Rozhovor Hermiony s jednou z nejoblíbenějších postav této povídky a pak taky hádej, kdo přijde na večeři...ssSss
Hermiona se přes kuchyňský stůl zakřenila na Lance.
"Proč ten starostlivý pohled, Lancelote Mille?"
"Vypadáš šťastně," řekl Lance a zamračil se.
"A to je špatně?" zakuckala se Hermiona, pusu plnou pečeného kuřete.
Poposedl si na židli a dál ji upřeně pozoroval přes obroučky brýlí.
"Čím to, že jsi tak šťastná?"
"Protože se cítím svobodně, Lanci. Necítila jsem se nijak zvlášť provinile vůči Teovi, ale měla jsem pocit neskutečné neloajality vůči Kordélii."
Lance zamručel.
"Ano, já vím," reagovala Hermiona s povzdechem. "Vím, že si nezaslouží takové ohledy a že se vídá dlouhá léta s Everardem, jenže to je jen mezi ní a Severusem a se mnou to nemá co dělat. Cizoložství, to není nic pro mě; Severus může být klidně ženatý, ale já už teď nejsem vdaná a Kordélie nadále není moje tchýně. Mám pocit, jako kdyby mi někdo sňal z ramen obrovské břímě; cítím se být volná."
"Jenže už jsou to tři týdny, holka. Zbývá ti sotva něco přes pět měsíců, než se budeš muset podrobit zákonu. Hovořila jsi o tomhle dilematu se Severusem?"
Do tváří jí vstoupila barva a sklonila pohled k napůl snědenému jídlu.
"Ty jsi s ním nemluvila, viď?" zamlaskal Lance nespokojeně.
"Vůbec netoužím to s ním teď probírat, Lanci. Pět měsíců je dlouhá doba... Ještě zbývá čas to nějak vyřešit," trvala na svém.
"Pět měsíců, to nic není! Pět měsíců uteče, než bys řekla švec. Zbabělci jste, oba dva, když se bojíte sednout si spolu a upřímně si navzájem říct, co cítíte," prohlásil, zjevně podrážděný.
"Ale Lanci, ty přece víš, jaký je," zatvářila se Hermiona raněně. "Už od dětství si škatulkuje celý svůj život. Nemám tušení, co ke mně doopravdy cítí. Pokud vím, jsem pro něj výhodný způsob, jak se potěšit, a nic moc jiného."
"Dobře víš, že to není pravda," odfrkl si Lance.
"Ne, já nevím, co je pravda. Ty sám jsi přece říkal, že je to složitý muž. Když spolu pracujeme a mluvíme, mívám často pocit, že mu na mně záleží, že je rád v mojí společnosti, ale když jsme spolu intimně, tak je, co se pocitů týče, mnohem zdrženlivější, a to v mnoha ohledech."
"Měl jsem dojem, že je to mezi vámi dvěma v pořádku?"
"To také je; doopravdy!" řekla rychle Hermiona ve snaze, aby ji dobře pochopil. "Prozradil mi věci, o nichž vím, že je nikdy neřekl nikomu jinému; dovolil mi, abych s ním zůstala celou noc; nechal mě nadobro překonat ty zátarasy, které kolem sebe staví. Ale nikdy jsme neprobírali, co jeden ke druhému cítíme nebo kam tohle celé směřuje... Těmto tématům se vždy vyhýbáme."
"No, dál se jim už vyhýbat nemůžete," zkonstatoval Lance a naklonil se dopředu, aby svoje stanovisko zdůraznil. "Musíš ho přimět k diskuzi, Hermiono. Pokud si vezmeš jiného muže, tak to bude Severusova smrt; to vím jistě."
"Myslíš, Lanci?" zatvářila se Hermiona smutně. "Já nemám ponětí, co on vlastně chce; nemám ani tu nejmenší představu, jestli se mnou touží nebo netouží být. On nemá rád komplikace a po všem, čím si prošel, si snad zaslouží jednoduchý a klidný život."
