S koncem vánoc přicházím se závěrečnou částí čtvrté kapitoly. Doufám, že se bude líbit...Kapitola čtvrtá: Neobvyklý úkol (4. část)
Nathalie vstala a začala zaujatě přecházet kolem stěn s obrazy. Náhle se ozvalo jemné zaťukání na okno, Brumbál ho ze svého místa u stolu otevřel nepatrným pohybem hůlky a natáhl ruku k nádhernému ptákovi, jenž vletěl dovnitř a přistál mu na předloktí. Nathalie zůstala stát jako přimražená a s údivem si prohlížela tuto hříčku přírody - takhle zblízka ještě nikdy fénixe neviděla.
"Kdepak ses toulal, Fawkesi," oslovil ředitel zlatočerveného ptáka a něžně ho pohladil po zádech.
Fénix mu vážně pohlédl do očí a otřel se hlavou o jeho rameno. Pak opět vzlétl a přenesl se na bidýlko pod vyřezávanými schody, kde se pustil do připravených slunečnicových semínek.
"Nevydrží tu zůstat sám, když odjedu pryč na víc dní," vysvětloval Brumbál. "Tak kde jsme to skončili?"
Nathalie neochotně odpoutala zrak od fénixe a snažila se soustředit.
"U ředitelských portrétů," poznamenala.
"Ach ano. Takže - každý ředitel se zpravidla nechává portrétovat již za svého života. Svůj obraz pak uloží zde v pracovně a po jeho smrti je povolán malíř, který aplikuje kouzlo Arte vitalio, o němž jste před chvílí mluvila. A jedná-li se o člověka, jehož loajalita byla během jeho působení v Bradavicích prověřena zakladateli," opět kývl k obrazu trojice kouzelníků, "dostane se poté působením příslušných kouzel jeho oživlý portrét na stěnu bez jakéhokoli dalšího vnějšího zásahu."
"A nikdo už ho nikdy nesejme," doplnila zamyšleně.
"A žádný jiný sem nepověsíte, i kdybyste ho přitloukla ke zdi stovkami hřebíků," přikývl na souhlas. "A že se o to už několik následovníků zneuznaných ředitelů v minulosti snažilo!"
Nathalie si podrobně prohlížela jednotlivá díla. Snažila se nyní odhadnout, které vyobrazené předměty by mohly sloužit jako přenašedlo.
"Je jich tady hodně? Myslím těch portrétů, kde byla použita přenášecí magie," otočila se na Brumbála.
"Nu, pár jich tu bude," přisvědčil ředitel. "Tamhle o Everardovi jsem vám už říkal - protějšek jeho portrétu visí v Londýně na Ministerstvu kouzel. Phineas Nigellus Black," ukázal na nerudnou postavu starého muže, který se zlostně ušklíbl, "ten má svůj protipól v jistém dlouhou dobu opuštěném domě - uvidíme, třeba se nám váš druhý portrét bude ještě někdy hodit, Phineasi," usmál se na kouzelníka, jehož škleb se ještě prohloubil. "A pak tu máme Dylis Derwentovou," uklonil se zdvořile vážné ženě ve středních letech, "než se stala ředitelkou Bradavic, byla slavnou léčitelkou u svatého Munga. Tam má také svůj druhý obraz."
Žena na plátně se na Brumbála mile usmála a souhlasně přitakala.
"A v mé ložnici je ještě jeden," kývl Brumbál neurčitě směrem ke schodům s vyřezávaným zábradlím. Nevypadal však, že by jí ho chtěl ukázat.
"Ovšem tím moje poznatky o tomto typu uměleckých děl končí," pokračoval. "Pokud vím, v této místnosti by žádné další být nemělo, a předpokládám, že s ohledem na náročnost a tím pádem i nákladnost jejich vytvoření, nejsou ani nikde jinde v Bradavicích. Ale potřebuji mít jistotu. Nerad bych byl v budoucnu překvapen nálezem nějakého nestřeženého komunikačního kanálu vedoucího z hradu kdoví kam."
"Rozumím," zamumlala Nathalie horečně přemýšlejíc.
"Pro mě osobně je ovšem naopak výhodné mít na svojí straně několik takových portrétů," zatvářil se Brumbál potutelně, "občas se tak dozvídám některé informace dřív než samotný ministr. Ale o tom nikde ani slovo!"
Zasmála se, ale rychle opět zvážněla.
"Samozřejmě by bylo vhodné," navázal Brumbál, "aby pravý smysl vaší práce zůstal pokud možno utajený. Správní rada školy mi schválila plat pro restaurátorku uměleckých děl a bylo by tedy žádoucí, abyste takovým dojmem působila i navenek."
