Vítejte do dvacáté páté kapitoly, s níž je tu i nová úvodní báseň A dream of Jealousy, kterou napsal roku 1975 irský básník, spisovatel a překladatel z polštiny Seamus Justin Heaney (1939-2013), nositel Nobelovy ceny za literaturu (1995). Báseň v angličtině i současné znění této kapitoly lze nalézt zde.25. Tvůj pohled zraněný
Kráčeli jsme ve třech s další ženou
lesním parkem, tam šeptavý trávy hlas
pročesával prsty napjaté naše ticho,
náhle se rozevřely stromy v stinnou
mýtinu, kde ustaly naše kroky.
Světla upřímnost snad polekala nás.
Řeč vedli jsme o žárlivosti, touze
a slova splývala jak prosté plavné roucho
či bělostný ubrus rozložený
jak v divoké zemi kniha mravouky.
"Ukaž," pravím družce naší, "po čem
tak dlouho dychtil jsem, tvá ňadra barvy sléze."
A ona kývla. Ach, tyto verše, lásko, ani
rozvaha má nezahojí tvůj pohled zraněný.
Seamus Heaney, Žárlivosti sen
ssSss
Nastal druhý zářijový týden a blednoucí londýnské nebe bylo předzvěstí blížící se zimy. Dlouhé letní večery zmizely v nenávratnu, a když Severus upíral zrak přes Kensingtonské náměstí, přemýšlel, co přinesou chladné zimní měsíce. Byl pondělní večer. Hermionu neviděl celý den, a jak tak hleděl směrem k jejímu domu skrz zlátnoucí listí stromů, představoval si, co asi dělá. Jako kdyby ji měl před očima, jak večeří v kuchyni sama nebo možná ve společnosti Lance a Moe. Nebo šla třeba navštívit přátele: Harryho a Ginny nebo snad Padmu a Deana. Ke svému nemalému překvapení jí všechny tyto hypotetické spolustolovníky záviděl.
Neměl sám ze sebe vůbec dobrý pocit. Kordélie odcestovala do Edinburghu už v pátek, a tak strávil s Hermionou dvě společné noci namísto jedné. Bylo přece naprosto směšné, že už teď mu ta holka chybí, když spolu byli celý víkend. Obě noci vedle ní i spal a jeho vracející se noční můra ho tentokrát ani jednou netrápila. Pro což měl dvě možná vysvětlení: buď už samotné vědomí, že je někdo vedle něj, bezděčně udrželo noční můru v patřičných mezích, nebo mu prostě s Hermioniným hřejivým nahým tělem přitisknutým k jeho bylo příjemně. Z nějakého důvodu mu to první vysvětlení připadalo mnohem přijatelnější.
Od začátku jejich milostného poměru uplynulo šest týdnů a jemu se s každým dalším dnem zdálo stále obtížnější udržet svůj pracovní a soukromý život oddělený. Stávalo se mu, když Hermiona ráno vešla do laboratoře s pohupujícím se culíkem na hlavě, že ho její mladistvá dokonalost takřka přemohla. Jak jen toužil po tom přejít místnost, vzít její zářící obličej do dlaní a líbat ji tak, až by oba závratí sotva popadali dech. Stále častěji ji pozoroval, jak pracuje u svého stolu, a vzpomínal na ráno, kdy se poprvé s tak zoufale naléhavou dychtivostí milovali na jeho žlutě potřísněném povrchu. Jak jen toužil vzít si ji na tom stole znovu, jenže se dohodli, že taková věc je nepřijatelná, a navíc tu byla spousta lektvarů, které bylo nutno připravit.
Naposledy pohlédl k místu, kde bydlela, odstoupil od okna pracovny a přešel místnost k mahagonovému baru, odkud vytáhl láhev brandy a sklenku. Když zdvihal křišťálovou karafu z police, přitáhla jeho pozornost drobná skleněná lahvička úplně vzadu ve skříňce. Odsunul brandy a sklenku na stranu, natáhl ruku do zadní části police a lahvičku odsud vylovil. Skoro zapomněl, že ji tady má: jednu dávku exostraséra. Jak se tak dotýkal prsty křehké ampulky, vybavila se mu Hermionina definice účinků tohoto lektvaru: "Zajišťuje projasnění myšlenek a porozumění vlastním nadějím a pocitům."
Události několika posledních týdnů ho mátly. Začal si s Hermionou vztah plně si vědom problémů, které z toho mohly vzejít, nepočítal však s tím, že se pro něj jedním z těchto problémů stane zmatek v jeho vlastních pocitech vůči ní. Byl rozhodnutý nepovažovat ji za nic víc než milenku, jenže ona si zasloužila víc a on to dobře věděl. Dokonce i část jeho samotného chtěla víc, ale to bylo nemyslitelné. Ani jeden z nich nebyl v postavení považovat ten vztah za víc než milostnou pletku spojenou s nevěrou, a tudíž se jakékoli úvahy o společné budoucnosti, jež nebyla možná, jevily jako naprosto pošetilé.
