Jak jste již jistě vytušili, posune závěrečná část dvanácté kapitoly příběh povídky Denial opět o něco více kupředu. Teo se nám překvapivě trochu rozpovídá, a tak uslyšíme něco málo i o jeho úhlu pohledu a o jeho motivech... Jinak vám všem přeji krásné Velikonoce!
Když vešla do místnosti, seděl Teo v křesle trochu stranou s dlouhýma hubenýma nohama ledabyle přehozenýma přes opěradlo. Zabloudila očima k názvu toho, co právě četl - byla to jakási kniha o kouzelnických komunitách Polynésie. Tiše si povzdychla - pro nastávající rozhovor tohle nebylo dobrou předzvěstí. Podle všeho byl jako vždycky celý dychtivý vydat se na cestu kolem světa.
"Dobré ráno," řekla klidně a usadila se do protějšího křesla, držíc v rukách stále ještě teplý hrnek čaje.
"Brý ránko," odvětil a zvědavě přejel pohledem její župan. "Vstalas neobvykle pozdě."
"Šla jsem spát až ve dvě ráno," usmála se Hermiona, "musela jsem Padmu odvést ke svatému Mungovi."
"Je v pořádku?" odložil Teo knihu.
"Je jí dobře," přikývla. "Včera v noci porodila."
Teo na okamžik vypadal zmateně.
"Zapomněl jsem, že je těhotná. Holky - dvojčata, je to tak?"
"Holky - dvojčata," potvrdila a trochu se zachmuřila nad tím, že dokonce zapomněl i na těhotenství její nejlepší kamarádky. "Dali jim jména Shiva Elizabeth a Preeya Hermiona."
Věnoval jí slabý úsměv.
"To je milé," řekl a znovu se chopil knihy.
Položila šálek a povzdychla si. Takhle už to nemohlo pokračovat.
"Musíme si promluvit, Teo. Já už takhle dál nemůžu."
Odložil knihu a sedl si v křesle zpříma.
"Pokud se ti nelíbí takový život, tak pojď, vyrazíme opět na cesty," pronesl s nadějí.
Zamyšleně si třela kořen nosu.
"Já nechci znovu vyrazit na cestu kolem světa, Teo. To naše problémy nevyřeší."
"To chceš žít raději dál tak jako teď?" zamračil se.
"Ne, nepřeji si žít dál tak jako teď, ale jsou i jiné možnosti, než jen bezcílně bloumat po světě a trvale se vyhýbat našim problémům!"
"A jaké možnosti to přesně jsou?" zkřížil ruce před sebou v neústupném gestu.
Nevěřícně na něj pohlédla.
"Další možnost je, že tady zůstaneme a budeme se snažit, aby nám to začalo fungovat. Tohle není manželství, to je jen přetvářka, Teo. Od té doby, co jsme se vrátili, jsme spolu sotva promluvili, dokonce už předtím, než jsme se vrátili! Od chvíle, kdy jsem podepsala ten papír, kterým jsem potvrdila, že se vrátím a vezmu tu práci na ministerstvu, jsi začal trucovat. A trucuješ už sedm měsíců. Jak dlouho to ještě bude trvat?"
"Takže já tedy trucuji?" zeptal se se zdviženým obočím. "To ty jsi začala trucovat, dokonce dlouho přede mnou, a to všechno kvůli hloupé trošce trávy ."
"Věděl jsi, že nechci, abys to kouřil, Teo," potřásla hlavou, "a stejně jsi to udělal."
"Věděla jsi, že se sem nechci vrátit, ale stejně jsi tu smlouvu podepsala," opáčil.
"Předem jsme se dohodli, že se za rok vrátíme," řekla nahněvaně.
Na chvíli si odmlčel a zamyšleně se díval na své ruce.
"Máš vůbec představu, jak je to tady pro mě těžké?"
"Co tím myslíš? Proč je to tady pro tebe těžké?"
Vstal, vrazil ruce do kapes a přešel k oknu.
"Ty nejsi dítě známého Smrtijeda."
Bylo to vůbec poprvé, co před ní nadnesl téma svého otce. Svoje další slova volila opatrně.
