Nečekaná setkání v Prasinkách neberou konce, aneb další část harrypotterovské povídky...Kapitola osmá: V Prasinkách (4. část)
Po chvíli se Nathalie U Prasečí hlavy kupodivu začala cítit docela příjemně - v žaludku ji hřálo svařené víno, nepříliš těsnícím oknem k ní pronikalo alespoň tolik čerstvého vzduchu, aby nevnímala zápach kouře a kozího chlívku, jehož polohu tušila kdesi za domem, a pomalu ji doháněl spánek, z něhož ji předešlé noci probudila noční můra, a ona měla co dělat, aby udržela klížící se víčka a neusnula přímo na zaprášeném stole.
K Prasečí hlavě zjevně nechodili žádní studenti (a už vůbec ne studentky), tudíž vskutku nehrozilo, že by tady narazila na někoho tak příšerného, jako byl Celebrus Riche. Na Aberforthovi toho nebylo moc k vidění, a tak záhy upustila od pozorování jeho shrbené postavy opírající se o barový pult a zamračeně leštící umouněným hadrem nepříliš čistě vyhlížející sklenice a znovu vytáhla svůj časopis o umělecké magii, z jehož čtení ji U Tří košťat vyrušil Richeův příchod, uvolnila se a se zájmem se začetla do článku o nových trendech v restaurátorství.
Obzvlášť ji zaujala pasáž o zdokonalených kouzlech určených k uklidnění nadměrně neposedných namalovaných postav během práce na jejich opravě a upřímně zalitovala, že některá z těchto kouzel neznala již v době, kdy se ve svém pařížském ateliéru dohadovala s nepříjemným monsieurem Legrandem. Vylepšené ústalepící kouzlo ji doslova nadchlo a rozhodla se ho vyzkoušet hned, jakmile si nějaký obraz dovolí jí byť i jen nepatrně odporovat. I když na druhou stranu musela uznat, že s tak zdvořilými portréty jako v Bradavicích se dosud nesetkala - se všemi se dokázala bez problému domluvit, namalované osoby naslouchaly s vlídným úsměvem jejímu vysvětlení týkajícímu se Vyjevovacího lektvaru, a když následně na jejich malbu lektvar aplikovala, přijímaly celou proceduru s natolik povzneseným klidem a shovívavostí, až byla překvapená. Možná to bylo britskou povahou, možná tím, že do Bradavic se nedostal obraz jen tak někoho, anebo měla možná zatím jen obrovské štěstí.
Čas od času se dveře hospody otevřely a Nathalie automaticky zdvihla hlavu, aby si mohla prohlédnout nového hosta, sama však byla naopak ráda, že si jí nikdo nevšímá. Když zhruba po hodině a další sklenici svařeného skřítčího vína znovu zaslechla vrznutí dveří, zvedla oči už spíš jen ze zvyku, ovšem pohled na nově příchozího ji rychle probral ze slastného zadumání.
Severus Snape vstoupil do lokálu ve svém obvyklém černém hábitu, ani se nerozhlédl kolem a už přistupoval k barovému pultu. Pozdravil hostinského krátkým pokývnutím hlavy, na což Aberforth odpověděl ne právě vřelým zamručením předtím, než od Snapea přijal bílou obálku, kterou mu profesor podával. Trochu naklonil hlavu, aby lépe slyšel, co mu Snape tichým hlasem sděluje, a ještě se o něco víc zachmuřil.
"A odpověď chce hned?" zaslechla ho pak nepříliš nadšeně zavrčet, zatímco si ledabyle zastrčil obálku do kapsy, vytáhl z pod pultu zaprášenou láhev jakéhosi alkoholu a odlil z ní trochu zlatavé tekutiny do sklenky, kterou následně postavil na bar před podmračeného Snapea. Ten pouze přikývl a bezvýrazně sledoval, jak Aberforth s nepatrným úšklebkem mizí ve dveřích vedoucích zřejmě do jeho soukromých prostor.
Tenhle úšklebek Nathalie dobře znala - viděla ho na tváři bradavického ředitele, když jí povídal o svém bratrovi. Nebylo proto těžké odhadnout, od koho je ten dopis v bílé obálce, jen ji zaujalo, že ho Aberforthovi přinesl právě Severus Snape. Že by na to nestačila obyčejná soví pošta?
Profesor lektvarů se mezitím chopil svojí sklenice, pomalu z ní upíjel a při tom očima hypnotizoval lahve v policích před sebou. Aberforth se dlouho nevracel, Snape mezitím dopil a několikrát netrpělivě střelil pohledem ke dveřím, v nichž ředitelův bratr zmizel. Poté se krátce a bez zájmu rozhlédl po lokálu. Samozřejmě si jí všiml - na okamžik se zastavil zrakem u jejího obličeje a ironicky povytáhl obočí, pak ale dokončil svoji obhlídku místnosti a upřel pohled zpět na barové police.
