Nebyli jsme nějakou dobu doma, abych mohla překládat, takže to trvalo déle. Navíc úvahy na téma Severusova noční můra se opět trochu táhly, byť spíš při překládání - na čtení to zajímavé je - ostatně posuďte sami. Přeji fajn víkend!ssSss
S namáhavým lapáním po dechu se chytil za krk a zaplavila ho vlna úlevy, když zjistil, že jeho hrdlo nedrtí v zubech žádný obrovský had. Jeho panika polevila, nahmatal v temnotě svoji hůlku a s pocitem naprosté dezorientace shledal, že se koupe ve vlastním potu. Než však mohl v místnosti rozsvítit, uvědomil si, že kolem něj někdo ovinul paže a úzkostlivým hlasem volá jeho jméno.
"Severusi?" šeptala Hermiona naléhavě. "Jsi v pořádku?"
Zděsilo ho a zahanbilo, když mu došlo, že je v její ložnici a že zcela zjevně podlehl únavě. Hrubě od sebe odtrhl její ruce a vyskočil z postele.
"Měl jsi noční můru," řekla mu viditelně otřesená. "Křičel jsi ze spaní!"
Rozsvítil špičku hůlky a nahmatal kalhoty, které ležely zmuchlané na hromadě na podlaze. Natáhl si je a vědomě se v tom studeném namodralém světle vyhýbal očima jejímu ustaranému pohledu. Našel košili, oblékl si ji přes ramena a mávnutím hůlky zapnul naráz všechny knoflíky.
"Kam jdeš?" zašeptala, klekla si na posteli a k obnažené hrudi si přitiskla přikrývku.
"Neměl jsem tu zůstávat," zavrčel, přivolal si napříč pokojem boty a posadil se na okraj postele, aby si je nazul.
Natáhla se k němu a položila mu dlaň na záda.
"Řekni mi, co se děje?" prosila ho vyděšeně.
"Ne!" odsekl a odtáhl se od ní. Zdvihl z koberce plášť a vstal z postele.
"Severusi!" vyhrkla, popadla hůlku a přivolala si župan. "Mluv se mnou."
Vyrazil ke dveřím.
"Dobrý bože, holka! Už jsem ti přece říkal, že nejsi můj psychoterapeut!"
Hermiona si utáhla pásek od županu a zapálila v pokoji svíčky.
"Aha, takže jsem dobrá akorát tak na to si rychle zapíchat, ale aby ses uráčil říct mi, co se děje, to ne?"
"To říkáš ty, ne já," zavrčel a otevřel dveře ložnice.
Zdvihla se z postele viditelně rozčilená.
"Počkej!"
"Ne," odvětil a máchl hůlkou jejím směrem. "Nestojím o tvou lítost."
Hermiona cítila, jak to s ní mrštilo o postel, a Severus jí přitom zmizel z dohledu a práskl za sebou dveřmi. Posadila se na posteli dotčená tím, že se opovážil poslat na ni kletbu. Setřela si z tváře slzu z leknutí, a když ho uslyšela, jak za sebou prudce zabouchnul vchodové dveře, zhluboka se nadechla, aby se uklidnila. Ať se propadne, jestli ho nechá takhle snadno utéct. Jestli si myslí, že ji může využívat, jak se mu zlíbí, a zároveň jí nedovolí, aby pronikla jeho citovými zábranami, tak ještě něco uvidí. Došla ke skříni a sundala z ramínka džínsy a blůzu.
ssSss
Severus stál na schodech před Hermioniným domem a hrudník mu namáhavě stoupal a klesal v důsledku dosud přetrvávající hrůzy pramenící z jeho noční můry znásobené skutečností, že se mu něco takového stalo v přítomnosti jiné osoby. Pohlédl vzhůru na tmavou noční oblohu a pokusil se zklidnit svůj dech. Lilo jako z konve a on byl už teď promočený. Uvažoval, že by se přemístil rovnou na schody před svým vlastním domem, ale teplý srpnový déšť mu připadal uklidňující, a tak se rozhodl vydat se přes Kensingtonské náměstí pěšky.
