Konečně se dostáváme k části kapitoly, která jí dala svůj název. Nathalie se vydá do Zapovězeného lesa získat krev jednorožce pro obranný lektvar. Pro změnu nepůjde se Severusem Snapem, ale s někým úplně jiným...
Kapitola dvacátá osmá: Zapovězený les (4. část)
"To tam doopravdy musíme jít v noci, Hagride?" zabručela Nathalie nespokojeně a nervózně pohlédla do temných hlubin Zapovězeného lesa, jehož krajní stromy dosahovaly svými větvemi až k Hagridově hájence.
"Řáholečník má nejsilnější účinky právě v noci a jednorožci se po něm můžou utlouct," odvětil nevzrušeně Hagrid, praštil několikrát dlaní do svého kabátu, z něhož se zdvihla oblaka prachu, a oblékl si ho na sebe.
"Řáholečník?" přeptala se.
"Jedna taková omamná bylina. Jim to hrozně chutná a jsou potom mnohem klidnější. Jináč bysme jim tu krev těžko dokázali vzít," odpovídal Hagrid. "A já vím vo jedný pěkný mýtince, která je řáholečníkem úplně posetá."
"Jak je to daleko?" zajímala se se stopami podezření v hlase.
"Asi půldruhý míle," pravil hajný.
"Děláš si legraci?" zalapala po dechu. "Tvrdil jsi, že se touhle dobou stahují blíž k hradu! Měla jsem za to, že jsou hned někde na kraji lesa!"
"To taky byli," potřásl Hagrid hlavou, "jenže vydrželi tady sotva týden. Hned, jak se mláďata narodila, se ale stáhli dál, nemám tušení proč, protože předtím tady vždycky zůstávali mnohem dýl. Jako kdyby s nima něco nebylo v pořádku."
"Něco nebylo v pořádku? Jak to myslíš?" snažila se zachovat klid.
"Já nevim. Říká se, že jednorožci dokážou vycítit na dálku různý špatný věci. Ale na hradě by vo něčem takovým Brumbál určitě věděl. Takže se nejspíš bojej něčeho přímo v lese."
"Paráda," zabručela, "hned se mi tam chce o něco víc."
"Už jsem ti ukazoval tu ohněštěří kůži?" změnil Hagrid poklidně téma. "Představ si - včera večer přijdu domů, kouknu do truhly a tam dva ohněštěři. Teda nejdřív mi to tak připadalo, že jsou dva, ale pak jsem se podíval pořádně a zjistil jsem, že to se jenom ten poslední svlíkl z kůže. Však se na něj pojď podívat, jak se krásně vybarvil a jak je teď velikej!"
Ještě větší ohněštěr bylo to poslední, co v dané chvíli Nathalie potřebovala vidět. Přesto ale Hagrida rezignovaně následovala do hájenky a věnovala jeho poslednímu přeživšímu ohněštěrovi nutnou pozornost, když vtom se ozvalo nesmělé zaklepání na pootevřené dveře.
"N-nejdu pozdě?"
"Akorát včas, profesore Quirrelle," odvětil Hagrid.
Quirrell? Tak tohle byla pro Nathalii novinka.
"Vy jdete s námi?" zeptala se zvědavě a její náhlá plná pozornost zahnala nebohého Quirrella ze schodů zpět na trávník před srubem.
"Profesor Quirrell zaslechl, jak se bavím s Brumbálem o téhle naší procházce, a projevil zájem se přidat," vysvětloval Hagrid, když usoudil, že od Quirrella se Nathalie v nejbližší době žádné odpovědi nedočká. "Prej studoval jednorožce na svejch cestách a teď by rád viděl ty zdejší. Aspoň nás bude víc - ale budete se muset držet vzadu, profesore," obrátil se na Quirrella, "jednorožci nejsou na tolik lidí zvyklí. Mě znaj a Nathalie je ženská, ta jim tolik vadit nebude..."
"T-to je v pořádku," zakoktal se Quirrell, "t-to mi bude úplně stačit."
"Tak fajn," zamnul si Hagrid ruce. "Tak snad abysme vyrazili, ne?" zahlásil, hmátl po růžovém deštníku zavěšeném hned u dveří, mlaskl na Tesáka a vykročil ze schodů.
"M-myslíte, že bude pršet?" tázal se nejistě Quirrell při pohledu na Hagridův deštník.
Nathalie, která od Hagrida věděla, že nedokončil školu, a už nějakou dobu tušila, že má v rukojeti deštníku tajně ukrytou kouzelnickou hůlku, se při pohledu na jeho poněkud vyděšený výraz, jenž následoval po Quirrellově otázce, neubránila pobavenému úsměvu.