"On si zaslouží především štěstí," prohlásil Lance neoblomně. "A ty ho můžeš učinit šťastným. Ovšem pokud si on nedá pozor, zničí všechno kvůli tomu svému potlačování citů. Nesmíš ho nechat, aby to udělal, Hermiono. Kvůli vám oběma."
"A co čekáš, že udělám?" naléhala. "Že budu požadovat, aby se rozvedl s Kordélií a místo toho se oženil se mnou?"
"Ano," řekl Lance. "Proč ne?"
"Víš, jaký je, Lanci," protočila Hermiona oči. "Do krve bychom se pohádali a to by byl konec všeho. Severus Snape se nepodvoluje požadavkům a naprosto nesnáší melodrama."
"Tak co chceš tedy dělat?"
"Budu čekat. Nyní je míč na jeho straně hřiště. Já jsem svobodná a nezadaná; on není. Není na mně, abych zasahovala do jeho manželství nebo mu navrhovala, jak se má zachovat. A mimoto," dodala s povzdechem, "já prostě pořád nevím, co ke mně cítí, takže debata o naší společné budoucnosti je zbytečná. Mám tušení, že Severus si toho musí promyslet proklatě o dost víc než já."
Lance podrážděně vydechl.
"Snad máš pravdu." Zamyšleně si ji prohlížel. "Nejspíš je skutečně zbytečné probírat komplikovanou povahu Severuse Snapea, ale co ty, má drahá? Co ty chceš?"
"Já opravdu nevím," povzdychla si znovu, opřela se lokty o stůl a zakryla si rukama oči. "Rozhodla jsem se, že si ten první měsíc svojí znovunabyté svobody prostě jen tak užiji a poté teprve začnu přemýšlet o nějakém řešení."
Na okamžik ztichl a pak se začal smát.
"Nejideálnější by pro tebe byl takový manžel, kterému by nevadilo, že máš neustále pletky se svým šéfem. Ještě pořád si můžeš vzít mě."
"Tak to by dozajista byla společenská bomba roku," zachechtala se Hermiona.
"Ačkoli musím uznat," navázal Lance, "že ve srovnání se Severusem bych byl jako sto pětiletý aktivní homosexuál v posteli beznadějně nemožný."
Hermiona vyprskla do talíře. Lanceův výraz ovšem opět zvážněl.
"Dokážeš si samu sebe představit bez Severuse?" zeptal se jí.
Hermiona o tom chvíli přemýšlela a pak potřásla hlavou.
"Nevím, co bych si bez něj počala." Náhle se jí vybavila noc před několika týdny, kdy si balila kufry a Severus ji prosil, aby neodcházela, přičemž i on vyřkl větu: ,Nemám ponětí, co bych si bez tebe počal'. Skrývala se snad v tomhle alespoň jiskřička naděje?
"Ty ho miluješ, že ano?" otázal se Lance jemně.
"Ano," přikývla, "takový blázen jsem."
"Nejsi blázen. On tě taky miluje, Hermiono. I když si to sám ještě neuvědomil, já jsem si tím jistý."
"Doufám, že máš pravdu, Lanci. A doufejme, že si to on uvědomí spíš dřív než později, protože nám běží čas."
ssSss
Asi o deset dní později si Hermiona nalila sklenku vína a usadila se do svého oblíbeného křesla v obývacím pokoji. Byl pozdní říjen, středa večer, přesně jeden měsíc od chvíle, kdy se z ní formálně opět stala svobodná žena, a po náročném dni v laboratoři si na sebe vzala pyžamo a župan a rozhodla se, že tento drobný milník svého života oslaví o samotě. To, co řekla Lanceovi týden předtím, myslela vážně: užívala si ten pocit, že už dál není Teodorovou manželkou, že už nepatří do rodiny Millových, ale povolila si právě ten jeden měsíc potěšení a nyní nastal čas, aby se začala věnovat vážným úvahám.
