Pochod Praha - Prčice 2018: 30 km z Tábora

Opožděně, ale přece. Dostávám se ke shrnutí svých dojmů z letošní kratší táborské trasy, opět cestou komentovaných fotografií.

Už na startu bylo patrné, že letošní účast bude největší za několik posledních let - a i média pak potvrdila, že počet pochodníků byl nejvyšší od roku 1983 (byť počtů účastníků z konce 70. let ještě ani zdaleka nedosahoval), do Prčic se vydalo před 24 tisíc lidí, z toho více než 5,5 tisíce z Tábora. Lidský dav chrastící duhou plastových botiček z minulých ročníků pochodu se vinul kolem půlky táborského autobusového nádraží.

---

Pořadatelé byli nicméně sehraní a rychlí jako blesk, takže jsem již po dvaceti minutách prakticky přesně v 8 hodin ráno vyrážela s mapou v ruce po červené značce kolem jordánské přehrady. Počasí bylo pošmourné, ale v lehké bundě se člověk chůzí rychle zahřál.

Ranní odchod z Tábora bývá takovou trochu společenskou akcí, ačkoli hledat známé tváře v několika tisícovém davu je docela zbytečné. Ale těch historek, co turista vyslechne třebas i cestou podél železniční trati směr Čekanice!

Z Čekanic přichází pro mě asi nejopruznější část cesty - trasa sice vede stále po červené značce, jenže ta vede pochodníky po silnici - obzvlášť podcházení nájezdu na dálnici je lahůdka. Stejně jako pokračování po silnici přes železniční přejezd směr Stoklasná Lhota - za přejezdem sice turistická značka ze silnice uhýbá, ale pochod vede dál po asfaltu...

... přes dálnici až do Stoklasné Lhoty. No mňamka. První stánky s občerstvením se objevují už po 2 km v Čekanicích, další jsou ve Stoklasné Lhotě. Tam se taky po 5 km pochodu přichází k tajné kontrole (minulý rok byla už v těch Čekanicích). No a tam je, jak to tak vypadá, mnohem větší fronta než na startu v Táboře. U auta zaparkovaného opět už na červené turistické značce vycházející ze vsi tam sedí 2 (slovy dva) lidi na sesličkách a razítkují mapy. Nevím, asi by se ty tajné kontroly měly dávat někam dál od startu, až se davy víc rozprostřou, sotva se člověk těší, že konečně sešel z asfaltu, postojí si skoro půl hodinku ve frontě.

Další 2,5 kilometru naštěstí vede poli, loukami a lesy, i když takovými těmi příměstsky působícími, a pak také podél železnice až do Chotovin, kde mnozí neodolávají lákání stánků s občerstvením a posilňují se před další cestou. Ještě překonat průchod městečkem, opět jeden železniční přejezd a opět jednou nad dálnicí a konečně se po 9 kilometrech pochodu dostáváme do opravdové přírody. Tedy za mě - kdyby se nějaká trasa zakroutila na těch minimálních 30 km okolními lesy se startem až z těch Chotovin, byla bych moc, moc ráda.

Po červené turistické značce vcházíme do lesa za vesničkou Rzavá. Aneb taková pěkná květnová pochodová pohodová fotka.

Příjemné 2 kilometry lesem podél Košínského potůčku. Pošmourno mizí, začíná svítit sluníčko a dělá se teplo. A stánek s občerstvením se dá potkat i v lese.

A když člověk odkloní fotoaparát od průvodu pochodníků, vypadá okolí úplně idylicky.

A louky tááák rozkvetle...

Načež následuje moje nejoblíbenější místo z celé táborské trasy - Starý zámek, zřícenina v Borotíně, jak tomu správně říkat nevím, ale je to každopádně dost romanticky vyhlížející ruina. Třebaže dnes se všemi hradbami obleženými svačícími turisty. Připojuji se, pohled z hradeb na rybník a průvod lidu přicházející od lesa je neodolatelný

A je tu taky punkt a občerstvení - a do háje měla jsem tu frontu vystát, protože pak už se stánky omezily jen na vesnice, tam to bylo vždy na dlouho (jakože stát půl hodiny ve frontě na slunku mě prostě neba), a tak jsem dost kilometrů strávila skoro na suchu jen se svými chabými zásobami - však nosit jídlo a pití na pochod Praha-Prčice je blbost, ne? No tak oprava, není. Loni jsem to se svými zásobami kvůli pokusům s bezlepkovou dietou vychytala - a příště se zásobím opět...

