Tak jsem zpátky z mého odpočinkového týdne a se mnou i začátek další kapitoly téhle mojí potterovské povídky bez Pottera. Všem zamilovaným přeji fajn oslavku Valentýna (pokud tedy tento svátek slavíte...) a těm ostatním mohu předem s klidem prozradit, že tohle pokračování není valentýnské v žádném případě ;-)
Kapitola osmá: V Prasinkách (1. část)
Nathalie se s náhlým trhnutím probudila. Prudce se posadila na posteli a očima rozšířenýma hrůzou zírala před sebe, matně vnímajíc rozmazané stíny na protější zdi. Chlad, jenž v pokoji vládl, jí pronikl na kůži skrz látku flanelového pyžama, které ji ve studeném prostředí bradavického hradu obvykle spolehlivě zahřálo, teď však bylo skrznaskrz promáčené potem. Nathalie si zimomřivě přitáhla peřinu až k bradě a celá se do ní zabalila.
V krbu dohasínalo posledních pár uhlíků ze dřeva, jež přiložila na oheň včera v noci, než šla spát. Oknem pronikalo do pokoje slabé šedivé světlo ohlašující blížící se rozbřesk; kromě občasného zapraskání okenních tabulek pod náporem větru panovalo v místnosti absolutní ticho a ona až příliš zřetelně vnímala svůj rychlý, přerývavý dech, který jí plnil plíce syrým vzduchem a rozechvíval ji až do morku kostí.
"Uklidni se," zašeptala do ticha, "byl to jenom sen... vždycky je to jenom sen..."
Zvuk vlastního hlasu ji konečně vrátil zpět do skutečnosti, nyní už dokázala uvolnit křečovitě sevřené svaly, pomalu vydechla a vyčerpaně si zajela prsty do vlasů. Noční můra, jež se k ní v uplynulých několika týdnech pravidelně vracela, se pomalu rozplývala v šedivém světle reality.
Odhrnula přikrývku a natáhla se po županu přehozeném přes opěradlo židle stojící u postele. Nešikovně provlékla ruce skrz rukávy a malátně zamířila do koupelny. Nahmatala okraj umyvadla a roztočila naplno kohoutek se studenou vodou; oplachovala si obličej tak dlouho, dokud veškeré vzpomínky na děsivý sen nezmizely hluboko v jejím podvědomí.
Osušila si obličej a vrátila se zpět do pokoje. Nerozhodně pohlédla na rozházenou postel, ale myšlenku jít si ještě na chvíli zdřímnout okamžitě zavrhla - bylo skoro ráno a ona věděla, že teď už nemá šanci usnout. Čeká ji další den naplněný únavou a pocitem nevyspání; byla sice sobota, a tak jí nic nebránilo jít si lehnout třeba hned po obědě, ale ze zkušeností už věděla, že by následující noc byla ještě horší.
Měla jsem si vzít ten lektvar, plísnila sama sebe mlčky a začala se přehrabovat ve svém šatníku. Bez něj se tady prostě nevyspím, pokračovala v úvahách, zatímco se vysvlékala ze svého nočního úboru a nahrazovala ho několika vrstvami oblečení stejně tmavého, jako bylo její nynější rozpoložení.
Uspávací lektvar si od Lékárníka z Příčné ulice objednala nedlouho po příjezdu do Bradavic, když se k ní opakovaně začal vracet tentýž sen. Pro jistotu k objednávce připsala i žádost o několik lahví Ogdenské starorežné od hostinského Toma z Děravého kotle, neboť si byla celkem jistá, že pokud už ji neuspí onen zázračný lektvar často vychvalovaný v inzertní příloze Denního věštce, tak silná kořalka, s níž se při svém pobytu v Příčné ulici díky Tomovi a několika pravidelným hostům jeho hospody seznámila poměrně důkladně, to dokáže zcela určitě.
Zpočátku svým snům nepřikládala žádný význam - vzhledem k té věštbě by totiž naopak považovala za zvláštní, kdyby se jí výjevy z jejích kreseb ani jednou nevybavily - v první řadě jí popravdě šlo o ničím nerušený spánek. Trávila hodně času přípravou Vyjevovacího lektvaru a byla si dobře vědoma halucinogenních účinků odvaru z kýchavého bambusu, který byla nucena i přes všechna opatření vdechovat několik hodin denně při přimíchávání dalších ingrediencí, a to povětšinou právě předtím, než uléhala k spánku těsně nad ránem.
Ale s postupem času začalo být čím dál tím obtížnější se s těmi sny vyrovnat. Své obrázky od onoho letního dopoledne, kdy je v Paříži předala Brumbálovi, už víckrát neviděla, přesto si však přesně vybavovala každý z nich, a pokud se jí podařilo vytěsnit je z myšlenek během dne, neodbytně se k ní vracely uprostřed noci, kdy její realistická mysl zůstávala nechráněná vůči útokům přecitlivělostí narušeného podvědomí.
