Poslední část šesté kapitoly posune děj povídky dopředu v čase, i když ne nějak zvlášť dramaticky. Já osobně už se posunuju v čase do dnešního odpoledne - díkybohu je páteeek! :-))Kapitola šestá: Vyjevovací lektvar (5. část)
Po těch několika prvních dramatických dnech se Nathaliin život v Bradavicích postupně uklidnil a brzy již plně chápala, proč dvojčata Weasleyova stále touží po nějakém zpestření. Obyvatelům hradu ubíhaly dny jeden jako druhý - snídaně, vyučování nebo práce, oběd, vyučování a domácí úkoly nebo práce, večeře a spánek. A nazítří nanovo.
Pár dnů bylo ještě docela hezky, ale pak se počasí definitivně zkazilo. Přišel víkend a po něm další a Nathalii čím dál tím méně těšilo postávat v dešti u famfrpálového hřiště a pozorovat další trénink Nebelvíru nebo sedět v Hagridově opraveném srubu, kde to stále ještě páchlo spáleninou, žvýkat betonové sušenky a obdivovat až příliš rychle rostoucí ohněštěry.
Celé dny teď trávila podrobnými prohlídkami bradavického hradu. Snažila se vytvořit si nějaký přesnější plánek zdejších sálů, chodeb, věží a schodišť s alespoň přibližným odhadem počtu obrazů, jež bude muset po dokončení Vyjevovacího lektvaru v jednotlivých částech hradu prozkoumat; bylo až hloupé, kolikrát se ztratila a nějaký student nebo učitel ji museli odvést zpět k místu, odkud už trefila sama. Což mělo za následek, že se brzy osobně znala se všemi členy profesorského sboru i ostatními zaměstnanci Bradavic a také s mnohými studenty. I když, popravdě řečeno, ty zmijozelské raději o pomoc nežádala.
Večer se pak vracívala do svého pokoje a dlouho do noci pracovala na přípravě lektvaru, s nímž měla strávit na bradavických chodbách příštích několik týdnů. Spát chodila až nad ránem, a než se dopoledne dostala na snídani do Velké síně a po několika hodinách pak i na pozdní oběd, bývali již všichni dávno pryč. Pravidelně se tam potkávala pouze s madame Pomfreyovou a profesorkou Sinistrou, jež byly s ohledem na své povolání rovněž zvyklé ponocovat, večeře pak trávila ve společnosti Hagrida a profesorek Prýtové a Vektorové, které se živě zajímaly o její práci a neváhaly jí na oplátku vyprávět o svých předmětech, studentech a ostatních profesorech.
Brumbál se čas od času zdvořile přeptal, jestli něco nepotřebuje, a ona ho informovala o průběhu přípravy Vyjevovacího lektvaru. Ostatní bradavičtí zaměstnanci se k ní chovali víceméně přívětivě, samozřejmě s výjimkou Snapea - ten její existenci povětšinou okázale ignoroval - a Filche, který se za ní naopak neustále plížil po hradě, jako by čekal, kdy kolem sebe začne metat páchnoucí malířské lektvary a barvy. A nemohl-li jít sám, posílal za ní alespoň paní Norrisovou - Nathalie se pomalu nemohla ani hnout, aby za sebou necítila pohled těch jejích podivně vypoulených kočičích očí připomínajících lampy, a několikrát musela přemáhat neodolatelné nutkání použít osvědčené Weasleyovic kouzlo a trochu jí poupravit kožich. Ale obávala se, že právě na něco takového Filch čeká - byl zřejmě přesvědčen, že za ty růžové chlupy nemůže nikdo jiný, než malířka Nathalie (přece jen měla v kufru desítky barev a on to dobře viděl), a tak ho raději nechtěla moc dráždit.
S McGonagallovou mluvila jen jednou - to když ji profesorka úpěnlivě žádala, aby víckrát nepouštěla Weasleyovic dvojčata ke svým nebezpečným ingrediencím - zjistilo se totiž, že při své první návštěvě Nathalii obratně uzmuli nepovedeně pokrájené kousky kýchavého bambusu, nacpali je do řachavých kapslí doktora Raubíře a málem přivedli do hrobu profesora Quirrella, jemuž kapsle vybuchly pod nohama cestou do jeho kabinetu a na dobrých pět minut ho zahalily do hustého oblaku žlutého dýmu.
