Tak, konečně je tu pátá kapitola mojí potterovské fanfiction povídky, opět jsem musela "vyrobit" novou postavu - viz poznámka na konci textu - a nebude to s ní žádný med:-)Kapitola pátá: Nová setkání (1. část)
Nathalie nevěřila na zázraky, ale když po rozhovoru s Brumbálem vstupovala zpět do svého pokoje, mimoděk si přála, aby se nějaký stal a ona uviděla svůj kufr vybalený a všechny věci úhledně uložené na těch správných místech.
Žádný zázrak se ale samozřejmě nekonal a pokoj našla ve stejném nepořádku jako při svém odchodu. Povzdychla si a pustila se do práce - třídila své věci, knihy rovnala do polic odstraňujíc z nich zápach vylitých lektvarů, malířské potřeby rozložila v ateliéru a oblečení, které už před snídaní částečně vyčistila, rozvěsila na ramínka do šatní skříně.
Přiblížil se čas oběda, ale ona neměla na jídlo ani pomyšlení - snídala pozdě a navíc se zrovna začetla do podrobného návodu na přípravu Vyjevovacího lektvaru, seděla u plápolajícího krbu na místy prošlapaném koberci, zády se opírala o křeslo a kolem sebe rozkládala dovezené ingredience. Šeptem si pro sebe počítala lahvičky a váčky s přísadami a poznamenávala si výsledná čísla na pergamen rozložený na klíně.
Škoda způsobená Protivou se sice kupodivu ukázala být mnohem menší, než očekávala, ale poté, co věnovala asi půl hodiny vypočítání množství surovin, jež bude potřebovat na výrobu Vyjevovacího lektvaru v takovém objemu, aby jí vystačil na všechny bradavické obrazy, musela si bez většího nadšení přiznat, že její zásoby takovému záměru zdaleka nedostačují.
Měla dvě možnosti - mohla si nechat poslat chybějící přísady z Londýna, anebo mohla oslovit Snapea, jak jí navrhoval Brumbál. První možnost byla příliš zdlouhavá a druhá jí osobně připadala dost nevábná. Když tak dumala nad svojí nezáviděníhodnou situací, ozvalo se za ní opět známé pufnutí a Nathalie spatřila domácí skřítku Daisy s plnou náručí jídla.
"Ředitel Brumbál říkal, že Nathalie Belartová nejspíš nebude mít čas přijít na oběd," spustila skřítka tentokrát kupodivu sama od sebe, "a pověřil mě, abych slečně donesla nějaké jídlo." Začala rozkládat po stole talíře s polévkou, hlavním chodem a několika zákusky a Nathalie se na prostřený stůl nerozhodně zadívala.
"Doufám, že se moje nepřítomnost u oběda Brumbála nějak nedotkla," poznamenala obezřetně.
Skřítka se po ní nechápavě ohlédla.
"Já jen, jestli tu není nějakým zavedeným zvykem jíst pohromadě ve Velké síni," krčila Nathalie rameny.
"To bych neřekla, paní," zamyslela se Daisy. "Například profesorka Trelawneyová nechodí do Velké síně skoro nikdy. Vlastně takřka vůbec neopouští severní věž."
"Opravdu?" podivila se Nathalie. "A co učí?"
"Jasnovidectví."
Nathalie se kousla do rtu. Brumbál tu má profesorku jasnovidectví? Tak na co mě krucinál potřeboval? Mohl se snad zeptat na Snapeovu budoucnost přímo jí, ne? A že nechodí na jídlo mezi ostatní? No to ji celkem chápu, pokud učí takový předmět, musí být mnohem lepší, než jsem kdy byla já, a to pak není divu, že se jí mezi ostatní nechce - já se taky do kolektivu moc nehrnula, když Meunierová zemřela...
"Bude to všechno, paní?" přerušila skřítka nesměle její úvahy.
"Jistě, děkuji ti, Daisy. A poděkuj za mě i Brumbálovi, pokud ho náhodou uvidíš."
Daisy se uklonila a zmizela a Nathalie se pustila do jídla. Taštičky plněné třešňovou marmeládou si nakonec odnesla ke krbu, usadila se v křesle, natáhla se pro pergamen a začala vyrábět seznam potřebných přísad. Nebyla však definitivně rozhodnutá, co s ním udělá. Vezme ho s sebou na večeři a pak se uvidí...
Když skončila, byly asi tři hodiny. Do schůzky s Hagridem zbývalo ještě dost času, ale venku mezitím přestalo pršet, a ačkoli nebylo z jejích oken přes mlhu vidět dál než k lesu, zatoužila se projít na čerstvém vzduchu. Hodila na sebe svůj starý hábit, narazila si na hlavu klobouk, který po včerejším deštivém pochodu získal neidentifikovatelný tvar připomínající nalomenou mrkev, a vyšla na chodbu.
