Přináším poslední část druhé kapitoly Portrétu pro Bradavice. Věnuji ji Evče, která si přála rychlé pokračování a navíc sem píše milé komentáře, jež mě udržují při chuti v povídce pokračovat:-)Kapitola druhá: Věštba (5. část)
Brumbál seděl nehybně v křesle svíraje v rukou těch několik posledních listů papíru a nepřítomně hleděl před sebe. Z jeho výrazu se nedalo nic vyčíst a Nathalie už dávno pochopila, že nemá cenu se ho na cokoli ptát. Pomalu vstala přidržujíc se stolu a nejistě se přemístila do kuchyně udělat další várku čaje.
Když se vrátila s konvičkou v ruce, Brumbál tam stále ještě seděl a o čemsi hluboce přemýšlel.
"Ta žena byla Harrymu Potterovi svým způsobem velmi podobná," promluvila tiše Nathalie s náhlou intuicí, "předpokládám správně, že to byla jeho matka? A že ji Severus Snape miloval?"
Brumbál na ni překvapeně pohlédl.
"Jste v tom opravdu dobrá, Nathalie," řekl vážně, obratně se vyhýbaje její otázce, "vlastně ani nevím, jestli jsem někdy potkal lepší věštkyni... Já vím, já vím," dodal rychle, když odmítavě zavrtěla hlavou, "teď už rozumím, proč je to pro vás tak těžké - taková schopnost je velmi vzácná, tak moc vzácná, řekl bych, že si ani neumím představit, v jakém ohrožení byste byla, kdyby se o ní dozvěděl někdo… Ale ne, nechci vás zbytečně děsit," zmlkl okamžitě, když si všiml, jak se zachvěla.
Přemýšlet o svém obrazovideckém talentu z tohoto úhlu pohledu ji dosud nikdy nenapadlo; své nadání považovala vždy spíš za prokletí - vždyť kolik bolesti jí způsobilo těch několik předpovědí, které se naplnily s tak hrozivou přesností! Nikdy přitom nepomyslela na nebezpečí, v jakém by se ocitla, kdyby se o jejích schopnostech dozvěděl třeba právě Ten-jehož-jméno-se-nesmí-vyslovit - dokázala si živě představit, jak mocnou zbraní by se v rukou někoho takového mohla stát, a to i přesto - jak byla stále přesvědčená - že budoucnost byla daná a nebylo možné ji změnit. Její touha na tuto svou schopnost navždy zapomenout se tváří v tvář této představě ještě posílila a byla více než kdy jindy nadmíru vděčná za to, že s ohledem na veliký počet průměrných jasnovidců (pokud to nebyli rovnou podvodníci) nebylo toto umění obecně považováno za nikterak důvěryhodné.
"Neměla jsem vám to vůbec ukazovat," vydechla, ale Brumbál jen zavrtěl hlavou.
"Ani nevíte, jak moc mi pomohlo to, co jsem viděl. Mohu se nyní klidně radovat z toho dobrého a neobávat se toho špatného, co nás čeká."
Jak může něco takového s klidem říct, napadlo ji a s údivem Brumbála pozorovala.
"Vy tedy věříte, že nakonec bude Vy-víte-kdo poražen?" zeptala se překvapeně.
Znovu se pohledem pohroužil do několika posledních kreseb.
"Vidím tam boj a také vidím z naší strany velmi komplikovaný plán - nevím jaký, ale z těch obrázků je zřejmé, že bude existovat, ať už bude jakýkoli. A ano, věřím, že nakonec bude Voldemort poražen."
"Pak těm výjevům rozumíte mnohem víc než já," pokrčila rameny. "Přece nejsou zas tak dobré - sám jste říkal, že Snapeův patron…"
"Troufám si s určitostí prohlásit, že s patronem profesora Snapea je všechno v tom nejlepším pořádku a zůstane to tak až do jeho smrti," usmál se Brumbál a uvrhl ji tak v ještě větší zmatek.
"Aha," zamumlala. "Takže vám to k něčemu bylo? Myslíte, že mu teď můžete věřit?" Hleděla na něj s pochybnostmi.
"Víc než kdykoliv předtím," přikývl a napil se čaje.
Netrpělivě trhla rameny - nic z toho nechápala a Brumbál si zjevně liboval v tom, že ji může udržovat v nevědomosti.
"I když vás zabije?" vypálila proto tvrdě, ačkoli si uvědomovala, že to od ní není právě citlivé.
