Poslední týden si nějak nemůžu najít čas na psaní. A když už kus povídky napíšu, tak ho při tom věčném přetahování na flashdisku z počítače na počítač zase dokážu "chytře" přemazat. Pak zjistím, že mám tu flashku zavirovanou, a už to jede :-) No nic. Kapitolu mám alespoň zhruba napsanou, teď ještě musím na jednotlivých částech trochu zapracovat. A tady je první z nich...
Kapitola sedmá: Bradavické tajnosti (1. část)
Během svých toulek Bradavicemi poznala Nathalie zdejší hrad alespoň natolik důkladně, že si mohla dovolit zamířit z Velké síně k Brumbálově pracovně bez nutnosti tomu věnovat veškerou svoji pozornost.
Bylo něco málo po desáté hodině dopolední a bradavické chodby zely prázdnotou - studenti seděli na vyučování a profesoři, kteří zrovna neměli hodinu v nějaké třídě, byli zalezlí ve svých kabinetech a na sychravé chodby nevystrčili ani nos.
Pomalu se blížila polovina října a Nathalie nepamatovala, že by ve Francii někdy zažila tak studený podzim. Už teď na sebe každé ráno navlékala několik vrstev oblečení a konečně docenila i svůj kouzelnický hábit, jehož nošení jinak tak nesnášela. A to byl teprve začátek - jak tady přežije celou zimu, to si zatím vůbec nedokázala představit.
Zvykla si sedávat ve svém pokoji těsně u rozpáleného krbu; popíjela čaj a vzpomínala na letní dny v Provence, na ten starý venkovský dům se střechou z pálených tašek, jenž patřil jejich rodině už odnepaměti, na cvrčení cikád v tiše šumících větvích stromů, na otce s matkou odpočívající ve stínu staré jabloně, jejichž hlasy se pokojně linuly až pod terasu, kde jako malá kreslívala do bloku svoje první obrázky...
Právě v tomto domě se loňského léta viděla se svým otcem naposledy - tahle vzpomínka způsobila, že jí to nakonec přece jen nedalo a poslala mu do Washingtonu dopis o svém přesídlení do Bradavic. Vlastně ani pořádně nevěděla, co mu má psát, a tak se z nedostatku jiných témat zmínila o Celebrusovi Richeovi - vážně ses dal, tati, na rybaření? Nechtěla se vyptávat přímo, pouze nenápadně nadhodila, jak moc byla překvapená, když mezi bradavickými profesory narazila na bývalého amerického ministra kouzel.
Otec jí kupodivu odpověděl obratem, byť na její vkus poněkud neosobně - moc ho těší, že našla práci, která ji jistě velice zajímá, po něčem takovém přece vždycky toužila... Ne, já chtěla malovat vlastní obrazy, pomyslela si Nathalie sklesle, jenže kdo by si v dnešní době kvalitních fotografií nějaký koupil?
O Richeovi se její otec zmiňoval velice opatrně - nezná ho prý zas natolik dobře - ty rybářské výpravy byly spíš společenskou záležitostí, které se vždy účastnilo několik desítek lidí a on sám tam jezdil jen s ohledem na své pracovní povinnosti. Exministra kouzel by prý v Bradavicích nečekal, měl za to, že odjel do evropského kouzelnického světa jako vyslanec americké vlády.
Nathalie si docela oddychla - na základě Richeova přehánění nabyla dojmu, že spolu s jejím otcem sami dva trávili dlouhé hodiny na člunu uprostřed jezera a nebavili se o ničem jiném, než o ní. Teď se však zdálo, že pro Daniela Belarta nebyl Riche ničím víc, než jen jedním z mnoha politiků a úředníků, s nimiž je nucen se dennodenně při svojí práci stýkat. Když si tedy nyní byla víceméně jistá, že na ni Riche nečekaně nevytáhne nějaké soukromé historky z jejího života odposlouchané od jejího otce, byla hned o poznání klidnější.
"Skořicové trubičky," zahlásila směrem k chrliči nové Brumbálovo heslo a přehodila si lahvičku s Vyjevovacím lektvarem do druhé ruky, aby se mohla pohodlněji chytnout zábradlí.
Brumbál už na ni čekal. Vyzařovala z něj jeho obvyklá rozvaha a moudrost, pozdravili se a on se na ni usmíval svýma modrýma očima napůl skrytýma za skly brýlí ve tvaru půlměsíce. Nathalii zaplavil hřejivý pocit klidu a bezpečí, jenž se dostavoval vždy, když byla Brumbálovi nablízku. Hagrid jí jednou řekl, že podle něj je Brumbál největším čarodějem všech dob ("Jo, ale stejně je to tak trochu blázen, to zas uznej," dodal hned se smíchem Fred Weasley a vysloužil si za to od Hagrida přátelský šťouchanec, který ho srazil ze židle na zem), a v některých okamžicích, když na ni Brumbál, tak jako teď, upřel svůj vševědoucí pohled, byla více než ochotná tomu uvěřit.
"Takže toto je Vyjevovací lektvar?" upřel ředitel pohled na lahvičku v její ruce a Nathalie se probrala ze svého poklidného snění. Přikývla a podala mu ji. Pozorně si lektvar prohlédl proti světlu, lehce lahvičkou zatřepal a dokonce ji i odzátkoval a přičichl si k jejímu obsahu.
