Trvale se zhoršující průběh večera dožene Nathalii k poněkud nejapnému chování, ale nakonec se ubytování v Bradavicích přece jen dočká:-) Tolik úvodem k závěrečné části třetí kapitoly...Kapitola třetí: Cesta do Bradavic (6. část)
"Buďte zticha, Filchi! A ty, Protivo, koukej padat!" zasyčel Snape ledově a na malou chvíli stočil oči z Nathalie na Filche, který kupodivu okamžitě přestal povykovat a prudce popadaje dech nasupeně pozoroval strašidlo, jež se se sprostými nadávkami vzdalovalo chodbou hlasitě práskajíc Nathaliiným stojanem do okolostojících brnění.
"A co ona?" ukázal Filch na Nathalii a vypadal, že se mu pomalu, ale jistě vrací dobrá nálada, "uložíte jí školní trest, pane profesore? Takový, jaký umíte vymyslet jenom vy?" vemlouval se lichotivým tónem. "Přebírání štírů holýma rukama? Nebo snad drcení dračího trusu?" rozvíjel dychtivě svoje teorie a Nathalie znechuceně svraštila nos. Snape se kysele pousmál.
"Přestaňte s tím, Filchi," ušklíbl se a znovu na ni upřel zpytavý pohled, "copak nevidíte, že je na studentku příliš stará?"
Nathalie se prudce nadechla a obočí jí vyletělo vzhůru. Příliš stará?
I po všech těch vysušovacích kouzlech tu pořád stála viditelně promáčená až na kost - každý přece musel poznat, že právě přišla zvenku. Nestačilo třeba říct, že je na utíkání z hradu příliš mokrá? Co s tím má co dělat její… vtom si však všimla zlomyslného záblesku ve Snapeových očích - její dotčený výraz si zjevně vychutnával. Pas possible! Ne, že by čekala uvítací famfáry (a jistě ani nečekala, že si ji budou plést se studentkami), ale zas až takhle… Před očima se jí zatmělo a zareagovala takřka instinktivně -
"Profesor Snape, že?" vyhrkla s předstíraným zaujetím a ignorovala Filche, který si brblal pod vousy: "Že není studentka? A kdo to teda je? Ach, tak vy se znáte?" dodal, když k němu pronikla tato nová informace.
Snape neodpovídal, všimla si jen, jak zlověstně přivírá oči a ostražitě ji pozoruje. Něco jí říkalo, že by raději měla mlčet, jenže na to už byla příliš zmrzlá a příliš navztekaná…
"Ach ne, profesor Snape mě nemůže znát," odvětila melancholicky. "Ale on - jeho přece zná každý - každý, kdo něco znamená!" zahorovala vzápětí nadšeně a podařilo se jí dokonce vykouzlit ve ztrhaném obličeji upřímně působící úsměv.
Filch se zmateně díval z jednoho na druhého a Nathalie na oba stydlivě zamrkala řasami. Snape se zatvářil ještě znechuceněji než předtím, ale přesto - na jediný prchavý okamžik zahlédla, jak mu obličejem prolétl ješitný úšklebek - hned byl zase pryč, ale to už lehce pobaveným hlasem dodávala: "…chci říct každý, kdo něco znamená mezi výrobci mazadel…," přičemž vyzývavě upřela pohled na jeho vlasy.
Do háje, to se vážně nezmůžu na nic chytřejšího, než je urážka na úrovni sedmiletého dítěte, kterou navíc určitě slyšel už nejmíň stokrát? V duchu obrátila oči v sloup. Ovšem svůj účel to kupodivu splnilo nad očekávání - Snape zesinal vzteky a Filch povyskočil na místě a začal mu něco vykládat nanejvýš pohoršeným tónem.
Profesor si však Filche nevšímal a tvrdě zabořil pohled do jejích očí. Zmocnil se jí podivně nepříjemný pocit, ale zaryla nehty do dlaní a beze strachu ten pohled opětovala. Zřejmě si právě v rekordně krátké době stihla udělat solidního nepřítele, to jí ovšem v této chvíli bylo úplně jedno a naplněna jakýmsi zvráceným, ale přesto povznášejícím pocitem se rozhodla ještě něco málo přihodit…
"Tak tedy," začala, ledabyle se otočila ke spoušti na zemi a udělala nad ní pár rychlých pohybů hůlkou, "mé jméno je Nathalie Belartová, a ačkoli tomu moje nepříliš slavné entrée nenapovídá, přijela jsem na přání ředitele Brumbála jako nový zaměstnanec školy."
Mluvila pomalu a klidně, zakládajíc si nevzrušeně hůlku zpět do záhybů pláště, jako by se jí ani netýkalo to, co se mezitím dělo na zemi za ní -
Kufr se s hlasitým řachnutím obrátil opět dnem dolů a přes celou chodbu k němu přiletělo víko a zasadilo se zpět do pantů, dovnitř mířily úhledně srovnané hromádky šatů a knih, stejně jako štětce, palety, nepoškozené tuby s barvami, příměsi do lektvarů a opravené prázdné lahvičky, jejichž obsah vylitý na zem se na závěr celé této úklidové estrády efektně vznesl do vzduchu a s tichým pufnutím se rozplynul.
Pak se kufr s prásknutím uzavřel a přiletěl Nathalii k nohám, vznášel se teď ve výšce dvou stop nad zemí po jejím pravém boku a Filch jen nevěřícně pomrkával a kroutil hlavou ze strany na stranu. Většina věcí sice asi byla nadobro zničená, ale přesto si ten Filchův závistivý výraz s ostentativním nezájmem užívala - vždycky po sobě uměla uklízet s minimem práce a s maximem velkoleposti.
