Tentokrát patří moje poděkování HP povídkářce ClaireM, a to za dnešní (vlastně už včerejší) spřátelení. Její povídku Harry Potter a moc magických medailonů, jakož i další dílka najdete na http://clairem.blog.cz/
A nyní už další část čtvrté kapitoly...
Kapitola čtvrtá: Neobvyklý úkol (2. část)
Cesta k Brumbálově pracovně Nathalii zase pořádně zamotala hlavu, a když se Hagrid důvěrně naklonil ke šklebícímu se chrliči a sdělil mu: "Kokosové kuličky," nebyla o nic moudřejší. Na chrlič to nicméně muselo udělat patřičný dojem, poněvadž nezaváhal ani na okamžik a odhalil před nimi vchod na zdobné točité schodiště.
Hagrid se s Nathalií rozloučil, zopakoval jí své pozvání na čaj o páté a pokynul rukou směrem vzhůru po schodech. Nerozhodně se zastavila před Brumbálovými dveřmi, ale pak si dodala odvahu a zaklepala. Zevnitř se nic neozývalo, což si vyložila jako souhlas, a vstoupila dovnitř.
Velká, ale útulná a domácky působící místnost jí okamžitě připomněla jednu z jejích obrazovideckých kreseb, na níž Severus Snape právě v této komnatě vyjímal z otvoru ve zdi lesklý meč zdobený rytinami a drahými kameny. Onen meč nemusela hledat dlouho - zvědavě přistoupila k jedné z prosklených skříní a upřela pohled na patrně nejdrahocennější předmět v pracovně.
"Meč Godrika Nebelvíra," ozvalo se za ní, a když se otočila, spatřila bradavického ředitele, jak k ní schází po drobných schůdcích a přidržuje se bohatě vyřezávaného pozlaceného zábradlí.
"Ach," vypadlo z ní inteligentně. Věděla toho tak málo, že se ani neodvažovala uvažovat nad tím, proč měl Nebelvírův meč ve Snapeových rukách a následné použití Patronova zaklínadla pro Brumbála takový význam. Vzpomněla si, jak nejdřív litoval, že nezachytila tvar Snapeova patrona, ale jak již několik minut poté neměl o jeho podobě žádné pochybnosti. No nic, povzdychla si, to teď nevyřeším, a odpoutala pohled od zářícího meče.
Brumbál mezitím došel až k ní a podával jí ruku na přivítanou. S pocitem úlevy ji stiskla - vidět ředitele po tom všem, co se předešlého dne stalo, bylo jako balzám. Pozoroval ji svýma pomněnkovýma očima přes obroučky brýlí a pak se znenadání usmál:
"Nu, musím uznat, Nathalie, že jste mě velmi překvapila. Jsem zpátky sotva pár hodin, ale už jsem stihl vyslechnout hned několik verzí vašeho příjezdu do Bradavic. To je, řekl bych, na začátek docela slušný výkon."
Zčervenala jak čerstvě zralé rajče a Brumbálovi zacukalo smíchy kolem rtů.
"Nikdo na mě ve smluvený čas nečekal," zahučela rozpačitě a cítila se poněkud trapně. "Poslala jsem za vámi Rosmertinu sovu..."
"Ano, ano, potkali jsme se několik mil severně od Cardiffu," přisvědčil Brumbál. "Rosmerta bohužel nemohla tušit, že když posílá sovu za mnou, neposílá ji na hrad, ale málem až do Ameriky." Tahle historka se mu zjevně zamlouvala. "Posledních pár dnů jsem totiž strávil na kongresu indiánských šamanů. Mimochodem velmi zajímavé - ale o tom snad někdy jindy... Nu, a večer jsme se s několika kolegy přemístili do Salisbury a trochu zavzpomínali na mladá léta. Štěstí, že jsem si pak potřeboval provětrat hlavu a rozhodl se zpět do Bradavic doletět na koštěti, jinak by mě ta sova hledala ještě týden..."
Nathalie si mimoděk představila lehce podnapilého Brumbála s vlajícími vlasy a vousy, vratce kličkujícího nocí na svém pometlu, a málem vyprskla smíchy.
"Rosmerta byla první, od koho jsem to schytal," pokračoval Brumbál vesele, přistoupil ke skříňce vykládané slonovinou a nalil oběma do kalíšku nazlátlou tekutinu, "pravda, můžu si za to sám - nevím, co mě to napadlo, vracet jí sovu ve čtyři hodiny ráno..."
Nathalii vyletělo obočí nevěřícně vzhůru. S pokývnutím přijala od Brumbála sklenku něčeho, co zavánělo jako pěkných pár let odleželý koňak, a napjatě poslouchala, co bude dál.
"To ten časový posun - vůbec mi nedošlo, kolik je hodin..." (Tady má evidentně víc lidí problémy s vnímáním času, napadlo ji a vzpomínkami jí prolétla Hagridova tvář). "Každopádně o vás měla veliký strach a vyčítala si, že vás nepřinutila zůstat přes noc U tří košťat," mrkl na ni.
