19 července, 2012

Pět měsíců matkou a pět skutečností, které mě nepřestávají fascinovat

V uplynulých měsících projevilo pár z vás zájem o novinky z života mého a mého synka. Tenhle článek jsem měla rozepsaný několik týdnů a psal se mi střídavě s lehkostí a obtížemi - snad proto, že nejsem klasická štěstím zářící matka, nýbrž ve mně momentálně vítězí nezlomný dojem, že už navždycky budu žít s pocitem fyzického i psychického vyčerpání. Nelituji, to v žádném případě, jsem naopak vděčná za to, jak úžasné dítě mám. Ale je to náročné v jistých ohledech víc, než jsem si kdy dokázala představit...


První: ...a v noci spí a roste a vůbec ho to nebolí - i když co my víme...

Vskutku - to, jak mi Adámek roste doslova před očima, je první ze skutečností, které mě nepřestávají fascinovat. Oblečení, v němž jsem si ho před pěti měsíci vezla z porodnice a on se v něm beznadějně ztrácel, mu nyní dosahuje s bídou ke kolenům a loktům, pokud už bych tedy měla tu trpělivost a pokusila se ho do něj přes jeho hlasité protesty spojené s každým oblékáním navléct. V mojí náruči ho nebylo vidět a nyní mu všude kolem visí ruce a nohy. Loni touto dobou byl velký sotva jako jahoda a teď si při jeho nošení připadám strhanější než Baby, když v Hříšném tanci přinesla tančící partičce meloun.
Vaničku už jsme definitivně přeřadili k využití coby koše na prádlo a dítko se šťastně cáká v dospělácké vaně. Po večerech vedu hluboké úvahy o tom, co budeme dělat, jestli nám z autosedačky pro nesedící děti vyroste dřív, než začne sedět, a totéž by se dalo říct i o inspirativním zamyšlení nad kočárem. S rezignovaným pohledem upřeným na zahálející logaritmické pravítko v duchu počítám, kolik plenek menší velikosti ještě můžeme nakoupit, aby je stačil spotřebovat dřív, než přeřadí na velikost o číslo větší. A to ještě neřeším velikost bot a sezónního oblečení. V čekárnách u doktorů nezřízeně slintám nad malými miminky a podivuji se, kam se podělo to moje. Nějak jsem si ho ani nestačila užít.
Na druhou stranu ale nutno říct, že má také z čeho růst - je totiž nepochybné, že máme doma savce. Saje svědomitě a saje rád, až mě někdy dojímá, jak nadšeně se mu rozšiřují oči, když před ním odhaluji zdroj potravy, jak je pak blaženě přivírá, když se hladově krmí, a jak nakonec spokojeně nafoukne tvářičky a pevně sevře rty, aby mu z vypitého mléka neutekla ani kapka. A zcela melodramaticky dodám, ano, dodnes mě plní úžasem pomyšlení, že to ve mně se zrodil a ve mně a ze mně dorostl v to životem kypící dítě, kterého mám plnou náruč. Připadám si jako umělec, jako tvůrce hrdý na svoje dílo, tedy, díky patří samozřejmě hlavně přírodě, vesmíru a tak vůbec a rovněž mužské polovičce rodičovstva, ale vzato čistě materiálně má Adámek všechna ta svoje kila z mého těla. Což mě někdy až překvapuje, ono to mléko zas chuťově žádná sláva není, ale kupodivu je to to jediné, co ho dodnes dokáže za všech okolností spolehlivě utišit a v lepším případě dokonce i uspat. Čímž se dodatečně omlouvám všem matkám, jejichž boj za svobodu kojení na veřejnosti jsem vždy považovala spíš za úsměvný. Ono to dítě totiž ve většině případů skutečně jinak uklidnit nejde.

