiště. "Tenhle měl být údajně nejstarší známý. Zřejmě malovaný podle skutečného Salazara Zmijozela, což se o těch ostatních dá říct jen stěží."
"Škoda, že nemluví," dumal Tavory. "Bylo by zajímavé poslechnout si Salazarův odkaz."
"Možná je to tak lepší," pokrčil Malfoy rameny. "Znáš přece obrazy - většinou vykládají samé bludy. Tím svým brbláním dokáží zamořit celý dům. Věř mi, znám to až příliš dobře."
"Brutus Malfoy?" zachechtal se Tavory. "Pořád vás ještě chodí v noci špehovat?"
"Ne od té doby, co jsem z Narcisiny ložnice odstranil všechny obrazy," zahučel Lucius a Tavory se znovu rozesmál, pokynul svému příbuznému rukou a oba vyšli z pracovny.
V té chvíli Snape zřejmě opustil Tavoryho mysl nebo spíš skončila část vzpomínek, již měl v úmyslu Nathalii ukázat, protože byla znenadání vypuzena jak z Tavoryho mozku, tak i z myslánky dřív, než se stačila pozorněji rozhlédnout a udělat si podrobnější představu o tom, co Snape s Tavorym onoho večera prováděl. Namísto toho se ocitla v kabinetu vedle kamenné mísy a vedle přítomného Snapea, jenž na ní spočíval netrpělivým pohledem.
"Tak? Jak dlouhou dobu na to budete potřebovat?"
Na několik vteřin se zamyslela.
"Počítám tak hodinu až dvě," prohlásila nakonec.
"Hodinu až dvě na pár mávnutí hůlkou?" zdvihl nevěřícně obočí a podle jeho výrazu usuzovala, že si leccos nelichotivého pomyslel o jejích schopnostech.
"Můžete si tam jít mávat hůlkou sám!" zaškaredila se. "Ten obraz je předmět umělecké magie a jako u každého kouzelného předmětu je i jeho duplikace nesmírně složitá! Zkoušel jste někdy vyrobit kopii kouzelnické hůlky? Nebo třebas i pitomého koštěte?"
"Zatraceně, Belartová! Vy děláte, jako kdybyste ten obraz měla znovu namalovat!"
"Což není tak daleko od pravdy," odsekla a v hlavě už se jí převíjel celý postup - duplikovat staré plátno - to nebude tak těžké. A ano, bude s sebou muset vzít lektvar, který staří mistři používali na plátna, aby byla do budoucna stále pružná, barevně stálá a pokud možno nepodléhala chladu, horku, světlu, vlhkosti ani dalším faktorům. Barvy bude muset během duplikace nanášet přes aerosol vytvořený z Čiperného lektvaru tak, aby na kopii dopadly již patřičně smíchané a zajistil se tak co nejvěrnější pohyb Salazara Zmijozela. Neboť v pohybu bude největší problém, a to ještě díky všem druidům, že Salazar nemluví nebo o tom alespoň nikdo neví. Vůbec všechny lektvary bude muset uvařit podle původních receptur, a to stále neznamenalo, že se jí podaří vyrobit věrný duplikát, poněvadž každý umělec si lektvary trochu přizpůsoboval svým potřebám. A lektvary musí nanést ona, ty se okopírovat nedají. Nesouvisle Snapea seznámila s těmito úvahami.
"Hodina až dvě na vytvoření čehosi, co laik neodhalí jako podvrh," zakončila svoji přednášku, "pokud ale Tavory není úplný laik, budeme mít možná problém. Ten obraz už v jeho pracovně několik měsíců visí a on ho možná dost často pozoruje. Proto je nutné, aby byla Salazarova podoba i pohyby co nejvěrnější."
"Rozumím," pravil Snape a zdálo se kupodivu, že její postupy již nehodlá zpochybňovat. "Počítejme tedy pro jistotu se dvěma hodinami. Můžeme jen doufat, že tolik času budeme mít."
Pohlédla do jeho tváře postrádající jakýkoli výraz a napadlo ji, co všechno se může během pouhých dvou hodin stát. Mozkomorové v Tavoryho mysli vypadali až příliš skutečně. Možná by si od Snapea měla půjčit myslánku a konečně najít svoji šťastnou vzpomínku.
Žádné komentáře:
Okomentovat