Tentokrát je tu lekce obrany proti černé magii se Severusem Snapem, během níž bude konečně odhalena podoba Nathaliina Patrona.
Kapitola dvacátá osmá: Zapovězený les (3. část)
Toho roku připadly Velikonoce již na konec března právě mezi Richeův ples a zahájení famfrpálové sezóny, a tak vedení školy rozhodlo velikonoční prázdniny o dva týdny odsunout až na obvyklou polovinu dubna. Nathalii se nějakým zázrakem podařilo vyhýbat se Richeovi a jeho nabídkám na společně strávenou romantickou dovolenou až do jejich začátku, radovat se však příliš nemohla, neboť ji nečekaly vyhlídky o mnoho lepší.
První neděle jarních prázdnin zastihla Nathalii uprostřed jedné z nepoužívaných učeben bez sebemenší schopnosti se hýbat. V duchu jadrně zanadávala, když Severus Snape nepatrně pohnul hůlkou, jíž na ni mířil, ona se zapotácela, a byla by spadla na zem, kdyby další jeho lenivé švihnutí nezrušilo účinky kouzla Petrificus totalus, jímž ji před chvílí přemohl, a ona pracně nezískala zpět ztracenou rovnováhu.
Prudce oddychovala a poraženecky sklonila hlavu. Lekce obrany proti černé magii, k níž ji přesvědčil Brumbál, probíhala mnohem hůř, než jakákoli předchozí lekce, kterou měla s Terencem Higgsem. Snape byl nelítostný. V kratším či delším sledu kleteb - podle toho, jak dlouho mu dokázala odolávat obrannými a dalšími kouzly, která s Terencem i sama už několik měsíců pilně nacvičovala - ji zas a znovu hravě překonával a opakovaně ji posílal k zemi elegantními oblouky zakončenými více či méně bolestivými pády podle toho, jak silné polštářové kouzlo dokázala před tvrdým dopadem vyslat.
"Ta polštářová kouzla vám jdou opravdu znamenitě," posmíval se jí před chvílí jízlivě, "věčná škoda, že s nimi proti mozkomorům těžko co zmůžete." Načež nepatrně švihl hůlkou a Nathalie opět skončila na zemi.
Nyní sice stála na nohou, ale tušila, že to nebude trvat dlouho. Skloněnou hůlku unaveně přemístila z bolestivě zasažené pravé ruky do levačky.
"Dejte mi aspoň chvilku," vydechla a doufala, že se nad ní slituje.
Slitoval - asi tak na pět vteřin. Prohlížela si zasažené zápěstí zachráněné od zlomeniny snad jen náramkem z kořene mandragory, který jí dala k Vánocům Pomona Prýtová; naštěstí však přesto koutkem oka zaznamenala, jak se na ni Snape opět chystá zamířit.
"Expelliarmus!"
Oba výkřiky padly současně a Nathalie skoro cítila, jak jí hůlka vylétla z ruky. Ale ne, byla to Snapeova hůlka, která naopak letěla vzduchem směrem k ní.
Na zlomek vteřiny nevěřícně vytřeštila oči a zahlédla, jak i Snape nedůvěřivě pozdvihl obočí. Byla rychlejší? Opravdu byla?
Vyjeveně pohlédla na svoji hůlku a na ruku, která ji svírala, zatímco druhou rukou zachytila Snapeovu hůlku dosud teplou od jeho dlaně. Byla přeučená levačka a Terence jí už kdysi radil, aby se na pravačku vykašlala a všechna kouzla se naučila znovu levou rukou, což by pro ni mělo být přirozenější. Občas to zkoušela, ale měla dojem, že za ty roky kouzlení má v pravé ruce přece jenom větší jistotu i cit. S rychlostí levé ruky na tom ale zřejmě nebyla zas tak nejhůř a minimálně si tím protentokrát proti Snapeovi zajistila moment překvapení.
Několika rychlými dlouhými kroky k ní došel a vytrhl jí svoji hůlku z prstů.
"Alespoň že tak," ušklíbl se.