"To není kvůli dešti," odtušila potutelně, když Hagrid nebyl několik vteřin s to nalézt ta správná slova. "Hagrid má totiž takovou teorii, že jednorožce růžová barva uklidňuje."
"Růžová?" divil se Quirrell. "Zvláštní, o-o tom jsem nikdy n-nečetl."
"Je to jenom taková teorie," chytil se Hagrid vděčně záchranného lana a raději zastrčil deštník pod kabát. Načež vyrazili.
"S-slyšel jsem, že se stádo přesunulo," podotkl Quirrell, když vešli mezi první stromy.
"Jo, jsou teď nějakejch pět mil vod Bradavic," přitakal Hagrid.
"P-pět m-mil?" Quirrell vypadal stejně zaskočeně jako předtím Nathalie.
"Pět mil Zapovězeným lesem nejdu," zavrtěla Nathalie odmítavě hlavou. "Takže jestli se dneska večer nepřišli pokojně napást na tu půldruhou míli vzdálenou mýtinu, o níž jsi mluvil..."
"Budou tam," ujistil ji Hagrid, "jak říkám, ten řáholečník úplně zbožňujou. Což je zajímavý, protože jinak je prudce jedovatej. Jenže voni jsou plný tak mocnýho dobra, že to na ně působí maximálně jako na člověka, když to přežene s Ogdenskou starorežnou."
Nathalie si odkašlala a bezděčně přejela dlaní po náprsní kapse.
"Tak to vážně doufám, že tam budou," prohlásila suše. To, že má Ogdenskou starorežnou s sebou v placaté láhvi ukryté v kapse hábitu, nemusí nikdo vědět. Lok tvrdého alkoholu se v divočině může vždycky hodit, říkala si, i kdyby měl posloužit třeba jenom jako dezinfekce.
Jejich malý průvod se nořil hlouběji a hlouběji do lesa. V čele kráčel Hagrid se svítilnou v ruce a Tesákem držícím se těsně u jeho nohou. Za ním tiše našlapovala Nathalie, v kapse hábitu svírala hůlku, přeskakovala nejistým zrakem ze stromu na strom a ohlížela se za každým zvukem, který jí připadal podezřelý. Podezřelé jí připadaly všechny. Skupinku uzavíral Quirrell, jenž postupoval vpřed svižným krokem, pátravě se rozhlížel kolem sebe a čas od času se dokonce obracel dozadu, jako kdyby se obával, jestli je někdo nesleduje.
Když šli asi dvacet minut a oproti Nathaliinu očekávání si na nich dosud nepochutnala žádná příšera, trochu se uvolnila a rozhodla se zatáhnout Quirrella do trochy společenské konverzace. Uvědomila si totiž už nejednou, že ačkoli je jí z bradavického personálu zřejmě věkově nejblíže, vůbec ho nezná. Quirrell jí vždycky připadal jako zakřiknutý samotář - dokonce vynechával i většinu jídel ve Velké síni a všechen čas údajně trávil o samotě studiem ve svém kabinetu. A během jarních prázdnin, které skončily před pár dny, ho neviděla vůbec. Vlastně na něj byla docela zvědavá, a tak zvolnila krok a počkala, až ji dožene.
"Prý jste v uplynulém roce hodně cestoval," nadhodila a vzpomněla si, jak Hagrid kdysi mluvil o upírech, které Quirrell na svých cestách údajně potkal.
"T-to ano," přisvědčil profesor nejistě, "hlavně po Balkánu."
"Hm, to jste si nevybral moc klidnou dobu," potřásla Nathalie hlavou, vybavujíc si pár kusých informací o krizi v Jugoslávii, která plnila mudlovský tisk, jehož výběr jí Claudine poslala s posledním dopisem.
"P-proto jsem se také předčasně vrátil, i když jsem t-tam chtěl původně zůstat mnohem déle," chytil se Quirrell se zjevnou úlevou jejích slov. "Tam už t-to půjde jenom k horšímu. Byl jsem ale i v Albánii, t-tam to bylo m-moc zajímavé."
"V Albánii?" divila se. "Páni, neznám moc lidí, kteří by někdy byli v Albánii." Možná, že tam někdy byl otec, napadlo ji a pátrala v paměti, zda je Albánie členem Mezinárodního sdružení kouzelníků. Měla takový pocit, že není, tahle země byla vždycky příliš izolovaná. Její zájem proto znatelně ožil a chystala se Quirrella zahrnout mnoha dotazy, i když profesor podle všeho už teď litoval, že o tom vůbec začínal.
Vtom se Hagrid několik kroků před nimi zarazil a zdvihl ruku v gestu stůjte, ani se nehněte a buďte zticha. Nathalie málem zapomněla dýchat a podle výrazu jeho obličeje usuzovala, že Quirrell je na tom dost podobně. Všichni tři se zaposlouchali do těžkého ticha Zapovězeného lesa narušovaného jen lehkým šuměním větví kdesi nad jejich hlavami. A pak se kdesi v dálce ozvalo hrůzostrašné zavytí.
