Jak to tak asi může dopadnout, když je hlavní postava představena Luciusovi Malfoyovi? Jinými slovy, narušuji toto ospalé odpoledne a vkládám další část téhle svojí povídky ze světa Harryho Pottera :-)
Kapitola sedmá: Bradavické tajnosti (4. část)
V příští chvíli se ve dveřích Brumbálovy pracovny objevil Lucius Malfoy a, aniž by čekal na vyzvání, vstoupil dovnitř.
Vypadal přesně tak, jak si ho Nathalie pamatovala z onoho krátkého setkání v bance U Gringottových - hrdě vzpřímený postoj, elegantní tmavě fialový sametový plášť, vycházková hůl se stříbrnou rukojetí ve tvaru hada, bělostné vlasy rámující povýšený obličej s chladným pohledem světle šedých očí a arogantní chování hned od první chvíle, kdy Brumbála sotva pozdravil a už mu kategoricky oznamoval, že s ním potřebuje mluvit, a to bez jakéhokoli odkladu.
Musela Brumbálovi v duchu složit poklonu za to, s jakým přehledem takové jednání ve své vlastní pracovně strpěl - nasadil lehce shovívavý úsměv a klidně podal Malfoyovi ruku na přivítanou, kterou tento po určitém zaváhání, s kyselým úšklebkem a zlostným přivřením očí neochotně stiskl. To poskytlo Brumbálovi trochu prostoru, aby se zdvořile přeptal na zdraví Malfoyovo, jeho manželky i syna a aby mu představil Nathalii, která nerozhodně postávala opodál a uhlazovala si hábit v místech, kde si do kapes zastrčila pergamen, hůlku a flakónek s Vyjevovacím lektvarem.
"Ach, tak tohle je ta vaše slavná restaurátorka," podotkl Malfoy s notnou dávkou afektu a přejel ji hodnotícím pohledem. Netvářil se však, že by mu byla nějak povědomá, a ona raději zahnala myšlenku zeptat se ho, pro co onehdy tolik pospíchal do svého bankovního trezoru.
Vzápětí se Brumbál na malou chvíli omluvil, chopil se Arianina portrétu schovaného pod přehozem a odnášel ho po vyřezávaných schůdcích zpět do svojí ložnice. Zřejmě nechtěl riskovat, že by jeho host nešťastnou náhodou plátno zahlédl, tím pádem ale Nathalie s Malfoyem v pracovně osaměla a z toho nebyla nikterak nadšená.
"Jak vidím, pracujete i na Brumbálových soukromých dílech," podotkl kousavě, upíraje zrak do míst, kde bradavický ředitel s obrazem v podpaždí zmizel za dveřmi vedoucími do jeho pokojů. "Doufám nicméně, že nikoli za váš bradavický plat," dodal tónem, který ji nenechal ani na okamžik na pochybách, co si o tom jako předseda správní rady školy myslí.
"Ovšemže ne," zareagovala automaticky a pokoušela se tvářit neutrálně, "tohle dělám pro ředitele Brumbála zadarmo a ze své vlastní dobré vůle."
"Jistě," přivřel ironicky oči a několik vteřin si ji mlčky zkoumavě prohlížel. Pak se však odvrátil a začal se bez většího zaujetí procházet kolem stěny ředitelské pracovny přejížděje letmým pohledem jednotlivé portréty.
"A jak jsou tedy na tom… bradavická díla?" zeptal se po chvíli konverzačním tónem a zastavil se před obrazem zakladatelů shlížejících na něj s veškerou nedůtklivostí, jíž byli ve svém stavu schopni (tak se to Nathalii alespoň zdálo).
"Z toho, co jsem stihla posoudit, se zdají být v zásadě v pořádku. Je tu samozřejmě několik výjimek, jimž budu muset věnovat zvýšenou pozornost - " nasadila profesionální tón.
Tázavě naklonil hlavu k portrétu před sebou a ona přikývla.
"Ano, tomu samozřejmě také…"
"Zakladatelé mají vždycky štěstí, že?" ohrnul ret a na okamžik se na obraz pozorně zadíval.
Nechápavě zdvihla obočí. Cože?
"Nemyslím," pokrčila rameny a ostražitě Malfoye pozorovala, "někdejší poničení obrazu mělo zjevně trvalé následky. Nepředpokládám, že bych byla ve snaze o jeho opravu úspěšnější než desítky těch, kteří se o to již pokoušeli přede mnou."
Trochu zvláštně se pousmál, než jeho výraz ovládla obvyklá povýšenost, a opět se vydal na cestu kolem stěny. Sledovala, jak přejíždí očima další portréty, pak ale došel ke skupince křesílek, pohodlně se usadil v jednom z nich, přehodil nohu přes nohu a naučeným pohybem si shrnul pramen vlasů z čela dozadu přes rameno.
