Tak jsem se tu v pátek radovala z nadcházejícího víkendu a ono už je zase pondělí. Tady u nás nasněžilo, ale sníh zase hned roztál, ani jsem si ho nestihla užít. Alespoň jsem včera stihla něco málo napsat, takže tady máte do začátku nového týdne třetí část sedmé kapitoly mojí povídky. Na konci opět s drobnou poznámkou. Tak si říkám, jestli ten Harry Potter svět už nějak moc neanalyzuji:-)
Kapitola sedmá: Bradavické tajnosti (3. část)
Nathalie se konečně vzchopila a přesunula se ke skupince maleb napravo od okna. Rozložila na parapet svůj pergamen, mávla hůlkou nad lahvičkou s lektvarem a začala zapisovat první z ředitelských portrétů, které z jejich poklidného podřimování neprobudily kupodivu ani záblesky umělecké magie, jež se objevily nad plátnem po použití Vyjevovacího lektvaru, ani její nahlas pronášená kouzla.
Rovněž Brumbál se vrátil ke svojí práci, ovšem ne nadlouho. Nathalie ještě nebyla ani u třetího obrazu, když se za dveřmi ozvaly rychlé kroky a netrpělivé zaklepání. Oba vzhlédli a spatřili profesorku McGonagallovou se značně znepokojeným výrazem v obličeji.
"Musím s vámi hovořit, Albusi," spustila bez úvodu, pak se však zarazila a pohlédla na Nathalii. Zjevně si nebyla jistá, zda před ní může mluvit, ale Brumbál ji vyzval, ať klidně pokračuje, a Nathalie raději začala předstírat zaujatost portrétem drobné ředitelky s podivně špičatýma ušima. Sama nicméně rovněž našpicovala uši, aby jí z rozhovoru Brumbála a McGonagallové nic neuniklo.
"Dnes ráno jsme s Filiusem objevili další tajnou chodbu," promluvila profesorka tiše.
Brumbál překvapeně povytáhl obočí.
"Začíná za jedním brněním ve druhém patře a ústí do Zapovězeného lesa v místě, kde končí bradavické pozemky," pokračovala nebelvírská ředitelka.
"Takže to už je čtvrtá," pravil Brumbál zamyšleně.
"Pokud nepočítáte tu pod Vrbou mlátičkou," přitakala. "Přestává se mi to líbit, Albusi - jen sám Merlin ví, kolik jich tu ještě je, a možná se nám ani nepodaří všechny odhalit…"
"Věřím, že ano, Minervo," odporoval jí ředitel, ale profesorka jen odmítavě stiskla rty.
"A i kdyby, co s tím hodláte dělat?" zeptala se otevřeně. "Vím, jak jste zaujatý proti jakýmkoli stavebním úpravám v Bradavicích, ale podle mého by se ty chodby měly zasypat, zazdít, prostě nějak trvale zneprůchodnit. Riziko vniknutí do hradu je až příliš vysoké."
"Nemyslím, že by bylo natolik jednoduché odhalit jejich vchody mimo Bradavice," řekl Brumbál, "ochranná kouzla jsou dostatečně silná."
"Možná je neobjeví ten, kdo o nich neví," podotkla profesorka, "ale co ti, kteří je znají? A vy víte, že tu takoví jsou. Už jenom ta chodba do Chroptící chýše…"
"Opravdu vás tolik trápí, že Remus Lupin zná jeden ze vchodů do Bradavic?" podivil se ředitel.
"Lupin mi vadí ze všeho nejméně," odvětila stroze, "ale přece si nemyslíte, že o té chodbě tehdy neřekl minimálně svým nejlepším přátelům."
"Z nichž dva jsou po smrti a třetí je v Azkabanu," pronesl Brumbál s podivným odstínem v hlase, jejž Nathalie nedokázala zařadit.
"A co když Sirius Black uprchne?" vyjela na něj McGonagallová poněkud rozezleně.
Ředitel si povzdychl a chvíli trvalo, než opět promluvil:
"Pamatujete si, jak jsme tu chodbu tehdy vytvořili?" nadhodil. "Bylo nutné ji hloubit z obou stran současně. A v onom rozhodujícím okamžiku, kdy jsme chtěli prorazit těch několik posledních metrů vedoucích přes hranici bradavických pozemků, jsem musel na malou chvíli zrušit všechna kouzla, jimiž jsou tyto pozemky a celý hrad chráněny, a následně je obnovit v jejich původní síle. I tak to nebylo příliš rozumné - kdyby se o tom někdo dozvěděl a v pravý okamžik podnikl útok… Jenže jinak by chodba nemohla být dokončena. A bez průchodu do Chroptící chýše by Remus Lupin nikdy nemohl v Bradavicích studovat. Takže toho rozhodně nelituji."
"Vždyť já také ne," povzdychla si McGonagallová, "on je bezpochyby jedním z nejlepších lidí, jaké jsem v životě poznala. Ale jak to s tím souvisí?"
