Závěr dvacáté deváté kapitoly, v němž se hlavní hrdinové konečně pohnou směrem k Azkabanu... Co dodat? Třicátá kapitola bude nejspíš hodně výživná;-)
Kapitola dvacátá devátá: V cizí kůži (4. část)
Posledních několik dnů před výpravou do Azkabanu chodila Nathalie po Bradavicích jako tělo bez duše. Podle knížky od Snapea si sice uvařila dostatek lektvaru na spaní, ale hrozivé představy, které ji sužovaly během dne, dokázaly bohatě vynahradit, ne-li předčít i ty nejděsivější sny, jež by si mohlo vymyslet její pološílené podvědomí.
Uprostřed pořizování dalších Brumbálových skic se mnohokrát přistihla, jak hledí do prázdna a její kresby se namísto ředitelových rysů plní vysokými postavami v kápích stažených hluboko tam, kde by měl být jejich obličej. Vykouzlit na poslední lekci obrany proti černé magii Patrona byl pro ni takřka nadlidský úkon a jedinou funkční šťastnou událostí, na niž dokázala myslet, se tentokrát paradoxně nestala vzpomínka na věci minulé, ale představa, že se již za několik dní, bude-li mít štěstí, vrátí do bezpečí Bradavic a už nikdy v životě (a tím nikdy myslela skutečně NIKDY) se nenechá k ničemu podobnému přemluvit.
Dokonce se přistihla i při pokusech uspořádat si své vlastní záležitosti. Napsala dopis Claudine a co víc, napsala dopis svému otci - ani jednomu z nich nic osobního, jen všední záležitosti ("kdybych se příští rok rozhodla zůstat v Bradavicích, klidně můj ateliér někomu pronajmi"), i když ono "mrzí mě ta naše poslední hádka, tati, mám tě moc ráda" z listu pro otce asi přece jen trochu osudově vyznívalo. Hochům Weasleyovým vrátila jejich kouzelný plánek (co kdyby se z Azkabanu nevrátila a oni by tak o něj přišli?) a Brumbálovi předala všechny své poznámky týkající se bradavických obrazů, které shromažďovala od počátku školního roku.
Ze zoufalství a marné touhy přijít alespoň na chvíli na jiné myšlenky se nakonec jednoho dne nechala od Terence Higgse zatlačit do situace, kdy mladík pronikl do jejího pokoje a po několika sklenkách vína se začal chovat jako protřelý svůdce. Zprvu ho nadchlo, když se Nathalie prakticky bez odporu nechala líbat, položit na pohovku a dokonce vysvléknout z hábitu, ale její pasivita ho nedokázala uspokojit nadlouho a večer skončil poněkud trapně nejdřív jeho výčitkami a posléze i značně rozmrzelým odchodem.
Jinak se Nathalie samozřejmě ze všech sil snažila dál předstírat svoji restaurátorskou práci, ale v pátek před onou rozhodnou sobotou už byla s nervy natolik v koncích, že ani nedokázala odporovat Filchovi, jenž na ni v jedné chodbě láteřil kvůli nějaké pasti, kterou na něj ve skutečnosti nastražil Protiva, a když jí pak večer domácí skřítka Daisy přinesla večeři, jelikož Nathalie na jídlo ve Velké síni neměla ani pomyšlení, udělalo se jí při pohledu na přichystané pokrmy špatně od žaludku a s díky nechala skřítku podnos odnést zpět do kuchyně.
V onu rozhodnou sobotu dopoledne to nebylo o moc lepší. Přestože na to Nathalie neměla náladu, musela se - stejně jako Snape - zúčastnit famfrpálového zápasu Havraspáru proti Mrzimoru o předpokládané třetí místo v mezikolejním famfrpálovém zápolení; obě koleje totiž v tuto chvíli bodově za Nebelvírem i Zmijozelem značně zaostávaly a na první dvě místa mohly stěží pomýšlet. Nebyla sice úplně přesvědčená o tom, že by její a Snapeova nepřítomnost dokázala dodatečně vyvolat nějaká podezření, ale rozhodli se to raději neriskovat, a tak Nathalie musela podstoupit fandění vedle nadšené Prýtové. A zároveň se před všemi, kteří se nějakým způsobem dozvěděli o tom, jaký soud nad ní kdysi vyřkl Moudrý klobouk, tvářit, že vítězství v zápasu přeje Havraspáru, v čemž jí nepatrně napomáhal i svetr v havraspárské modři, který jí k Vánocům poslala matka dvojčat Weasleyových.
