Jooo, článek! Taková malá vlaštovka, která jaro nedělá, ale třeba to tu aspoň opticky trochu oživí. Před dvěma lety jsem se totiž dala na pochody pořádané Klubem českých turistů. Do téhle aktivity mě svými články plnými pěkných fotek a zážitků navezla Eithné, akorát že ona tedy běžně chodí trasy o 100 km delší, než já v životě ujdu. A to prosím není žádné přehánění:-) Tak si říkám, že bych občas nějakou fotoreportáž z pochodu taky mohla spáchat. Aspoň budu mít na památku víc než jen pamětní list.
Berounské zákoutí
Chodíme většinou s mým dnes již šestiletým synem. No jo, letí to, když jsem dopisovala Portrét pro Bradavice, byla jsem těhotná. Pak jsem se na mateřské "dovolené" ještě léta lopotila s dopřeložením povídky Odmítnutí. A teď půjde chlapec do školy. Na první pochod šel v necelých 4 letech, ušel pěkných 10 kilometrů. Dnes ho lákám na dětskou trasu pochodu Praha-Prčice, která má 23 km. Chtěl by botičku, to mu věřím, loni viděl tu moji a záviděl, je to přece jen víc než jen nějaký diplom, případně cena pro nejmladšího účastníka pochodu, kterých dnes už moc nedostává, protože vyrostl. Tak uvidíme, jestli to dáme, třeba letos, třeba za rok. S oddílem Pohoda se mnou ale tentokrát nešel, dostal kašel a byl s drahým polovičákem doma. Já byla taky nemocná. Akorát jsem to ještě nevěděla, ta spálová angína se projevila až za 2 dny. Bojuji s ní do dnešního dne. A to se pochod šel 3. března.
Kaplička Panny Marie Bolestné nad Berounem
Byla jsem na pochodu S Pohodou jarní přírodou i loni. To se chodilo v okolí Jílového u Prahy. Tentokrát pořadatelé zvolili Beroun. A já zvolila nejkratší 14 km trasu. To bylo rozumné, na startu až v 10:50 (jsem pořád doma čekala, že se rodina rozhoupe a pojede), spálová angína, která už se projevovala značnou zadýchaností cestou do kopce ke kapličce, kterou jsem tehdy ale přikládala svojí vesměs nulové kondici, a vůbec, prostě jsem se nepouštěla do větších akcí (jakože moje největší akce je 30 km, takže stejně žádná sláva:-)).
Od kapličky pořád do kopce k rozhledně Děd
Start tedy na nádraží, prošla jsem se dopoledním sobotním Berounem a začala supět do kopce ke kapličce Panny Marie Bolestné. Kupodivu celkem supěli i teenageři, které vytáhli na pochod jejich uvědomělí rodiče, u kapličky někteří úpěli s vidinou cesty do dalšího kopce k rozhledně Děd, tak jsem se pevně rozhodla si ten svůj nedostatek kondice zas tak moc nebrat, však proto tady jsem, aby se zlepšila, žejo. Občasná, leč marná snaha. Ale: příroda, jakože!
A v Berouně řekne: Beroun
Naštěstí se záhy vystoupalo na hřeben kopce a pokračovalo se pěkně po vrstevnici. Sluníčko svítilo, ptáčci zpívali, rodinky s dětmi jsem nechala za sebou (!) a sama jsem si užívala klouzání po zbytcích sněhu na lesní cestě. Moc pěkné dva kilometry, zvlášť když si představím, kolik tady v létě musí chodit lidí.
Ušlapaný sníh nejdýl vydrží
K rozhledně Děd jsem dokráčela v povznesené náladě, křepce jsem vyběhla po schodech vzhůru - mám moc ráda celoročně volně přístupné rozhledny! - a okoukla zamlžený výhled na Beroun a okolní stromy, stromy a... stromy.
Děd (493 m n.m.)
Ostatní účastníci pochodu na přilehlém odpočívadle vybalovali svačiny, tak jsem se raději vydala dál, protože mě čekala cesta z kopce pozdně zimním prosluněným lesem a s tím jsem nechtěla otálet. Šlo se po zelené značce až do obce Zdejcina, kde se hupslo na asfaltku s cyklostezkou se serpentýnami jak v Alpách vedoucí dolů k řece Berounce.