O této kontrole popis trasy už roky vytrvale tvrdí, že od něj zbývá 14 km do cíle, měl by tedy být po 16 kilometrech. Od loňska už vím, že je zhruba na 13,5 km, takže dělat si radost, že je člověk za půlkou trasy, netřeba, a vzrušovat se další trochou asfaltu rovněž není nutné.

Naštěstí trasa po dalším kilometru spolu s cyklotrasou 1059A opět zapluje do lesa. Na fotce rybník Suchdol s všudypřítomným žabozpěvem. Odhaduji, že teprve zde jsme v polovině pochodu.

Lesem se pak prochází stále po cyklotrase následujícího 2,5 km až k samotě Hvížďalka.

Tam cyklotrasu u křížku opouštíme a jdeme po cestě asi kilometr přes pole, kde se se silničkou pro kola opět potkáváme.

Vpravo - běžný pohled na víkendovou prázdnotu zdejšího kraje. Vlevo - a když se jde pochod.

Krajina při stoupání do Střezimíře.

A ve Střezimíři u stánku dav, takže záhy opět krajina při stoupání ze Střezimíře.

Vyšli jsme ze Střezimíře po modré, na 20. kilometru obešli samotu Větrov a následovalo to nejhezčí, co jsem letos na trase Tábor - Prčice viděla, obrovité rozkvetlé louky plné pampelišek a kopretin.

Uchvátilo to kdekoho a bylo legrační pozorovat, jak turisté scházejí z cesty, vbíhají na louku, lehají si do trávy, fotí se, maminky pletou holčičkám věnečky, sluníčko svítí a všichni jsou happy.

A já sice měla žízeň, ale až když mě začaly bolet lícní svaly, tak jsem si uvědomila, že už několik kilometrů jdu a culím se jako pako.

A jelikož to tam bylo fakt krásné, tak aspoň ještě jednu fotku.

Pokračovali jsme po zelené značce do Červeného Újezda. Pro srovnání dávám dvě fotky z pochodu - loňskou a letošní ze stejného místa - aneb jak to vypadá, když kvete a nekvete řepka. Na hodně místech dokonce ani nebyla zasetá.

Červený Újezd, 22. kilometr a sympatická hospoda, kterou si pamatuju z loňska - únosná fronta na záchod a ještě únosnější fronta na nealko, které se čepuje zvlášť, a tak to trvá mnohem kratší dobu než pěnící pivo. Nalila jsem do sebe rovnou litr. A pak dál na kontrolu za Říkovem. Když člověk šikovně fotí, skoro ty vypadá, že je na cestě i sám:-)

Další spousta zeleně. Miluju tu jarní nespálenou zelenou.

Stoupání z 24. kilometru od kontroly na rozcestí za Říkovem. Pohled kupředu i dozadu.

Další a poslední kontrola byla překvapivě už ve Vísce, odkud přichází závěrečné všemi oblíbené a velebené asfaltové vcelku prudké klesání do Starých Mitrovic, už je to pořád asfalt až do cíle.

Loni byla poslední kontrola až v Přestavlkách a odtud nás trasa vedla do Prčic zadem přes nějaký statek a pole, letos byl na téhle křižovatce stánek bez fronty (hurá) a nikdo nikam neodbočoval. A tak jsme došli husím pochodem až do Prčic.

Cíl byl opět na zaplněném náměstí, kde se ukončily všudypřítomné dohady o letošní barvě botičky.

Podobně jako loni jsem naměřila 29 kilometrů, což táborskou trasu řadí asi k těm nejkratším. Já si ji opět prodloužila na poctivých 30 km dojitím do sousedního Sedlece, kde jsem čekala na odvoz a naváděla do cíle všechny, kteří se mě ptali, kde se tady dávají ty botičky, a zajíkali se hrůzou (či pivem) při představě, že musí jít ještě do vedlejšího městečka. Pršet začalo akorát, když jsem odjížděla. Zkrátka ideální počasí. Tak snad zase za rok, tentokrát zkusím něco méně asfaltového, aspoň doufám.