Závěr dvacáté osmé kapitoly aneb jak to dopadlo v Zapovězeném lese. Věnováno především těm věrným a trpělivým, kteří neopomněli připojit komentář ke každé části této kapitoly, za což jim patří můj neskonalý vděk: Scissors, Nel-ly, ellie, zuzule, GwenLoguir, JSark, Elza a A_ja. :-)
Kapitola dvacátá osmá: Zapovězený les (5. část)
Hagrid, Quirrell a Nathalie nechali jednorožce daleko vzadu a rychle se vraceli k hradu. Hagrid si to rázoval rázným krokem, že mu Nathalie sotva stačila, a Quirrell šel opět vzadu. V jedné chvíli se zastavila, aby si prohlédla podivně zkroucený strom u cesty, a v tom okamžiku, kdy na něj namířila svoji rozsvícenou hůlku, se jí zdálo, jako by po jeho kmeni přeběhl podivný stín. Instinktivně se přikrčila, když opět zaslechla ono neznámé tiché zašustění, které Hagrida prve tak znepokojilo. Posvítila si hůlkou do nejbližšího křoví, ale ani tentokrát nic nezahlédla.
Quirrell, který za ní už nějakou dobu notně zaostával, však takové štěstí neměl. O několik vteřin později za sebou zaslechla jeho přidušený výkřik následovaný zvukem pádu zmítajícího se těla na zem a tupými údery zoufale kopajících nohou do lesní půdy. To už k němu Nathalie uháněla, jak nejrychleji mohla, rozsvítila hůlku naplno a snažila se zjistit, co se děje.
"Hagride!" zakřičela, když doběhla k bezmocně se zmítajícímu profesorovi.
Z Quirrella byla vidět jen ruka křečovitě svírající hůlku a nohy, jež s prudkými záškuby marně rozrývaly letité nánosy jehličí. Zbytek profesorova těla byl přikryt něčím, co vypadalo jako stín ve tvaru černého pláště, jehož okraje se s lehkým třepotáním svíjely víc a víc kolem marně zápasícího Quirrella, neprodyšně mu zakrývaly celý obličej včetně úst a nosu a z profesorových pohybů plných zjevné hrůzy bylo patrné, že se začíná dusit.
Nathalie vyděšeně vyjekla, ale než stačila jakkoli zareagovat, Hagrid ji odstrčil a se zaklením: "Co to zatraceně...," se vrhl Quirrellovi na pomoc, popadl okraje onoho podivného stínu a pokoušel se ho odtrhnout od mladíkova obličeje. Stín mu však klouzal mezi prsty a úporně se držel svojí dusící se oběti, až se konečně Hagrid pevně zapřel nohama do země a podařilo se mu odtáhnout kus pláště z profesorových úst.
Quirrell s děsivým sípáním zalapal po dechu a Nathalie spatřila, jak míří hůlkou na neznámého útočníka a pokouší se vykřiknout:
"EX- !"
Jeho pokus o kouzlo však byl udušen hned v první slabice, když se tvor Hagridovi vysmekl a znovu se přisál na Quirrellův popelavý obličej. Hagrid odletěl setrvačností dozadu a s mohutným žuchnutím dopadl do lesní trávy. Nathalie okamžitě využila příležitosti a zamířila hůlkou na neodbytného tvora.
"Expulso! Expelliarmus!" zkoušela dokončit Quirrellovu snahu o sebeobranu, avšak na živoucí plášť nic z toho nezabíralo. Hagrid se opět pokusil odtáhnout tvora z profesorova obličeje, jenže ten se pak již nezmohl na víc, než na zoufalé zalapání po dechu, než černý plášť Hagrida znovu setřásl a přimkl se zpět k profesorovi.
Nathalie bezradně pohlédla na Quirrellovu ruku zoufale mávající hůlkou a s náhlým porozuměním přivřela oči. Že by...? A pak si vybavila silvestrovský večírek profesora Kratiknota, namířila znovu na černý plášť a s větší sebejistotou, než jakou cítila, zvolala:
"Expecto patronum!"
Ze špičky její hůlky vyrazila stříbřitá veverka a bez otálení se vrhla po útočníkovi, mohutnou ranou svého huňatého ocasu ho odhodila od vysíleného Quirrella a skočila za ním. Plášť se na okamžik zarazil, jako by se rozmýšlel, zda se nemá pokusit dokonat to, co započal, ale vtom se veverka zakousla do jeho třepotavého okraje a plášť vydal zlostný hvizd tak vysoký, že takřka nebylo v lidských silách ho zaslechnout, a odplazil se mezi stromy.
