A je tu slíbená lekce létání s Terencem Higgsem. Snad vás při začátku nového týdne potěší:-)
Kapitola dvacátá osmá: Zapovězený les (2. část)
Na schodech z profesorské tribuny se Nathalii připletl do cesty Celebrus Riche.
"Nathalie, můžu s vámi mluvit?" optal se a ani nečekal na odpověď a už jí nabízel rámě. "Víte, plánuji jet o prázdninách na takový malý výlet a rád bych vás pozval..."
V zajetí rozezlení na Snapea přestala na chvíli dávat pozor na to, kde se obávaný Riche zrovna nachází, a to se jí nyní stalo osudným. Vyděšenému ohlédnutí Snapeovým směrem se nedokázala ubránit. Zareagoval pohotově:
"Naneštěstí máme velmi naspěch, kolego," vstoupil nenuceně mezi Riche a Nathalii, která se úlevně vydala po schodech dolů a na půl ucha poslouchala jakousi Snapeovu výmluvu týkající se rozpracovaného lektvaru, pronesenou natolik rázně, že se Riche po několika chabých pokusech o protest nakonec od nich před tribunou přece jen neochotně oddělil a vzdálil se směrem k hradu, pronášeje na Nathaliinu adresu cosi o tom, že po večeři si promluví, ale tentokrát už doopravdy. Zmohla se jen na skelný pohled.
"Zachránil jsem vás. Opět," prohodil Snape sarkasticky. "Začíná se z toho stávat nepříjemné pravidlo. Doufám, že v Azkabanu předvedete lepší schopnosti sebeobrany."
"Eh…no to tedy…," zamručela neurčitě.
"Nathalie?" ozvalo se od hřiště a ona ke svému rostoucímu zděšení spatřila Terence Higgse, jak na ni se dvěma košťaty v ruce významně kývá. Vážně mu slíbila, že to dnes po skončení zápasu vyzkouší?
"Ale? Snad ne lekce létání?" ušklíbl se Snape nevěřícně, když pochopil. "To bych tedy byl opravdu rád při tom."
"Nemyslím, že chci, abyste byl u toho zrovna vy," odtušila koženě.
"Ale co Terence Higgs?" pokračoval posměšně. "Kde jsou ty časy, kdy jsem mu podle vás měl strhávat body za to, že vás obtěžuje!"
"Není tak špatný," připustila neochotně, "zvlášť od té doby, co jsem ho zaměstnala těmi lekcemi obrany…," vzápětí by si málem ukousla jazyk.
"Lekcemi obrany?" chytil se toho hned a oči mu vítězoslavně zajiskřily. "Tak takhle to tedy je - říkal jsem si, že vaše nevysvětlitelná sebedůvěra před cestou k Malfoyovým nemůže plynout pouze z naučení se nazpaměť celé bradavické knihovny," vrtěl posměšně hlavou.
Sebedůvěra? To mluví o ní?
"Neuvěřitelné," pokračoval skoro šeptem. "Takových řečí o nebelvírské udatnosti, ale když jde do tuhého, vyberete si raději na výuku někoho ze Zmijozelu," promlouval jízlivě. "Ale když tak o tom uvažuji - měl bych být vlastně spokojený; Terence Higgs… Merline, mohlo to dopadnout mnohem hůř. Zdá se, že váš úsudek nakonec nebude až tak špatný," pokračoval s úsměškem. "Nu, však uvidíme, co vás můj prefekt naučil - předpokládám, že naše lekce obrany proti černé magii stále platí?" pozdvihl obočí a ona se s nepříjemným pocitem ošila.
Do společného trénování před výpravou do Azkabanu ji uvrtal Brumbál a Nathalie pořád nenašla způsob, jak zdvořile odmítnout. Bez zvláštního nadšení přikývla a hleděla za Snapem, jak kráčí k hradu a černý plášť za ním vlaje v dosud chladném dubnovém větru. Načež se ještě s menším nadšením obrátila k Terencovi.
"Teď tedy něco uvidíš," prohlásila a s despektem se rozhlédla po opuštěném hřišti.
"Neboj," opáčil a kývl k jednomu z košťat, které si s sebou přinesl. "Půjčím ti svoji Kometu Dva šedesát, je výborná. A já poletím na tomhle," pohladil obdivně násadu druhého koštěte. "Ani nevíš, jakou mi dalo práci ho sem propašovat tak, aby ho nikdo neviděl. Oficiálně má jít do prodeje až o letních prázdninách."
"Co je to zač?" tázala se s marným pokusem cítit alespoň zlomek Terencovy radosti.
"Nový Nimbus Dva tisíce - táta mi ho poslal na otestování. Už jsem ho zkoušel včera večer a je neskutečně skvělý! Škoda jenom, že na něm nemohu hrát. Jenže kdyby táta zjistil, že jsem ho někomu ukázal… Ještě pořád je to obchodní tajemství."
