Všem, kteří ještě nespíte, i těm, kteří najdete toto pokračování povídky až ráno, chci popřát všechno nejlepší do roku 2009, dáváte-li si novoroční předsevzetí, tak ať vám co nejlépe vyjdou, a máte-li nějaká přání, tak ať se v tomto roce všechna splní!Kapitola pátá: Nová setkání (2. část)
"Znáte mého otce?" zeptala se Nathalie překvapeně.
Celebrus Riche se zvonivě rozesmál.
"Jestli ho znám? Jistěže Daniela znám! Copak on vám nikdy nevyprávěl o našich rybářských výpravách?"
Rybářské výpravy? Můj otec? Nathalie na Riche nechápavě zírala - neplete si mě s někým?
"V poslední době se moc nestýkáme," poznamenala neochotně.
"No jistě, to chápu," podotkl Riche a odváděl ji kousek stranou od studentů, kteří stále ještě zvědavě postávali opodál.
"Snad to nebude dlouho trvat," slyšela právě říkat hubeného zrzavého chlapce s kostěnými brýlemi, jenž byl ze všech okolostojících zřejmě nejmladší, ale o to důležitěji se tvářil. "Uspořádání odborů na americkém ministerstvu kouzel mě totiž doopravdy hodně zajímá - vypadá mnohem efektivněji než to, co vždycky popisuje můj otec."
"Tvůj otec by měl být především rád, že ho vůbec nechají na nějakém ministerstvu pracovat, Weasleyi," ušklíbl se jeden ze starších hochů a okázale si urovnával na svém hábitu odznak se stříbrným hadem Zmijozelu.
Pár studentů se uchechtlo a zrzavý chlapec zrudnul rozčilením.
"Buď zticha, Higgsi!" vyhrkl a propaloval zmijozelského studenta pohledem. Ten se však jen potupně zasmál. Ale to už Nathaliinu pozornost opět plně zaujal Celebrus Riche.
"Chápu, že se nevídáte tak často, když teď Daniel tráví většinu času v Americe."
Nathalie neutrálně přikývla a přemáhala narůstající zasmušilost, jež ji přepadala vždy, když přišla řeč na jejího otce.
Od smrti Nathaliiny matky spolu totiž prakticky nepromluvili. Daniel úmrtí svojí drahé manželky Adriany velice těžce nesl a Nathalie měla dojem, jako kdyby jí matčinu smrt dával za vinu. Věděl o Nathaliiných obrazovideckých schopnostech a nakonec se dozvěděl i o její věštbě týkající se Adrianina osudu. Ale když se to stalo - když její matka tragicky zahynula při té autonehodě - stáhl se náhle Daniel do sebe a Nathalii se zdálo, že se snad i štítí být s ní v jedné místnosti. Možná si myslel, že právě Nathaliiny kresby mohou za Adrianin tragický konec. Nathalie už tehdy žila víc jak rok v domě své kamarádky Claudine, a Daniel tak zůstal sám v bytě v pařížské kouzelnické čtvrti, kde předtím strávil se svojí manželkou a dcerou tolik společných let...
Nathalie se naproti tomu odmítala do místního kouzelnického světa vrátit - po smrti svojí matky chtěla úplně zapomenout na své obrazovidecké schopnosti a mezi francouzskou kouzelnickou veřejností žilo příliš mnoho těch, kteří by jí mohli tuto stránku její minulosti připomínat. Jistěže - jejími zákazníky byli výhradně čarodějové, ale to byl vztah čistě profesionální. Co se týče jejího osobního života, stále víc a víc jí vyhovovalo žít mezi mudly, zvlášť když před svojí nejlepší kamarádkou nemusela svou pravou totožnost nijak skrývat. A brzy po matčině úmrtí pak začala chodit s Alainem Fouquetem, jenž ji vtáhl do víru osobností kolem francouzského filmu, a ona se alespoň na chvíli cítila šťastná.
Ale to už bylo dávno pryč. S Alainem už nebyla víc jak rok - tolik odmítala říct mu pravdu o vlastním životě a minulosti, až se zamotala do složité pavučiny svých polopravd a lží a najednou zjistila, že už ji nebaví vymýšlet si stále další a další. Stejně jako ji nebavilo dál tolerovat Alainovy příležitostné milostné románky. Zatřásla odmítavě hlavou a přinutila se soustředit na to, co jí Celebrus Riche už několik minut neúnavně vykládal.
"...a Daniel mi vždycky tak dobře poradil, co se týče poměrů v evropském kouzelnickém světě - bez něj bych byl doopravdy ztracený!" zazářil na ni svými bělostnými zuby a ona zmateně přešlápla na místě, jak se snažila vpravit zpátky do děje. Pomalu jí docházelo, odkud se Riche zná s jejím otcem - jako americký ministr kouzel se s ním přirozeně musel nesčetněkrát setkat. Ale proč se spolu bavili zrovna o ní, to jí pořád nebylo jasné - proč by o ní její otec mluvil s někým cizím, když s ní samotnou mluvit odmítal?