ssSss
O několik minut později stála na tom samém místě Hermiona, rychlým pohledem kolem sebe se přesvědčila, že ji nikdo nesleduje, zatočila se na místě a přemístila se k Severusovým vchodovým dveřím. Dotkla se špičkou hůlky zámku, vstoupila dovnitř, zavřela za sebou co možná nejtišeji dveře a dávala pozor, jestli neuslyší nějaký zvuk, který by jí napověděl, kde se Severus nachází. Nebylo pravděpodobné, že by se v tomto nevlídném počasí vydal do střešní zahrady, a tak zamířila do jeho pracovny, přede dveřmi se na chvíli zarazila a zhluboka se nadechla. Otevřela dveře a spatřila, že zapálil oheň v krbu a sedí v koženém křesle s velkou sklenicí Ohnivé whisky v pravé ruce. Zíral upřeně do plamenů a ona si skutečnost, že na ni okamžitě nevyletěl, vyložila jako dobré znamení. Mlčky přešla místnost, klekla si vedle něj a čekala, až se otočí a podívá se na ni. Když to udělal, planuly jeho oči zuřivostí. Sebrala odvahu a zůstala na místě.
Severus se k ní obracel s úmyslem jí říct, ať ho nechá na pokoji, vrátí se k sobě domů a víckrát se o tom nezmiňuje, jakmile však pohlédl do jejích hřejivých hnědých očí, ucítil, jak se jeho zlost rozplývá. Nedívala se na něj s lítostivým výrazem, který očekával, ale se stejným soucitným porozuměním, jaké viděl v jejích rysech, když mu vyprávěla o potížích Nevilla Longbottoma.
Dlouze hleděli jeden na druhého a ani jeden z nich nepromluvil, dokud Severus nakonec sám nepřerušil ticho.
"Pojď ke mně," zamumlal, poklepal si na stehno a odložil Ohnivou whisky na stolek vedle křesla.
Potichu vstala z místa vedle něj a s předsevzetím držet jazyk za zuby se mu posadila na klín a opřela si hlavu o jeho hruď. Už nějaký čas ho podezřívala, že moc dobře nespí, a nyní věděla proč. Neměla v úmyslu ho nutit, aby jí vykládal o svých nočních můrách, a tak jenom dál ležela na jeho hrudi, propletla si prsty s jeho a skrz látku košile naslouchala pomalému pravidelnému tlukotu jeho srdce.
"Od té doby, co jsem u svatého Munga znovu nabyl vědomí, mě pronásleduje stále tatáž noční můra," pravil šeptem.
"Lektvar na bezesný spánek nepomáhá?" zeptala se.
"Ano, jenže má i vedlejší účinky a já se nechci stát závislý na něčem takovém. Brával jsem si ho příležitostně, když jsem to považoval za nezbytné. Měl jsem si ho vzít i dnes v noci." Začal ji volnou rukou hladit po vlasech.
Zoufale chtěla vědět, o čem se mu zdálo, ale byla dál zticha a čekala, až bude sám pokračovat.
"Vypadá to, že Albus Brumbál cítí potřebu navštěvovat mě v mých snech," zabručel a byl viditelně nesvůj z toho, že přiznává něco takového. "A naše konverzace se pokaždé točí kolem toho samého - mojí duše."
"Tvojí duše?" zeptala se překvapeně a posadila se tak, aby na něj viděla.
Přikývl.
"V tu noc, kdy mě požádal, abych ho připravil o život," začal a znechuceně se uchechtl, "jsem se ho zeptal, proč prostě nenechá Draca udělat to, co mu Temný pán nařídil. Odpověděl, že nechce, aby se duše toho chlapce poškodila, a když jsem mu řekl, že moje duše pro něj tedy zřejmě nic neznamená, zareagoval v tom smyslu, že jenom já vím, jestli mojí duší uškodí, když pomůžu starci vyhnout se bolesti a ponížení."
"Jako eutanázie," napadlo ji.
"Možná," pokrčil Severus rameny. "V mých nočních můrách se mi ovšem vysmívá: tvrdí, že jsem při jeho zabití cítil potěšení, a já v tom snu cítím, jak se moje duše trhá na kusy." Zavřel oči a promnul si obočí.
Hermiona ho několik vteřin pozorovala skrz řasy a byla si vědoma toho, že nyní bude muset volit slova s mimořádnou opatrností.
"Myslím, že je na místě připomenout, že Brumbál hrál nezodpovědnou hru s životy mnohých lidí, Severusi. Vím, že měl v kouzelnickém slova smyslu dobré srdce, ale to mu nedávalo právo vědomě vystavit tebe a vlastně i Harryho tak neskutečnému nebezpečí. Chtít po tobě něco takového, to bylo... nespravedlivé. Mohlo to tvoji duši zmrzačit napořád."
"A jak víš, že se tak nestalo?" vrhl na ni rychlý pohled.
