Poslední část sedmé kapitoly je tu. Osmou kapitolu povídky mám ve velmi hrubých obrysech napsanou, ale nevím, kdy ji sem začnu vkládat, protože zítra odjíždím na pár dní do míst, kde zřejmě nebudu mít přístup k internetu, i když tedy nevím, jak to vydržím. Nakonec beztak skončím v nějaké internetové kavárně. I když kdo ví, možná si od toho světa Harryho Pottera ráda na chvíli odpočinu...:-)
Kapitola sedmá: Bradavické tajnosti (5. část)
Rozhořčení ze setkání s Luciusem Malfoyem Nathalii neopustilo, ani když sestupovala z Brumbálovy pracovny zpět na chodbu. Tiše si brblala ty nejšťavnatější výrazy odposlouchané od Protivy a měla co dělat, aby vzteky nenakopla chrlič strážící vstup na točité schodiště.
"Vidím, že vaše pocity ze setkání se ctihodným předsedou správní rady bradavické školy jsou více než smíšené," ozvalo se za ní lehce pobaveně.
No nazdar, zrudla Nathalie a rozpačitě se otočila. Na schůzku s McGonagallovou po tom všem úplně zapomněla.
Profesorka se navenek tvářila přísně, až se Nathalie přikrčila (a raději hned zapomněla, jaká hrubá slova právě nahlas použila), ale z jejích korálkových očí probleskovalo přes hranaté obroučky brýlí špatně skrývané veselí.
"Nejmilejší člověk, s jakým jsem se tu potkala," odtušila Nathalie znechuceně. "Když nepočítám Snapea a Filche, samozřejmě," zahučela potichu a McGonagallové zacukalo kolem rtů.
A Celebruse Riche, dodala si pro sebe v duchu, to je taky pěkný dáreček…
A kruci, zarazila se - to asi není úplně normální - právě jsem z fleku vyjmenovala tři lidi z ani ne dvacetičlenného kolektivu zdejších dospělých, které zrovna nemusím. Někde se musela stát chyba… Tedy doufám, že ne u mě…
"Půjdeme?" přerušila její hloubání nebelvírská ředitelka.
Nathalie zasmušile přikývla.
Nejdříve zamířily do učebny přeměňování. Sepsat tamní plátna netrvalo Nathalii ani pět minut - všechna byla dílem jistého Drufuse Brčálníka a znázorňovala přeměny různých podivných tvorů a předmětů na tvory a předměty ještě podivnější, k čemuž malíř použil poměrně kvalitní čipernou uměleckou magii - zobrazené přeměny probíhaly velice plynule a v mnohém připomínaly zvláštní filmové efekty, jež Nathalie dobře znala z mudlovské televize.
Když skončila, vydaly se směrem k hlavnímu schodišti a sestoupily do prvního patra, kde měla McGonagallová svoji kancelář. Ukázala Nathalii několik zátiší, která prý zdědila po svém předchůdci, a zatímco je Nathalie zkoumala a přidávala do svého seznamu, nalila oběma šálek čaje a odněkud vytáhla talířek voňavých sušenek, jež vypadaly mnohem chutněji, než ty od Hagrida.
"Chtěla jsem vás o něco požádat," začala profesorka a potvrdila tím Nathaliinu domněnku, že tuto exkurzi po své učebně a kabinetu neorganizuje jenom tak.
"Slibuji, že dvojčata Weasleyova už ode mě nezískají ani kousek kýchavého bambusu," ozvala se Nathalie preventivně, neboť netušila, o co jiného by mohlo McGonagallové jít. Ta se však jen pousmála a zavrtěla hlavou.
"To bych vám každopádně byla velmi vděčná," podotkla, "ale o to se mi nejedná. Zřejmě jste již vyrozuměla, co máme profesor Kratiknot a já na starosti…"
"Podrobně prozkoumat bradavický hrad a nalézt všechny tajné chodby?" tipla si Nathalie a profesorka s dalším nepatrným úsměvem přisvědčila.
"I tak se to dá říct. A Albus mě seznámil s obsahem vaší práce, takže jsem si vědoma toho, že i vy provádíte určitá pátrání, co se týče zdejších obrazů."
"I tak se to dá říct," napodobila ji Nathalie a oběma zajiskřilo v očích.
"Už vám někdo prozradil, kudy se v Bradavicích chodí do kuchyně?" zeptala se znenadání McGonagallová a Nathalie rozhodila rukama na znamení, že o tom nemá nejmenší tušení.
"Kuchyň se nachází přímo pod Velkou síní," vykládala profesorka. "Vede k ní chodba - je to nedaleko společenské místnosti mrzimorské koleje - a vchází se tam skrz jedno zátiší s ovocem, které na této chodbě visí."
"Vážně?" řekla Nathalie celkem překvapeně, i když nikoli nepříjemně - tyhle vychytávky umělecké magie doslova milovala. "Předpokládám, že ten vchod se otevře, když se dotknete jednoho z těch namalovaných plodů?"
"Konkrétně hrušky," přikývla McGonagallová. "Musíte být ovšem připravena na to, že se velice hloupě hihňá."