Konečně se Aberforth opět objevil a podával Snapeovi složený kus pergamenu. Nathalie neslyšela, co mu při tom říkal, ale Snapeovou reakcí bylo jen pokrčení ramen, načež položil na pult několik mincí a vyšel z hospody na ulici.
Zdržela se U Prasečí hlavy ještě asi půl hodiny, ale nakonec i ona zaplatila a zamířila ven s úmyslem obejít ještě nějaké místní obchůdky. Procházela kolem jednotlivých stavení, až jí padl zrak na výlohu krámku Taškářovy žertovné předměty. Vzpomněla si, jak jí dvojčata Weasleyova vykládala, že by jednou chtěla pro Taškáře pracovat, a zvědavě přistoupila blíž.
Výkladní skříň byla doslova přecpaná různobarevnými krabičkami s pestrými nápisy, v nichž se ukrývaly škytací bonbóny, bomby hnojůvky, smrduté kuličky, žabincové mýdlo a desítky dalších předmětů určených k mnohdy nemilému překvapení druhých a tím i k pobavení celého širokého okolí.
V rohu výkladní skříně Nathalie zahlédla kouzelnické rachejtle (prodej osobám starším sedmnácti let), na okamžik se zamyslela a pak její tvář ovládl spokojený úsměv, který přetrvával, ještě když brala za kliku a vstupovala do obchodu.
Uvnitř krámku bylo překvapivě prázdno, pouze u pokladny postávalo několik posledních studentů s pestrobarevnými krabičkami v náručí a vytahovali z kapes peníze. Už bylo načase - Filch nepochybně celé odpoledne hlídkoval u hradní brány a na každého studenta, který se nestihne vrátit do pěti hodin, si už dozajista chystal ne právě příjemný trest.
Nathalie přistoupila k polici s kouzelnickými rachejtlemi a nejistě se probírala jednotlivými baleními. Zaslechla zvonek nade dveřmi, když poslední studenti opouštěli obchod, a prodavač po chvíli zmizel v tmavé chodbě, odkud se čas od času vynořil a mlčky doplňoval do polic další zboží. A právě v tom okamžiku, kdy se opět odebral do skladu a Nathalie se snažila soustředit na pročítání návodu na vypuštění jedné z komplikovanějších raket, za sebou zaslechla šramot, a když se otočila, překvapeně zírala do tmavé, postupně se zvětšující škvíry v hlubokém výklenku mezi dvěma skříněmi.
Ztuhla a rozšířenýma očima sledovala, jak se z právě otevřeného průchodu vynořují nejdřív Fred a potom George Weasleyovi, pak nevěřícně zamrkala a údivem málem zapomněla zavřít pusu.
"No nazdar, já říkal, že jdeme moc pozdě, nikdo tady už není," zašeptal Fred, obraceje se na svého bratra.
"Frede? Georgi?" vypravila ze sebe a oba bratři sebou leknutím trhli a otočili se k ní.
"A kruci," pronesl George a rychle poklepal hůlkou na obě skříně, jež se kupodivu zcela nenápadně a neslyšně přiblížily k sobě a uzavřely průchod; nikoho by teď ani nenapadlo, že by tam snad nějaký mohl být. "Co ty tady děláš?" otázal se jí a ona si všimla, že ani jeden z bratrů není z její přítomnosti dvakrát nadšený.
"Co by?" začala trochu dotčeně, "chtěla jsem pro vás něco koupit, když jste si mi dneska tak dojemně stěžovali, že vám zakazují chodit do Prasinek, ale jak vidím, tak vy s tím ve skutečnosti zase takový problém nemáte, že?"
"Koupit něco pro nás?" rozzářili se oba okamžitě a hrnuli se k ní. "Páni, rachejtle pro dospělé? Nathalie, to nemá chybu!"
"Najednou!" odfrkla si znechuceně. "A co to jako před chvílí mělo znamenat?" vypálila vzápětí a kývla hlavou k nevinně vyhlížejícímu výklenku. "Kde jste se tu vzali?"
"To je tajný -" začal Fred.
"Hodně tajný," dokončila za něj netrpělivě, "jo, já vím... Ale počkat...," zarazila se a pátrala v paměti, "...u všech druidů, jak to, že o ní víte?" vyhrkla nakonec a dvojčata se na sebe nechápavě podívala, nebo to alespoň předstírala. "Přišli jste tajnou chodbou, že jo? Přímo z Bradavic!"
Žádné komentáře:
Okomentovat