"V-vlkodlak?" vytřeštil Quirrell zděšeně oči a Nathalie s podivným pocitem hleděla na Tesáka, který se ustrašeně přimknul k Hagridově noze.
"Ale ne," potřásl Hagrid hlavou, "nejspíš jen pár toulavejch psů."
Nevěděla jak Quirrellovi, ale jí představa smečky zdivočelých hladových psů nepřipadala o mnoho lepší. Než si všimla, že Hagrid je zjevně nervózní ještě z něčeho dalšího. A pak to sama zaslechla. Podivné šustění, jako kdyby někdo táhl po zemi plášť. Přicházelo to zprava, ale když tam posvítila hůlkou, stíny lesa se rozutekly o něco dál a nic neobvyklého nespatřila.
"Co je to, Hagride?" zašeptala podezřívavě a přitáhla si hábit blíž k tělu.
"Nejspíš jenom vítr," zamručel hajný, nejistě si přejel dlaní po vousech a znovu vykročil. "Pojďte," pootočil hlavu jejich směrem, "ať jsme tam co nejdřív. A snažte se bejt potichu."
Nejraději by se vrátila, ale věděla, že Hagrid zná les jako vlastní boty, a doufala, že by je nevedl do žádného nebezpečí. Jeho nejistota jí ale na klidu moc nepřidávala.
Na mýtinu s jednorožci dorazili asi o půlhodiny později. Zlatá zář nedávno narozených mláďat, stříbrná starších hříbat a bělostná dospělých jednorožců zazářila zničehožnic mezi stromy právě ve chvíli, kdy si už Nathalie začínala říkat, že Hagridův odhad vzdáleností není zrovna přesný. Ohromeně vydechla, neboť pohled na stádo mírumilovně se pasoucích jednorožců byl nepochybně jeden z nejhezčích, které se jí v životě poštěstily.
Přišli o něco blíž a jednorožci na ně jen pokojně pohlédli a dál požírali nevysokou bylinu, jíž rostlo na mýtině značné množství.
"Už pár let si říkám, že bysme ten řáholečník měli odsud vymýtit," utrousil Hagrid. "Neni dobrý, když jsou takhle zmámený, může se jim pak něco nepěknýho stát. Jenže von je dost vzácnej, takže Brumbál byl vždycky proti tomu. No, dneska se to hodí," kývl na Nathalii a oba potichu přistoupili k nejbližšímu jednorožci.
Klidně na ně pohlédl a nechal se od Hagrida nejdřív pohladit po hlavě a pak i poplácat po krku. I přes trochu nepřítomný pohled si Nathalie všimla podezřívavého záblesku v jeho očích, když se k němu přiblížila na dosah. Omámení možná byli, ale rozhodně ne hloupí - nepochybovala o tom, že kdyby tu nestála vedle Hagrida, už by bylo celé stádo dávno pryč.
Vytáhla hůlku a prázdnou skleněnou lahvičku a v duchu děkovala všem druidům, že na jednorožce nemusí jít s mudlovskou injekční stříkačkou. Poklepala hůlkou nejdřív na lahvičku a pak ji přiložila na místo na jednorožcově krku, které jí Hagrid ukázal.
"Sangexpromo," pronesla kouzlo, které jí poradila Pomfreyová, a sledovala, jak se nádoba pomalu plní modrostříbrnou tekutinou, aniž by na krku zvířete bylo znát sebemenší poranění. Pečlivě ji zazátkovala a vložila do vnitřní kapsy svého hábitu. Pak znovu pohlédla na jednorožce, jenž ji důvěřivě pozoroval a po chvilce váhání vztáhla ruku a pohladila ho po hlavě.
"Jsou nádherný, že jo?" zašeptal Hagrid pyšně a opět hřebce poplácal po krku.
Mlčky přikývla a snažila se vstřebat mocné dojmy - z toho stáda jakoby opravdu prýštilo dobro. Náhle však několik samců zaržálo a pohodilo hlavami - když se Nathalie s Hagridem otočili, spatřili, že se k nim přiblížil Quirrell, který dosud pozorně sledoval jednorožce z povzdálí.
"R-raději b-bychom už m-měli jít," řekl a nejistě se rozhlížel kolem sebe. Uprostřed Zapovězeného lesa se mu zjevně příliš nelíbilo; Nathalie si představila téměř hodinovou cestu zpět a přikývla. Les byl plný tvorů vydávajících podivné zvuky a ona osobně bude jen ráda, až se ocitne zpět ve svojí vyhřáté posteli.
Žádné komentáře:
Okomentovat