Severus Snape a Nathalie se přesunuli do Azkabanu. Jak to tam bude probíhat? O tom je celá jubilejní třicátá kapitola. Má šest částí a jelikož jsem je měla rozepsané už dlouho, stalo se, že je nyní celá hotová. Takže si mohu dovolit učinit malý pokus a předat rychlost přidávání jednotlivých částí do rukou vám, čtenářům. Buď budu přidávat ve svém obvyklém nevalném tempu a mezitím si budu užívat pocitu, že mám zhruba tak na pět šest týdnů dopředu odpracováno, anebo budu přidávat hned, jak se dostanu k počítači a uvidím, že sem připsal vypovídající komentář - řekněme pro začátek - 20. člověk? Podle analýz návštěvnosti vás jednotlivé kapitoly čte mnohem víc - takže - za pokus to stojí;-)
Kapitola třicátá: Azkaban (1. část)
Nathalie cítila zběsilé bušení svého srdce, vnímala svůj zrychlený dech a její podvědomí zaznamenávalo podivný chlad, který pomalu prostupoval jejím tělem, i když nemohla tvrdit, že by jí byla zima.
Neochotně otevřela oči a spatřila Tavoryho azkabanskou pracovnu, která vypadala přesně tak, jak si ji pamatovala z jeho vzpomínek, jež spatřila v myslánce. Na okamžik se vyděsila, když uviděla i samotného azkabanského ředitele, než jí došlo, že je to Snape, kdo tady mává v Tavoryho podobě hůlkou a snaží se místnost zabezpečit tak, aby si jejich přítomnosti nikdo nevšiml, a pokud by si jí všiml, tak aby se nedostal dovnitř. Pak teprve letmým pohybem hůlky zapálil všechny svíce v místnosti a otočil se k ní.
"Co stojíte, tak začněte!" sykl na ni a pokývl ke stěně, na níž viselo to, pro co si sem přišli.
Salazar Zmijozel na ně bezvýrazně shlížel z plátna s hadem omotaným kolem ruky a nevypadal, že by chtěl jejich náhlé zjevení se v ředitelně nějak řešit. Očividně nehodlal řešit nic, co mu nebylo předneseno hadím jazykem - tak, jak předpokládal Brumbál. Nathalie však na malbu pro jistotu seslala kouzlo, které používala už u Malfoyů - Zmijozel i jeho had zcela znehybněli a ona věděla, že nyní nevnímají prostor ani čas. Tím pádem Zmijozel nebude moci z obrazu utéct, ani pokud sezná, že si jejich pochybná činnost takové řešení žádá.
Nathalie složila na Tavoryho psací stůl svoji kabelu a rychle z ní začala vytahovat pomůcky a systematicky je rovnat před sebou. Letmo se rozhlédla po ostatních plátnech visících v místnosti - z Tavoryho vzpomínky věděla, že tohle není jediný Zmijozelův portrét - jenže ty ostatní byly příliš odlišné na to, aby mělo smysl se jimi zabývat.
S pomocí hůlky malbu opatrně sňala ze zdi, postavila ji na jednu z opodál stojících židlí a opřela ji o opěradlo. Rozprášila na ni kapku Vyjevovacího lektvaru a zadržela dech, když se po vyjevení všech kouzel umělecké magie nakonec rozzářil stříbrným světlem čtyřlístek v bradavickém erbu umístěném v pravém horním rohu plátna.
"Je to ono," oznámila Snapeovi hlasem rozechvělým nervozitou. Profesor, sám nepozorován, vyhlížel z okna na nádvoří pevnosti. Neměla v úmyslu zjišťovat, co tam vidí. To byla jeho práce, ona se měla věnovat obrazu. Popravdě nechtěla nic jiného ani vidět, ani vědět.
"Dělejte," zavrčel a Zmijozelovu portrétu věnoval sotva jeden letmý pohled. Ani on se podle všeho nehodlal zajímat o víc, než bylo nutné.
