Pátá kapitola Portrétu pro Bradavice byla napsána a vložena, pokračování mám sice rozmyšlené, ale zrovna procházím nějakou "tvůrčí" krizí, tak netuším, kdy se donutím něco hodit na papír...
Tak vkládám alespoň tohle - nápad popsat jeden den z fiktivního deníku prof. McGonagallové (i když pochybuji, že by si nějaký vedla, a když už, tak asi ne takhle:-) vznikl, když jsem znovu pročítala 1. díl HP kvůli informacím o složení famfrpálového týmu Nebelvíru. Berte to s rezervou, je to jen takový pokus...
Z deníku Minervy Mc Gonagallové
Čtvrtek, 12. září 1991
Po dlouhé době nádherný den - dnes jsem už od rána cítila napětí v kostech, ale takové příjemné - jako když se má stát něco neočekávaného, tím myslím v tom dobrém slova smyslu.
Mám ráda tyto časně podzimní dny. Jistě, podle astronomického kalendáře nás čeká ještě nějakých deset dní léta, jak nám naše drahá Aurora neopomněla připomenout hned na první profesorské poradě, když Filius s Pomonou vytrvale hovořili o "podzimním" semestru. Opět jsem během letních prázdnin stihla zapomenout, jaká perfekcionistka tahle naše astronomka je. Ale přesto ji mám svým způsobem ráda - je tichá, do ničeho se zbytečně nemíchá a její loajalita k Albusovi a Bradavicím skutečně sahá snad až ke hvězdám... Ale zpět k dnešku.
Brzy ráno mě probudily sluneční paprsky - dobývaly se do mé ložnice a osvětlovaly ji proudem teplého světla. Už to, že jsem se nevzbudila ještě za tmy, tak jako obvykle, mě dobře naladilo - trpívám v poslední době nespavostí a již jsem skoro zapomněla, jaké to je - probudit se až za světla a ještě do takového rozzářeného dne.
Otevřela jsem okno a pustila dovnitř trochu svěžího vzduchu - touto dobou přichází zdálky od moře a já mívám pocit, jako bych z něj cítila chuť soli a ryb - tedy hlavně když se přeměním do své druhé podoby.
A že mě to dneska k přeměně svádělo - slunce se vyhouplo vysoko na oblohu, školní pozemky se leskly rosou, z lesa stoupala pára a já si celé dopoledne představovala, jaké by to bylo - vylézt na střechu a tam si lehnout a nechat ze zahřívat slunečními paprsky. Ten pocit znám příliš dobře - jen tak zlehka naježím srst, abych pustila teplo až na kůži, a za chvíli už cítím horkost prostupující celé moje tělo - zahřívá mi kosti, skoro to pálí, ale je to tak příjemné! Někdy vážně mívám problém přesvědčit sebe samu k návratu do lidské podoby - hábit mě nezahřeje tak dobře, jako můj kočičí kožíšek.
Jsou tu však mé profesorské povinnosti. Připomněly se mi již u snídaně, když jsem musela zasahovat u jedné výměny názorů mezi Malfoyem juniorem (ten hoch se mi příliš nezamlouvá už od chvíle, kdy jsem ho poprvé spatřila při rozřazování) a tím ne právě šikovným Longbottomovic chlapcem. Přesto mi mé podzimní zasnění vydrželo až do odpoledne, konkrétně do hodiny v pátém ročníku.
Začínám je připravovat na NKÚ a, jako každý rok, i letos propadám depresi. Vím, že je teprve začátek září, dopředu už počítám s tím, že studenti přes prázdniny polovinu věcí zapomenou (nehledě na tu druhou polovinu, jíž se nikdy nenaučili, ačkoli se to přede mnou snaží vytrvale utajit), říkám si - začneme s něčím jednodušším, jen takové opakování z loňska. S vyděšenými obličeji si posílají bednu s ježky, které mi včera laskavě nachytal Hagrid v Zapovězeném lese (nesmím zapomenout mu ještě jednou poděkovat), a začínají nad nimi mávat hůlkami.