"Jste v pořádku, profesore?" pomáhal Hagrid na nohy rozklepanému Quirrellovi, který se o hajného takřka bezvládně opíral a sotva lapal po dechu. Nathalie svírala hůlku ve ztuhlých prstech a podezřívavě jí svítila do míst, kam děsivý tvor zmizel, a pak i všude kolem.
"Co to sakra bylo?" ozvala se roztřeseným hlasem, v němž se mísila obrovská úleva s nehorázným vztekem. "Měl jsi nás varovat, že se to tady hemží příšerami, které se na člověka vrhnou a zadusí ho!" otočila se naštvaně na Hagrida.
"Nikdy jsem tady nic takovýho neviděl!" hájil se Hagrid dotčeně a ani jeho hlas nezněl dvakrát klidně. Nejistě pátral očima mezi stromy, jako kdyby čekal, že se na někoho z nich černý stín odněkud znovu vrhne. A že si třeba přivede kamarády.
"A-ani jste n-nemohl," přeskočil Quirrellovi hlas a musel si odkašlat, aby mohl opět promluvit. "S-smrtiplášť žije v-výhradně v p-pásmu t-tropického k-klimatu," koktal rozčilením ještě víc než obvykle.
"Tak co dělá u všech druidů tady?" tázala se Nathalie se stále ještě napřaženou hůlkou a měla co dělat, aby její dotaz nezněl jako hysterické zaječení.
"T-tak to n-nemám tušení," vydechl Quirrell, opřel se jednou rukou o strom, trochu se předklonil a s druhou rukou přitisknutou na hrdle se snažil rozdýchat šok, který zjevně nechtěl polevit. Nathalie s povzdechem sáhla do kapsy a vrazila mu do ruky placatku Ogdenské starorežné. Chvíli na lahvičku nechápavě zíral, ale pak se na Nathalii slabě, i když ještě trochu pokřiveně usmál, odšrouboval uzávěr a obrátil obsah do sebe.
O mnoho moudřejší nebyli ani o hodinu později, když se sešli i s narychlo přivolaným profesorem Kettleburnem v Brumbálově pracovně.
"Přísahám, že jsme od podzimu prošli Zapovězenej les křížem krážem," dušoval se Hagrid a Kettleburn souhlasně přikyvoval. "A s kentaury jsem mluvil, nejsou to ani dva tejdny, a vo ničem takovým nic neříkali."
"Ti nikdy nic neřeknou," zabručel Kettleburn.
"Firenze by mi to určitě pověděl, kdyby něco tušil," vrtěl hlavou Hagrid.
"Myslíte, že sem toho smrtipláště někdo nasadil schválně?" vyslovila Nathalie nahlas to, co si všichni již nějakou dobu mysleli. Koneckonců zdejší učitelský sbor trávil celý školní rok zabezpečováním Bradavic před nástupem Harryho Pottera do školy; přítomnost smrtipláště v Zapovězeném lese se z tohoto úhlu pohledu zrovna moc nevinně nejevila.
"Těžko říct," prohrábl si Brumbál zamyšleně vousy. "A to jsem si zrovna říkal, že bych příští rok mohl své každoroční varování ohledně Zapovězeného lesa konečně zmírnit."
"Tam na tom místě jsme už nejspíš byli za hranicema bradavickejch pozemků," dumal Hagrid. "Sem by se to snad dostat nemělo."
"Nemůžeme to takhle nechat," prohlásil Kettleburn rázně, "hned zítra pošlu sovu svým bývalým spolužákům z Fakulty kouzelných tvorů a uděláme na něj zátah."
"Dá se to vůbec nějak zneškodnit?" ptala se Nathalie pochybovačně.
"K-když na něj víc l-lidí použije P-patronovo z-zaklínadlo, t-tak by ho m-měli být schopni n-nahnat t-tam, kam chtějí," ozval se stále ještě pobledlý Quirrell.
"Jak jste vůbec věděl, čím ho zahnat?" divil se Kettleburn se stopami obdivu v hlase. "Tohle se ve školách běžně neučí."
"Četl jsem o t-tom v z-zápiscích Flaviuse Belbyho, k-který se s ním k-koncem 18. století s-střetl na Papui-Nové Guineji," vysvětloval Quirrell, do jehož tváří se vrátilo trochu barvy. "Za z-záchranu ale vděčím slečně Belartové, t-to ona vyčarovala P-patrona."