"Moji tašku, Dobby," rozkázal příkře a kdesi u jeho kolen se zpoza sametového hábitu vynořil vyhublý a značně umouněný domácí skřítek, jehož si Nathalie až doteď vůbec nevšimla; byl oblečený do kusu špinavého hadru a podával Malfoyovi příruční tašku z té nejlepší dračí kůže.
"Prosím, můj pane," zamumlal a upíral smutné oči velikosti tenisových míčků kamsi mezi druhý a třetí knoflík Malfoyovy košile.
Jeho pán mu nevěnoval ani tu nejmenší pozornost, natož aby mu poděkoval, namísto toho vytáhl z tašky několik pergamenů a začal se jimi beze spěchu probírat.
"Nathalie Belartová, tady to máme," pronesl po chvíli a přelétl očima obsah jedné z listin. "Nepředpokládám, že by se na Akademii magických umění vyučovalo pouze restaurátorství," pravil nečekaně.
To má být otázka či co? Zamrkala a naklonila hlavu snažíc se dopátrat Malfoyových skrytých myšlenkových pochodů.
"To skutečně ne, je to jen jeden z mnoha oborů," přikývla po chvíli zmateně.
"Takže, co jiného ještě umíte?"
Znovu nechápavě zamrkala - o co mu u všech druidů jde? Malfoyovo uvažování evidentně dost značně přesahovalo její empatické schopnosti.
"Mhm… například malovat?" odvětila a neúspěšně se snažila zakrýt ironický podtón.
"Vskutku?" přivřel oči.
"Ano, kdysi jsem se chtěla živit portrétováním," zkřížila ruce na prsou v obranném postoji.
"A co vám v tom zabránilo? Nedostatek talentu?"
Co to…? Nevěřícně vydechla - že by nejlepší Snapeův kámoš? Údivem nad Malfoyovou neomaleností málem zapomněla zavřít pusu.
"Nedostatek zákazníků," odsekla a nutila se násilím do klidu.
Měla sto chutí na něj vyjet, ke spokojenosti by jí stačila třeba jen malá kousavá poznámka o povedené fotografii v nedávném vydání Denního věštce, nechtěla však Brumbálovi přidělávat problémy, a tak raději spolkla vše, co měla na jazyku.
"Jaká škoda!" protáhl lenivě, opřel se lokty o opěradla křesla a spojil před sebou prsty do stříšky. "Já bych nicméně zájem měl - pěkný velký obraz mojí rodiny by se v sídle Malfoyů dobře vyjímal. Úplně ho tam vidím," přejel dlaní vzduchem se zasněným výrazem, "v salonu, nad krbem…"
Odmlčel se a s výsměchem se vyžíval v jejím zmatku.
"Samozřejmě bych očekával - s ohledem na své postavení ve správní radě školy, která vás platí a může vás kdykoli propustit - že to uděláte zcela zadarmo a ze své vlastní dobré vůle," parodoval její nedávná slova a ona na něj vytřeštila oči.
Chápu to správně, že se mě právě teď pokouší vydírat? To snad vážně… ani není možný…
Šokovaně se opřela o hranu Brumbálova stolu. Pravda, utvořila si o Malfoyovi dost zřetelnou představu již tehdy v Gringottovic bance, jenže jeho nynější jednání hravě překonávalo všechna její očekávání. Nedokázala si ani vzpomenout, kdy naposledy potkala někoho tak arogantního, jako byl Lucius Malfoy.
"Tak už jste všechno probrali?" přerušil náhle jejich rozhovor Brumbál vracející se z ložnice - právě včas, neboť Nathalie se cítila jako notně přetlakovaný kotlík, pod nímž před pěti vteřinami ještě o něco víc přitopili.
"Přemýšlejte o mém návrhu, slečno Belartová," pronesl tiše Malfoy jejím směrem a sebevědomě se ušklíbl, jako by o jejím rozhodnutí v této věci už dopředu vůbec nepochyboval, "zimy v Bradavicích bývají dlouhé, ještě ráda odsud na chvíli uniknete…"
Do tvýho baráku? Tak to teda ani omylem, zahučelo jí v hlavě na protest nad takovou představou. Její zrak spočinul na otrhaném domácím skřítkovi, který se napůl schovával za křeslem, v němž Malfoy seděl, a upíral tesklivý pohled střídavě na ni a na Brumbála, a jeho neutěšený zjev ji v názoru na Malfoye jenom utvrdil.
Žádné komentáře:
Okomentovat