Havraspár také nakonec vyhrál, ale pouze velmi těsně - předtím, než havraspárský chytač stačil polapit Zlatonku, jeho kolej o osmdesát bodů prohrávala, a tak jí ani sto padesát bodů za chycení zlatého míčku nedopomohlo k získání konečného třetího umístění v turnaji o famfrpálový pohár. V důsledku tedy byly víceméně spokojeny obě koleje - Havraspár sice vyhrál zápas, ale třetí místo připadlo Mrzimoru, což mělo za následek, že byli všichni přítomní svědky nadšené romantické scénky mezi mrzimorským hráčem Derekem Cadwalladerem a jeho přítelkyní Tonksovou, která tento zápas komentovala. Ta se následně dohodla s Leem Jordanem, že poslední utkání sezóny mezi Nebelvírem a Zmijozelem už přenechá jemu.
V poledne se pak ve dveřích do Velké síně Nathalie srazila s Richem - zatrnulo jí, protože poslouchat jeho řeči - na to onoho dne opravdu neměla sílu, ale exministr byl podivně pobledlý a věnoval jí jen roztěkanou úklonu. V poslední době se vůbec choval poněkud zvláštně, ale jelikož to Nathalii zbavilo jeho otravných nabídek k sňatku, rozhodně po příčině jeho skleslosti nepátrala.
Odpoledne strávila zamčená ve svém pokoji a připravovala si věci, které se chystala vzít s sebou. Malířské štětce, tuby s barvami, lahvičky s rozličnými lektvary, z nichž každou předtím očarovala ochranným kouzlem proti rozbití, a další potřebné věci uvedené na dlouhém seznamu, který ležel na stole vedle kabely, do níž jednotlivé předměty systematicky skládala, aby je po chvíli opět všechny vybalila a začala je přerovnávat. Stěží při tom dokázala uvěřit skutečnosti, že se už za pár hodin ocitne na půdě nejpřísněji stráženého kouzelnického vězení obklopená stovkami mozkomorů. Ačkoli ji to vlastně mělo napadnout už tehdy po návštěvě ve věži u Sibyly Trelawneyové.
Když byla konečně s obsahem svojí kabely spokojená, začala se věnovat svému zevnějšku. Vytáhla ze skříně o několik velikostí větší hábit, který zakoupila v Prasinkách ("dárek pro bradavickou kolegyni," zamumlala tehdy na tázavý pohled prodavačky a uložila si do paměti, že ho nakonec musí opravdu někomu místnímu dát - třeba Prýtové by mohl sedět, nebo ne?) a postupně pozměňovala jeho tmavě šedou barvu do růžova kouzlem, které jí kdysi prozradila dvojčata Weasleyova - ne, nechtěla vypadat jako Filchova kočka po jejich zásahu, takže všeho s mírou - skončila někde u starorůžové barvy, kterou by si mohla vzít na sebe Dolores Umbridgeová, aniž by tím urážela vkus Nathalie Belartové.
Pod hábit pak zvolila tmavé oblečení, dostatečně krátké na to, aby si jako Umbridgeová nešlapala po nohavicích a nepletly se jí při práci dlouhé rukávy, a dostatečně volné, aby jí netísnilo a nepřekáželo v pohybu, až se umbridgeovsky zakulatí. Zdálo se jí, že v posledních týdnech ještě víc pohubla - vyspala se jen s dvojitou dávkou uspávacího lektvaru a při pohledu na jídlo se jí houpal žaludek permanentně stažený obavami z toho, co mělo přijít. Možná by měla požádat Pomfreyovou o lektvar na žaludeční vředy. Pokud se tedy vrátí.
Teď ale každopádně vypadala v tomhle modelu poněkud směšně a raději tedy růžový hábit obrátila naruby, kde jeho podšívce zůstala původní tmavá barva, a rozhodla se překonat vzdálenost mezi svým pokojem a Brumbálovou pracovnou v tomto provedení, aby nějaký student pokoutně bloudící hradem po večerce nebo některý ze zaměstnanců školy neměl z jejího zjevení šok. A aby si ji třeba dodatečně nespojil se zvěstmi o růžovém stvoření prohánějícím se po Azkabanu, které by se jistě rozšířily, pokud by něco nevyšlo.
Natáhla si samohřející ponožky, jež dostala k Vánocům od Brumbála (v Azkabanu bude určitě zima), a obula si svoje staré pohodlné boty, které se posléze chystala kouzlem zvětšit na chodidla Dolores Umbridgeové. Byla připravená.
U Brumbála měli se Snapem sraz o půlnoci. Chvíli si říkala, že si ten chytrý plánek dvojčat Weasleyových měla ještě ponechat, ale nakonec se jí podařilo proniknout k chrliči před ředitelnou, aniž by ji někdo zahlédl. Vždycky se koneckonců mohla tvářit, že provádí nějaký další průzkum obrazů - v prvních měsících svého působení v Bradavicích se místními chodbami po nocích ostatně potulovala dost často. Sdělila chrliči heslo a vystoupala nahoru po schodech.