"Jsem si vědoma, Teo, že jsi si kvůli svému otci hodně vytrpěl, ale nikdy jsem nebyla svědkem toho, že by se k tobě někdo kvůli tomu choval špatně. Ty sám jsi Smrtijed nikdy nebyl."
Otočil se k ní.
"Mé jméno bude tím jeho vždycky poskvrněné," řekl tiše.
"Tvá matka za něj byla provdaná a nezdá se, že by tím trpěla. Pohybuje se v nejvyšších kruzích londýnské smetánky," zabručela, neboť mu stále ještě nerozuměla.
"Jenže jejími žilami nekoluje jeho krev," pravil klidně. "Když si ho vzala, udělala velikou chybu, ale není s tím hajzlem geneticky příbuzná."
Zášť v jeho hlase Hermionu šokovala.
"Teo, všude kolem nás je plno napravených Smrtijedů a dokonce je tady i hodně jejich dětí. Podívej se na Draca. On sám byl Smrtijed stejně jako oba jeho rodiče!"
"Přesně," vykřikl Teo, "a podívej se, jak se k němu staví Susanina rodina. Museli utéct!"
"Za celou dobu jsem nikdy nebyla svědkem toho, že by se k tobě někdo choval špatně kvůli tvému otci, Teo."
"A jak bys o tom asi tak mohla vědět?" zašeptal a znovu se otočil k oknu. "Prostě se cítím mnohem lépe, když jsem pryč z téhle země. Anonymita mi vyhovuje."
Hermionu najednou popadla neskutečná zlost.
"Fajn, a proč jsi mi o tom všem neřekl dřív, než jsme se vzali? Snažila jsem se to téma nakousnout a dokonce při více příležitostech! Ty to jen zneužíváš na svoji omluvu."
Znovu se odmlčel. Po minutě či dvou se opět usadil v křesle.
"Řekni mi, Hermiono, co přesně tě tady drží? Co je tak důležité na té tvojí práci?"
"To nemá co dělat s mojí prací, ale s lidmi, které mám ráda," vysvětlovala mu tak klidným hlasem, na jaký se zmohla. "Ano, mám ráda svoji práci," zalhala a snažila se, aby jí tou nepravdou nezčervenaly tváře, "ale chci být také blízko své rodině a přátelům. Mám to tady ráda. Mám ráda stabilní a činorodý život. Nedokážu žít v nejistotě a zahálce."
Potřásl hlavou a posmutněle se na ni usmál.
"Oba tolik milujeme čtení a vědomosti, Hermiono, a přitom tak velice různým způsobem. Já rád používám znalosti, které jsem získal, návštěvou míst, o nichž jsem četl. Rád prohlubuji svoje vědomosti tím, že objevuji svět kolem sebe. Ne všechno se dá naučit z knížek."
Tenhle argument už slyšela mnohokrát.
"Nemám nic proti cestování po světě, ale chci mít zároveň i domov, práci a..."
"A co?" zdvihl obočí a její srdce jí v hrudi začalo bolestivě tlouci.
"Rodinu," řekla, ačkoli se mu neodvážila podívat do očí. "Chci dítě, Teo."
Zíral na ni zcela nevěřícně.
"Tohle nemůžeš myslet vážně, Hermiono," zašeptal.
Cítila, jak jí do očí vstupují slzy.
"Copak je tak špatné chtít něco, co mají všichni kolem? Nemyslela jsem si, že budu chtít mít děti tak brzy, ale teď hrozně moc toužím po dítěti. Nemůžu si pomoci, tak to prostě cítím."
Opřel se v křesle, v obličeji výraz naprostého šoku.
"Já nechci mít děti," pravil. "Ani teď, ani v budoucnu."
Překvapením otevřela ústa.
"Nikdy jsi neříkal, že bys nechtěl mít děti; říkal si jen, že je ještě nechceš!"
"Koukni se na všechny ty lidi kolem, co mají děcka," potřásl hlavou. "Proč chceš být jako oni? Teď už vůbec nemohou dělat to, co by chtěli. Nemůžou si ani zaskočit do Příčné ulice trochu se provětrat, natož aby se vydali do Brazílie."
Hermioniny naděje na záchranu jejího manželství bez lásky se jí rozplývaly před očima.