Druhá: Od pokroku ku pokroku klučík kouli koulí

Čas od času si říkám, kde by člověk byl v padesáti letech, kdyby celou tu dobu dělal stejné pokroky jako v měsících následujících po svém narození. U Adámka je vidím každý den. Zpočátku postupné zvykání na nový svět kolem sebe a odbourávání obav ze všeho, co pro něj do té doby bylo neznámé, od nutnosti dýchat, sát mléko a vyměšovat až po koupání a oblékání. Hlavička, která se přestává nezvladatelně kývat ze strany na stranu a zvědavě se rozhlíží kolem sebe, první úsměv, zachechtání se nahlas a další zvuky od broukání po hlasitý výskot, sevření hračky v ruce a její přemístění do druhé ruky, radost z rámusu vydávaného chrastítkem, přetočení na bříško a zpět, první pokusy přitáhnout se do sedu a plazit se po břiše za zdánlivě nedosažitelnou hračkou...
Někdy jako kdyby nám ty pokroky servíroval za odměnu. Po dni poznamenaném několika u něj vcelku běžnými hysterickými záchvaty, při nichž se vyklánějí z oken lidé z domů přes ulici, kolemjdoucí zakrývají uši svým psům a cyklisté úlekem padají z kol, se dítko zničehožnic lišácky usměje, máchne nožkou a přetočí se na bříško, načež zničení rodiče okamžitě ožívají a opět nepokrytě plesají nad nespornou genialitou svého potomka. Pak jsou i dny, kdy jsem ochotná považovat za pokrok každou půlhodinu navíc, kterou v noci prospí, každou další minutu, kterou je trpělivě ochoten věnovat mi na to, abych ho po probuzení začala krmit dřív, než si začne nevybíravým způsobem stěžovat, stejně jako každý metr navíc, který je ochoten ujet v kočáru, a každý další kilometr v autosedačce dřív, než začne bez zábran křičet jako na lesy.
Pokroky totiž mají i své stinné stránky - v Adámkově případě to je především neustále se zvyšující počet decibelů, které je schopen vypustit ze svého nevinně vyhlížejícího hrdla. "Neděste se, až budete mít po prořvaném dni pocit, že by bylo nejlepší dát dítěti přes obličej polštář. To neznamená, že jste špatná matka, jenom unavená," říkali nám v předporodním kurzu a já s lehkou nevírou třeštila oči. Nyní jsem ráda, že mi někdo něco takového, byť hrůzostrašně znějícího, na rovinu řekl. Totiž, že nejsem zrůda, když občas toho malého vzteklouna nechávám trochu vyřvat s vtíravou myšlenkou, že když ochraptí, bude na chvíli klid. Asi nemusím dodávat, že doufám zcela marně: jednou jsem se neudržela a snažila se ho překřičet s názorem na důležitost rovněž mojí - a nikoli jen jeho - potřeby jídla a spánku. Moje hlasivky selhaly na celé čáře.