Berounka nad Hýskovem
Že je Berounka místy zamrzlá, jsem pozorovala už cestou vlakem do Berouna. Bruslilo se zejména na vzdutí nad jezem v Zadní Třebani (tam by se dalo skočit na řeku rovnou z vlakové zastávky - poznámka na příště, jestli ještě někdy Berounka takhle krásně zamrzne) a také nad jezem v Dobřichovicích. Nad jezy řeka moc neteče, tak to dávalo smysl. Naopak pod jezem vždy byla vidět volná tekoucí voda.
Svatba v Hýskově
Stejné to bylo i nad jezem v Hýskově. Pod jezem byl již ze Zdejciny vidět dav lidí a cosi drobného bílého a černého, co postávalo pod jezem. Scházeli jsme s několika dalšími spolupochodníky volným krokem ze Zdejciny do Hýskova určitě víc než půl hodiny - je to asi 2.5 km, sice z kopce, ale cestou byla u jezu tajná kontrola, takže nám to prostě nějaký čas trvalo. Ten novomanželský pár tam byl celou dobu, svatebčani časem zalezli do tepla, ale oni dál a dál pózovali před fotografem se zimním jezem.
O cca 45 minut později...
Jako toho chlapa beru, i když já bych umrzla i v tom obleku - podotýkám, že mi mrzly prsty i těch 5 vteřin, co jsem měnila baterky ve foťáku, které vždy po čase zhebly a musela jsem je prohazovat za nahřáté baterky z kapsy - sice sluníčko, ale mráz a docela mrazivý vítr. Ale ta holka v šatech bez ramínek, to prostě nechápu, jak to dávala, ta musela být na konci jak rampouch. Když jsme se po asi 45 minutách od té doby, co jsme je poprvé spatřili, ohlíželi ze zákrutu cyklostezky Po stopách českých králů vedoucí zpět do Berouna, ještě pořád tam pózovali. Teda snad aspoň tohle manželství vydrží...
...ještě pořád jsou svoji.
Do Berouna jsme se tedy vraceli podél řeky. A jelikož jsem pak už měla cyklostezky dost a zamrzlá řeka lákala, zdrhla jsem u Dvora Pták z trasy a namísto podél řeky jsem šla po řece. Klouzala se, protože moje tenisky prokázaly dlouhý skluz a led byl hladký jako sklo.
Takový led jsem naposled testovala na střední škole na bruslích u nás v Táboře na Jordánu.
S trekingovými hůlkami jsem si dokonce připadala jak na běžkách:-) Byl to rozhodně ten nejzábavnější kilometr z celé trasy, řeku jsem opustila až před jezem u mostu Politických vězňů. Všude bruslila spousta lidí, snad celý Beroun ten den vyrazil na brusle. Chtěla jsem tam v neděli vytáhnout rodinu, ale holt ty nemoci a navíc už teplota venku vystoupala nad nulu, nevím, jestli bych neměla se synem blbej pocit. Vůči němu tak nějak cítím větší zodpovědnost... I když v sobotu všude, kudy jsem šla, bylo vidět, že ten led má určitě víc než 15 cm a řeka v těch místech byla zamrzlá od jednoho břehu ke druhému zcela neprodyšně. O sebe jsem se tedy neměla důvod bát.
Neskutečná paráda
No a pak už jen závěrečný průchod Berounem k pivovaru Berounský medvěd, kde byl cíl pochodu, u svíčkové a piva jsem tam dlouze pokecala s jednou organizátorkou, kterou na pochodech často potkáváme, a taky jsem tam potkala Eithné, která celkem nepřekvapivě v ženách zvítězila na více než 50 km dlouhé trase. Stejně je to zvláštní, slyšet ve skutečném životě větu: "A co tvůj blog?" Eithné zkrátka tak trochu propojuje obě moje schizofrenní existence, tu skutečnou a tu virtuální, které se jinak snažím držet oddělené. Tak tedy, můj blog tohle. Zatím.
Žádné komentáře:
Okomentovat