Mám tu vcelku dlouhé pokračování páté kapitoly povídky pro všechny, kteří před pobíháním venku v mrazu dávají přednost vysedávání u počítače (což je, jak sami vidíte, i můj případ:-)). Tentokrát bude trochu delší i vysvětlivka na konci...
Kapitola pátá: Nová setkání (3. část)
Nathalie rázným krokem dusala po cestičce vedoucí kolem vnější hradní zdi a kolečka v její hlavě se otáčela závratnou rychlostí. Především se k ní opět vracel onen vztek ze včerejší noci a dnešního rána a ona nanovo zasypávala svět tichým proudem francouzských jadrných výrazů.
To na tomhle hradě skutečně nepotkám nikoho normálního? Celebrus Riche, mon dieu, to mi ještě scházelo - namyšlený úlisný chlap, který ještě ke všemu zná mého otce. Pche, zajímalo by mě, proč bývalý americký ministr kouzel najednou skončí v kouzelnické škole jako obyčejný profesor. A jak se tváří důležitě! V mém případě nebudete mít se vstupem do mé učebny a kabinetu žádný problém - no to si dokážu živě představit!
Vybavil se jí Richeův chtivý výraz, když ji tam na té chodbě objímal kolem ramen, a otřásla se odporem. Tohle ať si zkouší na ty naivní holčičky, co se za ním táhnou jak vosy za máslovým ležákem! Ani sama nevěděla, proč ji setkání se Celebrusem Richem tolik naštvalo, vždyť se vlastně nic moc nestalo. Akorát že ona byla od rozchodu s Alainem prostě alergická na tyhle uhlazené sebevědomé typy... No nic, hoď to za hlavu, nabádal ji rozum, a tak ještě o něco zrychlila doufajíc, že ji trocha únavy přivede na jiné myšlenky.
Pršet sice skutečně přestalo, ale počasí i tak nestálo za nic. Nohy měla za pár minut mokré, jak se brodila vlhkou travou, a na tvářích se jí srážela pára. Za chvíli už za sebou táhla hábit nasáklý vlhkostí ze vzduchu a její klobouk pomalu měnil tvar z přeražené mrkve na lehce nahnilou papriku.
Po několika minutách obešla jednu z věží a otevřel se jí výhled na veliké travnaté prostranství. Nějakých dvě stě kroků od ní se zdvihaly vysoké tribuny vystavěné kolem famfrpálového hřiště a mezi nimi zahlédla několik poletujících postav. Zvědavě se vydala blíž a zastavila se u paty jedné z tribun. Na košťatech nad ní kroužilo závratnou rychlostí několik hráčů, další se vznášel několik yardů před kruhovými obručemi a pokřikoval na ostatní povely.
"Rychleji, Angelino, dělej, přihraj Alici! Frede, to byl tvůj Potlouk! Georgi, do háje, kde se flákáš, takhle Leslie tu Zlatonku nikdy nechytí! Johne, musíš spolupracovat se všemi děvčaty, nejen s Paulou... dělej, přihraj Angelině, Angelino, střílej! Výborně!" zajásal, když červený Camrál prolétl obručí za jeho zády. "Frede, nezastavuj se! Pozor, Leslie! AU!" zaúpěl při pohledu na krátkovlasou chytačku, která to právě dost nehezky schytala Potloukem do ramene.
"Promiň, Leslie," omlouval se zrzavý asi dvanáctiletý chlapec a mocnou ranou odpálil Potlouk vysoko do vzduchu.
"To nic, Frede," zaskučela chytačka, držíc se za rameno. Vtom se jí však něco zlatě zalesklo u pravého kolena, Leslie pevně sevřela oběma rukama násadu koštěte a vyrazila kupředu.
"Zlatonka! Leslie vidí Zlatonku!" radoval se další zrzavý chlapec, který byl tomu prvnímu podobný jako vejce vejci.
"Zlatonky si nevšímej, Georgi!" povykoval kapitán družstva od obručí. "Ty máš na starosti Potlouky!"
"No jo, pořád," zahuhlal George a rozmáchl se po jednom z rychle letících tmavých míčů.
Nathalie odpoutala pohled od oblohy a rozhlédla se kolem hřiště. Nebyla zdaleka jedinou divačkou - i v tomto nevlídném počasí pozorovalo famfrpálový trénink nebelvírských hráčů - soudě podle červeno-zlatých dresů - nějakých dvacet studentů.
Nejblíže Nathalii postávala drobná holčička svírající násadu starého koštěte a pozorující s neutuchajícím zaujetím průběh hry. V jejích očích však Nathalie spatřila veliké zklamání a po tváři jí stékaly slzy. Náhle vedle ní přistál jeden ze zrzavých chlapců a tiše jí něco říkal.
"To si děláš srandu, Georgi? Snad se tady teď nehodláš vybavovat!" zuřil nebelvírský kapitán. "Koho to tam zase má?"