"Víme alespoň s jistotou, že tam Tavory nebude?" ptal se Snape zamračeně ve chvíli, kdy Nathalie vstupovala do místnosti.
"V tom vás bohužel musím zklamat," odtušil ředitel. "I přes veškerou snahu se mi nepodařilo sejít se s Malfoyovým asistentem Paulem Ponsem, v jehož pomoc jsem doufal. Není nikde k nalezení, pouze se proslýchá, že si vzal nějaký čas volno a zamýšlí porozhlédnout se po kouzelnickém světě. Takže jsem byl odkázán pouze na nepřímé zdroje - Everard už několik týdnů zjišťuje situaci na ministerstvu," pokývl k ředitelskému portrétu, který byl momentálně prázdný, "a potvrdil mi, že Tavory má od minulé soboty do příští neděle naplánovanou dovolenou a je ustanoven i jeho zástupce, který ovšem pobývá v Azkabanu pouze během běžné týdenní pracovní doby. Dovolenou Tavorymu coby azkabanskému řediteli schvaluje sám Popletal, jehož Everard sledoval, takže by to snad mělo být směrodatné zjištění."
"Doufejme," zamumlal Snape s úšklebkem. Tvářil se jako někdo, kdo si vážně nemyslí, že by mohl úspěšně ukrást jeden kouzelnický obraz s pomocí kouzelnického obrazu jiného.
"Tento týden Everard sledoval z jistého vhodně umístěného plátna i chodbu vedoucí k místnosti, kde se nacházejí krby propojené s těmi azkabanskými. Tavory se prý skutečně neobjevil a namísto něj dochází každý den do jeho azkabanské kanceláře onen zástupce. Naposledy tam byl včera, dnes je ale sobota, tudíž má i on volno," doplnil ředitel.
"Musíme věřit, že netrpí přehnaným pocitem zodpovědnosti a nepůjde to tam v noci zkontrolovat," zabručela Nathalie, zatímco obracela hábit růžovou barvou opět navrch, vyhnula se Snapeovu výsměšnému pohledu a hůlkou si zvětšila boty.
Brumbál následně vytáhl ze zásuvky stolu neviditelný plášť a profesor ho s úšklebkem schoval v záhybech svého hábitu. Nathalie si přehodila přes hlavu popruh svojí kabely a s přerývavým vydechnutím přistoupila k ředitelovu stolu.
"Připravte si hůlku, Belartová," pokynul jí Snape, "a snažte se alespoň tvářit, že s ní dokážete zacházet."
Nathalie byla tak nervózní, že se ani nezmohla na vzteklý pohled; Brumbál se jen shovívavě pousmál a podal oběma jejich poháry s Mnoholičným lektvarem.
Snape svůj pohár vypil bez jediného zaváhání a počal se před Nathaliinýma očima proměňovat v kopii muže, o němž doufala, že jeho originální verzi té noci neuvidí ani z dálky. Znovu si povzdychla, vyprázdnila svůj pohár a se zavřenýma očima čekala, než skončí její přeměna. Její nadměrné šaty a boty jí náhle seděly mnohem lépe, a když oči opět otevřela a spatřila v nedaleké prosklené skříni odraz Dolores Umbridgeové, seznala, že starorůžová barva jejího hábitu byla vcelku rozumným kompromisem.
Ještě jednou se zhluboka nadechla a vydechla a vyděšeně pohlédla na ředitele. Jako by až nyní naplno uvěřila v definitivnost toho, co se chystali provést, jenže u všech zpropadených druidů, tohle přece nemohli myslet váž-
"Vzpamatujte se, Belartová!" vyštěkl za ní Tavory snapeovským způsobem. "Nemáme na to celou noc."
A s tím pohlédl na Brumbála, který odzátkoval sklenici, v níž se nacházela zpola ohořelá svíčka, jež jim měla posloužit jako přenašedlo mezi Bradavicemi a Tavoryho kanceláří, a za pomoci hůlky ji nechal opatrně vznést do vzduchu a následně klesnout na desku stolu.
"Raději se mě chytněte," zavrčel Snape a Nathalie sevřela hůlku mezi palcem a ukazováčkem a chvějící se rukou se zachytila jeho předloktí, zatímco prsty druhé ruky natáhla k přenašedlu.
"Hodně štěstí," pravil Brumbál vážně, naklonil se nad stůl a na okamžik svými dlaněmi stiskl jejich ruce natažené k ohořelé svíčce. "A... dávejte na sebe pozor," dodal tiše.
Mlhavě zaznamenala, že si oba muži na chvíli vyměnili mlčenlivé pohledy.
"Až řeknu tři," řekl jí potom Snape. S hrůzou v očích na něj pohlédla a koutek Tavoryho rtů vylétl vzhůru v přezíravém úšklebku předtím, než otevřel ústa.
"Jedna... dva... tři."
Žádné komentáře:
Okomentovat