Nevím, jestli se mám smát anebo plakat - někteří při kouzlení vypadají jak dirigenti symfonického orchestru, raději ignoruji těch pár jedinců, kteří si pod lavicí otevřeli učebnici a snaží se najít odpovídající kouzlo, ostatně na nějaké výtky nemám ani čas - jeden chytrolín toho nebohého ježka rozpůlil a já ho musela co nejrychleji zachránit (toho ježka, samozřejmě). Mrzimor deset bodů dolů - mrzimorští se okamžitě tváří zkroušeně, ale co s nimi mám dělat? Jak je jinak přinutit, aby začali brát učení vážně? Jako kdyby loni neviděli svoje starší spolužáky - kolik že se jich ten poslední měsíc před zkouškami nervově zhroutilo? Devět? Deset? Už to ani nepočítám - ta scéna se opakuje rok co rok. Jenže oni jsou prostě nepoučitelní - místo toho, aby průběžně opakovali už od září, nechají všechno až na poslední chvíli a pak se diví...
Konečně mi Percy Weasley jako první přinesl docela pěkný jehelníček, který se dokonce ani nehýbal, natož aby se pokoušel sbalit do kuličky - deset bodů pro Nebelvír, mladý Weasley se rozzářil, nu, je to chytrý hoch, i když tak trochu zvláštní. Ostatně, letos tu máme dalšího Weasleyho, jsem docela zvědavá, co se z něho vyklube, u Weasleyů člověk nikdy neví.
To mi připomnělo Charlieho Weasleyho a moje dnešní nadšení trochu pohaslo. Vybavil se mi loňský závěrečný famfrpálový zápas proti Zmijozelu a bezmocně jsem zaskřípala zuby - jako už tolikrát. Dodneška před sebou vidím ten vítězoslavný Severusův obličej, když si odnášel famfrpálový pohár do svého kabinetu. U Merlina - Pomoně i Filiusovi bych to ze srdce přála - tedy ne, že bych byla nadšená, samozřejmě, že měl vyhrát Nebelvír - ale kdyby nás porazil Havraspár nebo Mrzimor, s tím bych se ještě smířila. Ale zachovat klid, když Severus nasadí ten svůj "roztomilý" výraz, to je někdy opravdu nad moje síly.
Pravda, loni byl náš famfrpálový tým hodně chatrný - spousta nových tváří - kolik z nich předtím famfrpál doopravdy hrálo? Dvojčata Weasleyova - no jistě, ti mají potenciál, stejně tak Johnsonová a Spinnetová - jenže všichni byli teprve ve druhém ročníku - co tak asi mohli dokázat proti těm zmijozelským hromotlukům? A letos? Wood prý přijal Bellovou jako novou střelkyni - další druhačka, snad celkem šikovná, ale pořád nám chybí chytač. Ten nám ostatně chybí už od odchodu právě Charlieho Weasleyho - to byl alespoň kapitán! Tehdy jsme pohár vyhráli několikrát po sobě, jenže od té doby, co dokončil školu, se na nás vrší jedna smůla za druhou.
Hodina skončila, všichni ježci byli v pořádku zpět v mojí krabici a já se vydala do svého kabinetu. V hlavě mi pořád ležel nebelvírský tým, ta myšlenka se mi uhnízdila v mozku a vytrvale na mě dotírala ze všech stran. A právě v té chvíli se to stalo.
Koutkem oka jsem za oknem, které jsem zrovna míjela, zaregistrovala jakýsi drobný letící předmět a vzápětí kolem prosvištělo něco mnohem mohutnějšího. Překvapeně jsem vyhlédla ven a málem jsem zapomněla dýchat.
Jakýsi chlapec (a podle stejnokroje to byl student mojí koleje!) se na koštěti řítil střemhlav k zemi, byl už blízko, ach ne, příliš blízko! Cítila jsem, jak se ve mně zastavilo srdce, nevědomky jsem se přitiskla k oknu a začínala prosit Merlina... Náhle, sotva stopu nad zemí, zachytil ten drobný kulatý předmět, ostře strhl násadu koštěte vzhůru, prudce se přitom zaklonil, srovnal koště a pak z něj lehce seskočil na trávu, jako by se nic nestalo.