Bohužel právě v temnotě noci se jí jednotlivé výjevy zdály být mnohem opravdovější, než když je viděla pouze namalované na papíře. Kreslené postavy náhle získávaly lidské obrysy; už to nebylo jen pár rychlých tahů kouzelnickou pastelkou, nýbrž tělo skutečného Albuse Brumbála, jež viděla padat z astronomické věže, stejně tak jako skelné oči skutečného Severuse Snapea poté, co ho kousl had Toho-jehož-jméno-se-nesmí-vyslovit. Jestliže pro ni bylo takřka nemyslitelné souhlasit s Brumbálovou prosbou o věštbu v době, kdy osobně neznala nikoho ze zúčastněných, pak nyní se zdálo prakticky nemožné sejít ráno do Velké síně, klidně všem popřát hezký den a tvářit se, jako by se nic nestalo.
Uspávací lektvar zabíral dokonale - zvlášť když si předepsaný počet kapek zamíchala do sklenky Ogdenské starorežné. Pokud pak nějaké sny měla, nepamatovala si je, a až na občasné bolesti hlavy se budila když ne přímo svěží, tak alespoň relativně odpočatá.
Předchozího večera ale na lektvar zapomněla, přesněji řečeno nevzala si ho vědomě, neboť šla spát v hodinu, kdy se spát obvykle chodí, a navíc po vcelku příjemně stráveném dnu, takže ji vůbec nenapadlo, že by ho potřebovala.
Onoho pátečního odpoledne totiž dokončila zkoumání a sepisování sbírky pláten na hlavním mramorovém schodišti a nutno říct, že byla jejím rozsahem ještě víc uchvácená, než té noci, kdy dorazila do Bradavic. Strávila v prostoru schodiště celé dva týdny - přes den obcházela obrazy s pergamenem a flakónkem Vyjevovacího lektvaru a celé noci pak ve svém pokoji ležela v encyklopediích kouzelnického umění a zjišťovala o nich další podrobnosti. Její práce ji naprosto pohltila a nedopřála si oddech až do doby, kdy zapsala do svého seznamu poslední plátno a u večeře s potěšením informovala Brumbála, že na schodišti nenašla žádnou malbu, na níž by bylo použito přenášecí kouzlo, ani žádný obraz, který by maskoval vchod do utajeného prostoru.
Večer ještě rozložila jednotlivé listy svého seznamu po stolech v ateliéru a snažila se objevit v rozmístění obrazů nějakou logiku - ač se však snažila sebevíc, žádný systém tam neodhalila - vypadalo to, jako by je někdo rozvěsil tak, jak ho zrovna napadlo; autoři děl, různá období i umělecké směry se nerovnoměrně prolínaly po celém prostoru schodiště a ona to nakonec vzdala a ulehla ke spánku. A pak se opět vrátil ten její sen - ten, kvůli němuž tu teď stála uprostřed temného pokoje, chvěla se zimou a neklidně těkala očima kolem sebe.
Oblékla si hábit a znovu se přesunula do koupelny, nepatrně zesílila skomírající plamínek lampy, pohlédla na sebe do zrcadla a prsty si pročísla slepené prameny vlasů.
Za chvíli si ze mě začnou utahovat jak ze Snapea, ušklíbla se na sebe znechuceně. Mohla si mýt hlavu každý den, ale pořád se nedokázala zbavit dojmu nažloutlosti a mastnoty, která se neúnavně držela jejích vlasů už od doby přípravy Vyjevovacího lektvaru - nikdy dřív ho nevařila takové množství najednou a měla dojem, že agresivitu žlutého prachu kýchavého bambusu dost podcenila. Ani svazování vlasů pod šátek tomu evidentně moc nepomohlo a mohla jen vzpomínat na doby, kdy jistý poeticky založený spolužák z Akademie v alkoholovém opojení po celonoční oslavě závěru ročníkových zkoušek popsal její vlasy jako "saharský písek ozářený prvním paprskem ranního slunce". Nyní totiž ze všeho nejvíc připomínaly zmoklou slámu.
Za všechno může to zdejší protivné deštivé počasí, brblala v duchu a mechanicky si pročesávala vlasy hřebenem, aby je mohla stočit do jednoduchého drdolu, který obvykle nosila. A to už raději ani nehodnotila tmavé kruhy pod až příliš zapadlýma šedýma očima a modré žilky vystupující skrz takřka průsvitnou pleť, jež kdysi dávno mívala teple zlatavý odstín.
Prostě se jako každé ráno i tentokrát musela spokojit se sebeujištěním, že to tak jenom vypadá ve stínech mlhavého úsvitu, jelikož její vnitřní hlas vykřikoval cosi o počínajícím návyku na uspávací lektvar smíchaný s tvrdým alkoholem, a to byly řeči, které rozhodně odmítala poslouchat, natož se nad nimi zamýšlet. Instinktivně vytušila, že by se tak v myšlenkách dostala na neprobádané, zjevně nebezpečné území, a to v žádném případě neměla v úmyslu. Ne dnes.
A nejspíš ani nikdy v budoucnu - v Bradavicích se jí líbilo, práce ji bavila, poprvé v životě měla dojem, že dělá něco užitečného a nic jí tady nechybělo - byli tu lidé jako Brumbál nebo McGonagallová, kterých si vážila, Hagrida a dost možná i Prýtovou a Vektorovou mohla dokonce počítat mezi své přátele a už dlouho se tak nenasmála, jako s dvojčaty Weasleyovými. Pokud je cenou za tento způsob života pouze pravidelné užívání uspávacího lektvaru, tak to nehodlala řešit.
Žádné komentáře:
Okomentovat