Nevím, jak pro vás, ale pro mě je páteční večer mojí snad nejoblíbenější částí týdne. Přede mnou dva dny volna - začátek nového týdne v nedohlednu, prostě paráda. A navíc mám trochu víc času na psaní téhle povídky - a tak jsem tu s další částí sedmé kapitoly. Ať se vám líbí...Kapitola sedmá: Bradavické tajnosti (2. část)
Nathalie konečně začínala chápat, proč se ředitel tehdy před třemi týdny zmiňoval o obrazu ve svojí ložnici tak vyhýbavě; když ho nyní viděla stát napůl zhrouceného nad deskou stolu, zaplavila ji vlna bezmocného soucitu.
Jeho slova jí leccos vysvětlila - propojené portréty nemohly plnit svůj účel bez použití přenášecího kouzla, jež zaručovalo portrétovaným osobám možnost se mezi plátny pohybovat, a posmrtně prováděného oživovacího kouzla, které jim k těmto přesunům dodávalo vůli. Nathalie tudíž nemusela umět číst myšlenky, aby pochopila, že ředitelova sestra již není mezi živými.
Stačilo ostatně pohlédnout na Brumbálův smutek nad ztrátou milované bytosti, která pro něj zřejmě kdysi hodně znamenala. Nyní však ponechávala rám svého obrazu prázdný a za tím Nathalie tušila ještě něco dalšího, mnohem horšího. Brumbál si smrt svojí sestry dával z nějakého důvodu za vinu a trpěl tím víc, než by kdokoli mohl snést a zůstat při zdravém rozumu. Na tváři stálý úsměv a pochopení pro trápení lidí, kteří ho obklopovali, v srdci hluboká, nezhojitelná rána.
Chápala ho - copak si sama tolikrát nevyčítala smrt svojí matky i profesorky Meunierové, jimž nepomohly k záchraně ani její obrazovidecké předpovědi? Vždyť i její vlastní otec byl přesvědčený, že těmi svými kresbami matčinu smrt jenom přivolala. Nemusela se Brumbála ptát, jak jeho sestra zemřela, tušila ostatně, že on ani netouží po tom se někomu svěřovat, ukrývaje svůj smutek hluboko v sobě. A přesto úplně přesně věděla, jak se cítí právě teď, kdy možná po dlouhých letech přestal ovládat své emoce a dal alespoň částečně průchod svému žalu.
"Bude to možné vyzkoušet, i když tu ona není?" promluvil tiše, upíraje oči na lahvičku lektvaru na svém stole.
"Jistěže," přisvědčila jemně. "Uměleckou magii je nutné aplikovat stejným způsobem na všechny propojené portréty."
Beze slova jí pokynul a ona otevřela flakónek s Vyjevovacím lektvarem. Z kapsy vytáhla brk a pergamen; pergamen rozložila na stůl a na brk krátce namířila svoji hůlku šeptajíc kouzlo Ecriro, načež začala diktovat:
"Seznam obrazů, pracovna Albuse Brumbála, datum 8. října 1990, položka číslo jedna -" odmlčela se a namířila hůlku na lahvičku s lektvarem - z flakónku se vznesla do vzduchu takřka neviditelná kapka tekutiny, Nathalie zlehka švihla hůlkou směrem k portrétu, kapka se rozprskla a jako jemná mlha rovnoměrně pokryla celý povrch malby.
"Vyjev svou magii!" dokončila Nathalie vyjevovací kouzlo a takřka nevnímajíc Brumbála, který se napjatě sklonil k obrazu, pozorně pohlížela na zkoumaný portrét.
Ze všeho nejdřív se v pravém dolním rohu objevil drobný nazelenalý nápis obsahující všechny potřebné údaje o portrétu tak, jak byla Nathalie zvyklá - tyto popisky dělali kouzelničtí malíři zpravidla neviditelnou barvou a Vyjevovací lektvar je samozřejmě bez problému odhalil.
