A jedno časně páteční pokračování povídky ze světa Harryho Pottera s přáním pěkného víkendu...Kapitola šestá: Vyjevovací lektvar (2. část)
Neslyšně za sebou zavřela dveře Snapeova kabinetu a vydechla úlevou. Tak tohle bychom měli, pomyslela si, nakonec to nebylo zas tak -
FÍÍÍ!
Její bedýnka s přísadami od Snapea se ocitla ve vzduchu dřív, než si stačila uvědomit, co se děje. Vzápětí ztuhla a krve by se v ní nedořezal. Tohle prostě nebylo možné! Ne podruhé za tak krátkou dobu!
Bradavické strašidlo se zpěvavě rozchechtalo, zatřáslo hlavou, až se rolnička na jeho čapce rozklinkala na celou chodbu, a unášelo její těžce získané ingredience stále výš a výš ke stropu, aby je pak -
"Ne! To néé!" zaúpěla bezmocně a jak ve zpomaleném filmu sledovala bedýnku s desítkami přísad řítící se k zemi a provázenou Protivovým radostným výskáním. Instinkt byl protentokrát naštěstí rychlejší, než její myšlenkové pochody - sotva stopu nad zemí bedýnku zachytila kouzlem a nechala ji měkce dopadnout na kamennou podlahu. Srdce jí bušilo až v krku a úlevou se málem složila rovnou vedle zachráněných přísad - z představy, že by šla Snapea žádat o nové ingredience pět vteřin poté, co opustila jeho kabinet, jí vyrazil na čele studený pot.
Protiva se však ještě zdaleka nevzdával. Když se mu nedostalo vytouženého potěšení ze zvuku tříštících se předmětů rozmetaných po celé chodbě, zasypal Nathalii proudem jadrných nadávek - některé z nich si pro jistotu okamžitě uložila do paměti, poněvadž nadávat v Bradavicích francouzsky podle ní postrádalo ten správný efekt - a vyletěl opět směrem k bedýnce neztráceje ze zřetele svůj původní úmysl.
"Na to zapomeň, ty pitomý strašidlo!" zaječela s počínající hysterií, vrhla se na kolena před bedýnku a vší silou ji přidržovala pevně na podlaze. Protiva několikrát proletěl těsně nad ní, až se jí zježily všechny vlasy na hlavě, a řezavě jí přitom pořvával do uší další zlostné výrazy.
Sklepní chodba byla naštěstí příliš pustá, aby tu narychlo našel něco, čím by ji mohl praštit, a tak mohla jen doufat, že ho to povykování časem omrzí. A skutečně - po chvíli se jí zdálo, jako by mužíčkova zlost polevila, náhle se zatvářil úplně nevinně a za zpěvu tklivé balady o rytířích Artušovy družiny se houpavě vzdaloval chodbou.
Že bych měla takové štěstí? Nevěřícně zírala za strašidlem, vtom však za sebou ucítila něčí přítomnost a okamžitě jí došlo, komu se Protiva tak svižně odklidil z dosahu.
Snažila se rychle dostat z kleku na nohy. Bohužel až příliš rychle - vzápětí si přišlápla lem hábitu a s dutým žuchnutím tvrdě dopadla zpátky na podlahu přímo na solidní dřevo svojí vyčarované bedýnky. Ze rtů jí nedobrovolně unikl bolestivý sten a chodba před jejíma očima na pár vteřin zčernala. Jen ztěžka znovu popadla dech a okraj tmavého pláště, který se objevil vedle ní, vnímala pouze podvědomě.
"Neočekávám, že přede mnou budete samou vděčností padat na zem pokaždé, když se znovu setkáme," zaslechla nad sebou jízlivý hlas.
"Děsně vtipný," odsekla přerývavě a z posledních sil se vyškrábala na nohy prohmatávajíc si naražená žebra. "Nechápu, že strpíte, aby se vám ten příšerný poltergeist proháněl po sklepě!" vyštěkla naštvaně a ignorovala Snapeovy zlomyslné úšklebky.
"Myslíte Protivu?" založil si ruce na prsou a tvářil se jako někdo, kdo zlehka společensky konverzuje na čajovém dýchánku. "Tak ten mě netrápí - patří k Bradavicím již po staletí a navíc si nikdy nedovoluje na ty, k nimž cítí respekt." Což vy zjevně nejste, dodával jeho výsměšný pohled.
Zatracenej chlap!
"Samozřejmě každý nový bradavický ředitel nastupuje s předsevzetím, že to bude právě on, kdo Bradavice zbaví Protivovy přítomnosti, ale jak sama vidíte, nikomu se to dosud nepodařilo," pokračoval a pak mu náhle potemněly oči a otočil se přímo k ní. "Ovšem zapomněl jsem, že vy jste tu na výslovné přání ředitele Brumbála," opakoval jí pomalu její vlastní slova z předvčerejšího večera a vypadal, že si tuhle situaci pěkně vychutnává, "a ten si vašich schopností určitě velmi cení. Tak proč to nezkusíte sama?" Sarkasticky se ušklíbl, a než se zmohla na kloudnou odpověď, zmizel za dveřmi svojí pracovny.