S potěšením zjistila, že najít hlavní schodiště pro ni tentokrát nebyl žádný problém, a odtud již s přehledem zamířila ke vstupním dveřím. Cestou potkávala bradavické studenty; zarazily ji zdvořilé pozdravy některých z nich (vypadám snad jako profesorka?) - to se však záhy víceméně potvrdilo po vyslechnutí krátkého rozhovoru tří asi patnáctiletých dívek, jež ji zrovna minuly:
"Ty ji znáš?"
"Ne, ale ráno ve Velké síni seděla u profesorského stolu."
"Že by nějaká nová učitelka?"
"Tak to vážně netuším - ale co kdyby náhodou?"
Nathalie se pobaveně ušklíbla a pokračovala dál k východu - už scházela ze schodů, když se ve dveřích naproti ní objevila podivná skupinka lidí - vpředu důstojně kráčel vysoký kouzelník v přepychovém, bohatě nařaseném hábitu, s hladce oholenou tváří a tmavě hnědými, na skráních lehce prošedivělými vlasy, sestříhanými podle poslední módy. Nesl se jako někdo, kdo si je plně vědom jak svého bezchybného vzhledu, tak především i své vlastní důležitosti, a Nathalie nepatrně přimhouřila oči snažíc se vzpomenout si, odkud ho zná.
Kolem něj se kupila snad desítka studentů - několik dívek si nepřetržitě uhlazovalo vlasy a šaty, upírajíce na něj obdivné pohledy. Neměly však šanci ho zaujmout, neboť na něj soustavně útočilo svými otázkami a poznámkami pět nebo šest starších chlapců, kteří se zjevně snažili napodobit kouzelníkův postoj i důležitý výraz, a to i ve chvíli, kdy byli na okamžik přerušeni drobným hošíkem s brkem a pergamenem, jenž si zcela nezakrytě přišel říct o kouzelníkův autogram.
Copak, že by nějaká místní celebrita? Nathalie se pousmála, ale vtom si vybavila, kdo to je, a úsměv vystřídalo překvapení - no ne, co ten tady dělá? Čekala bych ledacos, ale tohle... Snažila se nenápadně prosmeknout kolem procházející skupinky, zaslechla však svoje jméno a nevěřícně se otočila za pečlivě laděným zvukem kouzelníkova hlasu.
"Mademoiselle Belartová, tak rád vás vidím!"
Co? On mě snad zná? Byla ke kouzelníkovi obrácená zády, a tak si mohla dovolit udělat napůl nechápavý a napůl znechucený škleb do protější zdi, než se pomalu otočila zpátky. To už se elegantní čaroděj omlouval celému svému doprovodu (dívky ji počastovaly výhrůžnými pohledy) a zamířil k ní.
"Nathalie! Nemohl jsem tomu uvěřit, když nám Brumbál u oběda řekl, že právě vás pověřil restaurováním zdejších obrazů..."
Cože?
"...Ach, omlouvám se, měl bych se samozřejmě nejdřív představit, i když - " zasmál se, " - to asi není nutné, že?" důvěrně se k ní naklonil a mrkl na ni sametově čokoládovým okem.
Zkřivila rty a o pár centimetrů se odtáhla. Ve světě známých osobností se díky svému vztahu s Alainem pohybovala příliš dlouho na to, aby ji někdo takový dokázal ohromit. A už vůbec ne, pokud měl co do činění s politikou.
"Celebrus Riche," podával jí ruku se zářivým úsměvem, "Celebrus čteno na začátku s ,S', Riche psáno na konci s ,e' - po francouzsku. Ale to vy jistě víte," opět rádoby neodolatelně zamrkal. "Jsem zdejším novým profesorem obrany proti černé magii."
Tak to tě musí Snape zbožňovat, prolétlo jí mimoděk hlavou, když váhavě stiskla jeho dlaň, a dumala nad tím, jak je možné, že ji zná bývalý americký ministr kouzel. To se ovšem vysvětlilo vzápětí.
"Jste tolik podobná svému otci," vyhrkl Riche nadšeně, "vždycky o vás tak pěkně mluví!"
Nechápavě vytřeštila oči.
Poznámka:
Žádný učitel od doby, kdy Brumbál odmítl Voldemortovu žádost o vyučování obrany proti černé magii, nevydržel na tomto místě déle než jeden rok. Proto jsem pro tento post napsala novou postavu Celebruse Riche předtím, než místo převezme Quirrell.
Žádné komentáře:
Okomentovat