Nathalie se dokonce postupně naučila vyhýbat Protivovi, poznala i ostatní duchy, a jelikož Krvavý baron se už zjevně vzpamatoval z odmítnutí pozvání na ples ze strany Šedé dámy, opět stačilo Protivovi jménem tohoto neblaze proslulého ducha pohrozit a hned byl klid. Dokonce se jednou neudržela, a když jí chtěl Protiva vysypat na hlavu železnou košili z jednoho brnění pečlivě rozebranou na jednotlivé kroužky, zmínila před ním jméno Severuse Snapea. Asi na těch Snapeových řečech o respektu strašidla vůči jeho osobě přece jenom něco bylo, neboť Protiva se okamžitě ztratil, zřejmě však jen proto, jak se později ukázalo, aby o její výhrůžce za tepla informoval přímo učitele lektvarů, který jí to neopomněl výsměšně vmést do tváře při první příležitosti s tím, že od tak význačného hosta ředitele Brumbála čekal něco mnohem víc.
Komu se však vyhýbat naprosto nenaučila, byl profesor Celebrus Riche. Ten člověk byl snad úplně všude, potkávala ho na každém kroku - v lepším případě obklopeného zástupem studentů - to si pak vyslechla jen jeho srdečné pozdravení a přání krásného dne, přičemž nikdy neopomněl rádoby neodolatelně zamrkat - a v tom horším samotného - pak se ho nebyla schopná zbavit minimálně následující půlhodinu.
Vyprávěl jí o sobě a svojí práci v době, kdy býval americkým ministrem kouzel, vytrvale ji zval na procházku po okolí hradu nebo rovnou do Prasinek, její námitky ve stylu - bohužel mám moc práce - úplně ignoroval a s afektovanou mladickou lehkovážností ji poučoval, že práce počká, především je však nutno se kvalitně pobavit.
"Rozhlédněte se kolem sebe, Nathalie," šeptal jí, když ji jednoho večera odchytil na schodech a společně vcházeli do Velké síně, "snad zde nechcete žít celý rok jako poustevnice? A s kterým jiným mužem se tady chcete celou tu dobu bavit?" ohrnul přezíravě horní ret.
Přejela pohledem osazenstvo profesorského stolu a v duchu musela uznat, že na tom něco je - byl tu duch profesora Binnse pořád přesvědčený, že je schopen normálního stolování (pokud tedy vůbec kdy přemýšlel o jídle), profesor Quirrell se stále ještě trochu zažloutlými vlasy koktavě cosi vysvětlující profesorce Babblingové, profesor Kettleburn s levou rukou naprosto zčernalou následkem sežehnutí od japonského draka sopoucha a s protézou v místě, kde mu kdysi jeden rozzuřený žralovec ukousl nohu těsně pod kolenem, maličký profesor Kratiknot v poutavém rozhovoru o kouzelných formulích s Minervou McGonagallovou, Hagrid s opět o něco víc ohořelými vousy než předešlého dne, školník Filch upírající vodnatý pohled na knihovnici Pinceovou... Přesto jí bez výjimky všichni připadali mnohem lepší než Riche.
"Učitelské povolání nevábí příliš mnoho přitažlivých mužů, není-liž pravda?" pousmál se exministr sebevědomě, pozorně shlížeje na její netečný výraz. "Ovšem ani žen, to je nutno vzít v potaz," pokračoval šeptem těsně u jejího ucha a lehce jí stiskl ruku; nebylo jí to nijak zvlášť příjemné. "Po prvním týdnu stráveném ve zdejší škole jsem byl úplně zoufalý!" prohlásil dramaticky, zatímco Nathalie se ne právě úspěšně pokoušela vymanit dlaň z jeho sevření a uniknout mu z dosahu. "A pak jste se tu náhle objevila vy a mně bylo, jako by do těchto ponurých prostor zasvítil paprsek slunce!"
