Kdysi dávno jsem v rozcestníku Portrétu pro Bradavice zadoufala, že jednoho dne snad skončí epilogem. Ani se mi nechce věřit, že ten den skutečně nadešel. Kdo četl povídku nedávno, možná má ještě v paměti, že je celá vyprávěná z pohledu hlavní hrdinky s výjimkou prologu - a v epilogu se k jiným pohledům na příběh opět vracím...Portrét pro Bradavice: Epilog (1/4)
Toho dne měl malý Severin Belart hodně o čem přemýšlet. Seděl na posteli ve svém pokoji a hleděl do okna vedoucího do ztichlého dvora uprostřed bloku domů, v němž s matkou bydleli. Dvůr byl ponořený do večerního šera, ale Severin houstnoucí tmu sotva vnímal, hlavu plnou zmateně vířících myšlenek, kterým se marně pokoušel dát určitý řád.
Druhá návštěva té staré ženy ve smaragdově zeleném hábitu mu tentokrát neušla. Nehodlal udělat stejnou chybu jako v létě, kdy se nechal svojí matkou odehnat z verandy, na níž obě ženy následně vedly několikahodinový rozhovor. Rozhovor, po němž se v očích jeho matky objevil podivný lesk, chodila po domě s výrazem člověka nevnímajícího okolí, a když se jí Severin připletl s tázavým obličejem pod nohy, jen ho beze slova objímala a líbala na čelo.
Jistě, divně se začala chovat už dávno předtím. Vlastně už od chvíle, kdy skončila válka s tím, jehož jméno se tak dlouhou dobu nesmělo vyslovovat nahlas a jemuž sami jeho služebníci říkali Pán zla. Několik dní po závěrečné bitvě Severinovi konečně prozradila, kdo byl jeho otec, a řekla mu i to, že v boji proti temnému čaroději položil svůj život. Mluvila o něm s bolestí, ale i s hrdostí, kterou se Severinovi snažila vštípit do hlavy. Alespoň s ním však hovořila. Po návštěvě oné staré profesorky ze školy v Bradavicích přestala mluvit úplně. Odvezla Severina zpět do Paříže a tam se zavřela do ateliéru. Slyšel, jak uvnitř neklidně přechází sem a tam, jako kdyby netrpělivě čekala na něco, co pro ni má nesmírný význam.
Onoho dopoledne se bradavická ředitelka po více než měsíci opět objevila a Severin nezaváhal ani na okamžik. Věděl, že poslouchat za dveřmi se nemá, ale touha zjistit pravdu o matčině chování byla mocnější než zásady, kterým ho matka od mala učila. Větrací otvor vedoucí do ateliéru z boční chodby byl až příliš velkým lákadlem.
Nyní již od návštěvy ženy v zeleném uběhlo několik hodin a Severin z toho stále nebyl moudrý. Vyslechl všechno, slyšel známá jména velikého čaroděje Albuse Brumbála, který v boji proti Voldemortovi rovněž obětoval život, i Harryho Pottera, který v podstatě neváhal udělat totéž, třebaže nakonec přežil a dosáhl konečného vítězství. A několikrát zaslechl i jméno svého otce, jehož portrétu se návštěva profesorky McGonagallové týkala především.
Obraz, jehož autorkou byla Severinova matka a o němž druhá žena zjevně až donedávna neměla tušení, se prý podle Brumbálových pokynů podařilo nalézt, ale nikoli již zavěsit na stěnu ředitelské pracovny. Podle všeho s tím měla co do činění jakási starodávná magie zakladatelů, školy která umožňovala do pracovny umístit jen portréty zemřelých ředitelů, kteří si tuto poctu zasloužili. Severinův otec zřejmě jednu z těchto podmínek nesplňoval, přesto však všichni zúčastnění z nějakého důvodu usilovali o to, aby se jeho portrét dostal tam, kde ho prý celá veřejnost očekává. Vypadalo to, že je kolem Severuse Snapea v Británii docela poprask a že na něj všichni nejsou hrdí tak jako Severinova matka. Brumbálův portrét naštěstí údajně našel v pracovně místo nezvratně poškozené během útoku Smrtijedů na Bradavice, kde starodávná magie ztratila svou sílu a bude možné tam portrét umístit a přesvědčit tak kouzelnické společenství o tom, že Severus Snape je jak mrtvý, tak i zasloužilý. Pravdu, ať už byla jakákoli, se tím podaří navždy bezpečně skrýt. Alespoň v to hrstka zúčastněných pevně doufala.
