U poslední vložené části překladu jsem se již zmínila o důvodu, proč tady další části Odmítnutí přibývají a nejspíš ještě nějakou dobu budou přibývat tak pomalu, pokusím se tady nicméně alespoň popsat, co jsem v oněch uplynulých sedmi týdnech dělala.
Po dopřeložení předposlední části devatenácté kapitoly Odmítnutí jsem se nic zlého netušíc odebrala do sprchy a následně do lože. Dítku však již onoho brzkého rána došla trpělivost s nedostatkem místa v břiše matky, trochu rázněji koplo a moje útulná postel se rázem změnila v postel vodní. Čerstvě a snad poprvé tohoto roku zasněženou a potemnělou metropolí jsme vyrazili do porodnice. Těsně po mně tam dorazily další tři budoucí matky a porodní asistentka na příjmu cosi nenávistně hudrala u úplňku. V dobrém rozmaru jsem se jí otázala, zda je tedy pravda, že je při úplňku víc porodů - zatvářila se, že kdyby mohla, okamžitě by ten zatracenej Měsíc sestřelila z oblohy, což mi bylo dostatečnou odpovědí.
Jelikož nikde nebylo volno, umístili mě na porodní sál a začalo čekání, zda započne porod. Moje první noc beze spánku. A následně i další, protože kontrakce stále nepřicházely, zato přicházely pořád nějaké sestry a něco se mnou prováděly, o povinném budíčku v šest ráno ani nemluvě. Pořád se nic nedělo, a tak bylo radou starších rozhodnuto porod vyvolat. Pak se toho naopak začalo dít tolik, že budoucí tatínek sotva k porodu dorazil, a to současně se suitou asi šesti lidí a hromady přístrojů, neb všechno prý probíhalo příliš rychle a dítko nestihlo k východu z matinky správně dorotovat, mělo omotanou pupečníkovou šňůru kolem krku a začínal mu chybět vzduch.
Vedoucí doktor mi výhrůžně zamával před očima porodnickými kleštěmi - nutno říct, že na napůl v deliriu hysterčící lemru, kterou jsem v té chvíli byla, to mělo vcelku mohutný účinek - jak se říká, když si člověk myslí, že už nemůže, má ještě podivuhodně nečekaných sil, které v sobě nalezne až v hodině nejtemnější - jinými slovy, tlačila jsem jako o život, jen aby ten nástroj odložil.
Dodatečně jsme ale s drahou polovičkou ocenili přítomnost všech těch personálem dovezených přístrojů - situace na sále totiž skutečně v jednu chvíli připomínala onu pamětihodnou scénu z Monty Pythonova Smyslu života, kde nejdůležitějším faktorem při porodu se stává přístroj, "který dělá píp". Jeden takový tam totiž byl, ale slovy onoho doktora: "Tohle má ale svítit, ne? Nejenom blikat. No, to tedy nevím, jestli nám to bude něco ukazovat." Načež si se zkušeným přehledem vyhrnul rukávy, nechal přístroj přístrojem a pustil se do toho holýma rukama:-). A tak jsem párkrát zaskuhrala, nastávající tatínek zaslzel a Adámek byl se vší parádou na světě.
Spoiler, který by asi neměl číst nikdo, kdo dosud nerodil: nevím, proč nám na předporodních kurzech tvrdili, že žena po porodu zcela zapomene, jak přesně jsou cítit porodní bolesti. Na pocit, že člověku někdo do nervů v podbřišku natažených jako na skřipci pouští elektrický proud, se dá zapomenout jen stěží. Ale faktem je, že tělo se zotaví neskutečně rychle - nastalý tatínek docela zíral, když jsem se po povinných dvou hodinách strávených na sále zdvihla, došla se osprchovat, hodila si batoh na záda a volným krokem se vydala na oddělení šestinedělí. Možná jsem se měla tvářit trochu víc zmoženě - jakože aby si vážil toho, co jsem pro zplození našeho potomka musela podstoupit:-) Konec spoileru.
Sice jsem tak nějak očekávala, že porod na tom všem nakonec bude to nejjednodušší, ale představit jsem si to stejně neuměla. Až následující probdělé dny a noci s neutišitelným dítětem v náručí mě přesvědčily, že ta pravá legrace mi teprve začíná. Celkem jsem v porodnici za těch šest dnů naspala asi šest hodin, a to do toho počítám i tu sérii mikrospánků, které jsem pravidelně zažívala při kojení, a také tu čtvrthodinu, kdy jsem během návštěv usnula v pokoji třikrát tři metry plném Hujerů, co přišli za mojí spolubydlící.