"To by neměl být problém," pravila zamyšleně. "Mohu začít tím, co bych ostatně udělala i za normálních okolností - vytvořím seznam veškerých zdejších obrazů s poznámkami o jejich historickém a uměleckém významu, zachovalosti a případné nutnosti jejich restaurování. A k tomu navíc připojím údaje o použitých kouzlech. Takový soupis nebude podle mého názoru působit nijak podezřele."
"Výborně," zatleskal Brumbál, "přesně to jsem měl na mysli. Máte vše, co potřebujete k namíchání onoho lektvaru? Včera při té nehodě jste podle všeho o dost přišla..."
"Rozsah škod jsem zatím podrobně nezjišťovala," podotkla s lehkou ironií v hlase (ty verze jejího slavného příjezdu tedy musely být hodně barvité).
"Vlastně na tom až tak nezáleží. Zásoby profesora Snapea jsou, pokud vím, velice pestré a bohaté. Napište seznam všeho, co budete potřebovat, řeknu mu, aby vám byl v tomto ohledu plně k dispozici."
Nepochybně z toho bude skákat nadšením, ušklíbla se.
"Ale v žádném případě vás nechci do ničeho nutit - vím, že jsem vás nalákal na restaurátorskou práci v jedné z největších sbírek kouzelnických obrazů na světě, a teď po vás chci něco trochu jiného..."
"Jak říkám, nebudu toho dělat o moc víc oproti tomu, jak bych postupovala za normálních okolností. A použití Vyjevovacího lektvaru je běžnou součástí restaurátorské činnosti..."
"Ano, ale práce na přípravě takového množství lektvaru..."
"Nebudu ho vařit poprvé," pousmála se. "A jde přece o možnou ochranu před Vy-víte-kým. Kvůli tomu jsem ochotná udělat ledacos." Před očima se jí vynořila podoba Madame Meunierové - její kolejní ředitelky, jež zahynula přesně podle její předpovědi kletbou Toho-jehož-jméno-se-nesmí-vyslovit. Existuje-li možnost zapojit se alespoň takto do boje proti němu, nechtěla zůstat stranou.
"Zařídím vám přístup do všech prostor hradu včetně společenských místností jednotlivých kolejí, učeben a profesorských kabinetů. Soukromé prostory svých kolegů i studentů však hodlám samozřejmě respektovat," pravil Brumbál.
"Pochopitelně," pokrčila rameny. "Navíc do budoucna stejně neovlivníte, co si kdo pověsí v ložnici nad postel."
"Také si myslím," pousmál se. "Jsme tedy domluveni?"
"Začnu s přípravou lektvaru hned zítra," přikývla. "Zabere to asi tři týdny. Dost času na to, abych se podrobně seznámila se zdejšími prostorami a získala nějaké základní údaje pro svůj seznam."
"Dobře. Když budete cokoli potřebovat, neváhejte se na mě obrátit. Nebo na kteréhokoli z ostatních profesorů. Řeknu jim o vás a vaší práci - tedy alespoň to, co uznám za vhodné."
Rozloučili se a Nathalie sešla z pracovny zpět na chodbu. Až tam si uvědomila, že asi měla požádat Brumbála o nějakého průvodce - rozhlížela se kolem sebe a jen matně tušila, ze kterého směru ji Hagrid předtím přivedl. No co, povzdychla si, stejně to tu budu muset podrobně prozkoumat. Takže čím dřív začnu...
Nakonec se jí podařilo najít cestu zpět na hlavní schodiště a odtud i do části hradu, kde tušila polohu svého pokoje. Zřejmě však přece jen někde špatně odbočila, poněvadž náhle zmizeli všichni studenti, jejichž skupinky předtím běžně potkávala - a vždy neopomněla nasadit pohled, jako že ona přesně ví, kam jde - a v jedné chodbě narazila nejdřív na vypelichanou kočku a poté i na školníka Filche.
Ten ještě zjevně nezapomněl na události předchozího večera a z gustem si ji podával - do této chodby je prý vstup přísně zakázán samotným Brumbálem. Lakonicky mu odpověděla, že ona má od Brumbála povolení vstupu do všech prostor hradu, a okázale přehlížela Filchovo rozčarování. Pravda, nemusela dodávat, že toto povolení zahrnuje i Filchovu kancelář, protože to ho rozlítilo do té míry, že omylem šlápl svojí kočce na ocas, což ho definitivně odrovnalo. Ale tak nějak si nemohla pomoci. A co víc - tato veselá příhoda jí jako zázrakem vrátila paměť a najít svůj pokoj pak bylo otázkou pouhých několika minut...
Žádné komentáře:
Okomentovat