"Ztichni, Olivere," usadil ho druhý zrzek a věnoval mu nedůtklivý pohled.
"To je přece Katie Bellová," ozvala se jedna ze střelkyň, když slétla o kousek níž.
"Bellová? Už zase? U Merlinových ponožek, kolikrát jí ještě budeme vysvětlovat, že žáci prvních ročníků se do famfrpálových družstev neberou?" vrtěl hlavou Oliver a přiblížil se od obručí ke skupince na zemi.
"Ale proč ne?" slyšela Nathalie vzlyknout malou Katie. "Sami přece říkáte, že jsem dobrá!"
"Dobrá? Ty jsi víc než jen dobrá," poplácal ji zrzek po rameni. "No tak, Olivere, proč ji nechceš přibrat? Může být přece další náhradnicí, stejně jako Alice!" otočil se na kapitána.
"To je fakt," přisadilo si jeho dvojče. "John a Paula beztak tenhle rok končí, takže Katie klidně může trénovat s náma a za rok budeš mít v týmu kromě Alice další zkušenou hráčku!"
"Vždyť sami víte, jak to je," bránil se Oliver, "oficiálně nemůže létat dřív, než složí zkoušky u madame Hoochové."
"Na ty můžu jít klidně hned," ozvala se Katie vzdorovitě.
"Olivere, no tak, dej si říct," přidali se teď už i zbývající hráči týmu. "Je fakt skvělá!"
Nebelvírský kapitán mávl rukou.
"Pro mě, za mě... Ale zápasy hrát nebudeš!"
"Ani ji nenechám," ozval se vysoký střelec, "jsem v Bradavicích poslední rok a chci si to tu ještě pořádně užít! A Paula jakbysmet," dolétl k jedné z usmívajících se dívek, ve vzduchu ji objal a políbil do vlasů.
Katie už na nic nečekala, sedla na koště a ladně se vznesla k obloze. Nyní si mezi sebou přihrávalo Camrál hned pět výborných střelců a Oliver měl co dělat, aby chytil alespoň nějaký míč.
Nathalie hru ještě nějakou dobu se zájmem pozorovala, ale pak si uvědomila, že musí za Hagridem, a vydala se po cestě směrem k tmavému, zlověstně vyhlížejícímu lesu. Hagridův dům stál na jeho okraji a už zdálky bylo vidět, jak je poničený ohněm z předešlé noci. Když přicházela, všimla si Nathalie, jak Hagrid srub pomalu obchází, míří na něj růžovým deštníkem a cosi si mumlá pod vousy. Zdá se mi to, nebo po každém jeho mávnutí vypadá ta chajda o trochu méně zdevastovaně?
"Dobré odpoledne, Rubeusi, tak jak to jde s opravami?" zahalekala na poloobra, když se přiblížila na doslech, a zaznamenala, jak Hagridův deštník podezřele rychle zmizel v záhybech jeho kabátu.
"Ále, ujde to," zabručel hajný, podrbal na hlavě obrovské psisko pobíhající mu kolem nohou a pozval ji dovnitř.
Nebyla si jistá, jestli je zrovna moudré vstupovat do napůl vyhořelého domu, ale předpokládala, že kdyby se střecha náhle zřítila, zastaví se nejdřív o Hagridovu hlavu, což ji trochu uklidnilo.
"Mám čaj z lesních bylinek a nějaký domácí sušenky," sděloval Hagrid a usadil ji na nejméně začouzenou židli v místnosti.
Usmála se, pohladila psa, jenž si mezitím opřel slintající tlamu o její koleno, a statečně se zahryzla do nabízeného pečeného kolečka - vzápětí její ruka vystřelila k ústům a z očí jí vytryskly slzy - sušenka byla tak tvrdá, že v ní málem nechala zuby. Čaj chutnal o něco lépe, a tak se pořádně napila a kolečko, které už teď nebylo vhodné vracet, nechala v hrnku před dalším pokusem o konzumaci alespoň trochu rozmočit.
Hagrid jí mezitím bavil poutavou řečí o dobrotě ředitele Brumbála a Nathalie byla ráda, že nemusí dělat nic jiného, než přikyvovat. Brzy ovšem vzbudila její pozornost kovová poskakující truhlice v rohu. Všiml si jejího zájmu o nezbednou truhlu a zatvářil se velice tajuplně.
"Slíbil jsem, že vám něco ukážu," zašeptal a mávl na ni rukou, aby přišla blíž. Pak bednu opatrně otevřel a cosi z ní pomalu vytáhl. "No tak, klid, Tesáku," okřikl psa, který při pohledu na věc v Hagridově náruči táhle zavyl a zalezl pod lavici.
"Co je to?" zírala Nathalie nechápavě na několik stop dlouhého podivného tvora.