Zamyšleně hleděl na bezbarvou tekutinu ve skleněné lahvičce, vědom si toho, že by mu mohla pomoci ujasnit si vlastní myšlenky a pocity, a pomalu odstranil zátku, jíž byla uzavřená. Zdvihl ji ke rtům, než se však napil, rychle ji opět odtáhl a zazátkoval. Nyní na to nebyl ten správný čas: pořád si byl jistý, že se Teodor Nott vrátí. Popravdě byl ohromený tím, že se jeho nevlastní syn dokázal srovnat s bolestí a nesnázemi vyvolanými jeho pálícím prstenem po tak dlouhou dobu. Teův návrat ovšem mohl způsobit, že se věci rychle vymknou kontrole a že teprve tehdy nastane čas, kdy bude exostraséra nutně zapotřebí. S nepatrnou úlevou vydechl a vrátil lahvičku dozadu na polici ve skříňce. Myšlenka na podrobný průzkum jeho nejniternějších pocitů nebyla tou, s níž by se chtěl nějak zvlášť zaobírat; v jeho skříni číhala spousta kostlivců a on netoužil po tom setkat se s nimi tváří v tvář.
ssSss
Ve čtvrtek ráno, o nějakých deset dní později, sledoval s drobným úšklebkem na tváři, jak Hermiona těsně před osmou hodinou vchází do laboratoře. Věděl, že má ten den narozeniny, a uvažoval nad tím, proč se mu o tom neobtěžovala zmínit. On byl nicméně dobře připravený. Z nějakého důvodu si totiž odjakživa pamatoval, ještě z dob, kdy byla jeho studentkou, v který den má Hermiona Grangerová narozeniny. Nebylo to ostatně zas tak obtížné: když poprvé přijela do Bradavic, dostal seznam všech nových studentů v pořadí podle jejich věku. Ona byla ve svém ročníku nejstarší, první, které mělo být v tom roce dvanáct let, a tím pádem bylo na seznamu její jméno a datum narození na prvním místě.
Nevypadala dvakrát nadšeně a jeho napadlo, jestli nebyla rozčilená, když zjistila, že mezi dárky, které toho rána dostala, není žádný od něho. Dlouho a pečlivě promýšlel, co by jí měl koupit, neměl však v úmyslu darovat jí to dřív, než ten den oba skončí s prací. Vybavilo se mu, jak ji tehdy pozoroval ve Velké síni v den, kdy jí bylo dvanáct a žádný z jejích spolužáků jí nepoblahopřál ani jí nedal dárek. Nebyla ve škole dlouho a jemu už tehdy došlo, že mezi prvňáčky není oblíbená, což si podle něj víceméně zasloužila za to, že byla taková všechno-vím. Sova jí přinesla jen dva malé balíčky a jeho v tu chvíli napadlo, že ji její mudlovští spolužáci zřejmě nikdy nepřijali mezi sebe stejně, jako ji nepřijali ti kouzelničtí.
"Hermiono?" oslovil ji, vraceje se rychle do přítomnosti s pomyšlením na to, jak jí to dnes ráno mimořádně sluší. "Připadalo ti jako dítěti těžké pocházet z mudlovské rodiny?"
Vypadala, že je příjemně překvapená, obvykle toho ráno moc nenamluvil.
"Jak to myslíš? V Bradavicích?"
"Ne, ne v Bradavicích," zavrtěl hlavou. "Upřesním to: jaké to bylo - být vychovávaná jako mudla? Jaké to bylo předtím, než jsi dostala dopis z Bradavic?"
"Dost těžké," zhodnotila prostě. "Bylo to frustrující... cítila jsem, že je se mnou něco špatně. Rodiče si o mě dělali veliké starosti: došlo to dokonce tak daleko, že mě v devíti letech vzali k dětskému psychologovi. Není to nic, čím by si neprošli i ostatní kouzelníci, kteří se narodili v mudlovských rodinách. Vždyť víš - věci vybuchují, když se naštveš; létají všude kolem, když jsi šťastný - v tomhle duchu. Snadno ti to vysvětlí a omluví tě, pokud jsi z kouzelnické rodiny nebo dvojí krve, ale jestliže nemáš ponětí o tom, že existuje nějaký kouzelnický svět, je to docela děsivé. Myslím, že si rodiče hrozně oddechli, když jsem dostala dopis a navštívila nás Pomona Prýtová, aby nám všechno vysvětlila."
"Jak jsi vycházela se svými vrstevníky?" zeptal se s upřímným zájmem.