Nathalie pozorně přejížděla portrét očima, zkoumala ho i s pomocí hůlky a porovnávala ho s tím, co viděla v myslánce, i s tím, co jako nezřetelnou siluetu spatřila na obrazu zakladatelů, odkud Zmijozel zmizel již před mnoha sty lety. Ačkoli bylo plátno oproti obrazu zakladatelů poloviční, velikost postavy odpovídala a odpovídal i styl, jakým byla namalována, stejně jako tmavé pozadí Zapovězeného lesa. Kdyby se tento portrét a obraz zakladatelů pověsily vedle sebe, vzájemně by se skvěle doplňovaly, tak to alespoň Nathalie svým zkušeným malířským instinktem cítila.
Obratně obraz zbavila vyřezávaného rámu a zblízka pozorně prozkoumala kvalitu plátna. Připadalo jí, že je buď v místnosti málo světla, což se jí podle množství rozsvícených svící nezdálo, nebo že je Umbridgeová trochu šeroslepá, poněvadž jejíma očima neviděla v tomto osvětlení tak dobře, jak byla zvyklá, a musela se na práci mnohem víc soustředit. Možná to ale také bylo tím, že ministerská úřednice byla přece jenom o něco starší než Nathalie, a její oči se tudíž dřív unavily. Bude si muset dávat pozor, aby něco nepřehlédla.
"Tak jdeme na to," zamumlala a namířila na obraz hůlku - nejdřív bylo nutné zduplikovat prostý dřevěný rám, na němž bylo plátno napnuto, a přetřít ho lektvarem, který mu v mžiku dodal vzhled i vlastnosti odpovídající tisíciletému dřevu.
Plátno bylo o něco větším problémem - trefila vcelku obstojně jeho tvar i způsob přichycení k rámu, podařila se jí i hustota a tloušťka vláken, k dosažení potřebného letitého zabarvení tu měla další lektvar, napodobila i pár větších dírek od molů a nakonec i nepatrné stopy po plísni. Nánosy barev ale za ta léta s plátnem udělaly svoje, jeho struktura byla místy silně narušená, někde byla vlákna i poškozená, případně jejich části chyběly úplně, a Nathalie mohla jen doufat, že takhle zblízka zatím Zmijozelův portrét nikdo nezkoumal, protože i napodobení těch nejviditelnějších nepravidelností jí zabralo dobrých dvacet minut.
"Proč ho prostě nezkopírujete tak, jak je?" vrčel Snape nevraživě od okna.
"Snažím se," odsekla mu, "jenže na to plátno měly vliv mnohé umělecké a zřejmě i další magie, jejichž účinky ani sebelepší rozmnožovací kouzlo nedokáže napodobit."
"Tak si laskavě pospěšte. Nemám tady z toho dobrý pocit."
To se ji zase snaží vyděsit, aby - motivována strachem - podala co nejlepší výkon za co nejkratší dobu, nebo se mu vážně něco nezdá? Nathalie si nejistě skousla dolní ret.
"To ani já," odtušila podrážděně, i když možnost, že si Snape není tak úplně jistý, způsobila, že se jí zježily vlasy v týle. A přestože to bylo absurdní, zdálo se jí, že mu jde od úst pára. Raději nepřemýšlela nad tím, jak daleko od nich se nacházejí mozkomorové.
Popadla Čiperný lektvar připravený podle dávné receptury, vytvořila nad čistým plátnem jemnou mlhu a přes ni začala kousek po kousku kopírovat jednotlivé části malby. Výsledek nevypadal nejlépe, ačkoli se snažila provádět dílčí kroky co nejpečlivěji. Po půl hodině byla hotová s hrubou malbou a tehdy začala ta nejzdlouhavější práce - aplikace lektvarů, které měly barvám dodat starobylý vzhled, případně pozměnit příslušným způsobem jejich odstín, poté se také musela chopit štětce a syrových, tedy nevykouzlených barev, a soustředěně retušovat místa, která se nezduplikovala příliš dokonale.