Zadívala se do jeho černých očí, v jejichž hlubinách se odrážely plameny z krbu.
"Já to nevím. To můžeš vědět jenom ty."
Odvrátil od ní pohled a zahleděl se do ohně.
"Dobře víš, tím jsem si jistý, že k úspěšnému vyslání neprominutelné kletby ji musíš myslet vážně."
"Myslet něco vážně a mít z toho potěšení jsou ale určitě dvě rozdílné věci, ne?"
"Měl jsem s Albusem Brumbálem poměrně složitý vztah," povzdychl si zhluboka. "Stoprocentně mi důvěřoval; respektoval moje schopnosti. Ale nemyslím si, že mě měl nějak zvlášť v oblibě. Mě je těžké mít v oblibě: dozajista nejsem jeden z těch stále dobře naladěných, přísných ale spravedlivých, mládež zbožňujících jedinců, které obvykle přijímal do svého učitelského sboru. Měl mě ale dost rád na to, aby mi odkázal teléniový kotlík Nicolase Flamela."
Hermiona se na něj pousmála.
"A ty jsi ho měl rád?"
"Nijak zvlášť," potřásl hlavou. "Jasně jsem viděl, jak nadaný manipulátor to je, a skutečnost, že jeho manipulace zahrnuje i mě, mi šla hrozně na nervy. V každém případě jsem však respektoval jeho schopnosti: on byl dozajista nejmocnějším kouzelníkem, jakého jsem kdy potkal, a myslím, že jsem byl svým způsobem pohnutý tím, jakou důvěru ve mě vkládá. Často se mě ptal na názor v případě záležitostí nejvyšší důležitosti; to mi lichotilo.
Bylo pravděpodobné, to jsem tušil, že budu nucen ukončit jeho život, což mělo za následek, že jsem už řadu měsíců před onou nocí neustále přemýšlel o tom, jak přesvědčivě vyslat kletbu Avada Kedavra. V tom roce jsem na něj měl hroznou zlost a navíc mi nedlouho předtím prozradil, že Potter musí zemřít. Úplně mě rozzuřil. Bylo to snadnější, než jsem si představoval, mnohem snadnější, vyslat tu kletbu. Vložil jsem do ní všechen svůj vztek: vztek na Albuse, vztek na Temného pána, vztek na sebe samotného. Cítil jsem se jako zvíře v pasti. Byl jsem v pasti. Kdybych místo Draca nedokončil jeho úkol, zemřel bych a já měl ještě další úkoly, které jsem měl splnit." Znovu se odmlčel, jako by se myšlenkami ztratil v tančících plamenech.
"A jak ses cítil, když jsi to nakonec udělal?" otázala se ho šeptem.
"Jako bídák," odvětil automaticky. "Naštvaný, zahořklý, zahanbený, rozlícený. Jakmile jsem předal Draca jeho matce a přestál nezbytnou audienci u Temného pána, přemístil jsem se do Tkalcovské ulice a strávil zbytek noci s hlavou v záchodové míse. Byl jsem rád, že je ten závazek konečně splněný, ale v dalších letech jsem pak zkoumal svoji duši a nenašel jsem ani náznak radosti, která by z toho činu mohla pocházet."
"Takže je tvoje duše nepoškozená?"
"Tak daleko bych zase nezacházel, říct, že je nepoškozená," zasmál se Severus ironicky. "Moje duše je určitě poskvrněná mnohými věcmi, jež jsem učinil, a některými, které jsem udělat nezvládl. Vykonal jsem některé činy, za něž mě svědomí nehryže, takže jsem si poměrně jistý, že tam následkem toho nějaké poškození bude, ale pokud mohu říct, nebyla moje duše roztržená."
Lehce ho políbila na tvář a znovu se opřela o jeho hrudník.
"Tvoje duše je stále vcelku, Severusi, vím to."
Neodpověděl, ale přitiskl rty na temeno její hlavy a oba tak mlčky setrvali několik minut.
"Nejzvláštnější na tom je," zamumlal nakonec, "že ty noční můry vždy začínají a končí stejně. Někdy se nepatrně liší v jednotlivých detailech a scénách, ale vždycky začínají a končí stejným způsobem: nejdřív se mě Albus vyptává na moji duši, ale jak pak sen pokračuje, ocitnu se pokaždé na podlaze v Chroptící chýši a přede mnou je jeho mrtvé tělo zabalené do tlustého pláště."
Rychle polkl a ona poznala, že teď jde o další část noční můry, která způsobuje, že Severus křičí ze spaní hrůzou.