Před ní se vinula cesta, a kam až dokázala dohlédnout, větvila se do dvou základních směrů: jedním byl život, v němž figuroval Severus Snape, a druhým byl život bez jeho přítomnosti. Ta druhá možnost ji v představách tížila víc, než dokázala snést. Nechtěla ani pomyslet na budoucnost bez Severuse, jenže pokud se on rozhodne, že už se s ní nechce vídat, bude mít ona dvě další možnosti volby: podřídit se zákonu a znovu se provdat, nebo odejít ze země a usadit se někde jinde. Ta první cesta, život, v němž Severus figuroval, byla dokonce ještě komplikovanější. Pokud by se nějakým zázrakem ukázalo, že jsou její city opětované, nabízela se zde totiž celá řada dalších možností: mohla by uzavřít další sňatek z rozumu a žít dál ve vztahu se Severusem; mohla by se odstěhovat do ciziny a pak by pokračovali ve svém vztahu na dálku; nebo - což bylo ze všeho nejméně pravděpodobné - by se Severus mohl nechat rozvést a mohli by odejít do ciziny společně anebo - ještě nepravděpodobnější - by se mohli nakonec vzít.
Severus byl dvojí krve - mohl se oženit s kýmkoli se mu zamane, on však nikdy ani nenaznačil, že by si přál něco víc než onen podivný vztah, v jakém byli v současné době zapletení. Mimoto hlavní překážkou zde byla samozřejmě Kordélie. Hermioně bylo známo, že její bývalé tchýni zbývá do padesátých narozenin jen deset měsíců, a až tento okamžik nastane, nebude už dál podléhat Manželskému zákonu, což jí konečně umožní, aby se mohla provdat za Everarda Munroea. Rozvedené osobě ponechával zákon šestiměsíční lhůtu, než bude nucena znovu uzavřít sňatek, takže teoreticky by se Kordélie mohla za čtyři měsíce rozvést se Severusem, a než by jí šestiměsíční lhůta vypršela, už by se jí zákon netýkal. Jenže bez ohledu na načasování - k rozvodu byl nutný souhlas obou stran a neexistovala ani ta nejmenší záruka, že by Kordélie byla ochotná umožnit Severusovi takhle snadné řešení.
Jak se tak Hermiona mračila do svojí sklenky vína, přerušilo její tichý večer náhlé prudké zaklepání na domovní dveře. Pohlédla na hodinky: bylo teprve devět hodin, ale ona už byla v pyžamu, takže se jen přiblížila k oknu a čekala, až Moe dojde otevřít. Pokoušela se pohledem proniknout venkovní tmou a rozpoznat, kdo může být ten pozdní návštěvník, když v tom zaslechla vrznutí vchodových dveří a zvuk dobře známého mužského hlasu. Ani nečekala, až Moe ohlásí jeho příchod, vrhla se ke dveřím obývacího pokoje, otevřela je dokořán a zavolala:
"Neville!"
Před ní stál opravdu Neville v teplém tmavě zeleném cestovním plášti, na hlavě měl cosi, co mohlo být jedině mudlovským safari kloboukem, a na zemi po jeho pravici stál obrovský dřevěný kufr. Vypadal vylekaně, když se před ním objevila Hermiona v županu.
"Hrozně se omlouvám, Hermiono," řekl a trochu zčervenal. "Zjevně jsem přišel v nevhodnou dobu... Měl jsem poslat sovu..."
Hermiona zavrtěla hlavou a zářivě se na něj usmála.
"To je v pohodě - nedělej si s tím hlavu. Celý den jsem dělala na jedněch vážně nechutných lektvarech, a tak jsem se hned po příchodu domů osprchovala a pyžamo vypadalo jako nejpohodlnější volba. Pojď dál," ustoupila ke straně a pokynula mu, aby vstoupil do obývacího pokoje, přičemž zvědavě koukala, jak levituje svůj kufr skrz dveře.
Žádné komentáře:
Okomentovat