"Autor díla - Marius T. Floris," začala opět diktovat a brk její slova svižně zapisoval na pergamen, "datum - 1899. Název díla - Ariana."
Nejistě vzhlédla k Brumbálovi, jenž se při zvuku jména svojí sestry nepatrně zachvěl, hned se však musela vrátit zpět k portrétu, který právě vyjevoval použitou uměleckou magii - nejdřív se celý jeho povrch rozzářil do modra, modrá barva postupně přecházela ve zlatavý odstín a nakonec se jeden z drobných kvítků na tapetě, jež tvořila pozadí obrazu, rozsvítil jasně stříbrným světlem.
"A máme je tu všechny," zamumlala a znovu se otočila k pergamenu, "použitá kouzla - čiperné, oživovací, přenášecí, všechna v zachovalém stavu."
"Restaurování tedy podle vašeho názoru není nutné?" otázal se Brumbál a jeho hlas zněl, jako kdyby právě vyslechl něco, co si dlouhou dobu odmítal připustit, ačkoli to někde v podvědomí přece jen očekával.
"Nemyslím, že by to bylo nezbytné," zadívala se na něj, "ale samozřejmě se mohu pokusit... ačkoli bych to nerada dělala, aniž bych před sebou měla obě plátna... zásah pouze na jednom z nich by se mohl negativně projevit..."
"Jistě, jistě, rozumím," přerušil ji netrpělivě, "zapomeňte na to, byl to jen nápad..."
Věděla, že jí neříká pravdu, i když netušila, proč tomu tak je. Přece snad ví, kde se nachází protipól Arianina portrétu, nebo ne?
Samozřejmě to musí vědět - vždyť ten obraz visí přímo v jeho ložnici - určitě není tak lehkomyslný, aby ho tam ponechal, kdyby jeho druhá část nebyla u někoho, komu bezvýhradně důvěřuje.
Jenže... před chvílí říkal, že už ho dlouho nenavštívila... doufal snad, že důvodem její nepřítomnosti bylo nějaké poškozené umělecké kouzlo, jehož nápravou by docílil nového setkání se svojí sestrou? Vzpomněla si, jak onehdy přerušil její rozjímání o lidech, kteří zešíleli vedle portrétů svých drahých zesnulých, jež nedokázaly naplnit jejich život tak, jako onen zemřelý člověk - mohl to snad být i Brumbálův případ? Pozorovala ho, jak znovu zakrývá prázdnou malbu a shýbá se, aby ji opřel o zeď za svým stolem.
"Byl bych rád, kdyby to zůstalo jenom mezi námi," otočil se k ní a v jeho obličeji se zračila prosba.
"Ovšemže," odvětila bez přemýšlení a drobným pohybem hůlky odstranila zápis ze svého pergamenu.
Brumbál se vděčně pousmál.
"Ten druhý obraz má můj bratr Aberforth," řekl zničehožnic. "Vede jeden podnik v Prasinkách - kdybyste někdy zatoužila po drsnější alternativě Rosmertiných Tří košťat, zkuste to U Prasečí hlavy." Přísahala by, že se při tom ušklíbl.
"Nemusíte mi to říkat," podotkla a náhle nevěděla, jak se tvářit.
"Vím, že by vám to nedalo spát," pousmál se - jakmile byl portrét jeho sestry zpátky čelem ke zdi, vracela se mu jeho obvyklá přívětivost. "Žádný nestřežený tok informací, však víte."
"Jistě," zvlnila rty do úsměvu.
"Jen ten portrét nesmím zapomenout pořádně schovat předtím, než mě Severus... než zemřu," prohodil jakoby nic.