Znovu se zadíval na kresbu Snapea mířícího s nenávistným výrazem svojí hůlkou na nakresleného Brumbála.
"Věci nemusí být vždy takové, jaké se zdají být," pravil jemně.
"A co teď hodláte dělat?" zavrtěla rezignovaně hlavou.
"Sama jste řekla, že budoucnost nelze změnit. Jinými slovy - budu dělat, co budu moci," usmál se. "Ostatně jako vždy."
Rozladěně vydechla, přivřela oči a pátravě mu hleděla do obličeje. Uniká mi snad něco? To ostré zelené světlo - není přece pochyb - určitě je to neprominutelná smrtící kletba! Ví snad, jak se jí bránit? Harry Potter koneckonců přežil... Je snad možné, aby to byla jen jakási podivná součást plánu na zmatení protivníka, a Brumbál už dnes ví, že ve skutečnosti nezemře? V zamyšlení se kousla do rtu - musí to tak být, vždyť jak by jinak mohl o Snapeovi říct, že mu věří - i po tom všem, co tu viděl?
"Tak a nyní - kdy budete moci nastoupit?" přerušil náhle tok jejích myšlenek a ona na chvíli vůbec netušila, o čem to mluví. "Moje nabídka stále platí," usmíval se a dál klidně popíjel čaj.
Jak teď může myslet na nějaké obrazy, svraštila Nathalie nechápavě tvář, vždyť jsem mu právě ukázala jeho vlastní smrt!
"Nejlépe se k nám dostanete Bradavickým expresem, jenže školní rok začíná už za týden, to asi těžko stihnete, že?" pokračoval, když na něj stále jen mlčky hleděla. "Tudíž by asi bylo nejjednodušší, kdybyste se, až si tady vše zařídíte, přemístila rovnou do Prasinek - to je vesnice poblíž naší školy - a já tam pro vás někoho pošlu, co říkáte?"
"A-ano," vykoktala zmateně.
"Přemístit se přímo do hradu totiž není možné, zabezpečovací kouzla a tak, však to znáte… Za jak dlouho myslíte, že byste mohla dorazit?"
"A-asi tak… za tři týdny?" vzpamatovala se konečně a rychle se snažila odhadnout svoje časové možnosti.
Brumbál vytáhl hůlku, poklepal s ní na stůl, zamumlal Calendario a na dřevěné desce vyskočily číslice a písmena podrobného zápisníku i s Brumbálovým nabitým programem. Tohle kouzlo znala Nathalie samozřejmě také, přesto však závistivě pozorovala ředitelův barvitý kalendář, jenž kromě dnů, týdnů a měsíců, zobrazoval i pozici všech planet vůči souhvězdím, jakož i jednotlivé fáze Luny.
"Takže třetí sobotu v září?" poklepal hůlkou na příslušné datum, a když Nathalie přikývla, objevil se v řádku drobný nápis Nathalie Belartová - příjezd. "Dobrá, někoho pro vás pošlu kolem šesté ke Třem košťatům - to je místní podnik - rozhodně se pokuste dorazit o něco dřív - medovina madame Rosmerty stojí vskutku za ochutnání!"
S těmi slovy se zvedl. Snapeův plášť, který mu - stále ještě - vyjevená Nathalie beze slova podávala, opět zmenšil tak, aby se vešel do příruční tašky, a vedle něj uložil hromádku Nathaliiných malůvek poté, co zastíracím kouzlem dočasně skryl jejich obsah - to považovala za nanejvýš rozumné opatření.
"Předpokládám, že se oba shodujeme v tom, že by nebylo moudré o tomto našem malém rozhovoru komukoli vyprávět," zadíval se ještě na moment zkoumavě do jejích očí, když šel ke dveřím.
"Věřte, že netoužím po ničem jiném, než na všechno zapomenout, včetně toho, že něco takového vůbec umím," ušklíbla se.
Usmál se a podal jí ruku.
"Můj slib platí - nikdy už po vás nebudu žádnou další věštbu chtít. Pokud to ovšem vy sama neuznáte za vhodné."
"To těžko," zabrblala a sledovala, jak schází ze schodů k venkovním dveřím.
"Nashledanou za tři týdny, Nathalie. Budu se těšit." Ukázal jí ještě jednou svůj usmívající se obličej a vyšel na ulici.
Žádné komentáře:
Okomentovat