S kojením byl zpočátku dost problém, takže Adámek kvílel hlady, no a pak ho zase z mléka začalo bolet bříško, tudíž plakal průběžně skoro pořád. Během jediného dne jsem nabyla nezlomného přesvědčení, že jsem zcela nemožnou matkou vůbec nejhlasitějšího dítěte na celém oddělení, ne-li v celé porodnici, po nocích jsem se ploužila chodbami s Adámkem v náručí, aby měla spolubydlící (matka samozřejmě té nejhodnější holčičky) alespoň šanci se chvíli vyspat, navíc synka ta chůze docela uklidňovala, a tak jsem zdařile podřimovala za pochodu a nedůvěřivě naslouchala názorům sester, že takhle ho jenom rozmazlím a bude to nošení pak vyžadovat pořád (co jsem s ním jako měla dělat, že jo. Ale no dobře, měly pravdu, zvykl si na tu náruč vážně až příliš rychle:-)).
Nemusím dodávat, že v podobném duchu jsme pak pokračovali i po příjezdu z porodnice domů a pokračujeme tak víceméně dodnes. S tím rozdílem, že dnes už vím, že 98% jeho pláče se dá zarazit dostatečným přísunem jídla (zbylá 2% pak ukolébáním k spánku), což je docela úleva, třebaže tím pádem musím kojením trávit každý den hodiny a hodiny. A dítko také zdařile přibírá - z porodní váhy 3,28 kg se při kontrole v šesti týdnech dostal na 5,12 kg, což by prý spíš odpovídalo tříměsíčnímu dítěti. No, asi chce, chudák, dohnat to, že jeho máti v těhotenství kvůli značnému nechutenství naopak ještě zhubla.
Další potíž je, že on kolem sebe potřebuje neustále někoho mít, a to i ve spánku. Jak poblíž v noci není někdo, kdo by ho pohoupal, pochoval nebo alespoň dělal "ššš", tak je schopen se při každém zavrtění probudit. Tudíž ačkoli se snažím spát pokaždé, když usne on, tak se mi to daří jenom v případě, že mu tuto spánkovou asistenci poskytuje někdo jiný. Ještěže mám kolem sebe lidi ochotné to dělat. A ve dne je to pak na střídačku kojení a snaha ho přesvědčit, že poté, co zrovna dopil, opravdu nemá hlad, a že ho ještě nemůže dostat další alespoň hodinu. Naštěstí se to však den ode dne viditelně zlepšuje s tím, jak začíná být vnímavější a dá se zabavit říkankami, hračkami, koupáním a podobnými kratochvílemi.
Pravda je, že jeho narození v mém životě znamenalo tu největší změnu od narození mého vlastního. Všechno, co jsem předtím považovala za důležité, mi najednou připadá podružné (je mi například naprosto jedno, co se děje v práci, byť předtím jsem to docela prožívala) a - třebaže to teď bude znít hodně melodramaticky - nemine den, abych na něj nezírala v naprostém úžasu - vždyť ještě nedávno tu nebyl a najednou tu je. Zničehožnic. Tak nějak pořád nemůžu uvěřit tomu, že jsem ho odnosila, porodila a teď je tady se mnou. Moje dítě. Neskutečné. Smysl života a vůbec.
Ne, nebojte, největší hormonální výkyvy už odezněly a to Odmítnutí fakt dopřekládám. Postupně. (I když tedy - co se hormonálních výkyvů týče, nezapomenu, jak jsem týden před porodem byla v kině na filmu Jeden musí z kola ven - Gary Oldman, Colin Firth, možná jste to viděli a možná si vybavíte scénu ze začátku, kdy je při pokusu zastřelit jednoho agenta omylem zabita matka kojící dítě, které se v následujícím detailním záběru stále pokouší sát mléko, i když ona už je mrtvá - jo tak po téhle scéně pro mě ten film ztratil smysl, protože jsem v tom kině následující hodinu neovladatelně proslzela). Už dokonce ani dojatě nebrečím při záběrech na mimina v reklamách na dětské kapky proti nadýmání (to ale bude nejspíš tím, že se s televizí skoro nepotkávám, zato s těmi kapkami až příliš často:-)). Velmi pomalu a opatrně začínám věřit, že bude lépe. Zvlášť ve chvílích, kdy mě synáček chytne za prst a zářivě se na mě usměje.
Kuk! Nemám od dítka svolení ke zveřejnění jeho podobenky, tak zachovám jeho anonymitu alespoň částečně;-) Fotka byla pořízena v den návratu z porodnice - teď už zavinovačku odmítá. A vlastně by se do ní už ani nevešel...
Žádné komentáře:
Okomentovat