Dojmy ze včerejší předpremiéry aneb pět záležitostí, kterých je divák oproti literární předloze ve filmovému zpracování (naštěstí?) ušetřen.1/ Padesát odstínů Twilight
Ona je chudá, přepečlivá, nepříliš průbojná studentka průměrného vzezření s pár obdivovateli z řad vrstevníků a poněkolikáté vdanou tisíce kilometrů daleko žijící matkou. Brigádničí v obchodě, sportu moc nedá, s nikým ještě nechodila a bez velkých dramat si žije svůj obyčejný život. On je bohatý, sebevědomý, pohledný mladík z přehnaně sympatické adoptivní rodiny. Žije v luxusu, jezdí drahými auty, pyšní se vybraným chováním a navenek je vzorem dokonalosti. Skrývá však děsivé tajemství, které by pro Ni mohlo znamenat nebezpečí, jenže Ona, třebaže se vedle něj neustále podceňuje, je především holka milující a vytrvalá, která má k dispozici mnoho set stran knihy, na nichž může hledat cestičku k jeho srdci. Teď už jen stačí dosadit jména Bella a Edward a rázem jste v upírské romanci Stmívání. Nebo Anastasia a Christian, kteří vás nasměrují k jednomu ze současných fenoménů - Padesáti odstínům šedi.
Náhoda to není. Autorka E. L. Jamesová napsala svůj příběh původně jako fanfiction ze světa ságy Stephenie Meyerové. A z knihy to přímo čiší. Poznala jsem to i já, ačkoli nejsem skalní fanoušek zmíněného upírského příběhu a Padesát odstínů šedi jsem začala číst s jedinou vstupní informací - a sice, že se jedná o lechtivý román pro matky na mateřské. Tehdy jsem byla cílová skupina, postupně už mě nicméně jako čtenářku/překladatelku/autorku fanfiction (byť z jiného fandomu) k dalšímu sledování příběhu přiměla především fascinace tím, jak "daleko" to lze v tomto žánru dotáhnout.
Pocit Twilight déjà vu se na rozdíl od knihy při sledování filmového plátna kupodivu nekonal. Tohle tvůrci v čele s režisérkou Sam Taylor-Johnson a scénáristkou Kelly Marcel zvládli. Anastasia v podání Dakoty Johnson je víc sama sebou než jen neumělou napodobeninou Isabelly Swanové, Christian (Jamie Dornan) má své vlastní problémy a panorama Seattlu vytváří odlišnou atmosféru než hluboké lesy severozápadního pobřeží USA. K dokonalosti má tenhle filmový příběh daleko, ale kopie Stmívání to není. Alespoň tolik se dá říct.
2/ Padesát odstínů Any Steeleové
V knize příběh vypráví Anastasia, filmový příběh se vypráví sám. To je veliké plus. Možná někomu nekonečné vnitřní monology hlavní hrdinky chybí. Najdou se třeba i tací exoti, kteří budou postrádat zmínky o vnitřní bohyni slastně se protahující na kanapi, opakující se pubertální výlevy na téma dokonalého Christianova zadku a všechny ty řeči typu "on je tak úžasnej, že z toho snad omdlím", které oprávněně vzbuzují pochybnost o hrdinčině vzdělání i věku (je jí dvacet jedna a právě končí univerzitu). Divák je tak rovněž ušetřen podrobností týkajících se jejího sex nevylučujícího menstruačního cyklu, neschopnosti brát antikoncepci a úvah nad přípustnou mírou ochlupení (které na plátně prostě bez dalšího má, ať si diváci v sále šumějí, jak chtějí). Filmová Ana je tak o něco dospělejší, drzejší a chytřejší než v knize, třebaže její schopnost konstatovat očividné a pak se tvářit rozpačitě (a záběry na Christiana, kterému to z nějakého důvodu připadá roztomilé) už po čase přestanou působit vtipně. Rovněž rozsah vzájemného SMSkování a e-mailování je oproti knize milosrdně zkrácený, což je pro Aninu postavu dobrá zpráva, neboť nemá tolik příležitostí působit svojí naivitou nevěrohodně. Jen ten dolní ret si stále kouše až příliš často.
3/ Padesát odstínů vedlejších postav
Redukce působení vedlejších postav je citelná. Film se po většinu času točí kolem Any a Christiana a ostatní postavy tvoří jen nezajímavé křoví. Anina kamarádka Kate je na plátně podle všeho jen od toho, aby se vědoucně usmívala pokaždé, když Ana dostane od Christiana dárek, a starost si o Anu na rozdíl od knihy zjevně nedělá. José a jeho pokus o polibek slouží jen jako předehra k působivému vstupu Christiana na scénu, Christianova rodina pak jen jako kulisa pro tichou zuřivost milostpana Greye, jemuž si Ana dovolila neříct o plánovaném odjezdu, a její matka v podstatě jen jako objímací pytel umožňující další vpád Christiana na plátno. Kamarády à la Twilight bych oželela, ale osekání celkem zajímavé knižní role matky s její fascinací a zároveň instinktivní obavou z něčeho podivného v sexuálním napětí mezi Anou a Christianem považuji spíš za nešťastné, tím spíš, že nevyužít potenciál její představitelky Jennifer Ehle (seriálová Pýcha a předsudek, Králova řeč) je téměř hřích. Autorka se alespoň pokoušela tvářit, že mimo vztah hlavních hrdinů existují i jiné postavy, ve filmu se oba jen střídavě milují a trápí v ulitě, kam čas od času pronikne hovor na Christianův mobil, který nám připomene, že pan byznysmen musí na svém impériu taky (asi) pracovat, třebaže naprosto nechápeme, kde na to při svém časově náročném sexuálním životě vůbec bere čas. Proč přibyla Ana do Seattlu se nedozvíme vůbec, natož abychom s ní prožívali shánění první práce. Cílem jejího pobytu je očividně jen být osudem a city zmítanou sexuální hračkou pana Greye. A člověk se pořád ptá, proč mu s tím nesekne.