Daniel Belart přijal funkci vedoucího americké pobočky Mezinárodního sdružení kouzelníků několik měsíců po smrti Adriany. Nemohl už v Paříži vydržet, a tak, aniž by se s Nathalií rozloučil, zpřetrhal ze dne na den všechny vazby, které v Paříži měl, prodal byt, odjel do Ameriky a jí všechno oznámil stručným dopisem odeslaným již z nového působiště. Dodnes si živě vybavovala, jak z toho byla zničená. Nepřipustila si však, že ona to samé udělala už mnohem dřív...
Od té doby se skutečně moc často nevídali - v tom Richeovi nelhala. Popravdě - naposled otce viděla loni v létě, když se nečekaně setkali na venkovském sídle Belartových v Provence. Ona tam chtěla strávit prázdniny poté, co se po jedné dramatické hádce definitivně rozešla s Alainem, a otec dovolenou také viditelně potřeboval.
Nejdřív byla z neplánovaného setkání rozpačitá, ale pak ji zalila vlna radosti a s napětím čekala, zda-li se společným pobytem ve známém prostředí jejich vzájemný vztah neurovná. Otec však brzo ráno následujícího dne odjel zpět do Washingtonu - prý naléhavá záležitost, psal jí v lístku, jejž našla na kuchyňském stole. Nabyla dojmu, že ve skutečnosti nestál o její společnost, a to ji zarmoutilo ještě víc.
"...a když letos v červnu skončilo moje funkční období coby ministra kouzel," pokračoval neúnavně Riche a vůbec si nevšímal, že ho Nathalie poslouchá jen na půl ucha, "poslal mě můj následovník sem do Británie, abych monitoroval situaci ve zdejším kouzelnickém světě. Však vy-určitě-víte-kvůli-komu," naklonil se k ní opět s důvěrným šepotem a Nathalie sevřela prsty okraj svého hábitu.
Řekl mu Brumbál o mém úkolu? Nebo je snad Riche také zasvěcen do vybudování obrany Bradavic? Anebo si jen hraje na důležitého a předstírá, že ví víc, než ve skutečnosti?
"Co vlastně ředitel sdělil profesorům o mé práci?" zeptala se proto přímo. Richeovo důvěrné chování jí už začínalo trochu lézt na nervy.
"Prý zítřejším dnem přebíráte odpovědnost za stav bradavických obrazů a my všichni vám máme být k dispozici," odpověděl Riche, "což pro mě samozřejmě není problém - obraťte se na mě kdykoli, budu vám se vším nápomocen." Otcovsky ji objal kolem ramen a ona se dotčeně ohlédla po jeho dlani. "A ještě jedna věc - v mém případě nebudete mít se vstupem do mé učebny a kabinetu žádný problém."
Zdá se mi to, anebo teď myslí na něco úplně jiného, než na obrazy? Ztuhla nepříjemným šokem. Ale nesedělo jí na tom ještě něco...
"Ve vašem případě?" přivřela oči podezíravě.
"Ach, nechci nic naznačovat, ale někteří kolegové se na to netvářili dvakrát nadšeně," pousmál se, dávaje ostentativně najevo svůj nadhled nad takovými banalitami, jako je prohlídka obrazů v něčí učebně nebo kabinetu. "Myslí si, že výzdoba těchto prostor je výlučně jejich záležitostí."
No nazdar, povzdychla si Nathalie. Tak už se to řeší...
"Já to samozřejmě nezpochybňuji," podotkla nahlas, "jedná se mi pouze o záchranu bradavických uměleckých děl. Po nikom přece nechci, aby mě pouštěl do svých soukromých pokojů. A jejich vlastní výzdoba mě nezajímá."
"Ale jistě, má drahá, já s vámi plně souhlasím!" objal ji ještě o něco pevněji a ona se zprvu příliš nebránila, jak byla dotčená námitkami profesorů, s nimiž se dosud ani nestihla seznámit.
"Jde o to, že kabinety a učebny se mezi jednotlivými vyučujícími předávají už po staletí," pokračovala (ze včerejška měla načteno z Dějin bradavické školy), "mnohdy tak mohou obsahovat díla nedozírné historické a umělecké hodnoty..."
"No tak, drahoušku, nerozčilujte se," hladil ji konejšivě po zádech, "i když… musím říct, že vám to rozčilení velice sluší...," usmál se a svůdně pohlížel do jejích očí. Ten pohled se jí dvakrát nezamlouval.
Konečně se vzpamatovala a rozhodně se vymanila z jeho blízkosti - mezitím se stali centrem pozornosti nejméně dvacítky pochechtávajících se studentů, z čehož nebyla nijak nadšená.
"Ráda jsem vás poznala, profesore," řekla důstojně, "a děkuji za vaši podporu. Uvidíme se na večeři." Nechala stát překvapeného Riche na chodbě a prošla dveřmi ven z hradu.
Poznámka:
"Starší" student Terence Higgs, který se na chodbě naváží do Percyho, je skutečná postava z pera J.K. Rowlingové - možná si vzpomenete na zmijozelského famfrpálového chytače z 1. dílu Harryho Pottera, jehož ve 2. dílu nahradil Draco Malfoy. Proto tak nějak tiše předpokládám, že by v době mého příběhu mohl být v šestém ročníku a Draco ho nahradil poté, co Higgs dodělal školu (nikde není zmínka o tom, že by ho snad Draco odstavil, i když ne že by to Lucius nebyl schopen zařídit:-))
Žádné komentáře:
Okomentovat