"Chtěl jsem jen říct, že obdobný průběh muselo mít i vytvoření ostatních chodeb," rozvíjel Brumbál svoji úvahu, "i tehdy bylo nezbytné na malou chvíli zrušit všechna ochranná kouzla. Což ovšem nebyl schopen udělat nikdo jiný, než právoplatný ředitel školy. A já jsem přesvědčen, že pokud už ředitelé k tomuto kroku z nějakého důvodu dospěli, zajistili zároveň patřičně silnou magií, aby chodbou neprošel nikdo, kdo by neměl s Bradavicemi ty nejlepší úmysly. Já jsem to tehdy před lety udělal také tak."
"Pokud věříte, že taková kouzla zastaví Vy-víte-koho…"
"Kdybych tomu nevěřil, nepovažoval bych vůbec za nutné nějakou obranu budovat. Pokud někdy Voldemort znovu povstane," pokračoval a pohled mu na okamžik zaletěl k Nathalii, která se už ani nesnažila předstírat práci a se zájmem jejich hovoru naslouchala, "tak se nebude plížit tajnými chodbami jako zloděj - můžete mi věřit, Minervo, ten udeří přímo a se vší silou."
Profesorka se při té představě mimoděk zachvěla, ale ještě zdaleka se nevzdávala.
"A co Sirius Black? A Smrtijedi? Není vyloučené, že někdo z nich během svých studií odhalil některou z těch chodeb..."
"Všechny chodby řádně prověříme a případně ještě posílíme ochranná kouzla u jejich vchodů i v místech, kde protínají hranici našich pozemků. A Argusovi řeknu, aby příslušné prostory zde na hradě bedlivě hlídal. Čtyři chodby - to snad zvládne. Předesílám však, že rušit je nehodlám. Člověk nikdy neví, kdy se mohou hodit. Vy s Filiusem nicméně pokračujte v hledání, jak vidím, povolanější osoby jsem tímto úkolem snad ani nemohl pověřit," usmál se.
McGonagallová okázale přehlédla jeho snahu jí zalichotit a stále se tvářila nespokojeně. Už se nadechovala k dalším námitkám, když ji zarazilo krátké zabušení na dveře. Do místnosti vstoupil Hagrid a vypadal, jako kdyby mu někdo jediným slovem zkazil celý den.
"Je tu Lucius Malfoy," oznámil s patrným znechucením a Nathalie leknutím div neupustila na zem lahvičku s Vyjevovacím lektvarem. Lucius Malfoy? Co ten tady u všech druidů pohledává?
"Ach," vypravila ze sebe rozladěně McGonagallová, "my o vlku…," zkřivila rty a významně pohlédla na Brumbála.
Nathalie na oba nechápavě zazírala, pak se jí ale vybavil onen novinový článek, který spojoval na jednom místě fotografii Luciuse Malfoye a zmínku o neusvědčených přívržencích Toho-jehož-jméno-se-nesmí-vyslovit, a nepříjemně ji zamrazilo.
"Pokud už mě nepotřebujete, Albusi…" McGonagallová se tvářila, že toto setkání si mileráda nechá ujít.
"Mám také odejít?" přeptala se Nathalie a skládala svůj pergamen. Moc práce jsem tedy zatím neudělala, pomyslela si sklesle.
"Nechcete mě doprovodit do mého kabinetu? Mám tam několik zajímavých pláten," nabídla jí zničehožnic profesorka, což Nathalii docela udivilo. "Tady jste už, počítám, stejně pro dnešek skončila."
"Ještě chvilku vydržte, Nathalie," pravil Brumbál, "představím vás."
Překvapeně na něj pohlédla.
"Lucius Malfoy je předsedou správní rady bradavické školy," vysvětloval ředitel. "To on schvaloval vaše přijetí."
Znovu se jí vybavila fotografie světlovlasého kouzelníka odnášejícího z banky U Gringottových nějaký podezřelý předmět zřejmě náležející do sféry černé magie a nechápavě zavrtěla hlavou. Jak může někdo takový sedět ve správní radě jedné z nejvýznamnějších kouzelnických škol?
"Je velice majetný a tím pádem i vlivný," odpověděla jí vzápětí nevědomky McGonagallová. "Radím vám, dávejte si pozor na to, co říkáte," uvrhla Nathalii v ještě větší zmatek. "Počkám na vás dole," dodala nakonec a vyšla s Hagridem ze dveří.
Poznámka:
Dodnes mě v knížkách HP docela překvapuje, jak to, že se Voldemort nikdy nepokusil o průnik do Bradavic jednou z tajných chodeb - on, který neměl problém najít a otevřít Tajemnou komnatu, by je přece určitě našel také už v době svých studií. A později se spolčil s Pettigrewem, který věděl o všech sedmi chodbách. Tak se zde pokouším o nějaké vlastní vysvětlení ohledně toho, jak byly chráněny, a proč jimi prošly vždycky jenom samé kladné postavy:-)
Žádné komentáře:
Okomentovat