Třetí: Chybami se člověk učí aneb požehnání i prokletí Internetu

Ze svých nejbližších kamarádek mám dítě jako první, ani v příbuzenstvu nemáme rodiče s podobně starým dítětem a nejsem ten typ, co se druží s matkami na pískovišti. Není tedy divu, že Adámek byl bezmála prvním kojencem, kterého jsem kdy držela v náručí, a je tudíž naopak s podivem, že tu ještě pořád je a má se čile k světu. Často propadám dojmu, že mi to jako matce s ohledem na výše zmíněné okolnosti vlastně jde docela dobře. Tento pocit však v pravidelných intervalech střídají záchvaty obav a sebeobviňování, že to nezvládám, neumím a dozajista něco podstatného nevím či zanedbávám.
Většinou si dokážu vystačit s informacemi z Velké knihy o matce a dítěti, předporodního minikurzu, rychloškolení v porodnici a příležitostných rad a zkušeností od mojí máti a dětných kolegyň z práce. Občas si ale s něčím rady nevím a pak mě to nutkavě táhne k Internetu, i když je mi předem jasné, jak dvojsečný je to nástroj. Není totiž nad to zadat do vyhledávače "uspávání kojence" a o dvacet minut později bez dechu sedět nad potomkem a paranoidně sledovat, zda nejeví známky syndromu třeseného dítěte, protože co když jsem ho onehdy v té náruči houpala příliš silně, nemluvě o tom drncání v kočáru po rozbité dlažbě, při kterém tehdy tak pěkně usnul?
Na jedné straně mě fascinuje, že kdykoli s očima navrch hlavy hledám na Internetu řešení nějakého problému, s úlevou zjišťuji, že (kupodivu) zdaleka nejsme první, kdo příslušnou potíž má. Na druhé straně mě trochu děsí ty zástupy virtuálních matek, od kterých se beze vší pochybnosti dozvídám, že když často nosím syna ve vertikální poloze, v níž je jednoznačně klidnější, protože se může rozhlížet kolem sebe, tak jsem mu už stačila zničit záda. A to už vůbec nemluvím o očkování, o němž se vedou debaty tak ohnivé, že po jejich pročtení několik nocí nespím a před očima si přehrávám variantu dítěte neočkovaného a stiženého strašlivou smrtelnou nemocí či naopak očkovaného, avšak postiženého děsivou alergií, ne-li rovnou duševní chorobou způsobenou beze vší pochyb právě oním vpichem očkovací látky. A tak mě každý vstup do této novodobé sítě informací zanechává možná o trochu moudřejší, ale zároveň i o něco vyděšenější, a to jsem pak ráda za každou poznámku svých bližních, že bych se měla řídit především svým vlastním citem a tolik to neřešit. Což svědomitě plním, dokud se nevyskytne další problém; já si přečtu další nosnou internetovou diskuzi a pak si opět začnu říkat, že by v mém případě snad měli na děti zavést něco jako řidičský průkaz.

Čtvrtá: Člověk míní, život mění aneb čas na sebereflexi

Založením jsem člověk spíše samotářský a plachý, moc toho nenamluvím, mám ráda svůj klid a pohodu, ba co víc, jsem ten typ, co přemýšlí, kdy pustit pračku, aby nerušil sousedy. I má drahá polovička je člověk spíše mlčenlivý, který se vyjadřuje jen v případě, že má co říct. Nečekali bychom proto, jak akční, hlasité a společenské dítě se nám dvěma může narodit. Člověk předpokládá, že jeho ratolest bude jakousi zmenšenou kopií jeho samého, jejímž motivům bude tudíž snadno rozumět, a je - alespoň pro mě - překvapivě nelehké přijmout fakt, že se tu na mě směje potomek, nad nímž většinu času jen nevěřícně vrtím hlavou. Je to ve všech ohledech úplně nový člověk a mě by nikdy nenapadlo, že si budu na přítomnost vlastního dítěte muset zvykat stejně jako třeba na nového spolubydlícího, a to včetně příležitostných záchvatů klasické a nefalšované ponorkové nemoci.
Je totiž neskutečné, do jaké míry dokáže takové malé dítě otestovat naši trpělivost, zásady a výchovná předsevzetí a jaké třinácté komnaty v sobě člověk s podivem objeví, když se pár dní po sobě ocitne ve stresu z jeho neustálého a hlasitého dožadování se pozornosti. Předávkovaná hormony z kojení se v nepříjemných výkyvech nálad zmítám mezi šťastným a nekritickým zbožňováním a pečováním o to nejúžasnější miminko na světě a unaveným a otráveným nadáváním na toho malého zlostníka. Překopávám svoje hodnoty, dítě se zcela automaticky dostává do popředí všeho, co dělám a na čem mi záleží, avšak občas propadám depresi z toho, že se mi můj někdejší pohodlný život nikdy víc nevrátí. Vím, že to stojí za to, o tom jsem nezapochybovala ani na okamžik, ale tak nějak je těžké uvěřit tomu, že můj život neskončil, že se naopak něco nového a mnohem krásnějšího a uspokojivějšího začíná.
Narozením Adámka se přede mnou otevřel svět, o němž jsem ještě před rokem neměla ani tušení. Když mi kdosi řekl, že existuje věc, která se připojí na vysavač a odsává se tím dítěti nos, byla jsem přesvědčená, že si ze mě dotyčná osoba regulérně utahuje. Dnes si tuhle vychytávku, která umožňuje, aby se klidně vyspal Adámek a tím pádem i já, nemohu vynachválit. Příklad hodný pobavení, ale skvěle dokládá, jak se bezstarostný život svobodného člověka liší od starostí matky malého dítěte. Ne, asi tomuto novému světu nikdy nepropadnu tak, abyste mě slyšeli zaníceně hovořit o svém "těhulkovství", "manžovi" nebo "mimískovi", ale ano, beze studu přiznávám, že když si moje dítko odříhne nebo upustí větry, mám z toho stejnou radost jako každá jiná matka. Protože se tím právě ulevilo nám oběma.