"Když zdvihnu ten plášť z jeho obličeje, už to není Albus: je tam ten zatracený had. Vrhne se mi na krk a já se budím tak, jak jsi to před chvílí sama viděla."
Netušila, co na to má říct, a tak mu jen stiskla ruku.
"Nečekám, že mě vzpomínka na toho prokletého hada někdy přestane pronásledovat," zavrčel. "Všichni jsme byli ve válce zranění tím nebo oním způsobem a některé psychické jizvy v nás už možná nikdy nadobro nezmizí. Jen bych si přál vědět, proč se z něj vždycky stane ten had."
Hermiona se zamyslela nad tím, co jí řekl, a náhle se posadila zpříma.
"Stane se z něj had, protože Nagini není jediný, kdo tě zranil. Ublížili ti oba dva, Severusi."
Věnoval jí hluboce pátravý pohled.
"Snad." A vzal její tvář do dlaní a políbil ji.
Když se od ní odtáhl, opřela se znovu o jeho hrudník a rozrušeně dumala nad tím vším, co právě vyslechla. Vzpomněla si na jeho chování, když se probudil z noční můry, a přemýšlela, jestli si v tom šoku vůbec pamatuje na to, že na ni poslal kletbu. Neboť to nevypadalo, že by se jí chystal omluvit. Uplynulo několik minut a on pohlédl na hodinky.
"Už jsou čtyři ráno," zašeptal jí do ucha.
Pochopila to jako narážku, že má odejít, a neochotně vstala z jeho klína.
"Měla bych jít."
Vzhlédl k ní s nečitelným výrazem v obličeji.
"Dobrou noc, Severusi," pravila s pocitem nevysvětlitelného rozrušení. Odvrátila se směrem ke dveřím, avšak on se rychle postavil, natáhl se a chytil ji za ruku.
"Zůstaň," řekl stejně jako ona o něco dříve toho večera.
Překvapeně mu pohlédla do očí a v tu chvíli jí došlo, že tohle je jeho omluva. Usmála se, když si ji přitahoval do náruče.
"S radostí," odpověděla.
ssSss
Když se Hermiona následujícího rána probudila, Severus ještě spal. Zdvihla se na lokti a zadívala se na něj. Ležel na zádech, hlavu měl odvrácenou od ní směrem k oknu a pokrývku staženou k pasu. Přejela očima po jeho těle - po pár chloupcích na jeho hrudi, po šlachovitých svalech na jeho pažích a žilkách na jeho rukách. Hleděla na jeho dlouhé štíhlé prsty s upravenými nehty, a když zdvihla zrak k jeho dosud dřímajícímu obličeji zbavenému obvyklého úšklebku, kdesi vzadu v její mysli jí tichý hlásek zašeptal "miluji ho."
Přitiskla si prsty na ústa, jako by jí to přiznání mohlo uniknout, pokud ho nezadrží, a cítila se zároveň radostně i nanejvýš smutně. Bylo to poprvé od začátku jejich milostného poměru, kdy beze vší pochybnosti věděla, že se do tohoto složitého, neústupného a občas i protivného muže zamilovala. To zjištění ji spíš zneklidnilo, než potěšilo, protože co mohlo vzejít ze vztahu založeného na citu, když byli oba v pasti Manželského zákona?
Zavrtěl se a otočil se k ní, oči stále zavřené, a ona si v duchu přísahala, že mu to neřekne. I přes jejich kamarádství v laboratoři, přes jejich vášnivý vztah a přes skutečnost, že před ní minulou noc obnažil svoji duši, neměla ani ponětí o tom, co k ní skutečně cítí. Věděla, že se mu její společnost v práci většinou zamlouvá, věděla, že po ní touží, ale jinak byla ztracená. Ne. Neřekne mu, že ho miluje. Pokud by před ním kdy něco takového přiznala, musí si být jistá, že jsou jejich pocity vzájemné, což si v současné době prostě nebyla.
Když však otevřel oči a pozdravil ji ospalým pousmáním, napadlo ji, že tu možná nějaká naděje přece jenom je. A když ji vzal za ruku a vedl ji do sprchy, nemohla si pomoci a musela připustit, že se možná v posledních dvaceti čtyřech hodinách dostali dál než za bůhví jak dlouho předtím. Ano, byli v pasti svých manželství, ale pořád tu byla naděje. Vždycky tu je naděje.
ssSss
Žádné komentáře:
Okomentovat