Její úsměv pohasl a vystřídalo ho zděšení - nechápala, jak může Brumbál o svojí smrti mluvit tak lehkovážně. Vybavila se jí její kresba - ten záblesk zeleného světla ze Snapeovy hůlky ji v posledních týdnech začal strašívat i ve snech - nemohla tomu uvěřit, když tu Brumbála viděla před sebou živého a zdravého, jak se usmívá jejímu ustrašenému výrazu, nedokázala si představit, že nastane čas, kdy tenhle moudrý muž vědomě zemře rukou někoho, komu tak bezmezně věří.
V té chvíli zapochybovala o všem - jaký smysl má celá tahle moje práce? Proč tu mám obcházet bradavické obrazy, čemu tím pomůžu? Jak to, že je Brumbál tak skálopevně přesvědčen o konečném vítězství - natolik přesvědčen, že pro něj jednoho dne obětuje život? Povzdychla si a klesla zpět do křesla.
"No tak, Nathalie," zašeptal tiše, přistoupil k ní a zlehka jí stiskl rameno. "Omlouvám se, nechtěl jsem vás vyděsit. Někdy zapomínám, jak moc jste do všeho zasvěcena díky té věštbě, a vlastně si ani neumím představit, co všechno jste ještě sama vytušila..."
"Nic jsem nevytušila," zdvihla rozladěně hlavu, "jak bych také mohla? Jenže o to je to horší! Já to věděla - věděla jsem, proč to nechci udělat! Jak se vám teď mohu podívat do očí? Zatraceně, i před tím zpropadeným Snapem se musím pořád kontrolovat, abych nemyslela na tu kletbu, toho hada...," zarazila se v půli věty a pak zavrtěla unaveně hlavou. Brumbál měl dost vlastních starostí a jí připadalo hloupé začít mu vykládat o všech těch snech měnících se v noční můry, jež jí nedají spát a zapomenout na to, co tehdy na konci léta nakreslila pod rouškou noci a Snapeova hábitu.
"Já vím," řekl takřka slyšitelně, "vím, jak je těžké znát něčí osud a mít pocit, že ho nemůžete nijak ovlivnit. Jenže takhle to nemůžete brát - pořád ještě nevíme, co všechno bude muset nastat, aby budoucnost došla do takové podoby, jako na vašich kresbách. Co pro to budeme muset udělat, jak se zachovat ve stovkách nadcházejících situací, jaká rozhodnutí učinit, co obětovat…
A vaše práce tady je nepochybně jednou z těch stovek věcí, které mohou náš osud ovlivnit - musíte v tom pokračovat, stejně jako já a jako všichni moji kolegové, kteří dnem i nocí přemýšlejí, jak učinit tento hrad bezpečnější. Všechno hraje svoji roli, všechno co vy, já nebo kdokoli jiný uděláme, se jednoho dne může ukázat jako rozhodující. A já nechci nic podcenit! Jednou už jsem to udělal -" škubl hlavou k portrétu u zdi, "- a tu chybu nehodlám nikdy opakovat..."
Odmlčel se a Nathalie pochopila, že její tušení ohledně smrti Ariany bylo správné. Pevně stiskla rty i opěrky křesla a několikrát se zhluboka nadechla a vydechla. Musela se rychle vzpamatovat. Nakonec zvedla hlavu a usmála se do Brumbálova laskavého obličeje.
"Tak to abych začala..."
Povzbudivě přikývl a rozmáchl se rukou směrem k obrazům.
"Vezměte to, odkud chcete."
Poznámka:
Napadlo mě trochu rozvinout myšlenku J. K. Rowlingové a vytvořit protipól portrétu Ariany, který visel u Aberfortha v hostinci U Prasečí hlavy - Brumbál by ho mohl před svojí smrtí třeba ukrýt v Komnatě nejvyšší potřeby, kde by Neville následně nevědomky využil spojení těchto dvou portrétů k vytvoření průchodu z Bradavic k Aberforthovi, kudy se následně do školy dostali Harry, Ron, Hermiona a další...
Žádné komentáře:
Okomentovat