Chvílemi si zoufala - připadalo jí, že rozdíl v obou obrazech je patrný na první pohled, že to nikdy nedokáže dokončit včas; vnímala, jak za ní Snape netrpělivě přechází a kontroluje obvod místnosti, v jednu chvíli si dokonce pohrdlivě odfrkl, namířil na Zmijozelův portrét hůlku a sám zamumlal rozmnožovací kouzlo. Výsledek byl ale samozřejmě nesrovnatelný s tím, o co se tady už přes hodinu pokoušela ona sama, profesor cosi nespokojeně zabručel, nechal svůj výtvor zmizet a opět jí začal za zády přecházet sem a tam.
"Hodilo by se mi trochu více klidu na práci," poznamenala ironicky, když se už poněkolikáté zastavil přímo za ní a hleděl jí přes rameno.
"S vaším tempem si ho pravděpodobně ještě užijete dost - v jedné z místních cel," odvětil výhrůžně a jí znovu přejel po zádech mráz.
Provedla konečné úpravy obrazu a následoval závěrečný nátěr speciálním lektvarem, jenž vytvořil matně lakovaný povrch a stabilizoval barvy. Další lektvar pak způsobil věrohodné popraskání povrchu malby - na přesné napodobení tisíců malých prasklinek musela rezignovat, nechala jen barvu občas odloupnout, a napodobila míru, jakou byl obraz zaprášený a celkově zašlý. Nakonec zduplikovala ozdobný zlacený rám včetně několika obzvlášť poškozených míst, kde bylo zlacení oloupané. I ten ošetřila patřičnými lektvary a potom vsadila plátno do rámu, zajistila ho a totéž udělala i s originálem.
Poodstoupila od obou obrazů a kritickým okem na ně pohlédla. Její zrak ihned odhalil spoustu drobných nedokonalostí, popadla tedy štětec a pár barviček a vyrazila kupředu, aby je opravila, jenže Snape ji v mžiku chytil za loket a zadržel ji.
"Na to už nemáme čas," zavrtěl hlavou.
"Ale -" zaprotestovala.
"Nevidím mezi nimi rozdíl," přerušil ji, "a pochybuji, že by nějaký našel Tavory."
"Jenže on tady na ten obraz kouká každý den a - "
"Dost," zarazil ji Snape zdviženou dlaní, "to už stačilo. Jdeme odsud."
Nespokojeně potřásla hlavou, i když by vlastně měla být ráda, že se profesor snaží jejich odchod z tohoto ponurého místa urychlit. Vzala kopii portrétu a pečlivě ji zavěsila na zeď. Duplikát Salazara Zmijozela nebyl uspaný, a tak na ně teď ze stěny zlobně pomrkával.
Snape přes originál přehodil neviditelný plášť - to kdyby po návratu náhodou nezastihli Brumbála samotného - zhasil svíce a zrušil všechna ochranná kouzla, kterými místnost zabezpečil, přitáhl si portrét k sobě a pokynul Nathalii, která mezitím naházela svoje potřeby zpět do kabely, aby se ho znovu chytila.
"Až řeknu tři," zopakoval pak slova, která před téměř dvěma hodinami pronesl v Bradavicích, a ona pocítila náhlou vlnu úlevy. Za chvíli už budou opět v teple a bezpečí Brumbálovy pracovny a celý tenhle špatný sen konečně skončí. Tomu štěstí ani nemohla uvěřit, rozbušilo se jí srdce a spěšně natáhla prsty k přenašedlu.
"Jedna..."
Zavřela oči.
"Dva..."
Její mysl ovládl jediný pocit - už aby odtud byli co nejdál.
"Tři."
Držela oči pevně zavřené, přikrčila se a čekala, až ji zalije známý pocit tepla z ředitelova krbu prosycený vůní citrónu linoucí se z jeho oblíbených cukrovinek. Dalo by se říct, že se celá chvěla nedočkavostí.
Pocit chladu ale nezmizel. Měla naopak dojem, jako kdyby jí zamrzl dech v plicích. Stála vedla Snapea v Tavoryho ztemnělé pracovně, oba instinktivně drtili prsty oharek svíčky, jenž je měl dopravit do bezpečí, jenže přenašedlo dál nečinně spočívalo na stole azkabanského ředitele a tvářilo se, jako kdyby snad nikdy přenašedlem nebylo.
Žádné komentáře:
Okomentovat