"Cožpak sis nevšiml, jak jsou všichni ti lidé šťastní? Své děti mají rádi víc, než cokoli jiného; vůbec jim nezáleží na tom, že se museli na oplátku vzdát určité části svojí svobody. Pokud mi upřímně říkáš, Teo, že nikdy nechceš mít děti, pak naše manželství dosáhlo vrcholu svojí krize."
Naklonil se k ní se zúženýma očima.
"Nikdy nechci mít děti, Hermiono. A tohle manželství dosáhlo vrcholu svojí krize už ve chvíli, kdy jsi začala tak zatraceně vyvádět kvůli jednomu posranýmu neškodnýmu jointu hašiše."
Jeho slova se jí nesnesitelně dotkla. Nikdy na ni nepromluvil tak hrubým způsobem. Poslední špetky jejích nadějí se rozpadly v prach a ona s pocitem horkosti v žaludku konečně uznala to, co jí Severus Snape říkal už o mnoho, mnoho měsíců dříve. Mezi ní a Teem panovalo celé moře nesmiřitelných rozdílností a to moře bylo příliš široké na to, aby bylo možné ho překonat. Po tváři jí skanula slza. Teo se zdvihl ze židle.
"Odcházím," oznámil naštvaně.
"Nemůžeš jen tak utéct, Teo," otřela si obličej. "Nic nevyřešíš tím, že budeš pořád jezdit po světě a pokaždé se někde zkouříš."
Zastavil se ve dveřích a obrátil se k ní, ve ztvrdlých rysech výraz nevíry.
"A ty si myslíš, že dítětem něco vyřešíš? Myslíš si, že když přivedeš dítě do tohohle svinstva, tak se to spraví?"
Složila tvář do dlaní, aby skryla slzy. O chvíli později ho zaslechla, jak si přivolává plášť a vzápětí za sebou práskl dveřmi. Pak nechala svůj pláč propuknout naplno.
ssSss
Den ubíhal nesnesitelně pomalu. Hermiona proseděla v obývacím pokoji s nohama zkroucenýma v křesle pod sebou takřka čtyři hodiny. Její mysl naplňovala tragédie jejího manželství. Během první hodiny ze všeho obviňovala Tea, ale pak postupně začala uznávat, že veliká dávka odpovědnosti leží i na jejích bedrech. Byla varována - a neposlechla. Teo nebyl špatný člověk; byl nedospělý, zaměřený jen sám na sebe, ale nebyl špatný. Prostě se k sobě nehodili. Ona sama byla neschopná či neochotná změnit základní rysy svojí osobnosti a to samé platilo i o Teovi.
Utéct pryč nebylo řešení; zkouřit se do bezvědomí zcela jistě nebylo řešení; mít dítě nebylo řešení. Existovalo vůbec nějaké řešení? Už si tím nebyla jistá. Pokud by se rozvedli, byla by nucena, pakliže by chtěla zůstat v zemi, se během šesti měsíců znovu provdat. Mohli dosáhnout dostatečného kompromisu, aby to fungovalo? Možná, že by Teo mohl přes týden cestovat mezitím, co ona by pracovala.
Jakmile padla tma, dostala hlad. Teo se ještě nevrátil. Sešla do suterénu, aby si vzala něco k jídlu, a rozsvěcela mávnutím hůlky světla, kolem nichž procházela. Došla do kuchyně a nadšeně vykřikla, když spatřila, co leží na borovém stole. Moe se překonala: byly tam bílé ponožtičky, bačkůrky, kabátky, šály, čepičky a maličké rukavičky. Jedna sada byla ozdobena zeleným lemováním a druhá levandulovým. Moe se skláněla nad několika hrnci na sporáku.
"Moe!" zvolala Hermiona slabě a hlas se jí třásl vzrušením. "Hrozně moc ti děkuji! Jsou tak nádherné - naprosto dokonalé."
"To jsou jen drobnosti," zabručela Moe skromně. "Až slečna bude mít děti, tak jim toho udělám plnou skříň."