Tak a máš to, vysmíval se jí zlomyslně vnitřní hlásek, a pak že se s ním dá normálně vyjít. Vztekle si oprašovala hábit - tu naprosto absurdní a archaickou část oblečení, kterou nahradila mnohem praktičtějšími mudlovskými šaty hned, jak vyšla z Krásnohůlek, a k níž se při svém nynějším pobytu v kouzelnickém světě musela nedobrovolně vrátit (a to zřejmě jen proto, aby zjistila, že v tom úplně zapomněla chodit). Pitomej hadr... a pitomej Snape, zanadávala si a bezmyšlenkovitě použila i několik Protivových hrubějších výrazů.
Hábitu se zbavila hned, jak se vrátila do svého pokoje. Opatrně položila bedýnku na jeden z pracovních stolů, odklopila víko a přejela pohledem její obsah. Přísady naštěstí vypadaly neporušeně - ze strachu, aby neprotrhly dno, jak jí prorokoval Snape, podvědomě vykouzlila bedýnku z opravdu kvalitního pevného dřeva, což nyní na svých žebrech tvrdě pociťovala.
Vytahovala přísady ven a třídila je do polic a skříněk. Některé si rovnou nechala na stole, a jak se jimi probírala, vracela se jí kupodivu dobrá nálada i chuť do práce. Přešla do ložnice a natáhla si své obvyklé pracovní oblečení - seprané džíny a vytahané triko - obojí plné skvrn a sem tam proděravělé, jak se občas polila nějakou agresivnější látkou. Poté si pečlivě stáhla vlasy pod šátek pevně uvázaný v týle - tuhle zásadu podvědomě dodržovala od té doby, kdy se stala svědkem jedné velmi nepříjemné nehody svého spolužáka (zkoušel na sobě účinky Mnoholičného lektvaru s přidanými vlasy svého kamaráda, a teprve když se proměnil v jakéhosi naprosto zrůdného hermafrodita se dvěma podobami, zjistil, že mu do lektvaru omylem spadl ještě další vlas z hábitu dívky, jež vařila lektvar u sousedního stolu) - a vklouzla do pracovních rukavic.
Dojička krav, zhodnotila pobaveně svůj zjev při cestě kolem zrcadla zpět do ateliéru, byla však ráda, že může nechat svůj hábit ležet tam, kam ho hodila, sotva za sebou cestou od Snapea zavřela dveře. Nikdy nepochopila kouzelnickou zálibu v tomhle podivném oblečení. Ještě možná tak v zimě a na ulici. Ale ne když chystala lektvar, pobíhala mezi kotlíky a ten zpropadený hábit se jí pořád pletl pod nohy, nemluvě o rukávech, které se přes košili uniformy nedaly nijak zvlášť ohrnout, a tak je mívala od lektvarů neustále mokré a špinavé.
Není nad obyčejné mudlovské triko, pousmála se. Ani bys mudlovský svět neznala, nebýt tvého otce, zaútočil okamžitě vnitřní hlas a Nathalie se zachmuřila. Napadlo ji, že otec ani neví o jejím přesídlení z Paříže do Bradavic. Tedy pokud ho Celebrus Riche hned neinformoval. Na druhou stranu pochybovala, že by ji otec sháněl, takže myšlenku napsat mu dopis pustila rychle z hlavy.
Vysypala na stůl první z hromady váčků se sušenými výhonky kýchavého bambusu, chvíli se přehrabovala ve svém nářadí, dokud nenašla ten správný stříbrný nožík, a začala výhonky jeden po druhém zpracovávat. Odpovídajícím způsobem nařezaný kýchavý bambus byl jednou ze základních přísad Vyjevovacího lektvaru a Nathalie doufala, že se jí ho do večera podaří připravit dostatečné množství tak, aby ho mohla zalít vodou a nechat přes noc trochu povařit.
Nebyla to dvakrát zábavná práce - výhonky bylo nutno řezat na stejně velké části a pod přesně stanoveným úhlem. Jakmile se trochu zamyslela a ujela jí ruka, odměnil se jí bambus hlasitým zvukem, jenž skutečně trochu připomínal chrčivé kýchnutí, a z jeho dutého vnitřku se vyvalil obláček žlutého prachu, o němž dobře věděla, že by jí byl s to popálit prsty - proto také měla ty rukavice.
Snažila se tedy soustředit, ale i tak si nemohla pomoci, aby jí pohled čas od času neutíkal k oknu, z nějž se onoho pondělního dopoledne naskýtal úchvatný výhled na část Zapovězeného lesa, veliké jezero a sytě zelené kopce zdvihající se k obloze tak modré, až to Nathalii po předchozích dvou dnech připadalo neskutečné. Bambus znovu zachrčel a ona se tiše zasmála - vzpomněla si, jak si před třemi týdny při Brumbálově návštěvě v Paříži představovala přesně tuto situaci - bude pracovat v Bradavicích s výhledem na okolní divokou krajinu - nyní se tato vize naplnila a to jí přinášelo uklidnění a pocit uspokojení, jaký už dlouho nezažila.
Odpoutala pohled od hladiny jezera, které se v záplavě slunečních paprsků lesklo jako zrcadlo, a pustila se opět do práce.
Žádné komentáře:
Okomentovat