"No, já to nikomu vykládat nebudu," pokrčila rameny. "Ale ty jsi takový nadšenec - to musí být paráda, když ti táta může poskytnout všechny poslední modely košťat, ne?"
"Zas tak slavné to není," svraštil Terence obočí. "Vyzkoušet je sice můžu; on rád zná můj názor, protože sám už toho moc nenalétá, ale jinak… Víš, táta je obchodník každým coulem. Na tuhle Kometu jsem musel v obchodě pracovat celé loňské prázdniny. Letos mu budu nejspíš pomáhat taky, ale asi by mi bylo líto utratit všechny pracně vydělané peníze za další koště."
"To chápu," přisvědčila. Ani netušil, jak moc to chápe. Ona by za koště neutrácela nikdy. Každému, co jeho jest, napadlo ji. Ovšem skutečnost, že si Terence na koště sám vydělal, na ni udělala dojem. "Mít vlastní koště, to by pro mě ani nemělo cenu," dodala.
"Myslím, že se zbytečně podceňuješ," usmál se na ni optimisticky.
"To těžko," odvětila zachmuřeně. "Už jsi ostatně viděl nějakého umělce, kterému by šlo létání na koštěti?"
"Ne," zavrtěl hlavou. "Ale to bude nejspíš tím, že kromě tebe žádného umělce neznám. Což mi připomíná, že se tě chci už dlouho zeptat, jestli máte umění v rodině. Myslím kvůli tvému příjmení. Teprve nedávno mi došlo, že má také nějaký význam."
"No, jestli chceš ,krásným uměním' nazývat to, že můj praprapradědeček kdysi býval nejvyhlášenějším kameníkem v Paříži…," ušklíbla se. "Jeho smuteční sochy a pomníky se dodnes občas objevují v dražbě, když se likvidují opuštěné hrobky, a mezi pozůstalými patří k velmi vyhledávaným."
"To je zní docela morbidně," vykulil Terence oči s nevěřícným smíchem.
"A nějaký praprastrýc posílal básničky do novin, ale myslím, že se nijak zvlášť neproslavil. Ale ano, taková příjmení obvykle vznikají jako reakce na povolání jejich prvního nositele a pár Belartů se v knihách o historii francouzského kouzelnického umění objevuje, takže to asi opravdu máme v rodině. Což se ale o létání na koštěti rozhodně říct nedá."
"Však uvidíme," pravil Terence, "tak pojď, jdeme na to."
Nathalie si povzdychla a pohlédla na koště ležící nečinně na trávníku.
Výhodou, když se člověk jednou stane dospělým kouzelníkem, je mimo jiné to, jak se mnohé dříve nepředstavitelné věci stávají samozřejmostí. Může se například přemisťovat, aniž by na tuto činnost musel zaměřit víc než zlomek svojí mysli již navyklé zcela podvědomému potřebnému soustředění. Dospělý čaroděj je rovněž schopen spatřit testrály, i když předtím osobně neviděl nikoho zemřít - stačilo, aby jeho mysl přijala fakt, že existuje smrt a že je nevyhnutelná. A co se týkalo létajícího koštěte - od určitého věku kouzelníkovi stačí na něj pohlédnout a pomyslet si prosté ,Hop' a už ho má v ruce. A to i v případě, že to zároveň také může být to jediné, co je s ním schopen předvést.
A tak teď Nathalie sevřela násadu nejistě v prstech, nasedla na koště, zkřivila rty v odpověď na Terencovo povzbudivé mrknutí a vydala se za ním vzhůru na zprvu pomalé obkroužení famfrpálového hřiště. Ani si nedokázala vzpomenout, kdy vlastně seděla na koštěti naposledy, ale nepochybovala o tom, že to muselo být ještě v Krásnohůlkách. Už zapomněla, jaká je pár desítek metrů nad zemí zima, když člověk bojuje s větrem, a zapomněla také na ten pocit, kdy člověka od tvrdého zemského povrchu dělí jen ten kus dřeva a proutí, z něhož se všemi svými silami snaží nespadnout.
Pod sebe se raději nekoukala, sledovala Terencova záda a pokoušela se přesně kopírovat jeho dráhu. Několikrát se po ní ohlédl, a poté, co zjistil, že se ho drží jako klíště, pousmál se a zrychlil. Snažila se o totéž, vylétla za ním dokonce vysoko nad hřiště, ale pak udělala tu chybu, že pohlédla dolů, zatočila se jí hlava a měla co dělat, aby se nezřítila. S prsty křečovitě zaťatými do násady slétla na zem a s úlevou se postavila na trávník.
"Co je?" divil se Terence, když za pár okamžiků přistál vedle ní.
"To je opravdu nutné létat tak vysoko?" zaúpěla.