"Zvláštní. Nikdy jsem nic podobného neviděl," řekl zamyšleně a podal jí lektvar zpět.
"Divila bych se," pousmála se, "pokud vím, nepodobá se to ničemu obvyklému. Tak je to ovšem v umělecké magii se vším."
"Kde jste se to vlastně naučila? Chci říct - je mi známo, že máte titul mistra magických umění, ani v nejmenším ovšem netuším, co všechno získání takového titulu předchází."
Nathalie překvapeně zamrkala a tázavě na Brumbála pohlédla. Dosud se jí na její vzdělání a praxi neptal, a tak ji trochu mátlo, kolik toho o ní ví.
"Madame Maxime," řekl na vysvětlenou, když si všiml jejího údivu. "Zdá se, že kariéru všech bývalých krásnohůlských studentů sleduje více než bedlivě. A já na vás potřeboval získat nějaké reference, které bych předložil správní radě spolu s žádostí o schválení vašeho přijetí do Bradavic. Omlouvám se, měl jsem vás požádat o svolení, než jsem se ohledně vás začal informovat."
"To je v pořádku," zamumlala, "vlastně jsem očekávala, kdy se zeptáte."
Netušila, že ji Madame Maxime i nadále sleduje, jenže... Asi mě to mělo napadnout, pomyslela si vzápětí - už když mi tehdy v Paříži řekl, že se o mých obrazovideckých schopnostech dozvěděl právě od ní. Vždycky byla neskutečně všetečná. A všechny senzace dokázala roznést rychlostí blesku.
"Mám za sebou dva roky studia na pařížské Akademii magických umění a další tři roky praxe v oboru restaurátorství kouzelnických obrazů," odpověděla raději na Brumbálovu otázku a nad krásnohůlskou ředitelkou se dále nezamýšlela. "Ty tři roky praxe jsem strávila v ateliéru mistra Santiniho, jednoho z mých profesorů na Akademii. A nyní už více než rok pracuji samostatně," dodala s pocitem hrdosti, jejíž zvuk ve svém hlase nedokázala potlačit.
Nemohla se však zbavit dojmu, že i tohle Brumbál dobře ví a jen tak společensky konverzuje, snad aby oddálil něco jiného, něco, z čeho byl najednou natolik rozpačitý, že ho v takovém rozpoložení dosud neviděla.
Posadili se ke stolu a ředitel jí nabídl šálek čaje. S díky ho přijala, zabořila se hlouběji do křesla a letmým pohledem se ujistila, že se v Brumbálově pracovně od její předchozí návštěvy nic nezměnilo - ředitelské portréty pokojně pospávaly ve svých rámech, stejně jako fénix Fawkes na svém bidýlku, pomalu se kolébající ze strany na stranu s hlavou zastrčenou pod zlatorudé křídlo.
Pak ale zaostřila do kouta za Brumbálovo křeslo a zmateně přivřela oči - o stěnu tam stál opřený malbou ke zdi nevelký obraz přikrytý kusem látky - ředitel ho sem zjevně musel odněkud přinést, neboť - ještě jednou se přesvědčila pohledem - na stěnách jeho pracovny žádné plátno nechybělo a ona si navíc dobře pamatovala, co jí o nesejmutelnosti ředitelských portrétů Brumbál vyprávěl před několika týdny.
"Obraz z mojí ložnice," ozval se ředitel, když si všiml, kam se Nathalie dívá. "Tuším, že jsem vám o něm už říkal..."
Zavrtěla hlavou a chvíli pátrala v paměti, než si vzpomněla na tu nepatrnou zmínku při své první návštěvě v této místnosti.
"Jeden z těch, na nichž byla použita přenášecí magie?" zkusila to.
Přikývl a Nathalii se zdálo, jako by ještě o něco víc znejistěl. Tohle jí na Albuse Brumbála příliš nesedělo - nebyl to člověk, který by se dal něčím jen tak snadno vyvést z míry, vždyť ještě před několika minutami si v jeho přítomnosti vychutnávala obvyklý pocit pohody a bezpečí. Ten byl však najednou pryč a ředitelův vždy tak milý a přívětivý obličej se stáhl do nehybné, zachmuřené masky, v očích jakýsi vzdálený, podivně odevzdaný smutek, jenž ho zjevně trápil už dlouhou dobu.
"Chtěl bych, abyste vyzkoušela Vyjevovací lektvar nejdřív na něm," pravil tiše a sehnul se pro obraz. Mlčky sledovala, jak ho zdvihl, otočil směrem k ní a opřel o opěradlo křesla. Poté z plátna stáhl přehoz a ona na něj zvědavě pohlédla. Vzápětí však zvedla nechápavý zrak zpět k Brumbálovu obličeji.
"Nerozumím..."
Slyšela, jak se přerývavě nadechl, a přísahala by, že v jeho zamžených očích na okamžik zahlédla slzy, rychle však zamrkal a s nuceným klidem znovu promluvil:
"Je to portrét mojí sestry," začal tiše. "Přesněji řečeno jeden ze dvou jejích portrétů. A - jak sama vidíte - ona je právě v tom druhém z nich...," odmlčel se. "Popravdě, ani si nevzpomínám, kdy mne navštívila naposledy," dodal nakonec jakoby sám pro sebe.
Bez dechu zírala na prázdné plátno. Brumbál se ztěžka opřel o stůl a zavřel oči.
Žádné komentáře:
Okomentovat