"Bez vás by mě nenapadlo tohle kouzlo použít ani ve snu," pokrčila rameny a zahlédla Brumbálův spokojený úsměv. Zamračila se, když jí došlo, co si teď ředitel asi myslí - že přimět ji k lekcím se Snapem byl bezpochyby bezvadný nápad.
"Quirinus a Hagrid vám při zneškodnění smrtipláště budou jistě rádi nápomocni, Silvanusi," rozhodl Brumbál, na což Kettleburn a Hagrid beze slova přikývli, jen Quirrell se zatvářil poněkud vyděšeně. Brumbál mu raději brzy poté poradil, aby si šel odpočinout, a zatímco sám pokračoval v domlouvání se s Hagridem a Kettleburnem na dalším postupu ve věci smrtipláště, připojila se Nathalie ke Quirrellovi a společně zamířili k mramorovému schodišti.
"Nechcete se se mnou ještě něčeho napít?" nabídla mu, když sestoupili do jejího patra, a s poklepáním na kapsu, kde se skrývala její placatka, dodala: "Tohle totiž zdaleka nebyla moje poslední zásoba alkoholu."
"D-děkuji," zamrkal Quirrell překvapeně, ale zároveň i potěšeně, a chvíli vypadal, že ji bude následovat, jenže pak si zřejmě na něco vzpomněl, protože jeho obličej zvážněl. "Raději se p-přece jen p-půjdu trochu vyspat. K-kocovinu už bych asi n-nezvládl."
"Jak myslíte," usmála se na něj Nathalie. "Tak dobrou noc."
Poté, co došla do svého pokoje, vylovila nejdřív z vnitřní kapsy svého hábitu lahvičku s krví jednorožce, chvíli ji zkoumala ve světle svíčky a pak ji schovala do skříně. Odstrojila se a právě se chystala zalehnout do postele, když ji něco napadlo - otevřela zásuvku nočního stolku a vytáhla plánek od dvojčat Weasleyových. Natáhla se pro hůlku, zamumlala heslo a zvědavě plánek rozložila. Minula pohledem nahloučené skupinky teček v místě ložnic jednotlivých bradavických kolejí a pátrala po osamocených tečkách profesorů. Quirrellovo jméno našla v přízemí, v jedné z komnat nedaleko vstupní síně.
Přecházel po svém bytě sem a tam, jako kdyby se potřeboval uklidnit po prožitém večeru, a když došel až k oknu a jeho jmenovka se posunula spolu s jeho tečkou, objevila se na jejím místě náhle tečka další s prostým označením ,Pán'.
Nathalie pozdvihla obočí - co má tohle znamenat? Pak ale její pohled padl na tečku pohybující se opodál vstupní síní s označením ,Paní Norrisová' a vesele se ušklíbla - že by Quirrell choval nějakého opelichaného nápadníka školníkovy kočky, kterému už se po něm stýskalo, a proto k ní profesor ani nezašel na skleničku? Pobaveně plánek složila a sfoukla svíci. K spánku se ukládala se spokojenými úvahami na téma, jaký výraz ze své bohaté škály asi Snape nasadí, až mu předá získanou krev jednorožce.
Poznámka:
Kdyby jen Nathalie tušila, jak blízko byla Quirrellovu odhalení! Neboť ten jistě právě ve chvíli, kdy ho pozorovala na Pobertově plánku, na zážitek se smrtipláštěm už dávno zapomněl a vykládal Voldemortovi o tom, jak se nejsnáze dostat k jednorožcům. Voldemort byl v té době jen vysíleným zbytkem duše zbavené těla, která přežívala pouze díky viteálům - a tak jsem uvažovala, jak by ho plánek označil - tak, aby jeho tečka nepřipadala dvojčatům při četných studiích plánku podezřelá. Tom Riddle byla jedna z možností, jelikož Voldemortovo původní jméno málokdo znal, ale nakonec pro jistotu zvítězilo neutrální ,Pán', neboť právě tak Voldemorta oslovoval sám Quirrell, na němž Voldemort v té době existenčně závisel. A nezávislý pozorovatel plánku by si - podobně jako Nathalie - pomyslel, že má Quirrell prostě jen nějakého domácího mazlíčka ve stylu "Pojďte, Pane, budeme si hrát":-)
O zážitku Flaviuse Belbyho se smrtiplášťem, známým též jako živoucí rubáš, se lze podrobně dočíst v knize Fantastická zvířata a kde je najít.
Žádné komentáře:
Okomentovat