"Zpravidla ano," pokrčil rameny. "Při cestování na koštěti se nejčastěji létá v mracích, aby nás mudlové neviděli. Neříkala jsi ale, že máš strach z výšek."
"Nemám strach z výšek," opáčila. "Jenom z toho, že spadnu, aniž bych tomu mohla zabránit. Co když to koště třeba trefí kroupa velikosti menšího Potlouku a kus mi ho urazí?"
"Máš přece hůlku," rozhodil Terence pobaveně rukama. "Vždycky můžeš použít levitační kouzlo a pokusit se s tím koštětem něco udělat nebo se prostě jenom snést na zem. A mimo Bradavice se můžeš na zem i přemístit."
"No dobře, ale co když mě ta kroupa trefí do hlavy a já omdlím?"
"Proto je vždycky dobré létat alespoň ve dvou a dávat na sebe vzájemně pozor. Je jasné, že pokud létáš sama, takové riziko ti hrozí vždycky. Ale co jsem tak zaslechl o některých mudlovských sportech, je to dost podobné. Třeba to, jak létají s těmi křídly z látky…"
"Paragliding?"
"Tak nějak se tomu říká. To máš úplně to samé."
"To asi jo," připustila s povzdechem a pak se odhodlala Terence znovu následovat do výšky. Tentokrát letěl vedle ní a uděloval jí instrukce:
"Víc se předkloň, Nathalie, nesmíš na tom sedět jako prkno, to máš pak velký odpor větru. Což je taky fajn, ale hlavně v případě, že chceš náhle zpomalit."
"Jenže já chci zpomalit," prohlásila lítostivě.
"Vždyť letíme krokem," domlouval jí. "Sleduj mě, jak se nakláním do zatáček. A sedni si trochu víc dozadu, máš těžiště moc vepředu a to tě pořád sráží k zemi."
"Jenže já chci k zemi," oponovala mu. A v podobném duchu se nesla celá hodina.
"Nejde ti to zase tak špatně," povzbuzoval ji, když definitivně přistáli. "Ačkoli famfrpálový hráč už z tebe asi nikdy nebude."
"Díky," zabručela sarkasticky.
"Hlavně je na tobě vidět, jak hrozné je to pro tebe utrpení," bavil se nezakrytě. "Uvidíš, že když budeme létat častěji, bude to nakonec pro tebe radost. Ta volnost, vítr ve vlasech…"
Prohrábla si neuspořádané prameny, které již dávno rezignovaly na pojem ,zapletený cop' a pohlédla na Terence s výrazem, který mnohé naznačoval o tom, co si myslí o jeho momentálním duševním zdraví.
"Ale no tak, Nathalie," přivinul ji náhle k sobě v kamarádském objetí, které se ale při prvním setkání jejich náhle zvážnělých pohledů zničehožnic proměnilo v něco víc a Nathalie se za pár okamžiků ocitla v zajetí Terencovy náruče i následně i jeho úst.
Stála uprostřed famfrpálového hřiště ve studeném jarním povětří, nechala se líbat od zmijozelského chytače a dědice výnosného podniku Prvotřídní potřeby pro famfrpál a marně přemýšlela o tom, co ji kromě jeho pouhých sedmnácti let oproti jejím pětadvaceti nakonec přinutí se z jeho hřejivého objetí vymanit. Bylo lákavé vykašlat se na všechny předsudky a dovolit mu, aby ji měl prostě rád. Neměla by pak život alespoň na chvíli o mnoho snazší?
"Řekla bych, že jako poděkování za lekci létání by to mohlo stačit, ne?" pousmála se, když se od něj konečně odtáhla a pokoušela se nevšimnout si zklamaného záblesku v jeho očích.
"Musel jsem to zkusit," zatvářil se poťouchle a vypadal v té chvíli jako malý nezvedený kluk. "Říkám si, že když budu dost vytrvalý, tak tě jednou třeba omrzí mě pořád odstrkovat. Na tu chvíli čekám už dlouho. Ale já umím být trpělivý."
"Copak ty vážně chceš, aby tě tvoji kamarádi viděli s o tolik let starší holkou?" divila se. "A co by na to řekli vaši?"
"Ty z toho věkového rozdílu moc naděláš," potřásl odmítavě hlavou. "A přitom kouzelníci žijí tak dlouho. Jednou budeš udržovaná devadesátnice a mně bude osmdesát dva. Myslíš, že to ještě pořád bude taková překážka?"
Tak tohle ji opravdu rozesmálo.
"Hele, tak až mně bude devadesát…"
"Vezmeš si mě?" přerušil ji s předstíranou úpěnlivou nadějí.
"…tak ti slibuji, že se spolu třeba znovu proletíme na košťatech," dokončila se smíchem.
"Dohodnuto," prohlásil kategoricky, plácli si na to a za družného hovoru zamířili k hradu.
Žádné komentáře:
Okomentovat