"To je ohněštěr," oznámil jí pyšně.
"Ohně co?"
"Ohněštěr - ještěr, kterej se živí ohněm," vysvětloval Hagrid s takřka nábožnou úctou. "Vždycky jsem toužil mít vlastního draka, jenže ty se chovat nesměj. Ale o prázdninách se mi podařilo sehnat několik vajíček ohněštěrů. Vylíhli se zrovna včera vodpoledne, proto jsem na vás zapomněl," dodal omluvně a Nathalie se pokusila o chápající úsměv.
"No," obrátil svoji pozornost zpět na zvíře, "neni to sice drak, ale říkám si - aspoň něco. Navíc nejsou ani náročný na stravu - stačí jim pár žhavejch dřevěnejch uhlíků… teda aspoň zatim. No neni úžasnej?"
Otočil ohněštěra k sobě a láskyplně mu hleděl do očí. Vtom však ještěr příšerně zařval a z jeho tlamy vyšlehly několik stop dlouhé plameny. Hagridův obličej na okamžik zmizel v oblaku štiplavého dýmu a Nathalie ucítila zápach spálených vlasů a vousů.
"Tak tohle vám včera podpálilo dům!" uskočila daleko za stůl a nevěřícně třeštila oči na bednu, kam Hagrid ohněštěra opět uložil. "Jste si vážně jistý, že je rozumné chovat něco takového doma?" otázala se a z uctivé vzdálenosti podezřívavě nakukovala přes okraj truhly.
"Jsou ouplně neškodný," bránil se Hagrid a třel si spálený nos, "byla to moje chyba, že jsem tu truhlici včera špatně zavřel, než jsem pro vás šel k bráně. Kdybych dával větší pozor, nic by se nestalo."
Pochybovačně zdvihla obočí, ale raději mlčela a vrátila se k upíjení bylinkového čaje.
Hagrid ohněštěry ještě chvíli s láskou pozoroval, když se před srubem ozvaly hlasy.
"Koho to sem čerti nesou," zabručel a vydal se k oknu. Tesák zakňučel, vyřítil se z pod lavice ke dveřím a začal na ně škrabat svými mohutnými tlapami.
"Páni, tady je to teda hezky začouzený," zaslechla Nathalie zvenčí a vyhlédla z okna za Hagridem. Před domem stáli dva zrzaví chlapci, které před chvílí viděla hrát famfrpál, a zaujatě okukovali ohořelou střechu.
"To musel být prima oheň, škoda, že jsme to všechno zaspali!"
"Mám návštěvu," oznámil jim Hagrid trochu nerudně, když rozrazil dveře.
"To je v pořádku, Rubeusi, přece je nepošlete pryč," odporovala Nathalie a oba zrzci potěšeně vpadli dovnitř.
Poznámka:
Složení nebelvírského famfrpálového týmu byl pro mě zatím největší oříšek. Odrážeči Fred a George byli jasní, stejně jako kapitán a brankář Oliver a střelkyně Angelina. Problém byl nicméně s Alicí a Katie - o Alici Lee Jordan v 1. dílu Harryho Pottera říká, že loni hrála pouze jako náhradnice, a Katie je v mém příběhu v 1. ročníku, tudíž oficiálně rovněž hrát nemůže (zařadila jsem ji alespoň do tréninků). Takže jsem vyrobila páreček sedmáků - Johna a Paulu. A pak je tu samozřejmě post chytače, který v následujícím roce převezme Harry - vyřešila jsem to hráčkou Leslie (opět ze sedmého ročníku).
Největší pochybnosti jsem měla ohledně Charlieho Weasleyho - nebelvírského famfrpálového kapitána a chytače, o němž J. K. Rowlingová na svých stránkách uvádí, že by měl být o tři roky starší než Percy (původně uváděla dva roky, což už vůbec nevycházelo - to by byl v době Harryho 1. ročníku pořád ještě ve škole) - tudíž v době mého příběhu by měl být v posledním ročníku školy. Nu, mně osobně příliš nesedí ani tento údaj - v 1. dílu HP Fred říká, že Nebelvír nevyhrál famfrpálový pohár od doby, kdy Charlie odešel ze školy, ve 3. dílu HP se pak dozvídáme, že Nebelvír nevyhrál 7 let po sobě - což mi Charlieho poslední ročník posouvá až do roku 1986 (!), nikoli 1991. A vzhledem k tomu, že budu muset ve svém příběhu psát o tom, jak Zmijozel vyhraje pohár, tak mi do toho famfrpálová modla Charlie prostě nějak nesedí. Koneckonců i McGonagallová přiznává, že rok před nástupem Harryho nestál tým za nic:-)). Tolik mé obšírné vysvětlení, proč Charlieho považuji za staršího a do příběhu ho tudíž nezařazuji...
Žádné komentáře:
Okomentovat