"To je od ní milé," zamumlala Nathalie.
"A pak přijdu do hradu a hned za dveřmi to málem schytám tímhle," podával Brumbál Nathalii několik kousků dřeva.
"To je můj malířský stojan!" vyjekla nadšeně. "Tedy - spíš byl...," dodala vzápětí, když docenila napáchanou škodu. "Doufám, že vám s ním to příšerné strašidlo moc neublížilo," pohlédla starostlivě na Brumbála.
"Ale ne, profesor Snape mi na to dal nějaký lektvar." V Brumbálových očích tancovala neposedná světélka a Nathalie se po doznění toho jména několikrát pomalu nadechla a vydechla.
"Takže jedna z těch verzí mého příjezdu je od... Mais non, raději to ani nechci vědět...," mávla rukou. Brumbál se tentokrát rozesmál nahlas.
"Ano a další, neméně zajímavá, je od školníka Filche..."
"To je ten s tou kočkou? Pak jsem si vzpomněla, že jsem ho viděla na jedné ze svých kreseb..."
Brumbál přikývl.
"Stručně řečeno, ve všech jste zanechala nesmazatelný dojem," dodal pobaveně.
"Nápodobně," povzdychla si.
"A tímto se tudíž chci omluvit za vše, čím jste si včera musela projít. Je to moje vina - odjel jsem na ten kongres a úplně jsem zapomněl Hagridovi připomenout, že vás má vyzvednout. Což jsem rozhodně udělat měl, zvlášť když vím, že je v poslední době myšlenkami poněkud jinde..."
"Včera mu hořel srub," poznamenala dutě a Brumbálovi znovu zacukalo kolem rtů.
"Říkal mi o tom. Upřímně řečeno - v jeho případě nic neobvyklého."
"Chcete říct, že se mu to stává běžně?" vykulila na něj oči.
"Chci říct, že Hagrid je skvělý člověk, který má moji naprostou důvěru. Ale také je to zcela nekritický obdivovatel všech kouzelných tvorů," vysvětloval ředitel s dobrosrdečným úsměvem. "Obávám se však, že všichni kouzelní tvorové nejsou tak nekritičtí vůči němu."
"Dneska k němu mám jít na čaj - prý mi chce něco ukázat...," zarazila se Nathalie.
"Tak to vám přeji hodně štěstí," zakuckal se Brumbál smíchy a pobaveně sledoval, jak se zatvářila nejistě - je to blázen, napadlo ji a raději uhnula pohledem, aby to na ní nepoznal.
Její zrak spočinul na stěně naproti Brumbálovu stolu. Visel tam veliký obraz v bohatě vyřezávaném rámu - v každém rohu snadno rozpoznala pečlivě vymodelovaný symbol jedné z bradavických kolejí. Se zaujetím přistoupila blíž a podrobně si dílo prohlížela.
"Zakladatelé školy," ozval se za ní ředitelův hlas a pak se Brumbál objevil po jejím boku. "Godric Nebelvír, Helga z Mrzimoru a Rowena z Havraspáru," ukazoval postupně na jednotlivé postavy sedící kolem kamenného stolu, které mu v odpověď nepatrně přikyvovaly hlavou.
"Nechybí někdo?" dotázala se překvapeně.
"Á, vidím, že historie Bradavic vám není úplně cizí. Chybí Salazar Zmijozel, samozřejmě."
"Včera U tří košťat jsem stihla leccos přečíst," neodpustila si a Brumbál se omluvně usmál. "Takže Zmijozel se nenechal portrétovat se svými kolegy? Proč to?"
"Podle dochovaných pramenů vznikl tento obraz až v době, kdy už Zmijozel školu opustil poté, co se nepohodl s ostatními zakladateli," vysvětloval ředitel, "ale těžko říct - vždyť je to už skoro tisíc let."
"Pak to musí být jeden z nejstarších kouzelnických obrazů vůbec," pravila zamyšleně a pozorně sledovala postavy na plátně.
"To nepochybně je," přisvědčil Brumbál, "naneštěstí byl však závažně poškozen nedlouho po smrti Godrika Nebelvíra - ten zemřel z této trojice jako poslední. Do Bradavic vnikla horda skřetů a celý hrad prakticky zničili. Trvalo měsíce, než byl opraven, z obrazu zakladatelů však zbylo jen několik cárů. Všichni věhlasní malíři té doby se údajně snažili o jeho zrestaurování, ale již nikdy nedosáhli toho, aby kdokoli z trojice promluvil - jak sama vidíte, mají problém se byť i jen pohnout. Což je ovšem veliká škoda, nezastírám, že já sám bych nějakou tu radu od zakladatelů občas uvítal, stejně tak jako mě těší, když se mi jí dostane od mých předchůdců." A zdvořile se uklonil ostatním portrétům v místnosti, z nichž je s větším či menším zaujetím pozorovalo několik desítek bývalých bradavických ředitelů.
Žádné komentáře:
Okomentovat