Kapitola třetí: Cesta do Bradavic (1. část)
O tři týdny později seděla Nathalie v příjemném a útulném podniku U Tří košťat a posilňovala se medovinou přesně tak, jak jí Brumbál poradil, když se v Paříži loučili. Do Prasinek se přemístila z Příčné ulice zhruba hodinu předtím a hned se zvědavě rozhlížela po té kouzelné vesničce na úpatí vysokého kopce. Roztomilá barevná stavení se koupala v paprscích pozdně odpoledního slunce, po uličkách se beze spěchu procházeli kouzelníci, čarodějky, ježibaby a různá další kouzelná stvoření, a nad hlavami jim poletovaly sem a tam poštovní sovy. Zlátnoucí listí na stromech pak dodávalo celé scenérii atmosféru vskutku pohádkovou.
Najít Rosmertin hostinec netrvalo Nathalii déle než pár minut. Uvnitř bylo příjemně teplo, vonělo to tam medem, vínem a skořicí a světlo svíček se měkce odráželo na krémových stěnách a stolech ze světlého dřeva. U nich sedělo jen pár lidí; mezi nimi čile pobíhala vesele oblečená půvabná ženuška s žejdlíky napěněného máslového ležáku a s poháry přetékajícími medovinou.
Nathalie si vybrala stůl úplně v rohu, svůj rozměrný kufr, který před sebou manévrovala vzduchem pomocí hůlky, uložila pod lavici, usadila se a pohodlně si natáhla zkřehlé nohy k rozpáleným kamnům. Za okamžik už před ní přistála konvička teplé medoviny a kousek koláče a Nathalie se s požitkem pustila do jídla a pití, prozatím se vyhýbajíc zvědavým Rosmertiným pohledům. V posledních týdnech se ani na chvíli nezastavila, a tak si teď chtěla po dlouhé době vychutnat konečně trochu klidu.
Opustit život v Paříži a přesunout se do Bradavic nešlo zdaleka tak rychle, jak si představovala. Čtrnáct dní takřka nezamhouřila oči, jak se snažila rychle dokončit všechny rozdělané zakázky, mezitím musela odmítat nové a vysvětlovat svým klientům, proč najednou dává Paříži sbohem a odjíždí kamsi do divočiny.
Nejhůř to zřejmě nesl pan Vernier, jehož navštívila osobně, aby mu předala zrestaurovaný portrét monsieura Legranda a několik dalších děl, která měla ve svém ateliéru. Svíral její ruce ve svých a dlouze a úpěnlivě jí hleděl do očí, byla si však poměrně jistá, že ho lítost opustila ještě, než za sebou zavřela vstupní branku, soudíc podle výkřiků, jež se za ní nesly otevřeným oknem, když pan Vernier stáhl přehoz z Legrandova obrazu. Pro jistotu zrychlila a zapadla za nejbližší roh - Vernier jí vyplatil dost vysokou odměnu a ona netoužila po tom, aby si to na poslední chvíli na základě rozhovoru s Legrandem rozmyslel.
Díky odevzdaným zakázkám naštěstí získala dostatek peněz na to, aby mohla Claudine zaplatit nájem za ateliér na rok dopředu, načež tam sestěhovala všechny svoje věci z bytu. Claudine ji sice přesvědčovala, ať si s tím nedělá starosti a nechá si za nějakou symbolickou částku byt i ateliér, ale Nathalie věděla, že peníze za pronájem jejího bytu se Claudine budou hodit a že by nebylo fér ho jen tak bez pořádného placení celý rok blokovat. Příští léto se v každém případě hodlala vrátit do Francie na prázdniny a pak - pak se uvidí.
Poslední noc v přeplněném ateliéru působila trošku depresivně - Nathalie spala na rozkládacím lehátku mezi několika otlučenými kusy nábytku, které si kdysi koupila za první vydělané peníze, vedle trůnil její starý školní kufr a přes opěradlo křesílka viselo pár kusů kouzelnického oblečení, jež si hodlala následujícího dne obléct na sebe. Dlouho do noci hleděla do stropu a snažila se představit si svůj život v příštích měsících, tentokrát k tomu ale nestačila ani její jindy tak barvitá fantazie - v hlavě měla úplně prázdno.