Při jejích slovech se Hermioně bolestivě sevřel žaludek a klesla na nejbližší židli, stále ještě jemně přejíždějíc prsty po páru rukaviček. Nedokázala tomu zabránit a znovu jí vyhrkly slzy. Teo děti nechtěl; Moe nebude mít nikdy příležitost uplést plnou skříň věcí.
Skřítka před ni decentně postavila kouřící talíř kuřecí polévky. Hermionu překvapilo, když na svojí ruce ucítila její kostnatou.
"Slečna Hermiona nesmí plakat," zašeptala Moe a v obrovských očích měla cosi slavnostního. "Slečna bude mít děti brzy. Lidé z mudlovských rodin vždycky mají hodně dětí."
"Děkuji ti, Moe," odvětila Hermiona přidušeným hlasem a rozpačitě si otřela tváře.
Moe brzy odešla z kuchyně, aby odnesla nahoru večeři Lancovi, a Hermiona byla vděčná za jídlo, ačkoli neměla vůbec chuť jíst. Nalila si sklenku vína, a když dojídala, byl její žaludek jakžtakž uspokojený, ale hlava jí třeštila. Nemělo příliš smysl pokoušet se nalézt řešení problémů, když trpěla takovým fyzickým a citovým vyčerpáním. Nechtěla nic víc, než zalézt si pod teplou peřinu, a tak odešla z kuchyně a znovu se vydala do pokoje pro hosty. Během několika minut upadla do hlubokého, třebaže neklidného spánku.
ssSss
V noci slyšela, jak se Teo vrací, ale byla tak unavená, že neměla sílu se ani podívat na hodinky. Slyšela, jak přechází sem a tam po hlavní ložnici, a třebaže ji napadlo, že by za ním měla jít, brzy znovu usnula. Zítra bude dost času na to, aby se pokusila slepit dohromady střepy jejich rozbitého manželství.
Když se vzbudila, proudily okénkem do suterénu paprsky slunce. Venku slyšela zpívat ptáky a kapání rychle tajícího sněhu. Bylo už devět hodin a naprosté ticho v domě jí přišlo poněkud podivné. Teo míval ve zvyku vstávat v neděli brzy a touto dobou už bývala z kuchyně cítit vůně slaniny.
Natáhla si župan a po špičkách došla do kuchyně, kde našla Moe sedět u stolu a ustrašeně lomit svýma malýma rukama.
"Moe," řekla Hermiona klidně, "máš představu, kde by mohl být Teo? Je ještě pořád v posteli?"
Skřítka se k ní otočila čelem a Hermiona spatřila, že její tmavé oči jsou plné slz. Neodpověděla.
"Stalo se něco, Moe? Jsi v pořádku?" zeptala se Hermiona a klekla si k ní.
Moe zavrtěla hlavou a znovu se zadívala na svoje chvějící se ruce.
"Já nevím, kde je pan Teo, slečno," zašeptala.
"Copak šel zase ven?"
Moe zabořila tvář do svojí růžové zástěrky, znovu zavrtěla hlavou a její křehké tělíčko zachvátily vzlyky.
Hermioně se rozbušilo srdce závratnou rychlostí; něco bylo strašně špatně. S rostoucím pocitem hrůzy se zdvihla z kleku a pomalu šla k hlavní ložnici.
Ještě než otevřela dveře, instinktivně tušila, co na ni za nimi čeká. Na podlaze ležela zmuchlaná deka a dveře šatníku byly otevřené dokořán. Jediné oblečení, jež dosud viselo uvnitř, bylo její vlastní, a od postele zmizel Teův kufr. Přešla k toaletnímu stolku a začala otevírat přihrádky, ty však neobsahovaly nic z Teových věcí. Právě chtěla zavolat na Moe, když si toho všimla: na stolku ležel vzkaz adresovaný jí, zapřený proti zrcadlu lahvičkou parfému, který jí Teo koupil ve Francii.
Třesoucími se prsty rozlomila pečeť na malém kousku pergamenu a přejela obsah dopisu široce rozevřenýma, horečnatýma očima. Po chvíli uvolnila sevření a nechala vzkaz spadnout na podlahu. Její manželství skončilo. Bez povyku, bez okolků - její manžel ji opustil. A nehodlal se vrátit.
ssSss
Žádné komentáře:
Okomentovat