Pátá: Rodičem se člověk nerodí, ale stává. Nebo snad ne?

Mít dítě jsem se rozhodla až v relativně pozdním věku. Mohla bych tu obehrát dobře známá klišé o tom, jak jsem dlouho hledala toho pravého a pak se s ním chtěla poznat a také něco málo zažít, nebo o tom, jak jsem nejdřív chtěla udělat kariéru a získat dostatek finančních prostředků na to, abych dítěti poskytla odpovídající ekonomické zázemí stavebním spořením počínaje a střechou nad hlavou konče. Pravdou ale je, že jsem se na dítě dlouho necítila být připravená. Tak dlouho, až jsem si jednoho dne řekla, že pokud budu stále jen čekat, jestli se u mě někdy projeví mateřské pudy, tak bych se taky nemusela dočkat. A tak jsem do toho prostě skočila po hlavě a doufala, že to nějak dopadne.
Výsledek? Mám pět měsíců staré dítě a přitom se stále cítím být spíš dcerou svých rodičů než jeho matkou. U doktorů obhlížím ostatní matky a připadá mi, jako by většina z nich byla pro to poslání stvořena. Jako by se narozením dítěte zcela jednoduše a přirozeně vpravily do svojí nové role trpělivé, obětavé a milující pečovatelky, v níž vypadají tak... opravdově. Já se oproti tomu pořád cítím, jako kdyby mi Adámka omylem někdo svěřil s nepochopitelným přesvědčením, že se o něj dokážu postarat bez toho, abych mu způsobila újmu na životě či zdraví, a on tu moji péči až do dnešního dne nějakou podivnou a šťastnou shodou okolností přežil. Dodnes totiž nemohu zapomenout na ono pevné přesvědčení, s nímž jsem před pěti měsíci opouštěla porodnici, a sice že ještě téhož večera skončíme s dítkem na pohotovosti.
Moje vlastní máti je pro mě symbolem bezpečí, životní jistoty a opory, pochopení, starostlivosti a lásky bez výhrad a hranic. Dala mi život, vychovala mě a já se na ni vždycky mohla ve všem spolehnout. Připadá mi neuvěřitelné a občas až poněkud děsivé, že Adámek podle všeho totéž spatřuje v mojí osobě nebo to ode mě alespoň očekává. Ode mě? Od takové zmatené, postpubertální, lehce hysterické lemry, která fantazíruje za pochodu do té míry, že často ani nevnímá skutečnost kolem sebe? Chudák kluk! Inu, vybírat si nemůže. Může jen doufat, že se co možná nejvíc přiblížím ideálu matky, ať už si pod tím pojmem představuje cokoli. Koneckonců už teď má víc kosmetiky než já a při příležitostné návštěvě obchodu s oděvy neodcházím s novým kouskem šatstva pro sebe, nýbrž pro něho - což by mohl být takový pěkný drobný důkaz pomalého přechodu od sebestředného sobectví single woman k obětavému mateřství. Jinak totiž mohu jen doufat, že když už jsem se pro rodičovství zjevně nenarodila, tak se nakonec rodičem i sama ve svém vědomí a svědomí stanu.

Nakonec jsem se rozepsala víc, než jsem čekala, a tak závěrem přidávám alespoň jednu malou opět poněkud poloanonymní fotku;-)



Žádné komentáře:

Okomentovat