S mírným pobavením mu úšklebek vrátila. Terence jí onehdy říkal, že i předstírání slabosti a neschopnosti může být svým způsobem dobrá taktika. Teď se to potvrdilo.
"Pořád vedete tak asi pětadvacet ku jedné," uklidnila ho. "Můžete být spokojený."
"Spokojený?" zkřivil rty. "Když vím, že mám jít do Azkabanu právě s vámi?"
Smích ji přešel.
"Pokud najdete někoho jiného, ráda se té pocty stát při této misi po vašem boku vzdám," odsekla nakvašeně. Chvíli se přeměřovali pohledy.
"Patronovo zaklínadlo," pravil nakonec úsečně. "Tak - předveďte se."
Tohle byl popravdě řečeno trochu problém. Nathalie strávila s tímhle kouzlem ve svém pokoji už mnoho hodin, ale stále se jí nedařilo připadnout na šťastnou vzpomínku tak silnou, aby svého Patrona udržela na delší dobu než několik vteřin. Zatím nejlepší vzpomínkou byl okamžik, kdy po několika letech strávených na Akademii magických umění a na praxi u mistra Santiniho stanula na prahu vlastního ateliéru coby právoplatný člen komunity kouzelnických umělců. Do té doby toho nebylo mnoho, na co by mohla být hrdá; připadalo jí, že všem působila spíš starosti a bolest - zejména tedy svému otci a matce. Ale tohle bylo něco, čeho dosáhla úplně sama a na co mohla být pyšná. Bezděčně třela mezi prsty náramek od Prýtové a soustředila se všemi svými silami na pocit, který onehdy vnímala. Pak švihla hůlkou:
"Expecto patronum!"
Z její hůlky vylétl stříbřitý tvor, ohlédl se po ní s výrazem, o němž by přísahala, že je naprosto zlomyslný, pokud by něco takového bylo možné, načež švihl ocáskem a zmizel dřív, než tomu mohla jakkoli zabránit.
"Výtečně," neodpustil si Snape sarkasticky, "to bychom tedy měli."
Rezignovaně potřásla hlavou.
"Skutečně neobvyklý výkon," pokračoval profesor dál, neskrývaje uštěpačné pobavení, "co to u všech všudy mělo být, Belartová? Veverka?"
Její rysy ztuhly a tvrdě na něj pohlédla.
"Máte s tím nějaký problém, Snape? Nebo mi chcete předvést svého vlastního Patrona?"
Jeho podoba by ji totiž opravdu zajímala - stejně tak, jako zajímala Brumbála, když onehdy studoval jednu z jejích obrazovideckých kreseb, kde se naneštěstí Snapeův Patron neobjevil, ačkoli to nakonec vypadalo, že Brumbál tušil, jakou podobu by na sebe vzal.
Snapeův obličej zkameněl a netrpělivě ji pobídl:
"Znovu. Zkuste to znovu."
Vzdorně na něj pohlédla, ale pak pochopila, že hádkou s ním stejně ničeho nedocílí.
"Expecto patronum!" zvolala opět a všemi silami se soustředila na to, aby její stříbřitý tvor vydržel o něco déle.
Zvířátko na ni vesele mrkalo a švihalo ocáskem přesně jako veverka, která se v Krásnohůlkách naučila chodit k jejímu oknu, když Nathalie po pohřbu profesorky Meunierové sedávala sama v ložnici sdílené s několika spolužačkami a zadumaně vyhlížela ven. Způsob, jakým si tehdy na ní veverka svým panáčkováním dokázala vyloudit další a další oříšky, byl na dlouhé měsíce tím jediným, co dokázalo vzbudit na Nathaliině tváři úsměv, a snad právě proto se stříbřitá kopie tohoto šťastného a hravého zvířátka stala jejím Patronem, když tohle kouzlo v šestém ročníku konečně poprvé zvládla. Nicméně pohled na Snapeův výraz, s nímž veverku ironicky pozoroval, narušoval Nathaliino soustředění do té míry, že se její Patron rozplynul téměř stejně rychle jako ten první.
"Z vaší permanentně pozitivní nálady pravidelně podporované Ogdenskou starorežnou bych usuzoval, že na šťastné vzpomínky nebudete mít nouzi," neodpustil si.