Probudila se otupělá; s myšlenkami bůhvíkde se rozloučila se vzlykající Claudine a popadla držák kufru připravujíc se na přemístění. Když se roztočila kolem vlastní osy, napadlo ji, že měla Claudine varovat, ať za žádných okolností nechodí do jejího ateliéru, a pokud už tam bude muset jít, tak ať se rozhodně nepřibližuje k rámu s kančí hlavou (který si majitel odmítl převzít, neboť se po zrestaurování ukázalo, že ta kančí hlava je neskutečně divoká a vrhá se na každého, kdo se k rámu přiblíží), ale to už ji pohltil onen známý vír a ona se přemístila.
Objevila se uprostřed liduprázdného průjezdu tak, jak jí poradil jeden známý, který dost často jezdil na služební cesty na londýnské Ministerstvo kouzel, a odtud vyšla na ulici vláčíc za sebou svoje objemné zavazadlo. Byla v mudlovské části města, kde nebylo záhodno používat kouzla, a tak musela ten těžký kufr vlastníma rukama dotáhnout až do jedné úzké ulice před takřka neviditelné dveře mezi dvěma domy.
Hospoda U Děravého kotle na ni v první chvíli žádný velký dojem neudělala. Uvědomovala si, že jejím hlavním účelem je odradit mudly, kteří by v návalu jakéhosi šestého smyslu natrefili dovnitř a hrozilo by tak riziko, že se dostanou do kouzelnického světa, a musela uznat, že hospoda tento cíl plní zcela bezchybně. V místnosti vládlo příšeří a pro štiplavý kouř z dýmek podezřele vyhlížejících existencí sedících u barového pultu nebylo takřka vidět na krok. Všichni se po ní otočili, když vstoupila, ale z jejich výrazů bylo těžké cokoli vyčíst.
Kýchajíc a se slzícíma očima si sedla ke stolu u zdi a málem vyjekla, když na ni hubený hostinský vycenil svůj bezzubý úsměv. Představil se jí jako Tom, změřil si její cestovní kufr a rovnou jí nabídl ubytování v horním patře podniku. I přes svůj nevábný vzhled vypadal jako bodrý chlapík, a tak Nathalie po chvíli s jeho návrhem souhlasila. Do soboty zbývaly ještě dva dny, v té době si v Londýně musela leccos zařídit a jinou možnost ubytování jí nikdo neporadil. Hostinského Toma její volba evidentně nadchla, neboť hned odběhl a záhy už byl zpět s lahví Ogdenské starorežné - a bohužel se ukázalo, že neexistuje byť i jen mizivá šance přesvědčit ho, že ona tvrdý alkohol špatně snáší. Brzo už si s nimi připíjela na šťastné ubytování slečny Belartové půlka hospody a Nathalie pochopila, že zdejší hosté se k pití rádi chopí jakékoli příležitosti.
Vytáhla s pomocí Tomovou a své hůlky kufr do patra a s úlevou se zavřela v pokoji, který jí hostinský přidělil. Otevřela dokořán okenice a pustila dovnitř trochu vzduchu, hltajíc očima dění pod sebou. Jistěže i v Paříži měli podobnou ulici - i když tam to byl spíš široký a honosný bulvár - ale jí, která převážnou část svého života trávila v mudlovské části města, nikdy nepřestával fascinovat ten čarodějný mumraj, jenž v kouzelnických čtvrtích vládl. A Příčná ulice nebyla výjimkou - klikatila se od domu k domu, takže Nathalie ze svého okna viděla pouze její nepatrnou část, ale o to víc si všímala každého detailu a nasávala zvláštní kouzlo tohoto místa.
A pak už jí zvědavost nedala, přehodila přes sebe hábit, popadla obnošenou kabelu a seběhla po schodech do lokálu. Tom jí ochotně ukázal, na kterou cihlu v zadní části podniku má poklepat hůlkou, a za pár okamžiků už Nathalie natěšeně vyběhla po hrbolatých dlažebních kostkách do kouzelnického světa.
Žádné komentáře:
Okomentovat