Nová bradavická ředitelka portrét Severinova otce přivezla s sebou, matka ho však okamžitě opřela o stěnu, aniž by z něj sejmula látku, kterou byl zakryt, a Severin tak neměl možnost otcovu tvář spatřit. Na oživení portrétu se měly použít otcovy vzpomínky, jež byly tím jediným, co po něm zůstalo. Matka si očividně nebyla jistá, jestli to bude možné, poněvadž vzpomínky nebyly tím, co se k oživení obvykle používalo, ale obě nakonec celou záležitost uzavřely vyslovením názoru, že tyto vzpomínky osobnost Severuse Snapea bezpochyby obsahují z větší míry než obyčejný pramen jeho vlasů či jiná část těla a tím pádem by měly být pro oživení portrétu možná ještě vhodnější. Sám Harry Potter prý neví o důstojnějším způsobu, jak s nimi naložit, a profesorce McGonagallové je bez zaváhání předal. Dokonce prý doufá, že by oživený Snapeův portrét mohl vnést do mnoha nejasných událostí z doby války nové světlo.
Severin byl příliš malý na to, aby rozuměl všemu, co bylo v ateliéru řečeno, a to i s ohledem na skutečnost, že ačkoli ho matka od mala učila anglicky, nebyl v tomto jazyce dosud tak zběhlý. Věděl ale jedno, a sice že chce vidět otcův portrét za každou cenu.
Stalo se to jednoho deštivého podzimního dne, kdy se Severinovi Belartovi konečně podařilo prolomit všechna zamykací kouzla svojí matky a poprvé po dlouhé době vstoupil do jejího ateliéru. Pro šestiletého chlapce, který se dosud kouzla neučil a neměl ani vlastní kouzelnickou hůlku, to nebylo právě snadné, ale Severin se nikdy nenechal ničím odradit a nepolevil ve svém úsilí, dokud se mu nepodařilo proniknout dovnitř.
V ateliéru panovalo přítmí a Severin se po špičkách blížil k oknu, kde se na malířském stojanu pod plátěným přehozem nacházel obraz, na němž matka právě pracovala.
"To od vás není moc pěkné, mladý pane, takhle se sem vkrást bez matčina vědomí."
To promluvil starobylý obraz kouzelníka v lehce zašedlé paruce a vínovém klobouku, kterého Severin znal jako pana Legranda. Trochu ztuhl, jelikož Legrand si zřídkakdy dokázal nechat něco pro sebe a uměl v mžiku ztropit takový poprask, že by do ateliéru přilákal dozajista i tetičku Claudine nebo strýčka Maurice. Nechápal, proč si matka ten obraz nechává, když se ho jeho bývalý majitel, pan Vernier, prý neváhal zbavit hned, jak se matka vrátila do Francie. Často ji slýchával, jak se s Legrandem o něčem ohnivě dohadují, ale matku tyto hádky zřejmě osvěžovaly na duchu, a tak si pro muže na starém portrétu postupně vypěstovala určitou slabost.
"Ničeho se neboj, chlapče, dobře tuším, proč jsi přišel. Myslím, že si na chvíli zdřímnu," odtušil Legrand s úsměvem a na důkaz okázale zazíval a zavřel oči.
Severin si oddychl a znovu obrátil pozornost k obrazu na malířském stojanu. Potichu rozsvítil lampu a přistoupil k plátnu. Rozmáchlým pohybem, který odkoukal od matky, strhl z obrazu přehoz a napjatě upřel pohled na malbu.
Jistě, otce už předtím na několika fotografiích viděl, ale setkat se s ním téměř doslova tváří v tvář, to bylo něco úplně jiného a Severin zůstal stát jako zkamenělý. Z plátna na něj shlížel černě oděný muž s nepoddajnými vlasy, jež mu spadaly na ramena, a Severin měl dojem, jako kdyby se ho chystal pohltit svýma očima tak tmavýma, že nebylo poznat, kde končí zorničky a začínají oční duhovky. Připadal si, jako by se sám na sebe kdesi ve vzdálené budoucnosti podíval do zrcadla.
Obraz byl hotový a chlapec věděl i to, že matka na něj již aplikovala oživovací lektvar, přesto se otec ani nepohnul, jako kdyby se jednalo o obyčejnou mudlovskou malbu. Až ze skutečnosti, že jeho sinalá tvář ještě o něco víc zbledla, Severin pochopil, že ho otec vnímá - a co víc, možná i začíná cosi tušit. Zachvěl se, když si všiml, jak se otec pomalu nadechuje, aby promluvil, v tom se však od domovních dveří ozvalo matčiným hlasem: "Severine, jsem doma!" a chlapec nezaváhal ani na okamžik a rychle vrátil na obraz přehoz. Ještě stačil zahlédnout, jak tmavovlasý muž na portrétu naklonil hlavu, když zaslechl slova jeho matky, a jak se mu náhle šíří obličejem nevěřícný výraz poznání.