"Nijak zvlášť," zamračila se Hermiona, "i když si nejsem úplně jistá, jestli to spíš než s tím, že jsem čarodějka, nesouviselo s tou mojí všechno-vím vytrvale mávající rukou, jak jsi to výstižně popsal." Zakřenila se na něj. "Nikdy, ani jednou jsem necítila, že bych v mudlovské škole zapadla do kolektivu. Neměla jsem prakticky žádné kamarády, ale byla jsem pevně přesvědčená, že v Bradavicích to bude něco úplně jiného. Myslela jsem, že tam mě přijmou mezi sebe. Moje inteligence a můj značný náskok před spolužáky, to měly být jen důsledky toho, že jsem čarodějka - tím jsem si byla jistá; po pár dnech v Bradavicích jsem ale přišla na to, že tady na tom nebudu o moc lépe."
Nemohl si pomoci, aby mu na mysl nepřišla jistá podobnost mezi Hermionou a jedinou další čarodějkou narozenou v mudlovské rodině, s níž měl kdy nějaký vztah. Ano, i Lily mluvila o strachu v očích svých rodičů, když jako malé dítě předváděla magické kousky, s ostatními dětmi svého věku nicméně nikdy takové problémy neměla. Rozdíl byl v tom, že Hermiona jako malá postrádala osobní kouzlo a sebedůvěru mladé Lily Evansové. Důvěru v sebe sama získala až v pozdějších letech.
"Vypadalo to, že ze svých spolužáků vycházíš mnohem lépe s chlapci než s ostatními dívkami," zabručel.
"Už od prvního dne jsem si dobře rozuměla s Nevillem," pokrčila rameny, "další kluci mě ale brali jen kvůli Harrymu a Ronovi. Ostatní holky z mého ročníku, hlavně tedy Parvati a Levandule, mi vůbec neseděly. Vždycky jsem taky dobře vycházela s Ginny, ale zase - to bylo zejména kvůli mému přátelství s Harrym a Ronem, nic víc. Ona byla takový ten sebejistý sportovní typ, fantastická na famfrpálovém hřišti; nevěřím, že bychom byly kamarádkami, kdyby to nebyla Ronova sestra. Řekla bych, že mojí první opravdovou kamarádkou se stala až Padma."
Chvíli na ni mlčky hleděl.
"Nemohu uvěřit, že jsi kdy mohla uvažovat o Ronaldovi Weasleym jako o někom, ke komu by ses hodila: v životě jsem snad neviděl pár, který by šel méně dohromady."
"Ano, v tom máš, myslím, pravdu," usmála se na něj rozpačitě. "Mám ale pocit, že to byla spíš celá jeho rodina, nejen on, koho jsem milovala. Ono to pro nás s Harrym jako pro jedináčky bylo hrozně snadné, nechat se pohltit Weasleyovic klanem. Jejich rodinný život, to byl jeden veliký neuspořádaný hlučný chaos, byl ale zároveň tak vřelý, srdečný a tolik zábavný! Milovala jsem ty letní dny, které jsem trávila v Doupěti. V Harryho případě to zafungovalo skvěle: s Ginny se k sobě hodí. Oba jsou sportovní, chytří - tedy, i Harry může být, pokud se dostatečně soustředí."
Severus si nevěřícně odfrkl.
"Mám jinak jen dva bratrance," pokračovala, "takže život Weasleyovy rodiny byl pro mě něco jako zjevení. Soudím, že to je ten důvod, proč si neumím představit, že bych neměla aspoň dvě nebo tři děti." Uvědomila si, co řekla, a s ruměncem na tváři sklopila zrak. Neměla v úmyslu nechat si uklouznout něco tak osobního.
Dlouze na ni pohlížel a uvažoval, jak se asi musí cítit obklopená přáteli, kteří už buď děti mají nebo v blízké době očekávají jejich příchod na svět.
"Ty jsi nikdy nechtěl mít s Kordélií dítě, Severusi?" zeptala se se sklopenou hlavou.
"To tedy nechtěl," zkřivil obočí. "Po právní stránce to není povinné, tak proč bych něco takového dělal?"
"Copak jsi nikdy nechtěl děti?" vzhlédla k němu.
"Takové přání jsem nikdy neměl," zavrtěl hlavou. "Když člověk pochází z beznadějně nešťastného rodinného prostředí a prožil skličující dětství, nemá ani tu nejmenší chuť přenášet takovou mizérii na nevinné dítě."
Hermionu najednou přemohl smutek.
"Nevěřím, že bys někdy opakoval chyby svých rodičů, Severusi."
"Jenže se mi zdá," odvětil potichu se zachmuřenou tváří, "že i přes ty nejlepší úmysly mají lidé podivný zvyk se nakonec svými rodiči stát."
Nato se mezi nimi rozhostilo nepříjemné ticho, pak se však postupně pohroužili do svých pracovních úkolů a atmosféra se brzy uvolnila. Moe je krátce po jedné hodině zavolala k jídlu a oni přátelsky poobědvali v kuchyni, předčítajíce jeden druhému z výběru nejnovějších časopisů.
Žádné komentáře:
Okomentovat