"Což je přinejmenším zvláštní, když uvážím, že ten den by se mlha dala krájet," neodpustila si sarkastický komentář, který ale Riche zjevně vůbec nepochopil. Na okamžik se jí zdálo, jako by se za nimi někdo zasmál a snažil se to zakrýt zakašláním, když však pootočila hlavu, spatřila pouze Snapea, kterak se s neproniknutelným výrazem pokouší projít dveřmi, jež Riche při svém melancholickém rozjímání zcela zatarasil.
"Paprsek slunce, jenž prozářil mlhu, a z té pak zbyly jen ubohé cáry...," pokračoval nevzrušeně tklivým tónem.
Cože? S nevírou na něj vytřeštila oči - v té chvíli by na analýzu jejích myšlenek nitrozpyt skutečně nikdo nepotřeboval. Tedy kromě Celebruse Riche.
"No tak, Nathalie! Dnes večer u skleníků, přijdete?" zaútočil přímo.
Proboha...! Nathalie v duchu zasténala.
"Myslím, že tu překážíme, profesore Richi," řekla koženě a ohlédla se dozadu na Snapea, který tam posměšně postával se založenýma rukama a ironickým úšklebkem, zřejmě se celým výjevem poměrně dobře bavil a zcela zjevně nikam nepospíchal.
"Ach ovšem, dobrý večer, profesore," odtušil Riche a ležérním pohybem uvolnil dveře, aby mohl Snape projít.
Nathalie toho okamžitě využila a svižně se uklidila do bezpečí mezi Hagrida a Prýtovou, přičemž si už poněkolikáté poblahopřála, že Riche nesedí u stolu vedle ní. Snažila se ignorovat, jak za ní volá, že si spolu po večeři promluví, a snažila se rovněž ignorovat tázavé pohledy některých kolegů, kteří ho slyšeli.
Naštěstí na ni zamávala dvojčata Weasleyova a ona se s nimi hned po jídle nenápadně vytratila ze síně. Sice jim ještě neodpustila tu historku s kýchavým bambusem - ačkoli ji přesvědčovali, že ty řachavé kapsle nenastražili na Quirrella, ale na jednoho pitomce ze Zmijozelu, a ty kousky bambusu přece beztak byly na vyhození - ale jako vysvobození od Richeovy společnosti jí to přišlo rozhodně vhod.
Na Riche pak v příštích pár dnech vyzkoušela všechny škály výrazů, které odkoukala od Malfoye, Snapea i Filche dohromady. Vcelku tu zabralo - po týdnu ho spatřila v temném zákoutí chodby s jednou studentkou, což by správně měla nahlásit minimálně vedoucímu koleje, pokud už ne přímo Brumbálovi, ale ona si namísto toho naprosto sobecky vychutnávala ten náhlý klid a bez jakýchkoli výčitek svědomí to ponechala osudu.
Pro Brumbála tou dobou měla připravenou mnohem lepší zprávu - Vyjevovací lektvar byl hotov a ona bude moci začít analyzovat bradavické obrazy. Ředitel vypadal potěšeně a pozval ji následujícího dopoledne do svojí pracovny, kde podle něj bude nejvhodnější lektvar vyzkoušet. Je prý na celý ten proces velice zvědavý, řekl jí a ona se těšila, až se konečně bude moci pustit do zadaného úkolu.
I ona sama totiž byla tak trochu zvědavá - ví Brumbál skutečně o všech obrazech, na nichž bylo použito přenášecí kouzlo, anebo se objeví nějaký další? Jenže... ty obrazy visely na zdejších stěnách už stovky let, těžko se tedy dalo předpokládat, že by zrovna ona přišla na něco překvapivého. Nejspíš to bude jen dalších pár nudných týdnů, kdy bude chodit od plátna k plátnu a sepisovat ten nejdelší seznam ve svém životě. Brumbál na ni však v tomto ohledu plně spoléhal a ona ho nechtěla zklamat.
Žádné komentáře:
Okomentovat