Ani nevím, jak jsem se dostala z hradu - prolétla jsem vstupními dveřmi a uháněla dolů po školních pozemcích ke skupince studentů, z nichž polovina se tvářila značně otráveně a druhá polovina (ta moje) hlasitě jásala a plácala po zádech toho neskutečného šťastlivce, který si snad ani neuvědomoval, jak málo ho dělilo od jisté smrti. Mělo mě vůbec překvapit, že tím drzým opovážlivcem byl Harry Potter?
Nejasně si vzpomínám, že jsem na něj začala hystericky křičet a vůbec jsem si nevšímala, jak ho ostatní omlouvají (až později se mi vybavilo, že to celé zřejmě bylo nějakým pokračováním té potyčky u snídaně), samozřejmě nechyběl ani provokatér Malfoy (mé špatné dojmy z tohoto hocha se jen potvrzují). Jenže v té chvíli jsem se stěží ovládala, na zlomek sekundy jsem si představila Harryho bezvládné tělo odrážející se od země po tvrdém dopadu, před očima mi prolétly obličeje jeho mrtvých rodičů a také Albusův výraz - jak by se asi tvářil, kdyby chlapec, který zůstal naživu, a kterého jedenáct let schovával u těch jeho příšerných příbuzných, chlapec, v něhož tolik doufal, i když se to před námi snažil tajit, kdyby tenhle chlapec zemřel následkem naprosto nezodpovědného a hloupého nápadu zachránit věc svého zraněného kamaráda? Jenže... neměla bych na něj ve skutečnosti být spíš hrdá?
A pak mi to náhle došlo. Jistě, vlastně to bylo naprosto logické, vždyť jeho otec byl jeden z nejlepších...
Popadla jsem Harryho Pottera za ruku a stále ještě poněkud nepříčetně ho vláčela k hradu. Bylo mi jasné, že navenek to musí vypadat, jakože dostane ten nejhorší školní trest (a vážně jsem pořád váhala, jestli mu ho přece jen neuložit), ale když jsem zaslechla škodolibé poznámky zmijozelských, definitivně jsem se rozhodla. Tentokrát už ne!
Trochu se třásl, zjevně si myslel, že ho táhnu nejmíň k řediteli, abychom ho okamžitě vyloučili. Nevymlouvala jsem mu to, ať se chlapec chvíli podusí ve vlastní šťávě, však ono mu to vůbec neuškodí. A dusil se docela dlouho - nemohla jsem totiž Wooda ani zaboha najít.
Nakonec jsme vrazili do třídy ke Kratiknotovi a tam jsem si ho konečně všimla. Byl zmatený snad ještě víc než Potter, když jsem mu oznamovala, že mu vedu nového chytače. Naštěstí je celkem bystrý - rychle to pochopil, a když jsem viděla, jak mu zasvítily oči, sama jsem se trochu uklidnila a moje zděšení a vztek vystřídalo netrpělivé očekávání.
Wood nezklamal - okamžitě začal kolem mladého Pottera kroužit jako mlsný pes, hodnotil jeho postavu a už mu vybíral koště. Potter z toho byl pořád trochu vedle, ale i on se pomalu začal tvářit natěšeně, když mu došlo, že dnes se asi vylučování ze školy konat nebude. Trochu jsem se zarazila - budu muset promluvit s Albusem ohledně toho pravidla pro první ročníky. Ale nepochybuji, že on tuhle výjimku povolí - viděla jsem na něm, jak moc mu na Harrym záleží, udělá cokoli, aby se tu ten chlapec cítil dobře.
Samozřejmě jsem navenek musela zůstat přísná, když jsem mu pohovořila do duše o nutnosti usilovně trénovat, ale ti dva mě skoro neposlouchali. Wood už byl duchem na hřišti a Harry se tvářil tak nevěřícně a šťastně, že jsem se neubránila úsměvu. Tolik mi v té chvíli připomínal Jamese, když byl v jeho věku! Až na ty oči, ty... ty má po své matce...
A tak Nebelvír našel nového chytače. U večeře bylo kolem našeho kolejního stolu docela rušno a já se tentokrát rozhodla nezasahovat, ani když jsem spatřila další ostrou hádku mezi Harrym a mladým Malfoyem. Musím svým nebelvírským trochu víc věřit, zařekla jsem se, jsou to sice ještě děti, ale snad mají dost rozumu na to, aby se nezapletli do žádného nebezpečí.
Žádné komentáře:
Okomentovat