"Když vám ale připadá pozitivně naladěný každý, kdo nemá permanentní potřebu zavírat se do temných sklepení," opáčila kousavě a znovu nevědomky přejela prsty po náramku.
"Co je to?" kývl k němu Snape, jehož to zjevně začínalo rozčilovat.
"Náramek z kořene mandragory," odvětila po chvíli neochotně. "Údajně má mít silné relaxační účinky. Mám ho od Pomony Prýtové. Říkala jsem si, že by to třeba mohlo pomoci."
"Vskutku. Proč jen jsem očekával, že budete na vlastní schopnosti spoléhat víc než na příspěvky babky kořenářky," ohrnul ret.
Nathaliiny oči se nedůvěřivě rozšířily.
"Trochu silná slova od někoho, kdo při přípravě lektvarů trvale využívá výpěstky z jejích skleníků," opáčila studeně. "Navíc jsem během silvestrovského večírku získala dojem, že jste si s Pomonou docela blízcí," připomněla s gustem okamžik, kdy se Prýtová na Snapea vrhla a uštědřila mu bezpochyby nejhlasitější silvestrovský polibek onoho večera. S uspokojením pozorovala, jak mu při oné vzpomínce zaškubalo v tváři.
"Patrona," přerušil suše její další pokus promluvit. "Znovu."
Ještě jednou si vybavila ten okamžik - stála s Terencem u okna, nevěřícně na tu scénu hleděli a nedokázali se zdržet smíchu stejně tak, jako mnozí další pozvaní. Byl to jeden z večerů, kdy zapomněla na všechny starosti a cítila se dobře - snad to bylo zásluhou péče maličkého profesora Kratiknota o všechny hosty, snad tím, jak se všichni celou dobu dobře bavili, snad nepřítomností Riche - jediného skutečně rušivého elementu, který by jí mohl Vánoce zkazit, nebo možná naopak hřejivou přítomností Brumbála, který s těmi svými půlměsícovými brýlemi vypadal jako ten nejhodnější pohádkový dědeček. Uvědomila si, jak příjemně se tehdy po celý vánoční čas cítila - příjemně, volně a… šťastně.
"Belartová?" ozval se Snape, upíraje znechucený pohled na její zasněný výraz.
Trhla hlavou. Mohlo by snad tohle fungovat? Žádný konkrétní šťastný okamžik jí zatím k vyčarování pořádného Patrona nepomohl, tak co prostě hodit všechny hořkosladké chvilky jejího života za hlavu a zkusit se pro změnu znovu vcítit do klidné bradavické vánoční pohody? Vždyť tehdy dokonce nestrávila ani jeden večer přípravou obranného lektvaru tady s tím!
Pousmála se a znovu mávla hůlkou:
"Expecto patronum!" pronesla tónem spíš pobaveným a sledovala zářivého tvora, jenž vyskočil z její špičky.
Jako by ta veverka byla větší a jasnější než obvykle, napadlo Nathalii, když její Patron majestátně proplouval vzduchem a přizpůsoboval se i sebemenšímu pohybu její hůlky. Pohlédla vítězoslavně na Snapea, který pozoroval ji i jejího Patrona bez jakéhokoli výrazu.
"Spokojený?" pozdvihla obočí a nechala Patrona zmizet.
"Pokud vám ke štěstí stačí tak málo," ušklíbl se, dal mávnutím ruky najevo, že považuje lekci za skončenou a rázným krokem opustil učebnu.
Až poté ji napadlo, co tím asi myslel - měla jí ke štěstí stačit jeho spokojenost s podaným výkonem nebo na ni při posledním pokusu, kdy se již příliš nesoustředila, použil nitrozpyt a spatřil vzpomínku na vánoční čas v Bradavicích, kterou se jako šťastnou rozhodla vyzkoušet? Vzpomínku, která zahrnovala i fakt, že tehdy nemusela trávit nadbytek času v jeho přítomnosti? Usmála se. Ne snad, že by jí to mohlo vynahradit onen debakl po Richeově plese. Ale bylo to aspoň něco.
Žádné komentáře:
Okomentovat