"Takže, jestli v tomhle blázinci," pokračovala a ušklíbla se, když Filch pohoršeně zasyčel, "jestli v tomhle blázinci existuje někdo, kdo by mi mohl ukázat můj pokoj, byla bych mu do smrti vděčná."
S povýšeným úsměvem ukončila svůj monolog a s napětím očekávala další záplavu nadávek od Filche. Překvapivě to byl ale Snape, kdo promluvil jako první:
"Zvláštní," pronesl jemným šepotem a pozoroval ji přivřenýma očima, "že nikdo z nás ani netušil, jak výjimečná osobnost posílí naše řady. Jinak bychom si určitě nenechali ujít jedinečnou příležitost přijmout ji v Bradavicích se všemi poctami…"
Vysmíval se jí a ona tam jen stála a mlčky zuřila.
Vidina teplé postele se teď definitivně rozplynula - jediným, kdo věděl o jejím příjezdu, se zdál být Hagrid a ten někde venku hasil svůj srub. Brumbál byl podle Hagridových slov už nějakou dobu pryč, a tak to vypadalo, že Nathalie bude nakonec spát pod jedním ze zdejších schodišť.
Snapeovi bylo zřejmě jasné, co se jí honí hlavou, a jeho obličejem prolétl triumfální výraz. Zazíval a nepatrně se protáhl.
"Myslím, že se odeberu zpět do svého vyhřátého pokoje," pravil zlehka a oči se mu zaleskly, když zaznamenal její bezmocné zděšení. "A vy, Filchi, jděte taky spát."
Filch se zmateně zavrtěl, nejspíš se mu nechtělo nechávat Nathalii stát bez dozoru uprostřed schodiště s kufrem plným podezřelých lektvarů a barev.
Když náhle -
"Tady ste," ozval se hlas z chodby a Nathalie úlevou málem omdlela. Díkybohu, zamumlala si pro sebe a otočila se za zvukem. Zpoza rohu se vynořila mohutná postava bradavického klíčníka, jenž nyní zmateně zíral na skupinku před sebou.
"Hagride!" zaskřehotal Filch a vypadal šťastně, že se mu snad konečně podaří někoho nachytat. "Takže to vy za to za všechno můžete! Až se to dozví ředitel Brumbál..."
"Já...," blekotal Hagrid a nejistě skákal pohledem z jednoho na druhého.
"Můžete mi vysvětlit, Hagride," šeptal Snape medově a sestupoval pomalu ze schodů, "jak je možné, že necháváte cizí lidi potulovat se bez doprovodu po bradavických pozemcích?"
"Slečna Belartová přeci není cizí," našel Hagrid opět řeč a zatvářil se dotčeně, "přijela do Bradavic na výslovný přání profesora Brumbála..."
"Je-li to tak," ukrajoval Snape pomalu a Filch nadšeně polykal sliny, "jak potom vysvětlíte, že host profesora Brumbála musí hodiny čekat pod schody, než ho zavedete do jeho pokoje?"
"Ha!" podpořil ho Filch vítězně. A Nathalie už toho začínala mít opravdu dost.
"Hagrid za nic nemůže," řekla unaveně a ignorovala jejich nedůvěřivé úšklebky, "je to všechno moje vina - opozdila jsem se a on už oprávněně s mým příjezdem ani nepočítal," hleděla bezvýrazně na zeď. Bojovnost ji náhle opustila a na přesvědčivé lhaní už neměla sílu.
"Můžete mě, prosím, zavést do mého pokoje?" obrátila se zoufale na Hagrida, který stále ještě nechápal, jak snadno vyvázl z dalšího vyptávání. Rychle se však vzpamatoval, popadl její kufr a vyrazil vzhůru. Snape se musel málem přimáčknout na zeď, když Hagrid procházel kolem něj, Nathalie se jeho směrem raději ani nepodívala, tím spíš, že obr jí v té chvíli zašeptal: "Dík, slečno Nathalie," ovšem šeptal to tak nahlas, že ho muselo být slyšet až ve Velké síni.
Trvalo dobrých pět minut, než dorazili do její ložnice, a Nathalie se obávala, jestli odsud ještě někdy najde cestu zpět. Hagrid složil kufr na podlahu a mocně dýchl do vyhasínajícího ohně. Plameny vyšlehly a on hodil do krbu několik menších polen. S úlevou k ohni natáhla zkřehlé prsty. Na večeři už teď neměla ani pomyšlení.
"Co váš dům?" vzpomněla si najednou.
"Bude v pořádku," řekl Hagrid zvesela a obcházel s loučí kolem svícnů. Záhy se pokojem rozlilo měkké světlo, Nathalie však neměla sílu oceňovat jeho přednosti.
"Jak se to vlastně stalo?" zajímala se zdvořile v marné snaze vytěsnit z hlavy nedávnou scénu ze schodiště.
"Ále," mávl Hagrid rukou, "jenom taková nehoda." K podrobnostem se neměl.
"Aha," pokrčila rameny.
"Děkuju, že…," začal znovu, ale ona jen odmítavě mávla rukou.
"Nechte to být," zamumlala vyčerpaně. Netoužila teď po ničem jiném, než po horké koupeli a nejméně desetihodinovém spánku. Nijak tedy Hagrida nezdržovala, když jí popřál dobrou noc, a jeho kroky vzdalující se chodbou už samým vyčerpáním skoro ani nevnímala.
Žádné komentáře:
Okomentovat