4/ Padesát odstínů nudného sexu
Ano, sex může i nudit. Uvědomila jsem si to ve chvíli, kdy jsem začala už po několikáté otáčet stránky ve druhém dílu Padesáti odstínů nudy (nebo kdoví čeho) se ztrápeným zaúpěním "Do háje, oni už zase ***!" a listovala jsem a listovala až k dalšímu nepatrnému záchvěvu děje. Pokusů autorky pokročit v příběhu ubývalo a detailních, leč nevynalézavých popisů sexu přibývalo. Brzy se začaly opakovat, a co nevadí ve fanfiction, kde čtenáři na Internetu netrpělivě čekají na další přísun lechtivého, byť pochybného čtiva, to v knize působí, jako by autorka byla placená od slova.
V tomto ohledu jsem si, co se filmu týče, dělala největší naděje - vždyť kolik se tam toho může při omezené stopáži vejít? Vskutku, počet scén je nižší. Ale pořád mám vtíravý pocit, že ne dost. Tím spíš, že na rozdíl od knihy, která by se podle některých názorů vzhledem k obsahu měla prodávat mezi pornočasopisy, neboť na představivosti čtenáře neponechává nic, zůstává kamera v přísných mezích pouhého erotického filmu a o nějakém pornu si natěšené čtenářky mohou nechat jen zdát. Jeho ruka, její noha, její nádech, jeho výdech, utažený provaz, dopadnutí bičíku a nazdar. Hm. Nemít film tak výborný soundtrack a herce, kteří se alespoň snaží tvářit vážně, byla by to fraška. Chemie mezi nimi dvakrát nefunguje a já se stejně jako při čtení knihy pořád ptám, co on na té myšce vidí a proč ho ona s těmi jeho požadavky nedokáže nakopat někam. Spoiler - ó, jak jsem se radovala, když od něj na konci prvního dílu odešla! Naivně jsem předpokládala, že by na začátku druhého dílu mohlo alespoň chvíli o něco jít. Jenže oni byli po pěti stránkách zase spolu...
5/ Padesát odstínů BDSM
Přiznám se - nevyznám se v této problematice a ani netoužím se něco osobně přiučit. Ale přece jen jsem něco četla. Málo, ale dost na to, abych cítila, že to, co se v knize popisuje, má s tímto životním stylem pramálo společného a jde spíše o lehce perverzní snění neukojené autorky. Však i sami vyznavači BDSM jsou z úspěchu této knihy nešťastní, neboť to podle nich vrhá na jejich aktivity špatné světlo. Co si budeme povídat, Christian do toho Anu uvrtá takovým způsobem, že ona v podstatě nemá na výběr. Je do něj zamilovaná, tak se musí smířit s jeho libůstkami, poskytnout mu potěšení, které ji těší o něco méně, pokud vůbec, snášet jeho nálady a manipulativní sklony, stejně jako jeho tendenci kontrolovat celý její život, která se velice blíží trestnému stalkingu.
Považuji za klad filmu, že se tomuto dokázal vyhnout v nejvyšší možné míře. Raději ponechá bez vysvětlení, jak Christian věděl, ve kterém baru Ana slaví promoci a ve kterém hotelu popíjí s matkou (opravdu se fanynkám tohoto díla líbí pomyšlení, že by někdo permanentně sledoval polohu jejich mobilního telefonu?) a celý předpokládaný smluvní vztah mezi nimi působí spíš jako uspořádání věcí podle jeho vkusu než podle nějakých zásad dodržovaných komunitou příznivců BDSM. Jako by ve filmu Christian neměl věci a vlastní city tolik pod kontrolou jako v knize, což z něj dělá o něco lidštější a uvěřitelnější bytost.
A závěr?
Kniha není napsaná tak, že by mě uchvátila. Nejvíc mě na ní zaujal její fanfiction původ a současná masová oblíbenost. Proto jsem byla zvědavá na filmové zpracování - a tímto děkuji Albatrosu za možnost zúčastnit se včerejší projekce. Nicméně si i po včerejším zážitku, který považuji za milosrdné zkrácení příběhu z osmi hodin čtení na dvě hodiny sledování, kladu otázku proč. Proč má vůbec někdo potřebu něco takového napsat? Proč je kniha tak oblíbená? Co na tom ty ženské mají? A jako vždy budu ráda, když se se mnou v komentářích podělíte o svůj názor:-)
Zdroj foto: Daily News
Žádné komentáře:
Okomentovat