Nathalie se uchechtla. Takových dílek měli na Akademii magických umění celou řadu a všichni studenti i profesoři se v tom vyžívali - vchody do jednotlivých učeben vedly zásadně přes obrazy a jednou ročně se pravidelně konala soutěž, při níž bylo nutné co nejrychleji nalézt cestu skrz bludiště plné různorodých uměleckých děl. Není nutné dodávat, že tajné chodby, vchody a zkratky otvírající se po dotknutí se předem neznámého předmětu namalovaného na některém z obrazů, tam byly více než obvyklým jevem.
"Jen mě napadlo, jestli v Bradavicích takových tajných vchodů není náhodou víc," promluvila opět nebelvírská ředitelka, "a jelikož vy máte za úkol projít všechny zdejší malby…"
"Pokud na nějakou takovou narazím, budu vás neprodleně informovat," přikývla Nathalie. "Není to nijak neobvyklé kouzlo a používá se i mimo uměleckou magii - jde čistě o to, že musíte vědět, čeho přesně se na obrazu dotknout. Mám na to jeden velmi příhodný lektvar," zatřepala lahvičkou v ruce.
"Budu vám zavázaná. Stačí, že tady musíme s Filiusem prozkoumat málem každý kámen a cihlu. Kdybych ještě měla řešit všechno, co kde kdo namaloval…," pokrčila profesorka rameny a výmluvně zkřivila rty.
S tím se rozloučily a Nathalie opět vyšla na chodbu. Už se jí nechtělo vracet se do svého pokoje, a tak zamířila rovnou do Velké síně na časný oběd.
"Ahoj, Nathalie, tak co dělají obrazy?" překvapil ji za nejbližším rohem George Weasley.
"Všechny v pořádku ve svých rámech," odvětila s úsměvem a zvědavě přejela pohledem veselého chlapce s dredy, který George doprovázel. Často ho vídala mezi diváky na tréninku nebelvírského famfrpálového týmu, ale ještě spolu nemluvili.
"Tohle je Lee Jordan," představoval jí ho George okamžitě, "už jsme ti o něm říkali, je to náš nejlepší kamarád. Jdeme na oběd, přidáš se?"
"Jasně," přitakala a srovnala s nimi krok. "Kde jste nechali Freda?"
Trvalo okamžik, než si uvědomila, že následujících pár kroků ušla sama. Zarazila se a otočila se zpět k chlapcům - Lee stál uprostřed chodby a trochu naštvaně si George prohlížel, zatímco ten se tvářil maličko zmateně, málem to vypadalo, že se stydí.
"Hele, neříkals mi, že ty jsi Fred?" vypálil Lee popuzeně.
"Já? To tys říkal, že jsem Fred," bránil se George potutelně, "mně jenom přišlo nezdvořilé tě opravovat. Nechtěl jsem dávat najevo, jak moc se mě dotýká, že mě můj nejlepší kamarád nepozná ani po těch letech, co se známe," hovořil naschvál přehnaně šroubovaně, ale měl co dělat, aby se nerozchechtal.
"Promiň, doufám, že jsem ti nic nezkazila," podotkla Nathalie maličko zlomyslně.
"A jak ty vůbec víš, který z nás dvou jsem?" vypálil na ni George a začal si prohlížet svoji dlaň. "Ten obvaz už přeci nejmíň týden nenosím!" Zíral na svoji nepatrnou růžovou jizvu - následek spálení od ohněštěra - a pak se znovu zadíval na Nathalii. "Nemohlas ji vidět," dodal nejistě, "nebo snad ano?"
"Říkala jsem, že vás dva od sebe rozeznám," trhla vesele rameny.
"To se mi nezdá. Byl jsem několikrát u toho, když si je spletla jejich vlastní máma!" vrtěl Lee pochybovačně hlavou.
"Profesionální deformace," ušklíbla se Nathalie. "Pozorování cizích obličejů je můj život."
"Ty obrazy, no jasně," pochopil, ale stále ještě se tvářil nedůvěřivě.
"No dobře," vzdala to. "George má na levé straně nosu trochu tmavší pihy než Fred. Jenže ten jich tam zas má o trochu víc, takže to opticky vypadá dost podobně."
Lee se okamžitě postavil těsně před George a ze vzdálenosti několika palců mu upřeně zíral do tváře.
"Nevidím rozdíl," prohlásil nakonec a svižně uskočil před Georgeovou znechuceně se ohánějící rukou.
"Zkus to, až budou stát vedle sebe," poradila mu se smíchem a opět pokračovali v chůzi.
Nedaleko od vchodu do Velké síně narazili na profesora Quirrella.
"D-d-neska žádné ř-řachavé kapsle, h-hoši?" zakoktal, ale netvářil se přitom nijak zle.
George nasadil omluvný výraz a Quirrell ho trochu nervózně poplácal po rameni, načež všem podržel dveře. Nathalie se na něj vděčně usmála - za ten kýchavý bambus se ještě pořád cítila trochu hloupě, tím spíš že Quirrell vypadal tak vystrašeně, až jí ho přišlo líto.
Rozhodně odmítala představu, že to on by snad jednou chtěl zaříkáváním shodit Harryho Pottera z koštěte tak, jak to viděla na své obrazovidecké kresbě, ačkoli Brumbál v této věci nevěřil ani ve vinu Severuse Snapea. Zřejmě ho prostě oba dva budou chránit před někým třetím.
Popřála Georgeovi a Leemu dobrou chuť a vydala se za Quirrellem k učitelskému stolu.
Žádné komentáře:
Okomentovat