Severin zhasl světlo a doslova vylétl z ateliéru. Cestou do kuchyně málem porazil starý šmolkovník v květináči - přísahal by, že stojan, na němž stál, mu zlomyslně nastavil nohu - a nechybělo mnoho, aby neshodil na zem klec, v níž se pobouřeně rozhoukala sova Amélie. Mohl jen tiše doufat, že matka nezamčené dveře přičte svojí roztržitosti. Pokud si ale matka něčeho všimla, tak toho večera nic neřekla a odešla brzy spát.
Severin v noci stěží dokázal zamhouřit oči. Stále před sebou viděl otcovu úzkou tvář, jež se té jeho tolik podobala, a jeho pozorné černé oči. Vedle matky si odjakživa připadal trochu nepatřičně - podle jeho názoru byla se svými vlasy barvy medu a velikýma modrošedýma očima nádherná a připomínala mu anděly, jejichž fresky vídal v pařížských kostelech. Samozřejmě i on sám byl hubený a měl světlou pleť, jenže zatímco matčina tvář měla barvu zrajících broskví a její půvabně zaoblená postava se pohybovala s přirozenou ladností, Severinův obličej byl bledý, jako by v něm nebyla jediná kapka krve, a na svůj věk byl tak vysoký, že se jeho vyhublé končetiny sotva dokázaly obalit masem, a pohyboval se s neohrabanou toporností.
V září začal chodit do mudlovské školy, a třebaže se na matčino přání poctivě snažil najít si mezi spolužáky přátele, bylo pravdou, že nikoho dalšího ze třídy si kvůli vzhledu tolik nedobírali jako právě jeho. Připomíná jim prý členy rodiny z jakéhosi seriálu, jehož název mu nic neříkal, a když na setkání s rodiči spatřili jeho matku, musel si vyslechnout mnoho nejapných poznámek o tom, zda náhodou není adoptovaný. Pohled na otce mu teď vrátil sebedůvěru a klid, který tolik potřeboval. Již věděl, komu ze svých rodičů se podobá, a jeho zájem o otcův osud to ještě prohloubilo.
Ten tajemný muž s pověstí zrádce a hrdiny v jednom ho fascinoval. Ne snad, že by ve svém okolí potřeboval nějaký mužský vzor, někdy měl naopak dojem, že se kolem něj pohybuje těch "vzorů" až příliš. Především tu byl dědeček Daniel, s nímž si matka nikdy příliš nerozuměla, ale jeho překvapivě dobrý vztah se Severinem ponechávala bez komentáře. Severin netušil, zda dědeček ví o jeho otci, ale usuzoval, že on není ten pravý, kdo by měl něco takového řešit. A matka jakékoli rozhovory na vážnější téma se svým otcem odmítala vést a úzkostlivě udržovala jejich vztah v neutrální rovině.
Pak zde byl matčin obdivovatel a mecenáš monsieur Vernier, jehož zakázky je v současné době v převážné míře živily. Také tu občas obcházel uhlazený a nemálo namyšlený herec Alain Fouquet, s nímž matka čas od času vyrazila do společnosti, ale očividně si ho odmítala pouštět víc k tělu.
A zatím posledním přírůstkem do její sbírky se nedávno stal jakýsi anglický kouzelník jménem Terence Higgs, který se u nich doma objevil nedlouho poté, co britský tisk zveřejnil článek o Nathalii Belartové coby autorce Brumbálova a nyní nově i Snapeova portrétu. Severin odhadoval, že je o dost mladší než ona, ale zjevně mu na ní hodně záleželo, neboť ji několik dní vytrvale navštěvoval. Jednoho dne potkal na schodech Severina, vytřeštěně si ho prohlížel a pak vedl s matkou dlouhý rozhovor. Severin nevěděl, o čem si povídali, ale jedním z důsledků toho rozhovoru bylo dětské koště, kterým se při příští návštěvě Terence pokoušel získat Severinovu přízeň. Jenže Severina létání na koštěti nezajímalo. Zajímal ho muž na obraze v matčině ateliéru.
Žádné komentáře:
Okomentovat